Fobie z knofliku

Ahoj, existuje nekdo ze...Mám fobii z knoflíků už od malička.Když vidím knoflík,tak je mi na zvracení.Nejhorší je,když ho vidím volně ležící.Začnu ječet jako když někdo vidí třeba myš.A čím víc děr-tím horší.Nemůžu ho mít ani na povlečení.Dceři nekupuji nic na knoflíky.Jediné knoflíky,které mi nevadí jsou kovové např.na džínách.Nemůžu pořádně ani slovo knoflík bez odporu vyslovit.Štítím se lidí,kteří mají oblečení na knoflíky.Nikdo mi to nevěří,že je to možné a smějí se tomu.

Přátelé, měl jsem to také, mnoho z nás popisuje téměř přesně stejné pocity a je s podivem, že je to problém, který se táhne - jak sleduji - generacemi. Co je zvláštní, že to častokrát máme od malička a nevíme jak jsme k tomu přišli. Také já jsem tím hodně trpěl. Nesnášel jsem košile na sobě a na druhých mi knoflíky neustále poutaly pozornost jako zrcátka. A zase ty bílé bledé perleťáky, které časem zažloutly a naplňovaly mne hnusem. Postupem času, někdy spíš ke konci ZŠ jsem sice košile stále nerad nosil,(taky proto jsem nebyl v pionýru ikdyž nejen proto) ale naopak se mi líbily právě holky v košilích a dokonce i právě v pionýrském. Ovšem ta méně hezká děvčata zapnutá až ke krku s dlouhými límci to teda zase ne. Na vojně jsem trpěl, neboť vše bylo na knoflíky. Měl jsem sto chutí vše na sobě roztrhat a utéct z toho. Děs. Hrůza. Vojna tehdy byla jako když jste zavření ve vězení. Nemůžete z toho utéct a tak problém knoflíků byl vzhledem k šikaně a buzeraci naprosto druhotný. Dnes po dalších dvaceti letech mi košile nevadí, protože ty ošklivé už se nevyrábí, naopak košile rád nosím, ale o knoflících vím. Obdiv k ženám v halenkách a právě v košilích mi zůstal. A jsem rád, že se vlastně problém pozitivně obrátil a jsem rád ještě víc, že jsem u své ženy našel pochopení. Moje dcera to měla taky, dnes je jí pět let a knoflíky jí přestaly vadit. Nevím jak to. Asi proto, že jsme to brzy odhalili a nenutili ji do oblečení, které se jí nelíbilo a pak si myslím, že je třeba se na problém dívat pozitivně, kupovat si opravdu hezké věci s cílem se s knoflíkem smířit. To mi teď spíš příjde jako rada pro ženy. Léčba šokem - to asi ne, spíš pomaloučku o samotě, hezky, po malých krocích. Chce to čas. Lepší recept neznám.
Mnoho dobrého
Honza

Dnes jsem si opravdu oddychla. Mám doma téměř čtyřletou dceru,která se také bojí knoflíků.Povlečení je úpně nejlepší to na zip,pokud máme povlečeno to s knoflíky,musíme večer překontrolovat,že jsou knoflíky na druhé straně.Když jí připravím tričko nebo svetr s knoflíčky,tak ho velmi rychle zbalí a uloží zpět do skříně s odůvodněním,že tohle jiné,bez knoflíků je mnohem hezčí.

Dnes jsem si opravdu oddychla. Mám doma téměř čtyřletou dceru,která se také bojí knoflíků.Povlečení je úpně nejlepší to na zip,pokud máme povlečeno to s knoflíky,musíme večer překontrolovat,že jsou knoflíky na druhé straně.Když jí připravím tričko nebo svetr s knoflíčky,tak ho velmi rychle zbalí a uloží zpět do skříně s odůvodněním,že tohle jiné,bez knoflíků je mnohem hezčí.

Zkus navštívit nějakého dětského psychologa nebo psychiatra, možná by se mu podařilo zjistit, co za tím vězí. Nějaký traumatický zážitek, o kterém nikdo neví...? Natálie Kocábová se prý bála, že si ty knoflíky na oblečení nerozepne a udusí se. Kdoví, co se odehrává v té dětské makovičce.

Jsem ráda, že jsem narazila na tuhle diskusi. Mám tříletou dceru a už pár měsíců mi říká, že se bojí knoflíků. Že jsou zlý, že koušou...Na žádném oblečení nesmí být, i u povlečení kontroluje, jestli na polštáři nejsou knoflíky, případně ho musím otočit, aby nebyly vidět. Už jsem z toho nešťastná, ale vidím, že není sama a že to nemůžu lámat přes koleno...jen by mně zajímalo, jak to mohlo vzniknout...

Když si pročítám diskuzi, tak přispěju taky svou troškou do mlýna...
Co si tak pamatuju, tak jako dítě jsem si myslel, že odpor ke knoflíkům je prostě něco, co patří k mýmu dětskýmu pohledu na svět a byl jsem přesvědčenej, že časem mě to přejde. Postupně se člověk třeba přestane bát tmy, přestane si hrát na písku apod., ale ten odpor ke knoflíkům u mě nezmizel. Neměl jsem nikdy problémy s tim, že bych zvracel při pohledu na knoflíky na ostatních, ale stačila mi jen představa, že bych si měl třeba oblíknout košili a přeběhnul mi mráz po zádech. Problém nastal, když se blížila maturita. Pro mě mnohem horší, než maturitní otázky, byl fakt, že jsem u toho na sobě měl košili a oblek. Ještě teď se celej oklepu, když si na to vzpomenu. Bylo mi z toho úplně fyzicky špatně. Prostě jsem se akorát celou dobu těšil na to, až si to oblečení sundám a v tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli maturitu udělám nebo ne. Nedovedu si představit, že bych si měl oblíknout oblek a pak v práci třeba o něčem rozhodovat.

Jinak já to taky moc nikde nerozhlašuju, protože mam pocit, že tomu stejně skoro nikdo nevěří. Vzpomínám si třeba na situaci, kdy mi jeden člověk z rodiny nabízel krátkodobou (ale poměrně dobře placenou) práci, která spočívala v tom, že bych stál někde v košili a v kravatě. Toto jsem odmítnul a jako důvod mu oznámil, že nemam košili ani kravatu. To pro něj bylo něco naprosto neuvěřitelnýho, takže začal s tim, že košili má přece snad každej. Na to jsem mu odpověděl, že trpim fóbií z knoflíků, takže opravdu košili nemam. Tohle pro něj nebyla uspokojivá odpověď, takže se mě asi hodinu snažil přesvědčit, že si košili i kravatu můžu od někoho půjčit a já se ho asi hodinu snažil přesvědčit, že jsem si tu fóbii nevymyslel, že to skutečně mam a že je to stejný, jako kdyby nabízel práci v jeskyni někomu, kdo má klaustrofobii. Prostě to tenkrát nepochopil a mam pocit, že to nepochopil do dneška.

nikdy jsem to nepociťoval jako hendikep, protože ač to vnímám jako hnus hnusovitej,žít se s tím dá.... zároveň to ale nevidím ani jako nějakou vyjímečnost s kterou bych se pyšnil....(spíš je mi to samotnýmu trapný) v mém okolí to vědí jenom tři lidi, což hovoří o všem... nemám potřebu to troubit do světa a nejmíň ze všeho psychologům....

mimochodem... ty tři lidi teprve teď,co tu běží tahle diskuze pochopili že si fakt nedělám prdel :) ..a já si svým způsobem oddychl... nepotřebuju psychologa když vidím že to není jenom můj "problém" .)

díky bohu za vynálezce zdrhovadla a suchého zipu :))

Lidi,já jsem tak šťastná, že sem našla někoho, kdo taky nemá rád knoflíky. Teď jdu hledat někoho kdo nemá rád klauny. S pavouky mám už příměří. Vadí mi jem když lezou po mě. A na ty úplně prťavý dokonce šáhnu a nezabíjim je!

Teprve dnes, ve svých 58 letech, jsem se v magazínu DNES z 11.9.2008 dozvěděla, že se moje fobie z knoflíků nazývá koumpounofobiea a že touto fobií trpí více lidí.Odpor ke knoflíkům, zvláště k perleťovým mám od mala. Když jsem viděla maminčinu krabičku s knoflíky od košil,nebo jak si děti v jídelně pokecaly knoflíky na blůzičce a olízly si to, někdy jsem se až pozvracela. V mojí domácnosti, nikdy nebyly knoflíky.Můj muž a moji synové museli nosit trička a mikiny přes hlavu nebo na zip.Můj šatník se do dnes obejde bez perle´tových knoflíků. Když koupím povlečení s lesklými knoflíky, tak je se sebezapřením přešívám na nítěné knoflíky.Nikomu jsem ale o mé fobii nikdy neřekla.Nikdy jsem to ani jako fobii nebrala, spíš jako odpor k něčemu, který mám jenom já.a mě potěšilo, že je nás víc. Moc zdravím

Teprve dnes, ve svých 58 letech, jsem se v magazínu DNES z 11.9.2008 dozvěděla, že se moje fobie z knoflíků nazývá koumpounofobiea a že touto fobií trpí více lidí.Odpor ke knoflíkům, zvláště k perleťovým mám od mala. Když jsem viděla maminčinu krabičku s knoflíky od košil,nebo jak si děti v jídelně pokecaly knoflíky na blůzičce a olízly si to, někdy jsem se až pozvracela. V mojí domácnosti, nikdy nebyly knoflíky.Můj muž a moji synové museli nosit trička a mikiny přes hlavu nebo na zip.Můj šatník se do dnes obejde bez perle´tových knoflíků. Když koupím povlečení s lesklými knoflíky, tak je se sebezapřením přešívám na nítěné knoflíky.Nikomu jsem ale o mé fobii nikdy neřekla.Nikdy jsem to ani jako fobii nebrala, spíš jako odpor k něčemu, který mám jenom já.a mě potěšilo, že je nás víc. Moc zdravím

Na dotaz Losiny musím reagovat tak, že neopakovatelná ani originální si nepřipadám, protože z mého okkolí to téměř nikdo neví,snad jenom moje děti, protože když chce manžel přišít konflík, tak to za mě udělá dcera. Ani hendikepovaná se necítím, protože mě to v běžném životě nijak zvlášť nepřekáží.Prostě jako někdo nemusí mít například růžové oblečení, tak u mě je jedním z kritérií při výběru oblečení, že nemá knoflíky. Prostě oblečení s knoflíky se mi nelíbí a proto mě ani není líto, že si ho nekupuji. V obtížnější situaci jsou muži, kteří potřebují košili nosit do obleku.
Na tyto stránky jsem se dostala na základě článku v MF Dnes, jinak bych vůbec nevěděla, že ten můj odpor ke knoflíkům se nějak jmenuje. Spíš se cítím ohromena tím, kolik lidí je na tom stejně jako já a hlavně že všichni máme stejné pocity a že nám vadí stejné věci.

Mám kamarádku (38 let), která trpí fóbií z knoflíků. V běžném životě ji to nijak výrazně neomezuje, prostě nenosí oblečení s knoflíky - jen navlékací přes hlavu, na zip apod. Každopádně s tou fóbií nic nedělá. Někdy mám pocit, že si v té své fobii přímo lebedí - je přece tak zvláštní, jedinečná, originální osobnost!!! No uznejte, to jen tak nikdo nemá!!! Trochu mne to štve, zejména v okamžiku, kdy označí mou halenku za hnusnou - kvůli knoflíkům - a posílá mne, abych se převlékla. Na podobný pokyn zareaguji tak, že knoflík na své halence olíznu, to ji spolehlivě odradí od dalších komentářů na téma mého oblékání. Knoflíkáři, připadáte si také zvláštní, neopakovatelní, originální ... nebo spíš handikepovaní a méněcenní??? Jak to cítíte?

Malinko popíchnu: dle odborníku se člověk, který CHCE, této fóbie (a jiných) poměrně snadno zbaví. Musí samozřejmě zajít za psychoteraputem, ale potom je to na 5-10 sezení a s fóbií je konec.
Většina lidí však za nikým nejde a nic s tím nedělá, čili je s tím svým způsobem spokojena.

to já nevim lenochode.. přiznám se mě že samotnýho udivuje kolik lidí se tady k tomu hlásí... dědičný to nebude... když vidim matčinu sbírku těhle ohavností v krabičce se šitím a nebo zbývající členy rodiny jak si libujou v teplejch svetrech s tímhle systémem zapínání, tak je mi jasný že jim to nevadí a nikdy nevadilo... na traumata z dětství mi to právě s ohledem na to kolik nás "trpících" je nesedí.. ale proč tomu tak je.. to fakt nevím.Všechno co tu popisujete moc dobře znám.. není to tak že bych míval hysterický záchvaty,dokážu kontakt s tou věcí přežít.. a jasně že se nenajím dřív pokud si neumeju nebo aspoň neopláchnu ruce..ale ten pocit absolutního hnusu mnou projede vždycky.Až se kolikrát oklepu.... když to vidím válet se někde na chodníku,na stole,v hrnku..brrrr...a se zbytkama nití ..brrrrrrrrr :)
..je to divný a už dávno se neptám PROČ...jsem rád že v tom nejsem sám... .)

No jo Libore , ale PROČ se štítíme kulatejch věcí????? Jaký to má důvod? Co se s námi stalo?

..čtu si vás a musím se smát... já tímhle totiž trpím taky.A stejně jako u Martiny tak i u mě,kam až moje paměť sahá jsem tímhle odporem ke... trpěl... mě i to slovo je odporný.Prozradil jsem to jen třem nejbližším lidem,abych eliminoval "probůh" nějaký schválnosti a zlomyslnosti ze strany lidí.. jako vysypat mi to do polívky třeba, tak zvracím jako alík.. a někdo to tu už zmiňoval.Stejnej odpor mám i k menším kulatejm věcem.. třeba takovej žeton do nákupního vozíku je z dalších věcí co fakt nemusím... nebo zaplaťpánbůh že už zrušili padesátníky :) směju se z radosti že v tom nejsem sám.. protože jsem si vážně připadal divnej...

Nemyslím si, že bychom se s touto fobií narodili. Pokud se podívám na fotografie z ranného dětství, tak jsem na sobě měla i klučičí košile s těmi jenodpornějšími knoflíky. Kam však až moje paměť sahá, tak jsem se knoflíků štítila. Matně si vzpomínám, že jsem byla u babičky a ta měla v krabičce i knoflíky se zbytky nití, které trčeli z koflíkových dírek. I teď když to píšu, se mi zvedá žaludek. Že by tam byl počátek mé fobie?

Jasně, my se těch knoflíků nebojíme, my se jich ŠTÍTÍME, připadají nám odporné, po kontaktu s nimi si musíme vydrhnout ruce... Příznaky jsou u nás všech stejné.
Když se někdo štítí pavouků, tak se to dá jakoby pochopit - pavouk může kousnout, přenášet infekce apod.
Ale knoflíky??? Co nás spojuje? Nějaký traumatický zážitek v raném dětství? Jaký? Natálie Kocábová měla jako dítě iracionální strach, že si nestihne knoflíky rozepnout a udusí se. Já ale takovou vzpomínku nemám... Tak proč se sakra těch knoflíků štítím? Proč mi připadají tak špinavé, oblemcané a olezlé?

Jak to máte vy ostatní???

Jsem stejnfě překvapena jako Martina, kolik lidí má stejnou fobii jako já. Trpím touto fobii od dětství a moje matka to zjistitla, když jsem chodila do školky a nechtěla jsem nosit svetr s knoflikama. Neustále jsem jí tvrdila, že ten svetr smrdí. Do dneška, když vidím třeba na ulici na zemi knoflík, přijde mi to jako když procházím okolo hovna. Možná i to hovno by mi bylo milejší. Jakmile sáhnu na knoflík, musím si okamžitě umýt ruce. Pokud si zrovna ruce umýt nemohu, tak už nemůžu třeba z ruky nic jíst. Když bych měla třeba knoflík přišít, tak do provedu s velkým odporem a s rukavicema na rukou. Je mi 25 let a myslím, že se této fobii nikdy nezbavím.