anhedonie-neschopnost se radovat

Měl jsem tyto stavy už asi před 10 lety. Doktorka na mně vyzkoušela asi 6 druhů antidepresiv, poslední druh Wellbutrin jakž-takž zabral. Teď jej přestali vyrábět, tak nevím, co bude dál.

Ahoj...take necitim radost ze zivota.AD nesnesu brat a tak se v to placam uz od rozvodu /pred 15 lety/.Ted se mi k tomu pridavaji hormonalni vykyvy a je to silene ty stavy zvladnout pred menses.Jsem introvert.Mam malo pratel, 2 dospele deti uz se mnou nebydli:(Co dal? Je mi 47.Mam pritele stejne stareho a citim se pro nej uz stara.Jsme spolu 6 mesicu.Nemam zadne sebevedomi a tak i zarlim na jeho kamaradky.Nemam se za to vubec rada.Nevim jsk to resit, AD zadna nesnesu.Pry muze pomoci pri depresich konopi.Jak zvladnou vztah pri depresich?

Nemoc dnešní doby, takových blbostí co se snaží atraktovat naši pozornost, že pak není z čeho se radovat vlastního.

Bohužel ne, Mirku, už beru...Zabíra?

Tak vidíš, že jsi...Bohužel ne, Mirku, už beru Rivotril.

Ahoj,milá Mirko, už je to...Tak vidíš, že jsi silnější, než sis myslela...

..a já myslela,že jsem...Ahoj, Pájo, jsem na tom podobně a před vánoci to ještě nabývá na síle. Vynakládám všechny síly, abych udržela míru toho, že
jedu, jedu jako druzí, ale už mne to unavuje, velmi unavuje a tak raději se vyhýbám, stačí mi síly tak na blízké okolí.... Stala jsem se silně introvertní
a tedy byť mezi lidmi, jsem vnitřní samotářkou.

..a já myslela,že jsem divná..jen já.Přesně tohle znám..a předstírám,že jsem úplně někdo jiný,protože to,co se děje v mé hlavě,by nikdo nepochopil.Vlastně předstírám,že jsem "normální".V práci,před rodinou..někdy je ten smutek a ta neradost tak skličujicí,že si představuju jak to zabalím a u toho cítím vždy malou úlevu-že ta možnost tu je.Nemám konkrétní důvod-jen kam se podívám-jak zde bylo psáno-pomíjivost ..a já vidím jen zmar,nic nemá smysl,neštěstí druhých,celý svět ve válkách..radost nedokážu mít z ničeho,i když rozumově vím,že to není v pořádku,ale na druhé straně se mi zdá,že je v nepořádku,když to ostatní nevnímají..i když jim lze jen závidět..

Ahoj Jani, kdyby sis o svém...Ahoj,milá Mirko, už je to téměř rok, co jsem poprve napsala do této diskuse, resp. jsem ji otevřela. Za celý dlouhý rok se tu objevilo velmi málo příspěvků a tak jsem se cítila ještě více sama se svou "diagnózou" a sklíčilo mne to natolik, že už jsem se k psaní nevracela...
Žádnou chemii jsem dodnes nezačala brát a
můj stav je neměnný. Jen jsem se "naučila"
ještě zdatněji předstírat, že jsem OK. V tom už jsem vážně klasa! Ačkoli výjimky , tedy chvíle, kdy se to nezdaří,
potvrzují pravidlo...

trpím anhedonií asi měsíc...již přes dva roky. Beru AD, ale na toto nezabírají, řekla bych, že naopak (deprese zmizely, ale nálada se nevrátila).

trpím anhedonií asi měsíc -ale k tomu stavu-kdy opravdu jsem již měsíc neměla žádné emoce, maximálné krátkodobé naštvání-ale kladnou emoc ANI JEDNU)-jsem směřovala několik měsíců, je tu někdo, kdo tyto stavy překonal, je nějaká léčba?

Ztratila jsem schopnost...Ahoj Jani, kdyby sis o svém problému chtěla promluvit, jsem tu. Mám podobný problém, takže bylo spouštěčem několik ošklivých událostí v mém životě a léky taktéž odmítám.

Je mi 75 život je mi...Lilite, to je opravdová anhedonie. Píšeš, že je ti život protivný už 25 let. Co asi bylo spouštěčem toho, že se ti život přestal zdát takovým, jakým byl předtím?
U mne to byla ztráta milovaného blízkého, a když čas zmírnil bolest nad tou ztrátou, pocit radosti nebo štěstí se už ani po dlouhé době nedostavil... Zajímají mne ty spouštěče...

Je mi 75 život je mi protivný posledních 25 let, AD nepomáhají, při tom mám dobré zdraví, peníze a zajímavou práci.

Luďku,
já mám problém ale s AD typu SSRI se taky radovat ze života.
Tedy nejde to ani moc dolů (nepláču), ani moc nahoru (směji se, ale něco jako skutečné štěstí to není).
Člověk se pod AD možná nezabije, ale napořád to taky není řešením. Je to plochý život. Skutečně prožívat emoce, to nám AD nezajistí. Bohužel.

Ahoj, taky jsem zažíval stavy anhedonie i těžší deprese. U mě se jednalo o vážnější stavy a proto jsem přistoupil na léčbu antidepresivy, které mě dostaly z nejhoršího. Anhedonii lze určitě úspěšně odstranit léky a zdá se mi zbytečné, že to tady některé pisatelky odmítají. Ale zase chápu, že si někdo nechce měnit myšlení chemií a chodit k "psycho"doktorům. Je to otázka volby, každý má vlastní filozofii přístupu k životu, takže někdo si ten smutek chce odžít a někdo se chce radovat. Trošku se mi zdá, že se zejména některé ženy tak trochu vyžívají v dlouhodobém pocitu smutku a neschopnosti radovat se. Je normální, že člověk prožívá těžké období po ztrátě někoho blízkého, rozchodu apod., tam bych to léky neřešil a spíš si to "odžil". Ale pokud to trvá příliš dlouho a hlavně v případě endogenní, tedy vnějšími příčinami nezaviněné deprese, pak bych se třeba těm antidepresivům nebránil. Dlouhodobý smutek je patologický stav, normální je radovat se ze života.

Nejste v tom, ženy, samy, i...Hynku, jak jsi na tom? Je ti lépe?
Únor, kdy jsi psal svůj příspěvek přešel do horkého léta a jakou změnou prošla tvá mysl?
Zdá se mi, když léto jásá barvami, že anhedonie ještě sílí tak jako nešťasntý člověk se cítí v rozjásané společnosti vždy ještě hůře. Cítí ten kontrast.

Přemýšlím nad tím, že když někdo ví, že necítí nic, tak někdy musel poznat, co to znamená cítit "něco". protože jinak by to neměl s čím porovnat.
Takže cesta k citům povede tam, kde jsme naposledy cítili.
Vybavit si tu situaci, vrátit se do ní...

Se připojuji jen s tim...Jsem na tom dost podobně. Jediný, co cítím je PRÁZDNO na duši. Takový velký NIC. Žádný pláč, vztek, zlost, radost, smích, láska.... prostě neznám. Nedokážu se na nic těšit, jak píšeš sex, přátelé...
Překvapilo mě, že v tom nejsem sama.

Se připojuji jen s tim rozdílem,že já nepocituji ani radost ani žal udělám co je potřeba pokud možno to obejdu tak abych vynaložila co nejmenší úsilí,nemyslím si ,že trpím depresemi,jen mám pocit,že ty chemický látky v mozku už tam nejsou ty co způsobují emoce.Ztratila jsem zájem i o sex,klábosení s přáteli,party,ani jídlo mi nepřináší uspokojení jako dřív.Takový prázdno.Když už něco pocituju tak je to úzkost nebo jsem předrážděná a popudlivá,ale smutek,pláč,dojetí stejně tak výbuch smíchu nadšení apod jsou mi už pár měsíců cizí,nevím co s tím-ani k jakýmu doktoru.nemám sebevražedné tendence do práce chodím,ale to prázdno..