Když nálepka nahradí realitu

Co nás Rosenhanův experiment učí o předsudcích, diagnózách a zkresleném vnímání světa

Rosenhanův experiment stručně 

Skupina zdravých dobrovolníků předstírala jediný příznak – sluchové halucinace. Na základě toho byli přijati do psychiatrických nemocnic v různých státech USA. Jakmile byli hospitalizováni, okamžitě přestali symptomy simulovat a chovali se zcela normálně.

Přesto:

• nikdo z odborného personálu jejich duševní zdraví nerozpoznal,
• běžné chování bylo systematicky vykládáno jako projev nemoci,
• pobyt trval dny až týdny, nikoli kvůli symptomům, ale kvůli diagnóze.

Paradoxně jediní, kdo jejich „zdraví“ rychle vycítili, byli samotní pacienti.

Rosenhan výsledky publikoval v prestižním časopise Science pod názvem On Being Sane in Insane Places.

1. Nešlo o selhání jednotlivců, ale o sílu rámce

Zásadní poznatek experimentu není „psychiatři se mýlili“, ale:

Jakmile je člověk jednou zařazen do určité kategorie, všechno jeho další chování je interpretováno skrze tento filtr.

Tomu se říká diagnostický (nebo interpretační) rámec.
A ten funguje všude:

• ve zdravotnictví
• ve školství
• v justici
• v médiích
• v rodinách
• v online prostoru

Nevidíme člověka. Vidíme nálepku.

2. Potvrzovací zkreslení (confirmation bias) v praxi

Rosenhanův experiment je učebnicovou ukázkou potvrzovacího zkreslení:

• diagnóza → očekávání
• očekávání → selektivní pozornost
• selektivní pozornost → „důkazy“
• „důkazy“ → potvrzení diagnózy

Cokoli:

• normální → „symptom“
• adaptivní → „obranný mechanismus“
• klid → „otupělost“
• aktivita → „manický rys“

➡️ Neexistovala možnost „vyvinit se normálností“, protože normálnost už nebyla hypotézou.

To je extrémně důležité i dnes – nejen v psychiatrii, ale třeba:

• když je někdo označen za „dezoláta“
• „alternativce“
• „ezoterika“
• „konspirátora“
• „toxického člověka“

Od té chvíle už se neposlouchá, jen interpretuje.

3. Instituce chrání samy sebe, ne realitu

Rosenhan velmi jemně ukázal další nepříjemnou pravdu:

Instituce mají silnou tendenci chránit svou vnitřní logiku, nikoli pravdu.

Přiznat, že:

• zdravý člověk byl hospitalizován
• diagnóza byla mylná
• systém se mýlí

…by znamenalo ohrozit autoritu, hierarchii i pocit kontroly.

Proto je pro systém bezpečnější udržet omyl, než ho opravit.

To se netýká jen psychiatrie:

• farmaceutický průmysl
• výživová dogmata
• školské systémy
• politické ideologie
• „oficiální“ narativy

4. Paradox: ti „nemocní“ viděli jasněji

Jedna z nejsilnějších částí experimentu je tato:

Skuteční pacienti poznali pravdu dřív než odborníci.

Proč?
Protože:

• nebyli zatíženi institucionální rolí
• neměli co obhajovat
• vnímali živou zkušenost, ne teorii

To otevírá velmi nepohodlnou otázku:
👉 Je možné, že lidé na okraji systému někdy vidí realitu ostřeji než ti v jeho centru?

To je myšlenka, která se opakuje:

• u chronicky nemocných pacientů
• u lidí s „alternativními“ přístupy
• u těch, kdo systémem prošli a byli jím zraněni

5. Experiment jako zrcadlo společnosti

Rosenhanův experiment je vlastně metafora společnosti:

• Jakmile je někdo označen:
  • „má psychickou poruchu“
  • „je antivax“
  • „je příliš citlivý“
  • „je iracionální“
• jeho hlas ztrácí legitimitu

A co je klíčové:

Nezáleží, co říká – záleží, za koho je považován.

To je velmi nebezpečný mechanismus, protože:

• nahrazuje dialog interpretací
• nahrazuje zvídavost jistotou
• nahrazuje realitu modelem

6. Proč je to téma i pro dnešní medicínu

V kontextu dnešní medicíny je to mimořádně aktuální:

• pacient je „hypochondr“ → jeho tělo se nebere vážně
• pacient je „psychosomatický“ → fyzické signály se bagatelizují
• pacient je „alternativec“ → jeho zkušenost se zneplatní

V ideálním světě má diagnóza pomáhat:

• orientovat se,
• hledat řešení,
• ulevit.

V realitě se ale často stává něčím jiným:

• filtrem vnímání,
• uzavřením dialogu,
• umlčením zkušenosti člověka.

Rosenhan nás učí jednu zásadní věc:

Diagnóza má sloužit porozumění, ne umlčení.

7. Tichá, ale zásadní otázka experimentu

Rosenhan se vlastně neptal:

„Jak přesná je psychiatrie?“

Ptal se:

„Jak snadno si lidé pletou mapu s územím?“

A jak ochotně:

• věří autoritě
• podřizují vnímání očekávání
• obětují realitu pocitu jistoty

Shrnutí jednou větou:

Rosenhanův experiment není kritikou psychiatrie – je varováním před lidskou tendencí vidět svět takový, jaký očekáváme, ne takový, jaký ve skutečnosti je.

MK