smrt blízkého člověka

Ano, Poah, jsi svině a měli tě mlátit víc!

Ahojky lidičky,mě před rokem a půl zemřela desetiletá dceruška Helenka po srážce s tramvají.Pořád to moc bolí.
Je mi moc líto lidiček,kteří přišli o své blízké.

když se mě zabil tatínek, to bylo skvělý! Jsem zlá a sobecká a neumím druhýmu přát život a potřebuju psychouše teplou studenou a klec, že. Ale kdyby jste věděli, jak mě a mámu mlátil! Akorát mě ještě pronásledujou noční můry, že je ještě živej. Ale je dobře, moc dobře, že NE! lidi, mě někdo umřel a mám radost! A ještě si vůbec nepřipadám jako blázen.To vás sere, co!

A to jsi tak mladý, nebo jsou kolem tebe všichni tak vitální a plní života? Já chodím na pohřeb pravidelně už 6 let po sobě. Každej rok ňákej známej, kamarád nebo děda...Člověk by řekl, že už musím být zvyklá, ale není to pravda..Každá smrt někoho blízkého mě duševně zasáhne a způsobí jizvu, obzvláště min. týden, co zemřela Naďka. Díky těmto jizvám se ale dokážu na věci dívat z jiného úhlu, třeba po náhlé smrti kámošky, necítím žádný osobní problém a ty co se řeší kolem mě, mi připadají nicotné, proto se stavím do pozice flegmoušů a neustále opakuji, že "když nejde o život, jde o hovno"!!!

To Andy:

Osobně ne.

Pro X:
Já myslím, že je jedno, jestli kamarád nebo přítel, důležitý je, že ti na něm záleží:) Nemůžeš dělat nic víc, než mu být nablízku a oporou:) A ty nemáš žádnou zkušenost se smrtí?

To Andy:

Není to kamarád, ale přítel. O to víc mě to bolí. Ale jinak díky

Pro X:

X já vím, jak to myslíš, že nečině přihlížet a čekat až čas vše vyléčí zní poněkud divně, ale je to tím jediným a správným řešením. Tvůj kamarád by si přál jediné, vrátit čas, ale to bohužel nejde, vysvětli mu, že babi je takto líp, že už jí nic netrápí, nebolí, ale naopak si konečně zase užívá...To je jasný, nahoře musí být krásně, když se odtamtud ještě nikdy nikdo nevrátil:) Úmrtí babičky nebo dědy je jakousi přirozenou součástí života, dle mého mínění se starci na smrt i těší jako na jakousi formu spasení a osvobození. Mám ještě babi, děda zemřel před 4 roky. Babičku celý rok život netěšil, teď je zase díky vnoučatům trochu povolná do života, ale říká, že se každým dnem těší na ten božskej klid a na setkání s dědou. Je asi důležité věřit, že po smrti potkáš všechny dávno zemřelí, protože pak tě nepronásleduje strach ze smrti, to spíše ze stáří a z bolesti a to by jistě tvůj kamarád babičce nepřál. Tvým úkolem je naštouchat mu do hlavu, že teď se babi opět potkala se svými milovanými a známými a vlastně nemá problém:)

To Andy:

Vím, že potřebuje čas, ale lze poskytnout alespoň malou pomoct? Jsem mu oporou, ale když vivím jak se trápí...

Zrovna mám stejný problém, tak jsem váhala, zda-li mám založit diskusi na toto téma a hle, už se tu našly utrápený duše...Minulý týden v sobotu jsem byla za kámoškou v hospodě na pivku. Po dlouhý době se stalo, že v hospodě neměla moc lidí, tak jsme na sebe měly více času, než kdy jindy. Perfektně jsme pokecaly, probraly minulost i plány do budoucna a výborně se pobavily:)V neděli mě vzbudil telefon...kámoš mi oznámil, že Naďka (ona kámoška) je po smrti. Bylo jí necelých 27 let a zemřela na mozkovou mrtvičku..Do dnes tomu nemohu uvěřit a taky pořád očekávám, že mi zavolá, nebo že jí někde potkám...ale bohužel, po pohřbu už mi začíná tak nějak docházet, že už nikdy nezavolá ani nikdy neuslyším ten její atypický smích...vzpomínám každý den, byla tím nejpozitivnějším člověkem, kterýho jsem kdy potkala, chutnal jí život a užívala si ho plnými doušky...proto nechápu, proč někdo takový musel náhle a bez rozloučení odejít...?
Mám přítele již 4 roky, předemnou měl 5ti letý vztah, který též skončil smutně. Jeho přítelkyně mu zemřela po 3letým boji s rakovinou v náručí..Rok byl úplně mimo, nechuť do života, lhostejnost, apatičnost a tak, prostě životní rána...Myslím si, že rok má nárok smutnit každý člověk. Po pár úmrtí v rodině a blízkém okolí jsem vypozorovala, že rok je adekvátní doba k tomu, aby si člověk na novou okolnost zvyknul a přizpůsobil se jí, poněvadž věřím, že s něčím takovým se člověk ani smířit nemůže. Na otázku "X" nelze odpovědět, každý člověk se smrtí vyrovnává jinak, čas je asi nejlepší lék, i když stojí někdy proti nám, kéž by šel vrátit, proto se každý den chovejte, jakoby to byl váš poslední, nezapomínejte říkat svým bližným, jak moc je máte rádi, nezapomínejte odpouštět, protože to nás osvobozuje, přece byste nechtěli opustit tento svět se spoutanou duší..! Zajímal by mě Váš názor na myšlení a následné žití po smrti někoho blízkého...Děkuji

Prosím poraďte.. Nevím co dělat

Jak pomoci příteli kterému teď zemřela babička, na kterou byl velmi citově fixovaný? Nevím co mám dělat

Ahoj Terko, Tvůj příspěvek je docela starý a přesto si myslím,že ne tak starý, aby pocity byly jiné. 28.1.2007 mi zemřel také přítel. Byla jsem u té nehody a je to měsíc a půl a pomalu až ted mi to začíná docházet a začíná mi chybět. Chybí mi, že není s kým mluvit, chybí pocit, že někoho zajímáš a tak. Víš jistě o čim mluvím. Zatím nevím přesně co pomůže. Jezdím ke stromu kde tragicky zemřel denně a povídám mu. Nevím, zda existuje něco po smrti. Lidská duše, říká se, neumírá. Vždy se mi trošku uleví. Jestli nás blízcí, co už tu nejsou odněkud vidí, musíme jim dělat radost. Myslet na ně a chovat se tak, jak bychom je nezklamali. Já jsem tím okamžikem trochu pozměnila svůj přístup k životu a k lidem. Protože život je moc krátký na to, abys ho promarnila. A moc dlouhý na trápení. Proto každý zklamaný a nešťastný člověk by měl sám popřemýšlet a posunout se dál. Nejlepší lék je však čas. Je to jak z červené knihovny ale je to tak. někomu stačí méně,někdo času potřebuje více. Ale pro každého nejlepší je, nějak se s tím vyrovnat, nezapomenout a začít žít dál a začít se radovat. Čím dříve se každý se ztrátou vyrovná, tím lépe pro něj samého. Protože trápením bohužel nic nezmění. A ten co na Vás kouká zezhora by nechtěl vidět Vás v slzách. Ale jsou to muka.. Držte se všichni, co Vás to potkalo, i ty Tery. A vy, co své blízké milované máte u sebe, važte si jich a vždy od nich odcházejte, jako byste odcházeli naposled, nevíte, co se může stát a výčitky, to je hrozná věc, se kterou byste žili do konce života. Držte se!Ivča

Mám kamarádku, známe se od léta a od vánoc se mnou nekomunikuje. Kdyby se mnou chtěla skončit, nevěřím tomu že by mně to nedala vědět, myslím si že se jí něco stalo. Poslední SMSku jsem od ní dostal na Štědrý den, byli jsme domluveni se sejít na druhý den vánoční a to už jsem se jí nedovolal. Ten den ji telefon zvonil a nebrala to a pak už má mobil trvale vypnutý. Jí jsem dal napsané na lístku moje tel. číslo kdyby ztratila mobil a i ví kde bydlím, u mně doma už byla. Já nevím jak ji hledat, kde bydlí vím jen přibližně a ani nevím její příjmení. Měla tolik plánů do budoucna, je jí 22 let, má krásnou malou holčičku. Byl bych tak šťastný kdyby mi zavolala že se mnou končí a že je vpořádku, možná jsem pesimista ale myslím si že se ji něco stalo, že umřela... Ani jsem ji nestihl dát dárek k vánocům, pro malou mám připravené zvířátko... je mi smutno.

Ahoj Jarko,
taky jsem ve svém zoufalství narazila náhodně na tyto stránky.Zítra to bude měsíc, co mi na následky těžké autonehody odešel můj milovaný a zbožňovaný syn, týden před svými 21. narozeninami.Naprosto sdílím Tvá slova a všechno co cítíš. Je to ukrutná bolest, propálený hrudník a jakoby vyrvané srdce.Jediná bytost, která mě drží je moje milovaná dcera.Moje celá rodina i známí se snaží mi být nápomocni,přesto se cítím velmi opuštěná a sama. jsem za sklem,vidím všechny, vnímám je, ale jsou mi vzdálení, nemohou mě pochopit a nemohou mi pomoci.Nikdo mi totiž nemůže vrátit drahého syna. Mozek mám otupělý, jsem jako v příšerném snu.Kruté je každé probuzení, protože první myšlenka je, že Nemám syna.Žiji ze dne na den, vlastně je to živoření. Jedinou činnost, kterou jsem schopna chvílemi vykonávat, je na netu hledání příběhů maminek s podobným osudem a jak se s takovou ztrátou dá žít. Bára

Jsem stejného názoru jako Oskarka.Zkus,Jarko, něco změnit, zkus žít v jiném prostředí, někde, kde ti to na každém kroku nebude připomínat ztracenou bytost.Víš, člověk vydrží moc, i to, o čem je přesvědčený, že to nemůže přežít. Nesmíš být v tomto ale sama. Hledej na netu, v novinách, časopisech společnost lidí s podobnými prožitými ztrátami. Může tě někdo podržet, povzbudit, pochopit, sdělená bolest je vždycky menší, když máš s kým si o tom popovídat.

Terezko,nemysli na to co sa mu stalo,mysli na to co krasne ste spolu prezili.Tes sa s toho,ze si mala toho cloveka pri sebe,mohla si ho lubit,mohla si byt pri nom ked sa trapil...on by si urcite neprial aby si sa trapila,skus mysliet na nieco ine,lebo takto sa utrapis.Neboj ono to raz prejde,netrap sa a hore hlavu.
Zuzana

Jaruško,až mě mrazí když si čtu tvoje řádky.Syna ti nikdo už nevrátí vím je to hrozné když rodiče pochovají syna.Já to nezažila,ale cítím tvou bolest a věř čas vše zahojí a bude jistě lépe.Drž se.Přeji hodně sil v životě Vendula

Narazila jsem ve svém zoufalství náhodně na tyto stránky a tímto prosím o příspěvek všechny podobně postižené. Zemřel mi syn,byla to autonehoda,24 let.Je to nejstrašnější bolest,jaká snad může člověka potkat.Bude to už 5 měsíců,ale stále nemohu myslet téměř na nic jiného, bolest mě sžírá a topím se v beznaději. Mám ještě mladší dceru,ale syna mi už prostě nic nikdy nevrátí,ani nikdy nebudu mít jiného,nespatřím jeho rodinu,vnoučátka,jeho životní úspěchy i prohry... Toto je má životní prohra,i když nezaviněná a neovlivnitelná...Jestli to bude číst někdo podobného osudu,prosím o příspěvek,jistě už víte,jak pomáhá,že v tom nejste sami a že sdělená bolest bolí méně.
Díky, Jarka

Je to vždy ťažké, keď umrie blízky človek. Nám, ženám, pomôže vyrozprávať sa, aspoň tu na nete. V Anglicku v 19. storočí to riešili v bohatších rodinách tak, že treba mladú vdovu poslali na pár mesiacov k príbuzným. Žena tak prišla do iného prostredia, medzi iných ?udí, musela sa vyrovnávať s novými situáciami a to jej pomohlo prekonať žia?. Doma by jej všetko pripomínalo m?tveho, u príbuzných sa ?ahšie spamätala. Stele Zázvorkovej sa otrávila dcéra a za pár mesiacov jej zomrel otec. Kamarátka ju cez divadelné prázdniny na 3 mesiace zobrala na chatu a tam sa p. Zázvorková trochu spamätala. Ak niektorí z vás môžu, skúste niekde odcestovať - za prácou, za štúdiom alebo na chatu, trochu to pomôže. Držím všetkým palce!