Nemám rád vykání

Eduard Nud to vystihl naprosto přesně.

Jsem teď v nový práci. Je tam spousta kluků. S některýma si vykám, s některýma tykám. Dost se mně to plete.

Já zase nedůvěřuji lidem, kteří vás ani pořádně neznají a už vám tykají. Hrají si na dobrosrdečné a přitom to vypadá, že rádi bývají nad někým nadřazení. Hrají si asi na moderní. A už si tykáme a už jsme kamarádi. Podle jejich dalšího chování to tak ale nevypadá. Vám vyčtou, že nejste nadšení z jejich přítomnosti a sami se buď zajímají jenom o sebe nebo vás dokáží dokonale využívat. A zneužívat ve svůj prospěch. Tady jsem za poslední dva roky poznal takové několik.

Uhodl jste, Borisi. Taky si...Martine, kápl jste na to. Ale mě vzrušuje vykání i tykání. Vykání hlavně, když se kombinuje s křestním jménem. Podobnou příhodu jako Martin a Boris jsem měl se Slávkem. Bosé nohy nebo ponožky a vykání, to je zvláštní kombinace. Když jsem s nějakým klukem bos a vykám mu, tak mám všelijaký chutě.

Martine, mě zaujalo, že...Uhodl jste, Borisi. Taky si sundáváme ponožky a lížeme chodidla. A vykáme si. Ono to, když si dva kluci vykají, nějak v nás vybuzuje sexuální energii. Ale jsme oba heteráci.

To máte dobrý, Martine. Ale...Luboši, promiňte, spletl jsem se. Říkal mně Martine.

Mirku, vy jste zvláštní....Martine, mě zaujalo, že jste se zuli a byli v ponožkách. Já mám taky dost kamarádů, kterým vykám a chodím k nim domů. Jeden se jmenuje Mirek. Jednou mně navrhnul tykání. Odmítl jsem. Bylo to příliš průhledné. Hned jsem na něm poznal, že je na kluky. Prý: "Borisi, chodíte ke mně domů často, nechcete si se mnou tykat?" - Já na to: "Mirku, ne. To bychom se museli důvěrněji skamarádit. Vy jste na kluky, viďte?" - "To jsem. A můžu vám aspoň sundat ponožky a lízat vám chodidla?" - "No, to si dost troufáte, ale dovolím vám to." Zkrátím to: dnes si chodila lížem vzájemně. Dnes k Mirkovi jdu. Naboso. On taky teď v létě chodí naboso. Vykáme si a lížeme chodidla. Ale já jsem heterák. - Tak si říkám, Maritne, jestli to s vámi a Frantou nedopadlo podobně.

Mirku, vy jste zvláštní....To máte dobrý, Martine. Ale proč vám váš kámoš Franta říká Mirku?

A vy jste se se mnou, Tome,...Mirku, vy jste zvláštní. Já teda často tykám hned na poprvé. Někdy se pak zarazím, že jsem to asi přehnal, a pak vyknu, pak zase tyknu. Mělo by se to nechat navolno. Ať každej vyká nebo tyká komu chce. Mně teda nevadí, když můj kamarád František mně občas začne vykat. A pak zase tykne. Neznáme se moc důvěrně, ale zato už asi 6 let. Vidíme se tak jednou za rok. On řekne Ahoj, pak vyká. Klidně řekne: Martine, vy jste, nebo můžu tykat, ty seš. - Takhle to s ním mám. Ale já to neřeším. Ty kluci maj starosti, tak si nepamatujou, komu tykaj. Zkusil jsem jednou experimentálně vykat svýmu kamarádovi Oldřichovi. Řekl jsem: "Oldřichu, nechtěl byste si vyjet dneska na kole?" - On se trochu zarazi: "Mirku, mně se moc nechce. Ale nechcete zajít ke mně domů?" - Tak jsme šli k němu domů. Zuli se a byli tam v ponožkách. On pak: "Mirku, vy mně vykáte? Se známe dlouho, ne? Jste mně nikdy nevykal?" Já: "Oldo, to já jen tak zkoušel, jak to na vás zapůsobí." - On: "Fajn, ale víte, že to není špatný, vykat si a říkat jménem. Taky jsem měl takový laskominy si to vyzkoušet, ale bylo mně to blbý." Tak jsem zůstali u vykání a vykáme si dodnes. A říkáme si křestním jménem.

"... kat mezi sebou i...Steve, to byste se divil. Já jsem byl svědky toho, jak 19letej kluk vykal 14letýmu. A vy vykáte vůbec někomu? nebo jak to máte? Poodhalte trochu své soukromí, pokud jde o tykání a vykání.

Vykat by se mělo všem, i vlastnímu dítěti od raného dětství. Prospívá to duši a tělu a harmonickému rozvoji osobnosti.

"... kat mezi sebou i žáci základní školy"

Což je teda pěkná hovadina, že jo. :-D Spolužáci si nikde nevykají mezi ssebou.

A od kolika se musí vykat?...Stando, měl byste vykat už od 15 let. Já osboně vykám i mladším. Podle mého by si měli vykat mezi sebou i žáci základní školy.

také by mi vadilo,kdyby mě...A od kolika se musí vykat? Od 25, od 20, od 18, od 15?

Vykání je vždy znamením...také by mi vadilo,kdyby mě někdo neznal a hned tykal.

Vykání je vždy znamením...Máte pravdu, Péťo. Souhlasím s vámi. Tykání má přijít až po určité době, a ne s každým. Je to projev důvěry. Domnívám se, že vykání a oslovování křestním jménem může být - ale nemusí - jakýmsi předstupněm budoucího tykání.

Vykání je vždy znamením toho,že spolu komunikují slušní a zdvořilí lidé.Pokud někoho neznám tak mu vždy vykám.Naopak-nemám rád lidi,kteří automaticky tykají na potkání.Stává se mi často,že mi člověk,kterého vidím podruhé v životě tyká.Neurážím se a nevyčítám mu to ale v mých očích je zkrátka tak trošku buran.Se sousedem,který se přistěhoval vedle nás,jsme si začali tykat po roce!A to bydlíme těsně vedle sebe a vidíme se denně.On je o čtyři roky mladší.Vždycky jsme si vykali.S ním i jeho ženou.Jednou jsme jako pokaždé klábosili před barákem.Napadlo mě,že bychome se měli posadit u nás pod pergolou tak jsem je pozval na kafe.Když jsme seděli asi hodinu tak jsem se jich prostě zeptal,zda by jim nevadilo si tykat.Oba souhlasili a tak si tykáme.Zeptal jsem se hlavně proto,že jsou to fajn lidi a vím,že se budem setkávat stále a máme si co říct.A myslím si,že takto by to mělo vypadat s tykáním.

Dušane, ty seš taky fakt...Tome, ale mně, prosím, vykejte. Věřte tomu, Tome, že my dva si tykat nikdy nebudeme. Měl byste respektovat pravidla slušnosti.

Míro, nebudu tě nutit, ale...Nápodobně, Tome.

Tome, mně vůbec nevadí,...Míro, nebudu tě nutit, ale seš fakt divnej.