smrt blízkého člověka

před šesti lety mi po desetiměsíční hospitalizaci umřel táta. Byl to ten nejbáječnější člověk, kterého jsem v životě poznala a život bez něj pro mě ztratil smysl. Léta plynou, ale bolest ze ztráty neustupuje, jen jsem se ji naučila každý den svého života překonávat. Ale to je život. A smrt daní za naši šanci, kterou zde na světě máme.

rad přidam svu nazor....ve většině připadě souhlasim....tragicky jsem přišel o sestru vinnou řidiče,ktery ji v autě jako spolujezdce zabil,ted to byly 2 roky a stale mi to připada jako včera a uvědomit si,že ji už neuvidim a utrpeni,když bojovala pul roku v nemocnici a pak zemřela tim si člověk musi projit a prožit to ,,,,,jsou to nejhorši chvile a na srdci ti zbyde jen jizvička a bolest ,vzpominky a nikdy je už nevratiš...bohužel....

rad přidam svu nazor....ve většině připadě souhlasim....tragicky jsem přišel o sestru vinnou řidiče,ktery ji v autě jako spolujezdce zabil,ted to byly 2 roky a stale mi to připada jako včera a uvědomit si,že ji už neuvidim a utrpeni,když bojovala pul roku v nemocnici a pak zemřela tim si člověk musi projit a prožit to ,,,,,jsou to nejhorši chvile a na srdci ti zbyde jen jizvička a bolest ,vzpominky a nikdy je už nevratiš...bohužel....

Nikdy na něj nezapomeň,ale dlouho nesnutni,život jde dál.Znám to.Držím palečky.

Ahoj, je mi to líto a věř, že vím, jak ti je. Je mi 20 let a před 3 měsícema se mi tragicky zabil přítel. Do dneška jsem se s tim nesmířila. Každý říká, že to chce čas (mají pravdu), ale nedokážou se do nás vžít... Nevědi přesně, co prožíváme. Hodně ti pomůžou přátelé, kteři jsou ochotni tě vyslechnout... Přeju pevný nervy..

No, nenáš zač, ono není o co stát, já mohla brečet, nadávat, žárlit, litovat a všechno marné:(Holt každý máme svůj způsob vyrovnávání se s bolestí. Já bych byla možná ještě horší! Každopádně, jediné, co mu mužeš nabídnout, je tvá přítomnost a opora:))

...zlobí odesílání, omlouvám se za zdvojený příspěvek...

Díky Andy, asi máš pravdu. Mám z toho možná i trochu zmatek sama v sobě, uvidíme, snad ten čas pomůže.

Díky Andy, asi máš pravdu. Mám z toho možná i trochu zmatek sama v sobě, uvidíme, snad ten čas pomůže.

Ahoj Jani, dle mého názoru nemůžeš učinit nic konkrétního, než je čekat, až se s tvůj přítel smíří s tvrdou a bolavou realitou.
I tímhle problémem jsem prošla a teď, když se ohlídnu zpět, trvalo mladýmu asi 3 roky, než na ni přestal denně myslet, srovnávat mě s ní a než pochopil, že ona už se nevrátí:( Zemřela na rakovinu v jeho náručí po 5 letým boji ve 22 letech, vzhledem k citlivosti mého přítele se nedivím, že to otřáslo celou jeho psychikou a ona bolest se zapsala na věky do jeho tváře.Dnes je tomu 5 let, z toho 4 roky žijeme spolu je to už zahojený, jizva je srostlá a život jde dál...až nyní vidí ony výhody a pozitiva z celé té tragické a nešťastné události, za smrt jedné dostal 2, mě a moji dceru, která vyplnila jeho místo prázdnoty, která v něm zůstala a naplnila ho novým životem a novou šťávou, energií a elánem do života! To jediné jsem mohla poradit příteli mé nedavno zemřelé kamarádky, prostě zní to jako fráze, ale tyhle šrámy zahojí pouze čas!

Ahoj, možná mi někdo poradíte... Netrápí mě smrt blízkého člověka, ale to, že vidím, jak se tím trápí někdo, koho mám ráda. Vídám se s člověkem, kterému před dvěma lety zemřela přítelkyně, doteď se s tím asi nesrovnal. Byli spolu několik let. Často o ní mluví...
Nežárlím, ale říkám si - kdyby se tak pro ni mohl vrátit, jako Orfeus, pořád ještě ji miluje. Tohle ale nejde... Ráda bych mu pomohla. Můžu vůbec nějak? (Jistě, přiznávám, i kvůli sobě...)

Přirozená reakce:) Určitě jenou potkáš tu, která tě bude milovat i s tvojí jizvou:))

Také přispěji do diskuze. Jsou to tři roky (20.7.2004), co se mi zabil kamarád na Velké Americe (bylo mu měsíc 17 let). Strávil jsem s ním celé dětství, léta základní školy a střední školy (nejdříve pět společných let ve skautu, pak nekonečné společné vycházky venku při kouření cigaret).

O týden později se zabila v autě osoba, se kterou jsem měl v předešlých týdnech dvě schůzky a rýsoval se partnerský vztah.

Byl jsem nucen překousnout dvojnásobné úmrtí, byla to největší krize mého života. Dodnes mám na těle obrovskou jizvu, která drží tak tak sešitá. S lidmi problémy nemám, okolí mě považuje za velmi extrovertního. Ale vztahy jsou komplikované. Tři roky bez vztahu, lásky, sexu.... Pokusy byly, ale všechny zatím neúspěšné. K prvnímu jsem se odhodlal až po sedmi měsících.

Pro Kublu:
Já myslím, že vím, co se nám snažíš říct:)Určitě je lepší pro toho nemocného člověka, že jeho trápení pominulo a teď se má fajn, páč je v tom nebi, ráji...i když já osobně bych šla raději do pekla. Určitě tam je větší sranda, neřesti a karty:) Tím pádem se ulevilo i Vám, co jste ho po celou dobu nemoci doprovázeli, je strašný koukat na někoho, kdo se trápí a má bolení a nemoci mu pomoci. Ulevilo se Vám za něj, protože víte, že smrt byla jeho vysvobozením:) Přesně takto to popisuje i můj přítel, kterému zemřela přítelkyně na rakovinu. Táhlo se to 3 roky a všichni věděli, že smrt číhá kolem. Přesto, že to víme, stejně nás to zlomí, ale musíme na takovou událost pohlížet očima zemřelého, nikdo z nás by tu nechtěl jen přežívat, natož se zákeřnou bolavou nemocí...Takže nebuďme sobecký a nemocným lidem dopřejme důstojnou smrt, páč pro ně začíná nová éra posmrtného života:)

Smrt blízkého člověka musí vždy zákonitě strašně ranit, nikdy na něj nezapomeneme, ale čas vše alespoň trošku postupně srovná.Nejsmutnější na tom ale je to, že to postihne jak smrt, tak to smutné trápení potom ty lidi, kteří si to vůbec nezaslouží.nikomu to nepřeju, ale ty co celý život páchají zlo, tak to jde většinou mimo ně.Všem dobrým lidem krásný den a vydržte.

To Andy:

V pohodě. Tak přeji hodně štěstí v životě.

Pro X:
X promiň, že jsem se s tebou bavila jako s mužem, ale nevěděla jsem, zda-li je x dívka či muž:) V tvým věku mi to začalo, já jsem právě o těch 6 let starší...Máš pravdu, je to jakási beznaděj, ale co mají říkat maminy co pohřbily svoje vlastní děti? JežíšMarjá, všem maminkám, co maj společný takový krutý osud přeju pevný nervy a spousty sil:) Mám 7-mi letou holčičku, vím, že mě by to zabilo, páč je to jediný, na čem v životě lpím.

Pro Poah:
Jestli ti dělal v životě peklo, dokážu tě pochopit. Měla jsem nevlastního fotra, kterýmu jsem smrt přála každý den, rozvod byl rychlejší.

Umřel mě brácha, už je to 5 let, na leukémii. Svým způsobem to pro něj bylo vysvobození. Umíral nám roky před očima, léčení nefungovalo, jenom z nás léčitelé tahali peníze a lékaři dávali pár let...a nakonec to bylo míň než počítali... Tim jeho odchodem se ve mně něco divně změnilo. Je to krutý, ale na pohřbu jsem se teprve vzpamatovala z té hrůzy. Určitě už je bratrovi lépe, pokud je Nebe , Ráj nebo něco podobnýho... Je fakt, že nám umřel někdo blízký, ale je nám o hodně lépe...Ještě to úplně nechápu a nebudete to chápat asi ani vy.

Zatím jsem na žádném pohřbu nebyla..je mi 20. Opravdu je to hrozné, beznaděj..Ani nevím jak to pořádně popsat.