Čeho nejvíce litují pozůstalí po smrti jejich blízkého?

Dá se nějak specifikovat, čeho lidé litují na sklonku života nejčastěji?

Každý máme svůj příběh, který nějak běží a nějak skončí a nenajdeme dva stejné. Přesto můžeme najít určité podobnosti. V poradně Vigvam pracujeme s těmi, kteří tu po úmrtí blízkého zůstanou, takže pro zodpovězení otázky si pomohu myšlenkami Bronnie Ware, která napsala knihu „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“. Kniha je protknutá její životní filozofií, se kterou můžeme i nemusíme souhlasit, ale příběhy umírajících a jejich lítostí jsou velmi lidské, empatické, inspirativní a rozhodně stojí za zamyšlení. Bronnie uvádí pět věcí, kterých lidé litují nejvíce. První z nich nazvala: Škoda, že jsem neměl kuráž žít podle svého a ne tak, jak ode mne očekávali ostatní, další jsou pak: Neměl jsem pracovat tak tvrdě, Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo svoje city, Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli a poslední je: Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější. Pod každým názvem najdeme několik konkrétních příběhů lidí, kteří leží na smrtelné posteli a mluví o svých myšlenkách a pocitech. Zároveň je třeba myslet na to, že to jsou zážitky autorky, nikoli data podložená rozsáhlými výzkumy.

A jak je to tedy s těmi, co zůstanou?

I zde hodně záleží na okolnostech, i když nějaká lítost se objeví vždy. Ovšem, jinou lítost prožíváme, když náš blízký zemře náhle, nečekaně, většinou kvůli nějaké nehodě, náhlé nemoci nebo pokud se jedná o sebevraždu či násilný čin. Když nemáme možnost se rozloučit, případně ji nevyužijeme v naději, že „ještě máme čas“. Často se s pozůstalými věnujeme otázkám, které bývají neodbytné, všudypřítomné. Například: Měl/a jsem to vědět, udělat něco víc… Měl/a jsem častěji říkat, že ji/ho mám rád/a, objímat, hladit… Měli jsme spolu trávit více času… Měl/a jsem si všimnout, že se něco děje, Nemohl/a jsem se rozloučit, Nenechal/a jsem ji/ho, aby se se mnou rozloučil/a, nechtěl/a jsem to slyšet. Měl/a jsem se jí/ho víc ptát, Měl/a jsem se naučit, jak dělala zavařený okurky nebo jak opravoval bojler…. Z těchto vět je možné odvodit, že to, čeho litujeme před svou vlastní smrtí se často shoduje s lítostí, kterou zažívají ti, co zůstanou. Najednou to, co je opravdu důležité palčivě vystupuje a ochromuje nás, že jsme to neviděli nebo nechápali už dříve. To bývá často ta největší lítost.

Jde se pocitu lítosti nějak vyvarovat?

Nejsem si jistá, zda je možné se lítosti úplně vyhnout a ani zda je to žádoucí se jí vyvarovat, vždyť lítost často značí nějaké citové pouto k zemřelému. Může nám být prostě líto ztraceného společného času v minulosti i v budoucnu (společný čas, o který jsme ztrátou blízkého přišli a prostě s ním počítali). Otázky, jak jsem je popsala výše se v nějaké formě objeví téměř vždy, zároveň je však potřeba říci, že když o tom s klienty mluvíme, po nějaké době velmi často docházíme k tomu, že milovaný pravděpodobně jejich podporu, lásku i vděk cítil, věděl, že ho mají rádi a že jde často jen o pocit. Jde však udělat něco pro to, abychom nelitovali věcí, které ještě udělat můžeme jako trávit spolu více času, více si povídat, objímat se, říkat si, že jsme pro sebe důležití, máme se rádi (i přes hádky, neshody a nešvary, které prostě k životu patří. Také je dobré občas pocítit vděčnost za to, že tu teď spolu můžeme být, že můžeme někomu zavolat, popovídat si, že máme někoho, kdo je tu pro nás (což často bereme jako samozřejmost, ale moje práce jasně říká, že není), že my tu můžeme pro někoho být. Naučit se spoustu věcí, které bychom rádi uměli… Někdy mám pocit, že cítíme více obav, možná dokonce strachu z reakcí svých blízkých na emotivní projevy, protože „to se u nás nikdy nedělalo“, „…kdybych teď tátu objal, poklepal by si na čelo… je to divný“. Případně, pokusit se narovnat staré křivdy, bolesti, možná i odpustit…

Napadá vás nějaký konkrétní příběh?

Spousta... Málokterý ale můžu vyprávět. Co však zmínit mohu, je kousek příběhu jedné mladé ženy (říkejme jí třeba Boženka), od níž mám svolení jej vyprávět.  Boženka během velmi krátké doby přišla o babičku i maminku, což samozřejmě obrátilo její svět vzhůru nohama. Sama nyní vidí jako smysl svého bytí předat jakési poselství, které by se dalo shrnout ve větě „Když přijdete domu a je tam máma, prostě jděte a obejměte jí… prostě proto, že můžete.“ Tak tedy jděte a obejměte svoji mámu, tátu, svoje děti, bráchu, ségru, babičku, dědečka, kamaráda… prostě protože můžete a protože nic není samozřejmé.