maniodepresivita

Je to kotva, ale bez silneho motoru taky lod nepojede... stroj ktery jede rychleji, daleko rychleji a hloub nez duse ostatnich, musi nekdy spustit kotvu a jen tak "odpocivat a videt vsechno z jineho uhlu"..vzdyt', dejte od nas ruce pryc! Stahnete svoje myslenky do nedotceneho netecna a respektujte stiny zbytecneho mluveni.. za kazdy dar se plati dan a vam ji klidne dam i s nebezpecim sveho choroboplodneho chapani vasi nepodstaty. jednicky i nuly.

Milý Amsane,
moc děkuji za Tvůj příspěvek.Moc se mi líbil a plně s ním souhlasím.Zapůsobil na mě tak, že víš o čem píšeš a že jsi velice přemýšlivý člověk.Mám taky zkušenost s bipolární afektivní poruchou-má ji už 6.rokem má sestra.Není to lehké,ani pro ni,ani pro rodinu a lidi kolem ní.Snažila jsem se číst knihy o této nemoci,ale v našem malém městě se toho nedá moc sehnat,chtěla jsem se o nemoci dozvědět co nejvíc,pochopit jí a ulevit své sestře.Ale ten opakující se kolotoč je strašně vysilující.A stále nevím,jak co nejlépe pomoci,mám pocit osoby,která je sice blízko ní,ale zároveň hrozně daleko a do jejího světa, že se nedostane,nepronikne.Hrozně se tím trápím a jsem bezradná,nevím co dělat.Prožila jsem s ní více etap a strašně mě to vyčerpalo (psychicky,finančně,....),také mám tu zkušenost,že vděk člověk nemá právo čekat,nedočká se,tak jsem se rozhodla být mimo,čekala jsem ,že to bude lepší,ale trápí mě stach o ni.Takže na které straně stát je horší?

Ale on je většinu času v pořádku, úplně zdravej. Jen prostě jednou za dva roky, když si toho na sebe vezme moc (práce, stres,atd.), tak se objeví mánie. Před dvěma lety to trvalo 4 měsíce, teď jen měsíc. Je to sice na zešílení, být s ním, ale ten zbylej čas, kdy je v pořádku, za to stojí.
Navíc je možný, že každá epizoda byla poslední.. Myslím, že to není tak těžký se tomu vyhnout-vždy to vzniklo po tom, kdy si toho na sebe navalil moc. Takže se to třeba nakonec naučí zvládat. Každopádně od něj neodejdu jen proto, že je nemocnej, když navíc nevím, jestli se to ještě někdy bude opakovat.

Báro,jsi moc hodná,že mu pomáháš,ale jak dlouho to vydržíš?Mysli na sebe,vyčerpá tě to a stejně utečeš,nebo tě to položí.On ti bude brát čím dál víc tvé síly.Ty mu pomoci nemůžeš,ale on tobě pošpatnit ano.

Léky bere a i sám pozná, že se sním něco děje. Ale pak začne tvrdit, že to je jenom hypománie, že to skvěle zvládá a že to vlastně nic moc není... Nevím, kde končí hypo a začíná hyper.., ale to je celkem jedno.
Myslela jsem spíš dopředu se sním nějak domluvit, v době, kdy je zdravej, třeba i písemně, na tom, že ve chvíli, kdy se mi bude zdát divnej, mě začne poslouchat nebo tak něco.. Ale to by asi nechtěl...

Báro,na to není rada,ty to v žádném případě neovlivníš.On,když v tom lítá,si říct nedá a ty s ním nic nesvedeš.Jestli nebere léky a není pod lék.dohledem,tak tě lituju předem.

Ahoj,
můj přítel má taky maniodepresivní psychózu a já jsem s ním zatím absolvovala dvě epizody-zdá se, že se nemoc vrací po dvou letech...Naivně jsem si myslela, že po první epozodě té druhé dokážu předejít...Teď už vím, že to nejde, že ho nemůžu ovládnout, max. mu říct svůj názor. Ale bojím se, že za dva roky to přijde znovu a nevím, jak se chovat-tentokrát mě úplně ignoroval, vůbec mě neposlouchal, jen stále kritizoval, všechno věděl nejlíp, ... Vím, že za to nemohl, ale nevím, jak se příště chovat líp, aby mě poslouchal a věřil mi, že je nemocný a že by mě tudíš měl poslouchat, aby neudělal nějakou hloupost... Máte s tím někdo zkušenosti?
Díky moc.

Ahoj Pepo,
Diky za povzbuzeni, ze bude zase dobre. Je mi 34 let, byla jsem diagnostikovana maniodepresivitou pred necelym rokem. Ziju v zahranici, jsem v peci vyborne psychiatricky a snazim se podle nejlepsi vule spolupracovat. Odbyla jsem si take par dni v nemocnici ve stavu tezke manicke psychozy ve ktere jsem mela vazne myslenky na vrazdu i sebevrazdu. Nikdy predtim jsem nemela vazne psychicke problemy, jsem vysokoskolacka. Prave se pomalu a doufam jiste vylizavam z nekolikamesicni hluboke deprese. Verim (slibuje mi to doktorka), ze s prasky bude zivot jako predtim. Taky me prekvapila neuveritelne surova odpoved Eli. Kdyz "normalniho" cloveka diagnostikuji za "blazna", neni to zadny med. Ja se o sve nemoci mluvit bojim, prave proto, ze na svete existuji podobne nezkusene (i kdyz ona si mysli opak) Ely. Tobe, sobe i jinym maniodepresivnim lidem drzim palce a preju vic pochopeni od zdravych lidi. (Smutne je, ze kdybychom trpeli treba rakovinou, tak nas neodsuzuji, ale lituji)

Ahoj

Přiměj ho aby šel na léčení, jinak to bude stále horší. Pokud nemá dost zodpovědnosti k sobě ani k tobě aby se léčil dobrovolně, tak by ho měli léčit proti jeho vůli.
Vím o čem mluvím, mám maniodepresivitu taky.

Dobrý den

Mám už 6 let diagnosu Maniodepresivity a přesto
mám štastné manželství. Svoji ženu jsem nikdy nebil a ani neohrožoval na životě.
Lidé o mě říkají že jsem dobrák i když jsem někdy zbrklý.
Užívám sice léky ale ani před tou událostí která mě přivedla do psychiatrické léčebny
jsem se nechoval jinak.
Do psychiatrické léčebny jsem se dostal po prožití dlouhodobého stresu v zaměstnání a bydlení u manželčiny babičky která mi dělala ze života peklo.
Stačilo se projít v únoru bos
a už mě vezli.
V současné době mám 2 děti a studuji dálkově vysokou školu.
Po přečtení příspěvku ELI si až teď uvědomuji že jsem asi udělal velkou chybu v tom že o své nemoci otevřeně hovořím. Mí přátele ani rodina mě sice neopustili ale z jednoho zaměstnání mi po prokecnutí mé nemoci vyhodili a do dalšího nevzali. Právě díky takovým lidem jako ELI, která sice vychází ze svých osobních zkušeností ale už se vůbec neobtěžovala si o takových lidech trpících nějakým duševním onemocněním něco alespoň přečíst a říká o nás ostatním takové věci že si asi neznámí lidé myslí že jsme minimálně zralí do klece (nebo rovnou do plynové komory).

Pepa Š.

Pro half: depresivní fáze se dá překonat pouze tehdy, je-li pod úspěšnou clonou léků. Jinak proti depresi není obrany a dělá si s člověkem, co chce.

Osobně si myslím,že každý znás má svůj vlastní vnitřní svět,někdo si ho dokáže ubránit a potlačit ho před ostatními a někdo ho pustí do éteru a pak některým lidem přijde nenormální.Je nesmysl ,posuzovat daného člověka podle nějakých psychologických pouček a etických zásad otom co je a co není normální ,protože je stejně zase vymysleli ti samí lidé ,kteří sami sebe za normální považují.Ale víme mi o nich jistě ,že jsou podle nás normální?Podívejte se třeba na to když někdo řekne psichyatr ,vsadím se ,že každý z vás si okamžitě vybaví člověka tipu Chocholoušek z filmu Jáchyme hoď ho do stroje a nebo jemu podobné individum?V tomto světě je velice těžké rozeznat co je normální.Každý člověk je přece jedinečná a neopakovatelná bytost ,tak že shoda vlastně neexistuje.Každý zná slovo "normální" a zná jeho význam ze slovníku cizých slov,protože ho to civilizace naučila, ale každý znás si pod ním představí něco jiného ,představí si jenom to co jemu samotnému přijde normální a pro druhé to může bít naprosto nenormální.Tak že si každý chraňte ten svůj vnitřní svět,ať jste na týhle kouli v pohodě a nepřijdete ostatním jako cvoci a třeba vám ho jednou někdo objasní ,možná Bůh ,možná někdo jiný.Kdo ví?

pro martina: hrozně jsi mě potěšil, že se dá deprese celkem snadno překonat...ale jak to proboha děláš??? mě to teda vůbec nejde.

Co je to vlastne normalita?Prumer?Asi to bude dedicny.Moje matka bere naky prasky.Ja sem si vzala pred spanim pulku a jeste druhej den vecir sem byla jak zfetlá...Ona jich ma brat 6....Ja mam nakou poruchu ale jeste sem neprisla jakou.stridaj se u me obdobi kdy sem strasne stastna,aktvni,chvili neposedim...a doby kdy sely dny civim do zdi a sem agresivni...Staci kdyz je ticho a nekdo najednou prejde po schodech a nejradsi bych ho zabila.Je to jen naladovost nebo psychicka porucha.Na druhou stranu mivam halucinace.Ne moc velky...treba si rikam neco pro sebe a nekdo mi odpovida i kdyz sem sama...Treba mam dar videt veci co se staly nebo lidi co uz nejsou mezi nami...Co teda sem?????Dik mocinky moc za odpoved

Dobrý den, myslím si, že s bipolární poruchou se určitě dá žít. Je ovšem nutno poctivě brát léky a jakékoliv závaznější problémy včas konzultovat s lékařem. Je pravda, že jsem k tomuto "poznání" dospěl až po několika letech revolty a dobře tak chápu ty, kteří berou léky velmi nezodpovědně. Mně nejvíce pomohlo poznání, že zde nejsem sám a že můj psychický stav má značný vliv na mou rodinu, mé rodiče i na mé kolegy v zaměstnání. Opravdu není důvod, proč všechny kolem zbytečně mořit... Kromě toho se mně zdá, že utlumená maniodepresivita má také "něco do sebe". Depresivní fáze se dá celkem snadno překonat a slabá hypománie je velmi příjemná a inspirující. Takže hlavu vzhůru! Martin

Ahoj Reno, lecba maniodepresivity neni jednoducha, ale existuje, i kdyz to bude beh na delsi trat. Ja sama ziji v cizine, a poznala jsem zde doktorku, ktera pouziva metodu IHOST -biochemicko-homeopatickou upravu latkove vylmeny, a ma velky uspech u leceni lidi s epilepsii, roztrous. sklerozou, unavovym syndromem a take ruznych forem deprese. Ta lekarka se jmenuje Vera Rosival, puvodem ze Slovenska, emigrantka, a svoji jedinecnou metodu vyucuje, a jedinou zakyni, kterou mi mohla doporucit, byla pan MUDr. Lenka Pilekova z nemocnice v Myjave na Slovensku. Ta jeji lecbu privadi, a to za podstatne mensi financni castku nez Dr. Rosival. Pokud bys mela zajem, napis mi na email a ja Ti na ni poslu kontakt. Nebo i na Dr. rosival do Mnichova - ale ta bere za prvni vysetreni 300 Euro za 4 hodiny celkem(cena spec. pro Cechy) a kazde dalsi je za 100 Euro (1.5-2 hod vysetreni) - ale v cene jsou zahrnute veskere leky-homeopatika, Bachovky, vystreni, laborator, homeopatika a plno dalsich veci. A opravdu je to uzasny a velmi lidsky pristup k pacientovi. Urcite bude mozne Ti pomoci, ale takovych 9-12 mesicu to bude trvat. A vyleci se Ti i potize, o kterych ani nevis. Je to moc zajimava metoda, jejiz ucinky a postup zrovna prekladam do ceskeho jazyka. Mej se jak nejlepe to jde, s pozdravem a pranim hezkeho dne, Ida Noskova, zapadni Cechy

Před časem jsem sem psala,že můj muž mě přivádí svou povahou k zoufalství.Jeho nálady se tak zhoršovaly,byl tak zlý,že jsem z toho onemocněla.Ale můj pud sebezáchovy zafungoval.Jsem od něj už nějakýn čas a moje zdraví se rapidně zlepšilo.Je to smutné,ale odchod byl pro mne jediné řešení a nelituji toho.Jen jsem to měla udělat dříve a zbytečně netrpět.

Zdravím všechny co mají co do činění s maniodepresivitou, dnes bipolární afektivní poruchou. Zajímalo by mě, zda se s touto poruchou dá žít "normální" život. Já si připadám jak na horské dráze a přesto, že beru léky (cca rok) nic moc se nezměnilo. Jednou nahoře pak zas dole atd. Poradí někdo s tím, jak to lze zvládnout,protože kvůli tomu nejsem schopna myslet vůbec na nic jiného.

Sice je to nějaký čas a úplně jsem zapomněla, že jsem sem psala, ale každopádně díky za vaše rady. Ted už mi jsou ale na prd:)))) už je vše v pořádku:)))díky a mějte se

Milá Sextonko a ostatní, kteří stojíte před takovouto otázkou - t.j. máte šanci se rozhodnout ještě než vstoupíte do tohoto kruhu. Ela to sice vzala trošku zhurta, nicméně pravdivě. Následné výtky ostatních by se spíš měly týkat formulací, nicméně ve svém vyjádření shrnula realitu - naprostou pravdu. Takto postižení lidé trpí prakticky nemocí charakteru. Je to nemoc - to nepopiratelně, a tato s sebou přináší velké množství sociálních dopadů. A tak jak to Ela popsala to minimálně sama pocítíš i když to nebudeš takto navenek ventilovat. Můžeš čekat nekonečné pavučiny lží, do kterých, nejsi-li sama dostatečně silnou osobností se můžeš sama zaplést. Budeš-li se ovšem snažit tyto lži rozplést, staneš se nepřítelem. V manických fázích můžeš očekávat krádeže, útěky, hypersexualitu ventilovanou nejen v partnerském vztahu, totálně ulítlé plány, vůči kterým, pokud se postavíš staneš se nepřítelem. Prostě můžeš čekat průsery a nevděk. Ale opravdu to zapříčiňuje ona nemoc. Otázkou zůstane, proč se silné mánii nevyhl braním léků a pravidelnými konzultacemi s odborníky. Ve fázích depresí zase můžeš očekávat, že se budeš obávat o jeho život a srandy si s ním taktéž mnoho neužiješ. A jsou-li v tom i drogy, především stimulanty, pak si ještě i s tímto koníčkem užiješ svoje. Hodláš-li obětovat svůj osobní život ve prospěch svého současného (dnes už to bude asi jinde) citu, jsi li na toto vše připravena a dostatečně silná se s tímto vším vypořádat; jsi-li racionální a sama sociálně a existenčně zabezpečena; jsi-li dostatečně sebeobětavá a splachovací, pak snad můžeš být dobrá partnerka pro takto postiženého člověka. Protože: Nepřistoupí-li on sám ke své diagnóze zodpovědně, pak ty nečekej vděk za své oběti. Mnohé tvé dobro bude po zásluze potrestáno a obráceno proti tobě. Problémem opět zůstává, že zodpovědnost je také součástí charakteru, který je touto nemocí postižen. Pokud ovšem nesplňuješ výše uvedená kritéria, jinak řečeno: nemáš na to, co Ela načrtla, pak se k tomuto člověku více citově ani existenčně nevaž. Slovy Ely: buď musíš být připravena obětovat svůj "běžný" život, nebo se on musí zodpovědně léčit. Jinak je otázka vztahu o ničem. Je to na prd. Podporou ve chvílích, kdy o to bude on stát mu můžeš být i tak.