smrt blízkého člověka

Vlastně mi připadá, že...Po smrti blízkého poznáte charaktery lidí i těch nejbližších, citlivost, sílu smutku a dovíte se tedy o lidech náhle mnohem více a to často negativních věcí. A když poté dojde i na naložení s majetkem po zemřelém, pak už víte téměř všechno. I tak člověk přestává mít lidi rád. Vím, o čem mluvím. Bude ti z toho dlouho těžko a pokud jsi mladá, pak toto je ta chvíle, kdy ztratíš ideály.... Drž se! Posílám soucit a porozumění. Soňa

Dobrý den,chci se tady...Vlastně mi připadá, že už ani nejde o to,že umřela,ale kdo vypadá před rodinou a známými líp.Teta mi vykládá,jak je smutná a v noci se vzbudila,protože ji to trápí,ale jinak je úplně v pohodě a vykládá,jak tam s ní babička už lítá,ale z hlasu je mi jasné,že to je opět jenom,aby se neřeklo,že netruchlí.

Dobrý den,chci se tady vypovídat ze svého trápení.Před pár dny mi umřela babička,se kterou jsem měla vyjímečny vztah.Strašně mě to zasáhlo,ale ještě mi to ani pořádně nedošlo(asi až po pohřbu).Vůbec nechápu chování celé rodiny a strašně mě to trápí.Spíš než smutek mi to celé připadá jako soutěž popularity.Kdo u ní byl a kdo ne,kdo je víc smutný.Od nejbližší rodiny jsem snad ještě neslyšela,že by někdo řekl,že jsme se o ni hezky starali nebo že jsou rádi,že nežila sama a byla vlastně pořád s náma.Teta řekne,že ona byla v nemocnici do 11ti,zatim-co my jenom do 6ti, nebo že jsme ji zabili tím,že jsme ji dali do nemocnice(měla vodu na plicích) a podobné narážky.Už se nemůžu ani rozčílit nebo bránit.Jenom nevěřícně koukám a vlastně ani nemůžu truchlit.Ještě chvilku a přestanu se se všemi úplně stýkat.Připadám si jak kdybych byla z Marsu.

Všichni tam musíme a lidí...Ty si myslíš, že vládcové naší planety nedělají všechno proto, aby se lidí zbavili? Když přijmeš jako fakt, že nás naše vlády nenávidí a ztrpčují nám život, a celosvětovou tendencí zredukovat počet obyvatel, dává to všechno dokonale smysl.Ani se nemusí válčit- viry a očkování jsou mnohem levnější.

Všichni tam musíme a lidí je jak sraček. Já bych povinně dva ze tří lidí zastřelil a jejich maso bych vozil do Afriky pro ty co mají hlad. Je nás zbytečně moc na této planetě.

Konejší nevyléčitelné pacienty
Téměř všechen svůj volný čas věnoval dvaačtyřicetiletý ostravský onkolog Jaroslav Hájek v loňském roce mobilnímu hospicu Ondrášek.
http://www.sedmicka.cz/frydek-mistek/hrdina-roku/83
Prosime o podporu dobre veci

Nikdy jsem ten pocit neznala , ani jsem si to nedokázala představit jaké to je přijít o někoho v rodině , zemřela mi babička ... Teď už vím jaké to je a nepřeju to nikomu i když si tím asi každý projde , nemám chuť chodit nikam mezi lidi , už jenom to že to těžce snáším ve škole , maximálně co dělám je to že se jdu projít ale sama , většinou tam kde je minimálně lidí . Většinou dnů a nosí probrečím a přemýšlim nad tim co bych asi teď dělala kdyby tu byla , velice mi chybí , vždy mě dokázala povzbudit tak jak to babička dělají , rozmazlují vás a baví se s vámi o všech možných věcech však to každý z vás zná , byla to jedinečná osoba , i když už není mezi námi já věřím že je pořád s semnou na každém mém kroku . Pokud vám také umřel někdo blízko tak chci říct že s vámi soucítím a vím jaké to je .

Pavlo,to je drsné...ty jsi silná holka!Mám za sebou smrt své lásky,je to 9měsíců a stále mi není dobře.Byla to autonehoda.Zemřel hned na místě.A 7měsíců od smrti babinky,o kterou jsem denně pečovala.Ještě dojídám atidepresiva,ted to zkusím sama za sebe,ale je to odkaz na celý život.Tolik ti rozumím.A souhlasím,také věřím,že se všichni zase sejdeme!Kéž tvé dítě i manžel jsou už s tebou navždy!Také mám šílený strach o své dítě.A neptejme se proč,asi to všechno mělo takhle být,možná jsi,stejně jako já pokrotlejší a víc si vážíš toho,co máš..nevím,každopádně jsi silná!Opatrujte se všichni doma!

Kdyz jsem mela sestnact chodila jsem s klukem asi rok, rozesli jsme se a po ctyrech mesicich se zabil na motorce. Bylo to hrozne, snazila jsem se zapomenout, neslo to, tak jsem si nasla kluka, doufala jsem, ze mi to pomuze zapomenout, nakonec jsem s nim byla dlouho, jednou jsme byli na horach lyzovat a ja se tam tajne zamilovala do jednoho ucitele lyzovani, byla jsem tam s tim pritelem, odjeli jsme domu a po trech tydnech bylo v novinach, ze se muj ucitel zabil na horach, spadl 200m vysky. A aby ,toho nebylo malo, tak jsem s timto pritelem prozila nakonec 9 let a nakonec jsme se rozesli a po pul roce mel autonehodu a neprezil. Dneska jsem uz vdana, mam i dite a neuverite jaky mam strach o syna i manzela.
Mam pocit, jakobych byla prokleta, nebo co. Je toto vubec normalni? Pripadam si jak ve spatnem filmu. I kdyz jsem vdana, tak i tak jim chodim na hrbitov a neni dne abych si nevzpomenula.
Je to strasne, kdyz ma clovek pocit, ze tady zustal sam, ale neni to tak, nejde se s tim smirit, ale my jsme tady zustali, a my musime tady dal zit.
Kazdy den se ptam proc? a neni odpovedi! V jedno, ale verim, jednou se zase vsichni sejdeme!!

Dobrý den, je mi 13 a včera spáchal můj nejlepší kamraád sebevraždu a vůbec nevím co budu dělat dál bez něj. Bydleli jsem každý v jiném městě a pouze si psali, ale i tak jsme se skutečně milovali a ted už nemám pro koho žít. Mám sice svojí nejlepší kamarádku, ale má stejný problém, psali jsme si všichni tří navzájem. A mě i kamarádce strašně chybí, byla to poslední osoba které jsme věřili a už nevíme co budeme dál dělat. Na sebevraždu jsme slabý, bojíme se té bolesti, ale já navím co mám dělat, chybí mi.... :(

Andreo,nemáš z čeho mít strach,babička se s Tebou jen rozloučila a za všechno Ti poděkovala.Netrap se tím,lidé,kteří od nás odcházejí,se nějakým způsobem vždy rozloučí.Teď už jí jen popřej klid a nech si vzpomínky.Nikdo už Tě nebude lekat,uvidíš.

Dobrý den, pokud je tu někdo, kdo se setkal s problémem, který teď mám moc Vás prosím o radu. Včera večer mi zemřela babička, na rakovinu,byla jsem za ní den před smrtí, slíbila jsem ji, že za ní přijdu hned druhý den ráno, byla už třetí den v komatu, ale věděla o mě, že tam jsem, dokonce, když jsem ji dala pusu, kývla hlavou, jako by přikyvovala hlavou- ano. Včera jsem se za ní bohužel přišla, když byla pár minut po smrti, zapálila jsem ji svíčku a chvíli jsem u ní byla, pohladila ji a dala ji pusu na rozloučenou, když jsem odcházela z nem. hlav. dveře byli zamčené, tudíš jsem šla zpět do druhého patra pro sestru, aby mi otevřela, po pár metrech ke schodišti, ale najednou jakoby někdo začal s dveřmi lomcovat, tak jsem se vrátila s tím, že tomu dotyčnému otevřu, nikdo tam ale nebyl. Zbytek večera a noci jsem zvládla v pohodě, ale dnes začínám mít takové divné pocity strachu, hlavně ze tmy, nevím, co s tím mám dělat, bojím se i rozhlížet a tak, zašla bych k psychol., ale v po. jedu se synem do lázní, takže to nestihnu a mám strach i tam být s malým sama v noci na pokoji. wc je na chodbě společné a neumím si teď představit jít třeba v noci sama na záchod...asi to zní vše hloupě. Zajímalo by mě, jestli je to alespoň trochu normální. Ale i moje teta tvrdí, že se ji také stalo, že u ní byla asi 2h před smrtí a babička ji řekla: Zdeno nebreč, sestry na to tetě pak řekly, že to říct nemohla, protože je pod strašně silými lékami a nepromluvila předtím už několik dní. Tak nevím, je to celé zvláštní, jen nevím jestli je to naše nějaká paranoia, nebo fakt a z toho mám právě strach........děkuji za jakoukolv radu.

Maminka mého manžela se trápí smrtí svého syna, bratra mého manžela téměř každý den i když je to již osmnáct let. Každý týden chodí na hřbitov a každý duben a květen v roce trpí hroznými depresemi. Je to obdodí, kdy její syn před lety umíral. Neumím ji žádným způsobem pomoci. Můžete mi někdo dát kontakt na psychologa, který se zabývá touto problematikou, nebo nějak poradit, jak pomoci jinak? Maminka má za ta léta již psychosomatické potíže a mám obavy, že se tyto obtíže budou jen zhoršovat. Děkuji za pomoc.

Linet:je mi to moc líto,mě umřela maminka náhle na podzima je to jakoby včera,moc čerstvé,bolí to pořád.Vím,že ti povím,to co každý,ale chce to čas!Nezapomeneš,bude to bolet,ale čas to otupí.Já myslela,že to ani nepřežiju.Moc ti držím palečky,buď silná!!A klidně napiš .Pa

Včera v noci mi umřel tatínek. Byl celý život asmatik a před 14 dny jsme oslavili jeho 55 narozeniny. I když na tom byl poslední dva roky hodně zle, tak přesto zemřel náhle. Čekala jsem, že konec bude vypadat jinak, že bude v nemocnici na kyslíku, že se rozloučíme. Ještě večer si liboval, jak mu chutnala pomazánka od sestry a o půlnoci se udusil a už ho neprobrali. A nejvíc bolí ty banální věci a věty... "V pondělí zajdeme na pivo", "Příště ti přinesu to DVD"... Nedokážu si představit, jak bude teď můj život vypadat... Kdyby si chtěl někdo s podobným zážitkem napsat - můžete sem: linettka na seznam.cz

Tome,držím palce,abys to zvládnul.Je to těžká situace,vím,o čem píšu.Před dvěma lety mi zemřel taťka.V náručí.S jeho smrtí jsem se vyrovnala,byl velice těžce nemocný,ale se způsobem jak odešel bojuji dodnes.Přeju Ti hodně síly a nezapomínej,maminka Tě bude moc potřebovat,jako Ty jí.Drž se a neboj,bolest odejde a zůstanou vzpomínky,ty Ti nikdo nevezme

Tomku,přečti si nahoře naše příspěvky,také jsme prošli tím samým,také mi bylo a je hrozně,také jsem psal a přes slzy neviděl na klávesnici - ale všechno jde dál,pracuji jako řidič,nikdo se mě neptá,jestli mě bolí srdce,nikdo se ani Tebe nebude ptát.Život je někdy opravdu krutý a bolestný.Na další bolest ani nepomýšlej,ublížil bys jen mamince.Hodně štěstí a síly Ti přeji.

Tomku, to ať tě ani nenapadne, víš, jak by se maminka trápila, kdyby ses o něco pokusil? A tátovi by se to tam "nahoře" taky nelíbilo. Mně zemřel táta před třemi měsíci, opravdu na tohle platí jen a pouze čas. Já jsem se vrátila "zpátky do života" celkem rychle, protože si myslím, že by si to táta přál a dělám to pro nej. Drž se.

Tomku vůbec takhle neuvažuj,to by se jistě otci nelíbilo a mamce by jsi moc ublížilCo zajít za psychologem,věř mi čas je jediný lékař,otupí tvou bolest,drž se a příjmačky zvládneš a když ne zvládneš je jinam.Držím ti palce

Dobrý den,
před dvěma dny mi zemřel můj milovaný otec na zástavu srdce po velmi těžké a dlouhé nemoci. Doktoři mu předpovídali, že nepřežije rok 2006, tak nakonec ještě zabojoval a byl tu o hodně déle. I tak mě to velmi poznamenalo. Je mi pouze 15 let a za měsíc a něco dělám přijímací zkoušky na školu, bojím se, že je neudělám. Mám totiž stavy, kdy jsem v pohodě, ale pak mě to najednou přepadne, celý se rozklepu, nemůžu nic dělat a tak dále. O to horší to pro mě je, že jsem měl s tátou velmi blízký vztah, všechny ty nepříjemné léčby co musel podstupovat podstupoval kvůli mě. Absolutně teď nevím co dělat, neuvěřitelně mě to užírá, ani vypovídání se nepomáhá. Nebýt maminky, tak se asi pokusím o sebevraždu.