Závislost z pohledu psychoanalýzy
Předmětem závislosti se může kromě užívání návykových látek stát tak běžná věc jako sledování televize, fotbal, jídlo, počítačové hry, hrací automaty či práce (workoholismus). Závislost může mít i bizardnější podobu - perverzní sexuální chování, kleptomanie nebo dokonce žhářství.
To jsou dost rozdílné činnosti a jejich výčet jistě není kompletní. V psychologii ovlivněné psychoanalýzou existují na závislost dva pohledy, které se spíše vzájemně doplňují.
První z nich je starší, pochází z doby formování psychoanalýzy Sigmundem Freudem. Na závislost se Freud díval jako na způsob náhradního uspokojení sexuálního pudu, které přirovnával k onanii. Velkou souvislost Freud tušil mezi závislostí a oralitou, orální erotikou (prožívání pocitů slasti pomocí úst). I když také v dospělosti zažíváme libé pocity díky naším ústům - ať přímo v sexuálním chování či při jídle a pití, klíčovou úlohu má pro nás oralita v prvních měsících po narození, kdy jsme pocit uspokojení zažívali při sání (kojení, cumlání dudlíku).
Pro klasickou psychoanalýzu je závislé chování upřednostnění orálního uspokojení sexuálního pudu člověka, což se v dospělosti děje tak, že závislý člověk se nevědomě navrací k primitivním nezralým formám autoerotiky z ranného dětství. Tento proces se nazývá regrese - návrat. Musím ještě poznamenat, že to nemá vůbec nic společného s nedostatkem sexu.
Druhý pohled na závislost je o něco mladší a má ho na svědomí psychoanalytik Rado. Ten přichází s myšlenkou, že závislé chování chrání člověka před bolestivými vlivy z okolí a před nepříjemnou vnitřní nerovnováhou. To znamená, že díky závislému chování se člověk vzdálí reálnému světu, jehož požadavky jsou pro něho příliš zatěžující a zároveň ho takové chování chrání před vlastními prožitky selhání, prázdnoty, neschopnosti.
Rado začíná mluvit o závažných poruchách vztahu k sobě samému, o malém sebevědomí a malé sebelásce, které jsou příliš závislé na okolním světě. Tento jev se nazývá narcistická porucha a závislost je náhradním narcistickým uspokojením.
I tento pohled počítá stejně jako Freud s regresí, doplňuje ho však ještě o dva další procesy, které přinášejí závislému člověku pocity uspokojení. Je to popření trýznivé reality (opojení, přinášející odstup a rozpuštění reálných problémů) a nakonec rozšíření vlastního Já o magické schopnosti předmětu, na němž je člověk závislý (člověk se v závislém chování stává dočasně "větším", silnějším, například u patologického hráčství si snaží získávat přízeň bohů nebo při workoholismu zvyšuje pocit vlastní schopnosti a nepostradatelnosti).
Závislost je tedy podle psychoanalyticky orientované psychologie jednak způsob náhradního sexuálního uspokojování, jednak způsob obrany před nepříjemnými pocity vlastní nedostatečnosti a neschopnosti čelit běžným životním událostem. Aby se nějaká látka nebo činnost mohla stát pro člověka návykovou, musí splňovat výše uvedené podmínky.
Autor. Jan Kulhánek
- Odpovědět
Pošli odkaz