Jsem nula a nevím co s životem

Ne, není to fake, je to bohužel pravda. A opravdu si o sobě myslím, že jsem nic pořádného nedokázala. Nedokázala jsem si udržet manželství, ačkoliv jsem o něj tolik stála a nedokázala jsem si ani udržet práci. Teď se řítím po šikmé ploše dolů a nevím, jak a čeho se můžu zachytit. Nevidím na sobě nic pozitivního, nestojí o mě v žádném zaměstnání, jsem prostě už moc stará, jenže ne natolik, abych mohla jít do důchodu. Bojím se, že přijdu o střechu nad hlavou, bojím se, že nebudu mít co do úst. Nechci skončit někde na ubytovně mezi cikánama, nebo na ulici. Nevím, co mám dělat!

Pokud někdo sem něco...co navrhuješ ty? Mmchodem - je mi padesát :-)

jak víš, že ještě nikomu...Pokud někdo sem něco takového napíše a je mu padesát let, tak má sakra důvod. nebo je to fake. Souhlasím s tebou v tom, že nemá smysl se sebelitovat, ale tak jednoduše, jak si to představuješ to v životě nefunguje.

Tyhle pozitivní modní kecy...jak víš, že ještě nikomu nepomohlo podívat se na sebe z té lepší stránky? Když bude někdo stále dokola o sobě tvrdit, že je blbec, nula, nic nedokáže a já nevím co obludného ještě, tak je jasné, že tomu bude věřit a nejen že nic nového nevyzkouší, ale bude k sobě přitahovat i lidi a situace, které mu to jeho přesvědčení potvrdí.
Je mnohem lepší, když v sobě oživí nějaký svůj osobní zájem, radost z něčeho, než v sobě živit stále jen pocit zmaru ..

Jestli někdo někde bere peníze za tzv. "módní kecy" je jen jeho věc a jeho problém .... nemusíš je poslouchat a toho člověka soudit, není to tvůj život

když si tohle budeš...Tyhle pozitivní modní kecy ještě nikomu nepomohly. Ale dost lidí se nima dnes živí

já jsem naprostá nula a...když si tohle budeš donekonečna opakovat, čeho dosáhneš? Je fakt, že každý člověk má někdy v životě období, kdy se všechno hroutí, ať dělá, co dělá, je po krk v sajrajtu .... když si uvědomí, že je to signál pro změnu životního stylu, zamyšlení se nad sebeúctou, co jsme schopní o sobě říct, že děláme dobře a rádi atd., je na dobré cestě se z těch propadů dostat. Ale tvrdit o sobě : " Jsem naprostá nula a skončím asi na ulici ... protože TO TAK JE A NE JINAK (to jsem tam vložila já, protože mi to z tvé výpovědi takhle vyplývá)", tak se fakt nikam nepohne.
Využij volného času, který teď máš, na přemýšlení o tom, v čem jsi dobrá, co děláš ráda, kde se cítíš dobře, co ráda posloucháš, čteš atd. prostě hledej pozitivitu ve svém prožívání a to by bylo, aby něco hezkého nepřišlo :-)
Hlavu vzhůru, bude líp

já jsem naprostá nula a vážně nevím, co dál. Je mi přes 50, jsem sama, manžel mě opustil po 27 letech manželství, protože řekl, že s někým takovým, jako jsem já se prostě nedá žít. našel si jinou ženu, kterou si vzal a založil s ní novou rodinu s dětmi. Já jsem zůstala sama v bytě, který jsme si pronajímali ) šetřili jsme na domeček, ale manžel všecky peníze vzal)a te´d před půl rokem jsem přišla o práci, ze které mě vyhodili, protože jsem podle nich dělala samé chyby a takové pracovníky prostě nikdo nechce. Od té doby nemůžu sehnat práci, ani do toho blbého supermarketu na kasu mě nechtějí. Až mi přestanou vyplácet dávky v nezaměstnanosti a dojdou mi moje skromné úspory, z nichž platím nájem za byt, skončím asi na ulici. Připadám si absolutně k ničemu, opravdová nula.

žádný člověk, který pracuje, není nula. A řeknu vám, je málo lidí procentuelně, kteří dělají práci takovou, že je to zároveň jejich radost, zábava, tedy že je baví.
Ani já. Vím, co bych chtěla dělat, ale nejde to ze zdravotních důvodů, se kterými jsem se narodila. A žiju i tak. Bohužel i bohudík, ve volném čase mám koníčka, který jsem nikdy nemohla dělat jako zaměstnání.
Vzhledem ke svému věku a životním zkušenostem vám mladším chci říct hlavně jediné. Žijte tak, ať si co nejvíc zachováte zdraví. I stresové situace jdou řešit bez stresu, věřte tomu. Dnes už to vím a musím tak žít, ale v dobách mládí jsem se hodně stresovala, i třeba tím, že jsem potřebovala být dokonalá. Ne vzhledem, tak to nemyslím, ale cokoliv jsem dělala, i v zaměstnání, musela jsem sama z toho mít pocit, že práce je dokonale odvedena, nejlíp, jak to jde. Ano, a víte výsledek? Jenom na mě nakládali další a další práci, aby jí měli dobře odvedenou. Kolotoč, ze kterého nešlo vypadnout. Takže radím všem, važte si práce, kterou děláte, i když jí nemáte rádi. Jde to, mám to za sebou. Doslova jsem si vsugerovávala, abych si jí oblíbila. Abych ty dny v práci měla přijatelnější. Dále bez stresu zvládejte nedorozumění se svými partnery - hodně důležitá věc. Když máte dojem, že to nejde jinak, než na něj křiknout či zvýšit hlas, nemluvte v první minutě radši nic. A myslete si na něco pěkného, je jedno co. Po té minutě se mu snažte vysvětlit váš postoj. V klidu. Když neuspějete, klidně si odejděte za něčím, co potřebujete udělat, nebo si čtětě, to je jedno. Hlavně, ať vás partner nepřinutí svým jednáním se rozčilovat. A mohla bych pokračovat, nechám vás dál ale přemýšlet. Nedělám to kvůli sobě, ale jen chci poradit těm, co ještě mají čas. Já už ho nemám, rychle mi ubývá. Mějte se pěkně, co nejlíp to jde a choďte k volbám, ať máte podíl na lepší situaci v naší krásné zemi.

Přidám své "trápení". Je mi 29, nedostudoval jsem vš (která mě nebavila), dlouho jsem nemohl najít práci ale teď momentálně ji mám - v jedné "fabrice". Práce to není těžká, spíš stereotypní. Ve své podstatě tam jsem necelé dva měsíce a nemůžu říct, že by mě to nějak "deptalo" (jako předchozí krátkodobější práce, které jsem po čase začal nenávidět). Ve své podstatě tam mám jakouš takouš volnost a záleží jen na mně, kolik udělám kusů (podle toho dostanu zaplaceno). Zatím tam tedy jsem 2 měsíce a snažím se si tu práci psychicky nezneprotivit, protože se znám že by mě to pak přestalo "bavit" a začalo srát. Jenže vím, že tuto práci dělat dlouhodobě nemůžu (i z toho důvodu, že není valná vidina toho, že by mi dali stálou smlouvu, pouze ji budou po 3 měsících dokola prodlužovat, takže na vydělání peněz snad ok, z dlouhodobého hlediska žádná sláva). V okolí žádné slušné nabídky práce nejsou a jestli jo, tak jen přes známé a podobně (do té fabriky jsem se taky dostal přes známého, který tam dělá na vyšším postu a kdyby tam nebyl, tak se tam nedostanu). Ani nevím, jakou bych chtěl radu, možná by mě zajímaly zkušenosti vás, kteří něčím takovým prošli nebo procházejí.

ahoj já sem taky neschopnej to co mne baví ...to dělat je nereálný..ve čtyřiceti bydlím v podnájmu..práci mám nezajímavou časově náročnou..tedy s epilepsií,kterou zaplat pánbůh držím pevně na uzdě..dnes sem relativně v pohodě ovšem co bude dál..za deset let???a prostě nevím co mám udělat abych se posunul dál k nějaké jistotě..aspon v tom bydlení..jak? já to nevím..na hypo nedosáhnu a věčně se po podnájmech bydlet nedá..trvalí bydliště na městě..často se musím smát sám sobě tak vás zdravím a slunce v duši:-))

Mám taky pocit, že jsem nic nedokázala. Vždycky jsem se ráda učila a dozvídala se nové věci, udělat VŠ a doktorát byla pro mě malina. Jenže problém je v tom, že nedokážu nabyté znalosti uplatnit v praxi. V práci jsem neúspěšná, nebaví mě, dělám v ní chyby, neumím se samostatně rozhodovat a sebemenší stres mě totálně psychicky rozvrátí. Trpím depresemi. léčím se na ně už víc jak 10 let. Kvůli depresím se mi rozpadlo manželství, žiju sama, děti už jsou z domova a moc se o mě nezajímají, bodejť, mají svůj život. V práci jsem totálně neúspěšná, každý den se bojím, co jsem zas kde pokazila a kdy to vyjde najevo. bojím se. že mě vyhodí pro neschopnost. V mém věku bych měla užívat svých nabytých zkušeností a znalostí, ale houby s voctem! Cítím se jako totální nula, v pracovním i osobním životě jsem nadobro selhala. A do důchodu sakra daleko!

anonymka - naprostý souhlas! Taky jsem psychicky nemocný, mám částečný důchod a práce žádná. Ty psychické nemoci jsou prevít. Tak si aspoň vážím toho, že mám kde bydlet a co jíst a že mi není tak blbě jako mi bývalo často dřív. Zrovna zítra se těším na výlet s kamarádem. Naděje na zlepšení je vždycky.

Zajímavé téma. Přečetla jsem to celé a myslím,že většinou je u pisatelů problém, že to co dělají, je nebaví, než že by byli neschopné nuly. Mám taky nedostudovanou VŠ a tak vím, že ten, kdo už se na vejšku vůbec dostane tak rozhodně není úplný blbec. Jiné je to ve schopnosti prosadit se... Dnešní svět je tvrdý a určité povahy ho těžko zvládaj. Mně teď bylo 40. Mívala jsem dobrou práci, přítele, dost peněz, dobře jsem vypadala... A stejně jsem byla pořád zamindrákovaná, psychicky labilní, vůbec jsem si nepřipadala úspěšná. Když to teď vidím zpětně, tak bych si nafackovala. Mohla jsem dosavadní život prožít úplně v pohodě a netýrat se blbostma. Vinou psychické choroby jsem postupně přišla o práci,jsem v částečném důchodu, peníze žádné, zaměstnání ubohé, nemám chlapa, děti a téměř už ani přátele. Ztloustla jsem a připadám si stará a hnusná. Teď teprv jsem ta správná nula. Ale na druhou stranu mě moje nemoc a všechny těžké chvíle nějak postupně dokopaly k tomu, že se (některé dny) dokážu těšit z maličkostí, že si uvědomuju svoje dobré vlastnosti a víc si vážím věcí, které mi ještě v životě zbyly. Jsem šťastná že mám kde bydlet, že vidím, mám ruce a nohy a žiju bez dluhů atd. Někdy život člověka tak skrouhne že se vykašle na nějaké ambice a je rád že dýchá. Tak asi tak.

Zrovna jsem ve fázi... jde o to , jestli se chcete "vypovídat", nebo jestli opravdu něco hledáte.Mám jisté a nejlepší řešení, které znám, ale nevím, bylo-li by to vhodné pro vás.Informace zásadně osobně...60630832

Zrovna jsem ve fázi hledání si práce. Největší problém je v tom, že i kdybych si něco našel, tak to s největší pravděpodobností nebude práce, která mě bude bavit. Ne že by se to stát nemohlo - to by byl asi zázrak. Nemám totiž vůbec představu, co bych mohl dělat tak, aby mě to alespoň z části bavilo. Ubíjí mě stereotypní práce - což je asi většina prací. Já vím, že zde nenajdu radu, ale aspoň jsem si ulevil. Jinak mám maturitu it a několik semestrů vš stejného zaměření ale nic z toho pořádně neumím.

Skutečnost může být jiná než individuální pocit. Mnozí mají pocit, že nic nedokázali, ale okolí je vnímá jako úspěšné. Podceňují se. Za jinými není vidět nic, ale mají pocit, že dokázali strašně moc. Přeceňují se.
Já jsem vystudovala vysokou, vždy měla nějakou práci, vdala jsem se za slušného člověka, vychovala dva zdravé hezké kluky, zvelebila bydlení, poctivě makám...a mám pocit, že jsem neudělala nic nadstadartního.
Rodiče na mně kladli vysoké nároky od dětství...
můj kamarád stěží odmaturoval, stihl se třikrát oženit, zplodil jednoho syna, se kterým nemluví, dům nechal zpustnout, bydlí v bytě, který byl jeho druhé ženy, která zemřela a on ji předtím rozvedl a postavil za celý život malinkatou chatu a je sebou nadšený a často o sobě mluví, co vše je za ním vídět a jeho každý druhá věta začíná...to já.... a už to vlastně ani není kamarád, protože tím jájováním normálně člověka odradí...

Největším je člověk v pokleku!

Já bych se taky mohl...Tak to si pis, ze nejsi...

Já bych se taky mohl považovat za nulu... ve svých 33 letech nemám práci, dělám doktorát, který mě nebaví a léčím se na psychiatrii jako duševně nemocný člověk. Přítelkyni nemám a nikdy jsem neměl nic se ženou. Děti asi mít nikdy nebudu.Mám sklony k alkoholismu. Žiju u rodičů, kteří mi dají aspoň najíst. Ale jinak jsem vlastně šťastný člověk...

Ŕekl bych,že chybí nadhled, co je a není normální a přijatelné: rozjeďte se do světa, ať máte s čím porovnávat. Hranice jsou dokořán.