Reklama

BULIMIE-Cesta k uzdraveni

Marťásek (Út, 30. 12. 2008 - 23:12)

Ahoj "tragédko", odhodlání, že se sebou už MUSÍM něco udělat mě dovedlo až sem, do téhle diskuze. Já s bulímií bojuju ( bojuju? )už asi 17 let ( to je strašný - vlastně půlku života ), ale i když mi rozum říká, jak hrozný to je, nedokázala jsem se tomu zatím postavit. U mně je to už závislost na jídle, nedokážu bez toho fungovat. Chci přestat, ale nevím jak. Můj život řídí jídlo, nedokážu už vnímat žádnou radost, cítím jen prázdnotu, kterou vyplňuju žraním. Už nemůžu, ale jak v sobě najít tu sílu? Zkoušela jsem doktory, psychology, psychiatry, antidepresiva, ale je to k ničemu. Dokud to člověk sám v sobě nezlomí, nepomůže mu nic. To co píšeš cítím taky - okolí nechápe, odsuzuje, zatracuje, klepe si na hlavu... Ale tohle nepochopí nikdo, kdo tím neprošel..

Tragédka úplná. (St, 6. 8. 2008 - 16:08)

to: pro jednu co taky bojuje... když jsem četla ten tvůj text, jako bych se viděla, jako bych to psala já. Už takovou dobu hledám sama sebe a nemůžu se najít. Zkouším to znovu a znovu, a už je to 12let, tak nevinně to všechno začlo a dnes je to můj soupeř na 24hodin. Nechceš spřátelit, byla bych ráda za pokec s někým, kdo ví o čem je řeč, z mých blízkých to nikdo nechápe i když se jim to snažím vysvětlit...třeba se z toho budeme lépe dostávat když budeme vědět, že i někdo jiný má stejný problém.můj email je rsipova"email.cz

karolína (St, 9. 5. 2007 - 19:05)

Ahoj,
myslím si, že určitě na tou nemocí můžeš vyhrát, pokud budeš chtít. Ale chce to zjistit původ - proč chceš trápit sebe i svoje tělo tím, že si takhle ničíš zdraví. Víš, sama jsem si tím prošla. Vím, co to je přemýšlet nad tím než něco sníš, že zase přibeš....
Je to nekonečný, fakt. Ale teď jím, když mám hlad, musím se přiznat, že ve stresu toho seperu moc,ale už nezvracím. Nechci do toho spadnout, sice mám výčitky,ale nechci zase skončit tak jak předtím.
Měla jsem vždycky pocit, že jsem tlustá, nebyla to pravda. Byl to jen můj pohled. Sama jsem si vsugerovala, jak bych měla vypadat. Teď si říkám, že pokud chci zhubnout - budu cvičit a cvičím. Jím vcelku normálně a všechno. Našla jsem si koníčky, které mě baví a jednu věc jsem v sobě změnila. Vypadám jak vypadám, modelka nejsem, ale říkám si teď jednu věc, že pokud mě mám někdo rád, tak proto jaká jsem a co ze mě vyzařuje a ne proto kolik mám v pase, kolem prsou a v bocích... Hodně síly a hlavně odvahu, zvládnout se dá vše, když máš odhodlání s tím něco dělat.

andyzuzy (So, 5. 5. 2007 - 20:05)

Dobrý den,tuto nemoc bulimii mám už asi 15 let.Když mi bylo tak kolem 16 let byla to hrůza.Všude kam jsem se podívala byly krásné,štíhlé modelky.A právě tehdy mi blesklo hlavou,že mohu být také krásná a štíhlá.Bylo to u nás doma hrozné,vše co jsem snědla jsem hned vyzvracela,trvalo to skoro každý den tak rok.Pak jsem se zamilovala a zvracela jsem jen někdy.Kombinovala jsem bulimii s nejezením.Ale hlavně,že jsem byla štíhlá.Bylo i období,kdy jsem si myslela,že jsem nad touto nemocí vyhrála,nezvracela jsem tak 2-3 roky.Ale pak to znovu přišlo.Ted mi je skoro 29 let mám 2 děti,sportuji,snažím se jíst zdravě,ale někdy na mě přijde "žravá" tak sežeru co vídím,pak výčitky svědomí a jdu zase na záchod.Myslím si,že se nikdy nevyléčím.

Návštěvník (Pá, 2. 3. 2007 - 16:03)

ahojky..přesně jak píšeš..mluvíš mi z duše.Dřív jsme tyhle věci neřešily,co:)Je to "jen" o psychice, ale ta je prevít..Jsou to samozřejmé věci, člověk se o nich přesvědčí na vlastní kůži a velkou oklikou se k původním-normálním hodnotám stejně vrátí, ale ta cena je bohužel moc vysoká..vlastní zkušenost placená následky na celý život v podobě schovaného "kostlivce ve skříni", který číhá a kdykoliv může znova udeřit. Tak hezký víkend, boji zdar :o) ahoj

Marika - diky z (Pá, 2. 3. 2007 - 08:03)

Ahoj, je fajn na těchhle diskuzích, že má občas člověk zpětnou odezvu nebo když si čte příběhy ostatních, vidí, že v tom není sám a paradoxně mu to dodá odvahu bojovat. Dekuju za podporu, ale myslím, že to zvládnu. Ostatně je to vždycky na člověku, jak se se vším vyrovná. Je to jeho rozhodnutí řešit věci jídlem. A jak jsem se dočetla v příspěvku Simony, asi by se člověk měl smířit s nějakým rozmezím hmotnosti, která je mu dána. Je hrozná doba a vliv mají hlavně média, jak jinak si vysvětlit, že dřív byla holka krev a mlíko a neměla s tím zádný problém. Nehodlám tady bránit obezitu či nadváhu, ale geneticky danou hmotnost. Snažíte-li se čímkoli o to, jít proti tomu, drasticky jí snižovat, dáváte tělu pěkně zabrat. Navíc je to spjatý s psychikou, že vám tenhle špatnej postup nikdo nevymluví. Ale když se asi člověk srovná s tim, jakej je a i na psychický rovině je v pohodě (ví, že má zázemí, kamarády) myslím (podle svých zkušeností), že může jíst prostě tak, jak chce a nepřibere, protoze je v pohodě. Ale říkám tady asi uplne známy věci, horší je, že jsem se o nich bohužel musela přesvědčit na vlastní kůži a člověk si z toho bohužel asi ponese nasledky. Držim vsem palce, mějte se a taky to nevzdávejte!

jedna, co taky (Čt, 1. 3. 2007 - 18:03)

ahoj Mariko, odkud jsi přesně z Prahy?
Jsem na tom dost podobně,taky mám nárazovky..poslední dobou se mi to dost vymklo z rukou a nevím, jak z toho.Včera mě tady zaujala Bachova terapie. Dívala jsem se na net na nějaké stránky..vypadá to zajímavě. Opravdu to je asi o hledání v sobě samé..a vyléčení svých "bolístek", o kterých asi ani nevíme..nebo jsme je schovaly hodně hluboko.
Jeden čas jsem měla problém s moc velkou hubeností,byla jsem na hranici anorexie..včas jsem se probrala. Pak se učila znova jíst. Nikdy to nebylo na sto pro, ale teď je to tenhle extrém..říkala jsem si, když se hýbu, můžu jít cokoliv.Pak jsem začala dálkově studovat a nějak se to rozjelo. A nevím, jak z toho začarovaného kruhu ven,když tak chci.Jsem jak závislák na tom jídle..jím relativně normálně,pak přijde "našeptávající druhé horší já"..chuť se přejíst(něco jako absťák)...někdy to zvládnu ustát,ale teď je to období,takový kolotoč dva dny OK a pak dva dny "řádím"..Jsem jak smyslů zbavená, vím, že mám přestat, ale v ten okamžik to nejde..Pak se cítím zase mizerně a druhý den začínám znova.Snažím se to nevzdat,chci to dokázat. Moc.
Začala jsem si dělat zase zápisky a deník, jako v době, kdy jsem se hrabala z toho, vůbec začít normálně jíst. Když už myslím, že jsem na dobré cestě (i se s pravidelným jídelním režimem, neomezováním se..cítím líp), tak pak přijde to mé "zkažené" já a mojí snahu klubající se nové já převálcuje. Do deníku si píšu, co jsem jedla (ze začátku plán jídelníčku), pocity, ale i ty moje "psycho"stavy..prostě to ze sebe dostat. Zkus to, třeba Ti to taky pomůže. Taky mrkni na www.pppinfo.cz
Tak se určitě ozvi, můžeme bojovat společně ;o) teď už běžím, tak se měj fajn a taky to nevzdávej..

Valča (Čt, 1. 3. 2007 - 17:03)

Ahoj,
Bachovy květové esence
jsou velice účinný energetický systém,
který pomáhá navracet harmonii do našeho organizmu.Obsahují 38 květových esencí, které
jsou vyrobeny z planě rostoucích nejedovatých rostlin a stromů.K tomuto systému patří ještě 39. esence,která se nazývá Krizová. Je složená z pěti esencí a používá se při jakémkoli psychickém otřesu, zamezuje následkům šoku a pomáhá zvládnout nepříjemné události.Systém Bachových květů pomáhá také při zvládnutí různých emocí, se kterými jsme denně konfrontováni a které ovlivňují život každého z nás. Emoce nebo přechodné negativní nálady mysli, jako např. nedostatek sebedůvěry, podrážděnost, nejistota, žárlivost či strach pramení především z blokované energie. Esence slouží k obnovení energie a také jako prevence fyzických a psychických onemocnění. Umožňují nám postupně odloupnout slupky, které jsme si často nevědomky nasadili, abychom přežili
v tomto světě a tím nám postupně pomáhají odkrývat to, kdo skutečně jsme, jaký je náš cíl a smysl našeho života. Bachovy esence nám pomáhají vydat se na svoji vlastní cestu životem a uskutečnit své sny a přání.
Bachovy květové esence jsou zcela bezpečné a vhodné pro všechny věkové kategorie. Jsou vhodné pro zdravé, nemocné, těhotné ženy i děti. Nevyvolávají závislost, nežádoucí účinky ani alergie. Mohou se zcela bezpečně kombinovat se všemi formami léčení a prevence. Pomáhají udržet či navrátit optimismus a radost ze života.
S tím, jak najít někoho seriozního Ti bohužel neporadím,snad zkusit někoho, kdo má delší praxi s touto terapií. Paní ke které chodím já dělá také reflexní terapii, což je terapie a odblokování páteře pomocí reflexních plošek na noze.Nejprve jsem k ní začala chodit s bolestmi zad, pak jsem přešla na Bachovu terapii, kterou dělá taky. Tak možná zkus někoho, kdo pojí dohromady takové věci, myslím si, že v každém městě je někdo, kdo se zabývá reflexní terapií a určitě bude mít i Bachovky. Zkus hledat, podaří se uvidíš. Přála bych Vám, abyste to alespoň zkusili. Ta cesta k sobě je běh na dlouhou trať, ale vyplatí se to, když se ohlédneš a vidíš pokroky a to, že jsi sama pro sebe stoupla v ceně - bez léků, antidepresiv, přejídání - je to dobrý pocit. ahoj

Marika (Čt, 1. 3. 2007 - 11:03)

Nedá se říct, že trpim bulimií - možná bulimií bez zvracení. Mám vzdycky takové zivotní etapy, kdy stres resim jidlem a bohuzel se mi to deje prave ted. Zacala jsem chodit do prace, osamostatnila jsem se, ziji i pracuji v Praze (která uz sama o sobe je dost anonymní), a po prvnim tydnu, kdy jsem v navalu novinek nepozrela skoro nic jsem se nyni dostala do faze, kdy je pro me jidlo jedina zabava v kolotoci prace. Tim, ze mam vlastni prijem je nakupování jídla skutecne nebezpecne. Snažím se tu najít kamarady, jde to ale tezce. Navic, kdyz uz se i domluvime, ze nekam pujdem schuzku musim odrict vzhledem k tomu, ze se citim (kvuli přejedení) bídně. Poradí mi nekdo, jak nejíst z nudy nebo naopak stresu, jak ven z tohoto kruhu? Dekuji moc a preju vsem hodne sil.

Návštěvník (St, 28. 2. 2007 - 21:02)

ahojky, taky se snažím najít cestu k sobě, ven z toho bludného kruhu. Nejde to, proto mě zaujalo, co píšeš.. taky by mě zajímala ta Bachova terapie, co Ti pomohla najít cestu k sobě. Jak se dostanu k někomu (serioznímu..), kdo se tím zabývá...?
Měla jsem pocit, že jsem si to v hlavě srovnala, ale cestu k sobě nemůžu pořád najít..tak abych si sebe vážila natolik, abych se tím neničila. Naštěstí jsem nikdy nezačala zvracet, ale poslední dobou se to zvrtává všechno víc a častěji, že mě to děsí, jak skončím. A to nechci. Jen nevím, proč to jde nahoru tak těžko..Je to opravdu hodně o psychice.

Návštěvník (St, 28. 2. 2007 - 12:02)

Co to je ta Bachova květová terapie?To je něco jako kineziologie?

Valča (Ne, 25. 2. 2007 - 19:02)

Ahoj,
docela mě to donutilo si vzpomnenout na to, že jsem kdysi byla na hranici spadnout úplně do téhle nemoci. Vím sama, že je to těžký, moc..
Něco sníš a pak ty výčitky, že ztloustneš, ale když si něco zakážeš a porušíš.. tak jsou další výčitky. Je to jako kruh, ze kterýho je moc těžká cesta ven. Mě se to povedlo v sobě něco zbrzdit, ale je to jako skluzavka, dolů se dostaneš ani nevíš jak, ale nahoru - jde to sakra blbě. A fakt to není jen o tom jídle. Hraje v tom hodně roli psychika. U mě to zvracení trvalo s přestávkama asi čtyři až pět let. Ale protože se mi zvětšovala štítná žláza a měla jsem problémy s hormony, začala jsem hledat cestu k sobě. Úplně jsem ztratila svoji cenu, sebevědomí, byla jsem závislá na názoru druhých - jejich mínění o mě a podřizovala jsem se tomu. Je to psycho. Člověk sebou nechá dobrovolně manipulovat.
Teď mám za sebou dva roky, kdy používám bachovky. Začala jsem navštěvovat jednu paní, která mi pomocí Bachovy květové terapie pomohla a pořád pomáhá nalézt sebe. Daří se to, ale chce to odvahu jít do věcí, který si myslíš, že máš vyřešený, ale většinou stojí za spoustou problémů. ALe ten výsledek. Ten stojí za to. Učím se pochválit se-to jsem neuměla. Učím se vidět se krásná. A taky se učím příjímat se jako žena-to je asi to nejtěžší. Jen jsem chtěla napsat, že pokud by někdo z vás hledal pomoc. Tak tohle mě pomohlo, pokud by to pomohlo i vám. Zkuste to - za to nic nedáte. Jen to chce naučit se mluvit o tom, co vás trápí a vyjadřovat co cítíte. Přeji vám všem, ať najdete tu cestu zpátky - nebojte se překážek - POSILUJÍ.
ahoj :-)

Petra (Pá, 9. 2. 2007 - 00:02)

Holky, me tohle taky trápí. Byla jsem sportovkyně, pak jsem byla hodně nemocná a hodně zhubla. Mě se to najednou líbilo, ale jak jsem se uzdravila, tak se mi váha vrátila do normálu, fakt normálu, štíhlounká, co víc si přát. Ale já, debilka, jsem s tim začala. Strašně mě to sere, chtěla jsem bejt hubená, no. Nevim, jak dál. Nikdo to neví a nikomu, ani příteli bych tohle říct nechtěla. Chtěla bych ale přestat, moc si to přeju a snažim se, ale..

marťa (Út, 30. 1. 2007 - 22:01)

ahoj, taky jsem byla bulimička, já vás které to trápí naprosto chápu a ať si každej říká co chce, je to o psychice a určitě ten kdo to dělá potřebuje pomoc a ne opovrhování. Zvracela jsem přibližně rok, nejdřív občas, pak každý den a potom skoro neustále. Bylo to furt dokola,nadlábnout se kprasknutí a pak letět na záchod a vše ven.dopracovala jsem se fakt do extrému,zvracela jsem i na návštěvě,na veřejných záchodcích...byla jsem v té době hodně nešťastná... a každý den jsem se přesvědčovala že už toho nechám..ale ta touha nacpat se byla prstě mocnější...až jednoho dne,mi bylo opravdu zle hned co jsem se probudila,strašně mi bušilo srdce, to předtím taky ale tohle bylo horší..ten den když jsem šla zvracet tak mi u srdce začalo bolet tak moc až jsem se lekla aby mi něco opravdu nebylo..zkusila jsem to ještě druhý den a bylo to ještě horší..tak jsem se bála a tak mi bylo zle že jsem se od té doby už nepozvracela...občas se přejím jako předtím,asi mi to trochu zůstalo řekla bych ale prostě ten prst do krku už si nedám,už nikdy jsem ráda že mi bylo tak zle protože bych asi zvracela do teď. Jinak vám všem kteří se s tím trápíte moc držím palce, protože vím jak se cítíte a chápu že říct o tom okolí je nepředstavitelné... moc moc držím palce a všem vám to přeju

Brandy (Po, 29. 1. 2007 - 15:01)

Ahojky, tak ja se radim taky mezi vas...jsem 4 roky bulimicka a uz nevim, jak dal.. je to se mnou fakt desny... nekolikadenni zvraceni a posledni dobou mam sileny krece v oblasti zaludku a mam opravdu strach...donutilo me to se nad sebou zamyslet.. 2 dny jsem vydrzela nezvracet, ale mela jsem takovy bolesi, ze jsem to uz dal nevydrzela. Moc moc si preji byt opet normalni.. nechapu, jak muze nekdo nezvracet-jak nekdo muze byt normalni...ja uz to nemuzu ani v sobe udrzet...potrebovala bych fakt pomoc a byt opet normalni...

:-( (So, 13. 1. 2007 - 11:01)

Nemyslela jsem to špatně jen ...ufff musí to být hrůza!Prostě já osobně zvracení nenávidim ...bolí mě pak žaludek .. smrdí z pusy a fuj ...prostě to je asi vážně psychickej problém!Na druhou stranu nevěřím , že se to nedá léčit, přeci ty lidi co to dělají, at muž nebo žena, musí mít rozum a o to větší, když už třeba mají děti!!? Tak proč si ty děti dělají, když nemají na to dát sami sebe dohromady???Fakt je mi jich upřímně líto!....To nechápu, ale nicméně hodně štěstí v nezvracení.

PP (So, 13. 1. 2007 - 11:01)

To je právě to, kdo to nezažil, tak nepochopí. Taky jsem se kdysi divila, jak někdo může sníst tolik jídla a zvracet. Taky jsem si myslela, že jsou to teda pěkně divné osoby, jak si můžou ničit zdraví tak stupidním způsobem.
No a dnes v tom lítám, ikdyž už snad doufám, že jsem po skoro 4letém úsilí se z toho dostat, udělala nějaký pokrok.
Vůbec to není NEMOC jen lidí zahleděných do sebe , je to porucha vnímání a hodnocení jídla, sebe, okolí...Taky by se nikomu nevyčítalo, že je divný, když má ty deprese např.
Ale přeji všem na světě, aby do to nikdy nepokoušeli zafárat, cesta zpět je těžká.

:-( (So, 13. 1. 2007 - 11:01)

Tak teda já se musím přiznat, že jsem si dovolila se nahlédnout a číst vaše příspěvky asi před týdnem a tak jsem nad tím pořád přemýšlela, že já osobně zvracení nenávidim a vůbec nechápu jak si můžete takovou ošklivou věcí nechat narušit svůj život? Vždyt přeci se dá zhubnout a nemusí se takhle trápit stačí jen chtít a mít nějaké koníčky a sportovat?Vím, že se mi to asi píše, když jsem to nezažila, ale přiřazuju tuhle ,,nemoc,,k těm, kteří se hledají a zabývají se jen sami sebou ...No vzpomněla jsem si na vás všecky včera když jsem se vrátila s přítelem ze Steakhousu a po zaplacení asi 1500 Kč...zkrátka bylo by mi to i líto vyzvracet! I když někdy mám stavy kdy se přecpu něčím špatným a pak ani nemůžu spát.Je mi třeba zle až se v půli noci vzbudím a musím akutně bez donucení samovolně zvracet...já vás prostě nechápu já to fakt nesnášim!Ale budu teda držet palce těm, kterým dělá problém jídlo udržet. Když už jednou začnete bojovat tak to musíte prostě zvládnout, kvůli vám a popřípadě i vašim dětem!!! Šlo to dřív bez zvracení tak to určitě jde vrátit???Věřím tomu a přeju těm kdo jsou v tomhle hnusným kolotoči jídla hodně štěstí

kiki (Pá, 12. 1. 2007 - 22:01)

ahoj,potřebovala bych poradit...moje mamka řeší jídlo snad 20 let...vždycky ale jen dlouho hladověla,nejeda téměř ni....a pak se dlouho přejídala....poslední týden ale začala zvracet po každém jídle....vím to,vždycky to slyším....jednou jsem jí to řekla,at neblbne,a řekla,že začne zase normálně jíst....myslím že to není ještě bulimie,ale bojím se,aby se to nějak nerozvinulo......mamce je 47...a tak jí asi nemžu moc radit,stejne sibude delat co chce...jak se mám chovat??Mám dělat,že o tom nvím??Nebo jí říct že to vím a at to nedela..stejne kdyz bude chtít,bude zvracet tajne......díky moc za radu!!!

Kami (Pá, 12. 1. 2007 - 07:01)

Ahoj všechny. Musím se s vámi podělit o svoji děsivou zkušenost. Bulimii a anorexii trpím již desátý rok, nejdelší období bez zvracení bylo 20 dní (dovolená), jinak poslední 2 roky je to můj denní "rituál". Tedy byl až do začátku prosince, kdy jsem se 4x za týden zhroutila - kolaps, třes, nemohla jsem se nadechnout, tep 200, modré ruce a pocit, že umřu. Byla jsem v nemocnici, kde na nic nepřišli, nicméně tyto stavy zažívám každý den.. je to totiž ÚZKOST! Z dlouhodobého stresu, přepracování, absence relaxu.. prostě tělo najednou řeklo dost a psychika se dostala na úplné dno. A zjistila jsem jednu věc - moje "žrací" excesy fungují jako spouštěč. Už, když do sebe hrnu tu hromadu jídla, cítím jak se mi chce omdlít a celá se roztřesu. JEDINĚ tento stav mi brání páchat na sobě takové škody, takže jsem zvracení "omezila" na max. 3x týdně, což je sice pořád hodně, ale to, co mi celých 10 let nešlo vydržet, najednou funguje, jelikož ty stavy jsou mnohem horší než našeptávač bulimie. Takže holky, jen jsem vám chtěla sdělit, že i když si myslíte, jak jste vlastně v pohodě, v duši se všechno střádá a propukne, když to budete nejmíň čekat. Stačí víc stresových faktorů a jste tam. PPP totiž dlouhodobě a děsně oslabují frustrační toleranci. Taky jsem to nevěděla a myslela si, že to mám "pod kontrolou", ale dnes vážně uvažuju o návštěvě psychiatra, jelikož ty úzkostné a panické stavy jsou 100x horší než podrážděný krk od zvracení. HOLKY PROSÍM NEBLBNĚTE !!! Mě to vzalo spoustu věcí, musela jsem přerušit postgraduál na vejšce, omezit zaměstnání, občas beru léky na spaní.. a před měsícem jsem byla jako vy. Docela normální s malým tajemstvím...

Reklama

Přidat komentář