Nutnost spirituality v našem životě

Dojde-li ke katastrofě, cítíme potřebu klást na místo nehody květiny; modlíme se za zemřelé a za truchlící pozůstalé; účastníme se zádušních mší. Na chvíli si uvědomíme duchovní rozměr své existence a povznese nás to.

Lidstvo je nemocné, protože z našeho života vymizel spirituální prvek a nahradila jej pýcha na naše vlastní schopnosti. Dokud znovu nepocítíme hlubokou pokoru plynoucí z vědomí dokonalého vnitřního propojení všech částí vesmíru a dokud se spirituální dimenze opět nestane součástí našeho života, budoucnost světa bude nejistá.

Obvykle si neuvědomujeme, jak stresující je pro nás nepřítomnost duchovní dimenze. Tento stres však skutečně existuje a podílí se na vzniku a rozvoji nemocí, které nás postihují. Nemoc, zvláště pak tak vážná, jako je rakovina, může náš duchovní stres ještě zvětšit. Vnucuje se nám myšlenka, že Bůh se o nás nestará nebo že nás opustil nebo že možná Bůh ani neexistuje. Nemoc nás však může také inspirovat k tomu, abychom se konečně pokusili porozumět svým duchovním potřebám. Náš duchovní stres se zmírní, pochopíme-li, že Bůh je stále s námi, ať jsme sebevíc nemocní. Víra může přispět k našemu uzdravení.

Dítě přichází na svět s přirozeným smyslem pro zázračnost všeho, co kolem sebe v přírodě vidí; spiritualita je nám vrozena. Materialistický svět, do nějž vstupujeme, však duchovní rozměr naší přirozenosti rychle zničí. Je-li náš obzor omezen pouze na materialistický svět, je pro nás velice obtížné pocítit, pokoj, jenž přesahuje veškeré poznání.