Ježíš Kristus, Boží Syn

Napiš třeba co jsi měl k...Nenech se od nich odradit, je normální že budou remcat, když si nepřejí znát pravdu, ale aby Bůh nebyl. Jen to sem dávej dál, ať to vidí i ten poslední hylik co se tu objeví.

Je to úplně jasný, Bůh to všechno smontoval podle návodu Chucka Norrise.

Jó tak promiň chytrolínku...Tak já to zle nemyslel, sardinko. Nevěřící hledají důkazy a poznatky většinou mimo bibli, tak proč by je nemohli mít. Chápu že někdo může být cenzuricky orientován, ale proč tu cenzuru vytvářet jiným, že. Nemyslet jen na sebe.

Naopak, dělá dobře. Ať si...Jó tak promiň chytrolínku . Já jen , že to sere na x vláken . A víš co , ty taky kušuj a neser ...

Už se na to spamování...Naopak, dělá dobře. Ať si to uvědomí i ty největší omezenci. Prokazuje jim službu, tak proč by mu v tom měl bránit nějakej Pepík vod píva, že. Daj si škopek, stréčku a nekomentuj.

A teď mi řekni, milý Křesťane, co sem má vlastně člověk psát. Jak se držet tématu a přitom si zachovat veselou mysl? Jedni o duchu svatém a druzí o molekulách. Samé ptákoviny.

Profesor genetiky na...Hele když je to tak jasný, proč s tím tapetuješ?

Už se na to spamování vyser !

Není divu když ateisticky...oprava - hrubší forma komunikace

: Když pominu ty tvé...Není divu když ateisticky zaměřený novinář vede protináboženskou kampaň a stejně smýšlející se toho hned chytají. I statistiky s opačnými výsledky by bylo možno vyhledat, ostatně jako vše na internetu.Už jen zjišťování toho kdo je věřící a kdo ne je pofiderní, protože víra je osobní věc a neznamená že věří někdo kdo je členem nějaké církve. To je absolutní hloupost, čili statistika stojí zas jen na byrokrarickém nástroji. Jako kdyby počítali rómy na základě sčítání lidu, kde téměř každý napíše národnost českou. Stejně tak naopak domnělý ateista věří v Boha a není si toho ve své nezávislosti ani vědom, jenom proto že se neztotožňuje s tím co mu nabídla církev. Pokud jde o vězení, tak ani není divu, protože mnoho zločinců lituje svých činů a dá se na víru, což jim pomůže napravit se.Co studoval Stalin z něj opět nedělá věřícího. Byl to neznaboh každým coulem, jeho skutky mluví za vše. To platí i pro níže zmíněnou církev. Proč by měla mít možnost výhodnosti členství v církvi souvislost s osobním přesvědčením? To je stejné jako bychom si mysleli, že každý politik má nezištné úmysly.Vy ateisté si stále pletete církev a víru, nebo dokonce poznání (gnózi). Nemůže páchat zločiny někdo, kdo věří v Boha, který sleduje vše co dělá. To je proti logice. Kdo zločiny páchá i přesto, že věří, buď lže a zneužívá tak Božího jména anebo je na straně ďábla, což si i víru v Boha přirozeně vyžaduje, tj jeho odpůrce nemá důvod popírat jeho existenci i přes svou nepřízeň.I přes to, jakým způsobem někdy píšu, neznamená že bych neměl empatii a někoho rád, jen proto že semtam někomu nastavím zrcadlo. Navíc co jsem měl možnost vysledovat i z více diskusí, tak hlubší forma komunikace je ateistům vlastní. Chtěl jsem se tedy jen přiblížit, protože jak vidno laskavý přístup se vám moc nezamlouvá, nepovažujete ho za přirozený. Normy neznabohů jsou bohužel nastaveny na aroganci a lhostejnost.Jinak skuteční věřící či dokonce gnostici, se nemohou ztotožňovat s pánbíčkařením a modlářstvím, protože pro ně existuje jediný nejvyšší Bůh a ten je ze své substance spravedlivý a neměří duálně jako lidé, ale i pro stejný výsledek může mít jiný soud, protože je důležitý motiv, který k výsledku vedl. Nadto není spravedlivějšíHo. Ateisté nemají důvod se pravého Boha bát nebo ho nenávidět, a vzhledem k poznatkům vědy, už vůbec nemají důvod v Něj nevěřit.

Já to tady moc nečtu, zabývám se jinými pobožnými na sousedním vlákně, ale jak vidím, je to tu v bleděmodrém to samé. Pobožní hážou jednu proklamaci za druhou, jeden fiktivní pojem vrší na další fiktivní pojem a neráčí se nic vysvětlovat a ani nic dokazovat. To je krajně nezodpovědný, ignorantský přístup. Takovým přístupem si mohu navymýšlet a navykládat, co mi fantazie nahodí. Jenomže pobožní tím sami sebe diskreditují. Tím, že sami sebe zařadili do kategorie šmejdů - podomních prodejců. Jenže prodejci aspon nějaké zboží v rukách mají. Ale místní pobožní mají jen velkohubé fráze. Takže jsou ještě horší než šmejdi, co okrádají důchodce. Pobožní jsou prostě čistokrevní fejkaři. Nejhorší, jak se snaží strkat svoje pobožné pařáty do zákonů země, demontovat sekulární stát. Rádi se serou do životy jiných. To mě ani na nich vadí nejvíce. Pokud svoji pobožnou úchylku realizují v soukromí a nelezou s ní na veřejnost, tak se to dá tolerovat, ale jakmile dělají nábory v parcích, pořádají evangelizace na stadionech, přesvědčují na školách, tak bych je trestně stíhal. Nemůžou kurvit životy, zvláště ne dětem a nezralým, naivním, co se nemůžou bránit.

"Nezavrhujme nevědoucí...S tím mi asi nezbyde než souhlasit. Taky si tu nemám v úmyslu zakládat fanklub, ale pořád to ale neznamená, že jsem napsal něco co by nebyla pravda, byť krutá. Každopádně aspoň se pod to co napíšu taky podepíšu, narozdíl od někoho, že.Myslel jsem, že takový arogantní přístup ateistům vyhovuje, nebo že by se příčil i jim?A když jsi mě tak hezky posoudil, jak bys posoudil sebe?

"Nezrazujme tuto pravdu,...: Argument, že církev ve středověku páchala také zlo neobstojí; ne proto, že bylo daleko méně obětí, ale proto, že šlo opět o nevěřící.Opět snaha se distancovat od celých dlouhých generací předcházejících nositelů ježíšovského bludu, kteří se v historii tisícinásobně zkompromitovali, a současně se sám jejich bludu i nadále držet.

"Nezrazujme tuto pravdu,...: Když pominu ty tvé "statistiky" které sis opět vyškrabal ze zadku,...Hubu máš plnou lásky k bližnímu, ale jsi v jádru ignorantský a arogantní hulvát a hrubián. Jinak z dat prezentovaných v níže uvedeném zdroji vyplývá, že Američané, kteří se sami označují za ateisty, představují asi 3.1 % dospělé americké populace, ale pouze 0.1 % vězeňské populace ve federálním vězeňském systému. Jsou tam tedy statisticky podreprezentováni asi třicetinásobně, a průměrný pámbíčkář je v pámbíčkářské Americe vystaven mnohanásobně vyššímu riziku ve srovnání s ateistou, že spáchá nějaký trestný čin a dostane se do krimu. To už o čemsi vypovídá. Viz: http://tinyurl.com/mr5hjyk: Stalin neznal Boha ani z doslechu Kdyby sis, ty prdelovyškrabávači, raději ověřil, co píšeš. Stalin studoval v letech 1895-1899 na pravoslavném semináři v Tbilisi.Viz: http://en.wikipedia.org/wiki/Tbilisi_Spiritual_Seminary

mě to stále dokola přijde jako spam

Chceš navázat vztah s Bohem ? Popros Ježíše ať se Ti dá poznat jako živý Bůh, odpustí Ti každý hřích a přijde i do Tvého života ! Ježíš o sobě říká : ,, Já jsem ta cesta, pravda i život, NIKDO nepřichází k Bohu Otci než-li skrze mne '' Skutečné křesťanství není žádná filosofie, ale živý vztah s BOHEM, Ježíš přišel na svět proto abychom poznali Otce ! Bůh chce abychom byli svobodní jako děti, radující se z toho že máme nebeského Otce, který o nás ví vše a taky se o nás postará ve všem, za těch 11 let co jsem se obrátil jsem poznal že to tak je, Bohu záleží na každém z vás ikdyž to nevíte, máte možnost se o tom přesvědčit sami ...

"Nezavrhujme nevědoucí...To je teda masakr

Nezavrhujme nevědoucí pro..."Nezavrhujme nevědoucí pro jejich nízkou úroveň ducha. To že se takto nevyvinuli my sice považujeme za jejich neštěstí, ale pro ně je to normální věc, protože nepoznali. Bůh k nim byl milostiv i v jejich nepovšimnutelnosti, a proto nemohou býti si vědomi svého nedostatku. Hanlivě často řečeno; blbec neví že je blbec, protože ho to nenapadne."

Jednou žil v dalekém východním městě chlapec jménem Aladin. Otce už neměl, žil jen s matkou a vedlo se jim špatně. Jednoho dne zrána vyšel Aladin z domu, aby si sehnal nějakou příležitostnou práci, zamést krám nebo vyklepat koberce, a tu ho zastavil neznámý muž, začal ho objímat a volat: „Žes Ty Aladin, syn mého bratra? Chvála bohu, že jsem Tě našel, už mám po starosti o dědice!“ Dal se odvést Aladinem k matce a vyprávěl jí takové podrobnosti z mládí jejího nebožtíka muže, že vdově nezbylo než uvěřit, že onen cizí muž je opravdu Aladinovým strýcem, který před dávnými lety odešel do světa a kterého už měli za mrtvého. Vdova nabídla hostu hrst plesnivých datlí, jediné jídlo, co doma měli. On však odmítl a vtiskl jí do ruky zlatý peníz, aby prý Aladinovi opatřila slušné šaty, že si pro něj večer přijde a dobře se o něho postará. Matka se zarazila, když slyšela, že se má tak brzo s Aladinem rozloučit. Ale cizinec ji ujistil, že z Aladina udělá boháče, i pustila všechny strachy z hlavy. Honem běžela rozměnit zlatý peníz a nakoupit nejnutnějších věcí, které už dávno v domácnosti chyběly, a trochu slušné šaty pro Aladina, aby strýci nedělal ostudu. Navečer muž opravdu přišel a hned, aby Aladin nemeškal a vydal se s ním na cestu. Matka věřila na slovo všemu, co jim sliboval, a tak se s Aladinem rozloučila bez slz a příbuznému ještě boží požehnání na hlavu svolávala. Cizinec šel s Aladinem za město a tam ho vodil krásnými zahradami. Aladin mohl oči nechat na záhonech vonných hyacintů a narcisů, na stromech obalených lákavými plody a na vodotryscích, z nichž růžové a zelenavé proudy osvěžovaly vzduch. Než se nadál, byla tu noc. Květy se ještě více rozvoněly a v jasmínových keřích se rozezpívali slavíci. Na Aladina šlo spaní. Prosil strýce, aby si směl odpočinout. „Pojď ještě kousek,“ řekl muž, „a nebudeš litovat. Poslechneš-li mě ve všem, budeš jednou pánem ještě krásnějších zahrad.“ A tak šli dál, stromy kolem řídly, až se octli na holé pláni, na níž se zvedal kopec. Vylezli nahoru a muž rozkázal Aladinovi, aby v keřích nalámal dříví a složil je na hromádku. Potom muž rozdělal oheň, hodil do plamenů pár zrnek kadidla, a když se zvedl kouř, začal dělat rukama divné pohyby a mumlat ještě podivnější slova. Aladinovi z toho šel mráz po zádech. A byl by v tu chvíli jistě strachy umřel, kdyby byl věděl, že ten muž je kouzelník z africké země, že se za Aladinova strýce jen vydává a má za lubem cosi nekalého. Kouzelník sem totiž přišel pro poklad a podle sdělení čarodějných knih nemohl mu v tom pomoci nikdo jiný než Aladin. Kouzelník najednou zvedl ruce do výšky. Zablýsklo se, půda se hromem otřásla a velkým otvorem se mu otevřela zrovna u nohou. Aladin padl na zem a rukama si zakryl uši. Kouzelník ho chytil za krk, zvedl ho a zvolal rozhněvaně: „Co se bojíš, hlupáku? To všechno se děje pro Tvé dobro.“ Aladin se třásl hrůzou a zadržoval pláč, aby strýce (pořád věřil, že ten muž je jeho strýc) ještě víc nerozhněval. „Teď uděláš, co Ti poručím,“ řekl kouzelník. Strčil Aladina k tomu otvoru do země, ukázal mu tam kamennou desku s železným kruhem uprostřed a poroučel: „Chytni za ten kruh a zvedni kámen!“ Aladin poslechl a divil se v duchu, že tak velkým kamenem dokáže hnout. Zvedl kámen a pod ním spatřil schody, vedoucí hluboko do země. „Dávej pozor,“ pravil kouzelník. „Sestoupíš po těch schodech dolů, dáš se chodbou a přijdeš do komory, kde uvidíš stát stříbrné vázy. Ničeho si nevšimneš, vejdeš do druhé komory, na zlaté vázy tam ani nepohlédneš a dostaneš se do třetí komory. Tam přivřeš oči, aby Ti je neoslepily vázy vykládané démanty, a zastavíš se až v té čtvrté komoře. Tam visí ze stropu lampa. Sundáš ji a přineseš mi ji.“ Pak kouzelník navlékl Aladinovi na prst tlustý prsten a řekl: „Kdyby se Ti něco zlého přihodilo, otoč jím a ze všeho se dostaneš.“ Aladinovi nezbylo než poslechnout a jít. Po schodech se dostal do chodby, z chodby do první komory, z první komory do druhé, pak do třetí, na nic se přitom nepodíval, až ve čtvrté se zastavil a odvážil se rozhlédnout kolem. Nebylo tam nic, jen ze stropu visela obyčejná měděná lampa na olej. Aladin ji sundal, strčil ji za košili a obrátil se, že půjde. Než vkročil do vedlejší komory, přivřel oči, bylo v ní opravdu tolik záře, že by ho byla najisto oslepila. Ale že byl zvědavý, neodolal a poslepu kráčel do kouta, z něhož se lil nejblyštivější jas. Nahmatal tam vázu, vykládanou hladkými kameny, většími než holubí vejce. Jak po nich Aladin jezdil prsty, jeden se odloupl a zůstal mu v ruce. Aladin se lekl, ale kámen si nechal; schoval jej k lampě. Pak rychle prošel dalšími komorami a chodbou a už stoupal po schodech, které vedly nahoru na zem. „Kdes byl tak dlouho?“ vzkřikl rozzlobeně kouzelník. Oči se mu tak vztekle zablýskly, že se Aladin polekal a zůstal stát na schodech. „Polez ven a dej mi lampu!“ poroučel kouzelník. Ale Aladin se strachem nemohl ani hnout. Tu se na něho kouzelník začal sápat, dolů za Aladinem však nemohl, v tom právě byl ten háček. Kdyby si byl mohl dojít pro lampu sám, nebyl by k tomu hledal Aladina. Kouzelník nadával a prosil, vyhrožoval a sliboval, ale Aladinem nehnulo nic. Tu přešla kouzelníka trpělivost, pronesl mocné zaklínadlo a nad Aladinem se rázem zavřela zem. Teď padl na Aladina teprve strach. Dlouho plakal a volal a zapřísahal strýce, aby ho pustil z podzemí, ale nadarmo. Falešný strýc už ho tak jako tak neslyšel, už byl na cestě do africké země a lampu oželel, i když to nebyla lampa obyčejná, ale kouzelná: kdo tu lampu měl, byl nade všechny kouzelníky mocnější. Jak tak Aladin naříkal a ruce spínal, nechtě přitom otočil prstenem, který mu kouzelník půjčil, když ho pro tu lampu posílal. A tu před Aladinem stane obrovitý duch a strašným hlasem zvolá: „Jsem otrok pána prstenu. Poroučej, já udělám.“ Aladin se zprvu lekl, ale když si vzpomněl na prsten, už se tak nebál a rozkázal duchovi, aby ho vynesl nahoru na zem. Ještě ani nedořekl, a už seděl venku na kopci. Nikde nebylo ani známky, že bylo zemí hnuto, a jen u nohou mu doutnal ohýnek, nad nímž prve kouzelník čaroval. Aladin se dlouho nerozmýšlel, zvedl se a běžel rovnou domů. Matka se nenadála, že se tak brzo se synem shledá. Když vyprávěl, co všechno se mu stalo, dobře hádala, že cizí muž je nějaký čaroděj a že se za příbuzného jen vydával. Když Aladin vyndal ze záňadří démant, museli přivřít oči, taková záře z něho šla. Hned se dohadovali, že jej prodají a do smrti z něho budou živi. Lampu, pro niž by byl málem přišel o život, hodil Aladin do kouta. Ale šetrná matka ji zvedla a jala se cípem sukně cídit její zašlý, špinavý povrch. Sotva ji třikrát přetřela, zdi se otřásly a ve světnici stanul duch jako obr, strašných tváří a planoucích očí, a zvolal hromovým hlasem: „Jsem otrok toho, kdo má v ruce lampu. Poroučej, já udělám.“ Žena leknutím ztratila řeč, ale Aladin, který už se s jedním duchem setkal, byl hned pohotově. Vytrhl matce lampu z ruky a vzkřikl na ducha: „Uchystej nám dobrou večeři.“ Než se nadáli, byl tu duch zpátky. Postavil uprostřed světnice stůl z ryzího stříbra, na stole bylo dvanáct mís s nejrozmanitějšími pokrmy, se smaženým rýžovým nákypem s broskvemi a pomeranči, s chlebem bílým jako sníh a sladkým cukrovím, a dvě konvice nejlepšího vína. Aladin s matkou si umyli ruce v růžové vodě a zasedli k večeři: Jedli dlouho, jaktěživi tak dobře nepojedli, tak vzácná a chutná jídla ochutnali poprvé v životě. Ještě na druhý den měli co jíst, a ještě třetího dne. Čtvrtý den, když už jim nezbyl ani drobek, chtěl Aladin znovu zavolat ducha. Ale matka ho prosila, aby si s čáry už nic nezačínal a lampu nechal na pokoji, zle že by jednou skončil, a poradila mu, aby prodal jednu z těch mís. Aladin vzal mísu na tržiště a dostal za ni zlatý dinár. Zase měli nějaký čas o sebe postaráno. Potom Aladin prodal druhou mísu, po ní třetí, a tak odnesl časem na trh všech dvanáct mís, a nakonec došlo i na drahocenný stůl. Vedlo se jim dobře. Aladin však nezahálel. Chodil pěkně oblečen po městě, tu poseděl mezi kupci, tu se zase s písaři seznámil, naslouchal vyprávěčům a přednášečům básní, a tak vyspěl v chytrého mladíka, se vším dobře obeznámeného. Jednou se na takové toulce dostal ke královskému paláci. Z brány vyšel hlasatel a volal na všechny strany: „Slož každý svůj krám a zavři se v domě! Královská princezna půjde do lázní; kdo na ni pohlédne, bude synem smrti!“ Aladina posedla zvědavost uvidět princeznu, o níž šel jeden hlas, že je na světě nejkrásnější. I běžel rychle do lázní a ukryl se za dveře, nedbaje, že dává hlavu v sázku. Zanedlouho tu byla princezna s průvodem. Ve dveřích odhrnula závoj z tváří a Aladin spatřil obličej nevídané krásy, jako by se růže a jasmín spolu zasnoubily. Rázem jako by o rozum přišel, všechen klid v tu chvíli ztratil. Omámen nepřál si nic jiného, než stát se manželem spanilé princezny. „Jdi,“ řekl matce, když přišel domů, „a vyřiď králi, aby mi dal svou dceru za ženu.“ Matka v první chvíli myslela, že se syn zbláznil. Když však ji stále přemlouval, viděla, že nejlépe udělá, když půjde. Jako dar pro princeznu jí dal Aladin s sebou onen nádherný démant, který si přinesl z podzemí. Matka jej zabalila do šátku a šla. Došla do královského paláce, vmísila se v zástup prosebníků a čekala, až na ni dojde a král jí dá slovo. Prosebníků však bylo tolik, že se na ni nedostalo. Když se vrátila domů a řekla, že nepořídila, Aladin, jindy tak rozumný mladík, vyváděl jako pomatenec, tak mu princezna svou krásou učarovala. A matka nepořídila ani druhý, ani třetí den, až čtvrtého dne si jí král povšiml. „Oč Tys přišla prosit?“ zeptal se. „Můj syn chce za ženu královskou princeznu,“ řekla žena rovnou. Král nebyl zrovna zlý; domnívaje se, že má před sebou pomatenou osobu, dal se do smíchu. Ale přestal se smát

Jestliže striktně oddělíme gnózi od víry a víru od "víry" a budeme uvažovat vnitřní přesvědčení jakékoli bezbožnosti, docházíme buď k apatii jako produktu nezájmu, anebo k poruše charakteru či celkové osobnosti, která je patrná, jak již věda ví, na anatomických a fyziologických odlišnostech v mozkové tkáni těchto jedinců. Ať už jde o patologické lháře, sériové vrahy, bezohledné podnikatele či politiky. I kdyby někdy došlo k jejich průzkumu mozkové tkáně, pravdivé výsledky nikdy nebudou zveřejněny.