Gamblerství

518 dni aut
6...dni stf

Ty musíš bejt hodně v piiiii chlapče :-)))

Ahoj jak šla sobotka? :-) já za 4000'vhozenych vysypal 11400 no není to nic etra, ale aspone.pujdue mo .za.děvkou ciganskou - je to.fajn holka milá :-)

517 dni aut
5 dni stf

516+3 dní a to máš jak o co cíl 514 dní a nehraješ3 dny?

516+3 dní

515+2 dní

Konec 514+2

Před hodinou jsem zablokoval všechny účty na internetu, tipsport, fortuna, synot.
Musím to zvládnout

Člověk je hráčem na vždy. Dnes začínám abstinovat, už to nejde jinak.
1. Den
Dnes hrát nebudu!!
Rob

Suoer tip jdu to vsadit, mamka tady ma peníze na uhlí, snad to vyjde, ne jako Vždycky.

Luk

BlalallaalalalallaaPeruánská liga se sází skvěle! Vždy Allianza Lima! A máte zs chvílku balík ! :-)

samozřejmě i proher pomalu narůstala. Je to stejné, jako to má feťák nebo alkoholik – pomalu zvyšujete dávky. Nevidím žádný rozdíl mezi závislostí na heroinu, alkoholu nebo na sázení. A je úplně jedno, jestli hrajete na výherním automatu, nebo sázíte kursové sázky. Oficiálně nám sázkový průmysl vnucuje, že ten, kdo tipuje, tak ten ví, co dělá.

Používá informace z oboru a je vlastně v bezpečí, jeho sázení je racionální. Prd! Vy nakonec sázíte i na peruánskou fotbalovou ligu, o níž

rakve. Tam začala má nejhorší hráčská fáze. Půjčil jsem si peníze, prohrál je, a za tři neděle jsem je měl vrátit. A už jsem byl v kolotoči. Půjčil jsem si tři litry, prohrál je, za tři neděle jsem měl vrátit čtyři, tak jsem si je půjčil někde jinde a pořád dokola. Pak se to zadřelo. Dluhy už byly docela velké. Třeba osmdesát tisíc, zhruba před dvěma lety.

peníze ztratil, co jste musel zaplatit, pokutu, a pak tomu sám začnete věřit.

Nejhorší byla fáze, kdy jsem prohrál výplatu a pak jsem potřeboval zaplatit tramvajenku a mobil nebo přispět rodičům na bydlení. Půjčil jsem si u lichvářů, takových půjček je dneska moc. Dají vám na občanku tři tisíce a vy vrátíte za tři neděle čtyři. To byl poslední hřebík do rakve. Tam začala má nejhorší hráčská fáze. Půjčil jsem si peníze, prohrál je, a za tři neděle jsem je měl vrátit. A už jsem byl v kolotoči. Půjčil jsem si tři litry, prohrál je, za tři neděle jsem měl vrátit čtyři, tak jsem si je půjčil někde jinde a pořád dokola. Pak se to zadřelo. Dluhy už byly docela velké. Třeba osmdesát tisíc, zhruba před dvěma lety.

Ale protože jsem pracoval a banka mi půjčila, vzal jsem si bankovní úvěr a všechny ty malé splatil. Byl jsem čistej a úvěr jsem splácel z výplaty. To však vydrželo jen měsíc a já spadl do kolotoče znovu. Znovu lichváři, znovu půjčování na splátky ... Bylo to strašně depresívní. Bál jsem se o tom komukoliv říct a nikomu jsem o tom také neřekl. Styděl jsem se a bál se, že mne lidi odsoudí.

Rok a půl zpátky jsem už měl dluhy v řádu statisíců korun. Kolem dvou set tisíc. V tu chvíli jsem se rozhodl, že s tím něco musím udělat, jinak mě to zničí. Bylo to podobné rozhodnutí, jako když někdo chce přestat kouřit. Najednou to ve vás bouchne a řeknete si dost. Tak jsem začal hledat, kdo mi může pomoct, protože jsem věděl, že sám se z toho nedostanu.

JSEM V PRDELI

Sázkové kanceláře mívají na pobočkách malý test, jímž si můžete změřit, zda ještě sázení kontrolujete. Mně v tom testu vyšlo, že je to vážný, že jsem v prdeli. Sázkové kanceláře vám ovšem neřeknou, co po takovém zjištění dělat dál. Na jejich kontaktní lince mi poradili, abych se šel přihlásit do Bohnic. V Praze není žádná organizace, neziskovka nebo občanské sdružení, které by nabídlo v takové situaci pomocnou ruku.

Tak jsem si našel zahraniční sázkovou kancelář, kde mají záchranný systém dokonalejší. Prošel jsem hodinovým testem a pak mi přidělili člověka, jenž se mnou po e-mailu komunikoval. Byl to vyléčený sázkař, který mi řekl svůj příběh nápadně podobný tomu mému. Naučil mě základnímu obrannému chvatu – vždycky, když si člověk jde vsadit, má si tu částku, již prosází, představit v kontextu jiného zboží nebo služby. Prostě si představit, co by si za ty peníze mohl koupit, kdyby je neprosázel. Nebo si spočítat, kolik zatím prohrál. V mém případě to bylo auto.

Zjistil jsem s tím terapeutem, že mnoho lidí je na tom ještě hůř než já. On sám byl původně manažer a přišel o všechno. Prosázel barák a auto, odešla od něj manželka, děti se s ním přestaly stýkat, přišel o práci. Tak jsem si uvědomil, že na tom ještě nejsem tak zle, a když s tím začnu něco dělat, neskončím jako on. Psali jsme si e-maily, ve kterých mi radil, jak vybřednout. Našel jsem si finančního poradce, jemuž jsem všechno řekl. On mě hodně uklidnil a udělal plán mého oddlužení. Sehnal půjčky k refinancování těch, které jsem měl ze sázení. O práci jsem nepřišel, to znamená, že bylo z čeho splácet.

Takže někdy od loňského září jsem splácel jen asi tři tisíce měsíčně. Do té doby jsem dával stranou z třiadvaceti tisíc čistého, které jsem vydělával, dvacet tisíc. A pomalu jsem se začal dostávat ze dna.

Už rok nehraju. To lákadlo tam pořád bylo, ale po tom, co se mi začal věnovat terapeut, jsem si vsadil už jen jednou. Když jdu dneska kolem sázkové kanceláře, tak se mi udělá špatně. Chuť hrát už nemám. Někdy se mi o tom ještě zdá. Ty prohrané peníze a ztracená léta života mě ale neskutečně serou. Proto jsem se spojil s Reflexem. Dneska totiž skoro nikdo nechápe, že není rozdíl mezi hraním na automatech a sázením kursových her. Obojí vás může zničit stejně rychle a brutálně jako heroin.

CO JE NESUBSTANČNÍ ZÁVISLOST

Moderní adiktologie hovoří o kategorii závislosti na činnosti, kdy si člověk sice nevpravuje do těla

K sázení mě přivedl sport, i když to zní divně. Od šesté třídy jsem totiž hrál florbal. Přes týden jsme měli pravidelné tréninky a o víkendu zápasy. Bylo nám jedenáct let a všichni jsme jezdili na sportovní zápasy. A četli deník Sport. Na zadní straně tam vždycky byla velká reklama na nějakou sázkovou kancelář s jejich kursovou nabídkou. Bavili jsme se o tom, žili tím a sami mezi sebou jsme se začali sázet. Začínali jsme tím, že jsme každý vsadili pětku.

SÁZENKY ZA DVACKU

Když už nám bylo tak patnáct, osmá nebo devátá třída, poprvé jsme si zkusili vsadit oficiálně. Sázku nám nepřijali, protože jsme byli moc mladí. Paradoxní bylo, že to šlo snadno obejít. Stáli jsme před sázkovou kanceláří a sháněli někoho, kdo vsadí za nás. Samozřejmě nás při tom viděla i obsluha, ale vůbec jí to nevadilo. Tomu člověku, co jsme ho ukecali, už sázku normálně přijali, i když museli vědět, že je to ve skutečnosti naše sázka, peníze patnáctiletých kluků.

Ale sázky nejsou na jméno. Vypíšete tiket, natipujete výsledky zápasů a sumu, kterou chcete vsadit. Doklady vám při tom vůbec nekontrolují. Je to stejné jako s alkoholem. Když přijde nezletilý na pivo, tak po něm můžou chtít občanku a většinou je v dnešní době chtějí. U sázení je to přesně naopak. Nám se stávalo tak v jednom případě ze sta, že tu občanku v sázkové kanceláři skutečně vidět chtěli. Ale zpět k našemu prvnímu sázení. Domluvili jsme se s tím chlapíkem před kanceláří, aby vsadil za nás, on to udělal a všichni byli spokojeni.

Samozřejmě jsme, jak to u první sázky bývá, všichni tři kluci vyhráli. Pamatuju si, že jsem vyhrál dvanáct set a kamarád asi sedm set. To byly v patnácti obrovské peníze. Dostávali jsme kapesné kilo na týden, a teď najednou dvanáct set! Takže jsme si najednou mysleli, že na tomhle zbohatneme, že z nás budou milionáři. Protože poprvé jsme si zkusili vsadit vlastně naslepo, bez nějakých znalostí sportovního zákulisí, tak jsme si mysleli, že jak do toho budeme pronikat, tak budeme vyhrávat víc a víc. A budeme milionáři.

Na tréninky jsme chodili třikrát týdně, a tak vznikla tradice, že jsme si pak šli vždycky hromadně vsadit. Jen malé částky, třeba dvacetikoruny. Byli jsme v partě čtyři. Všichni sportovci. Sázeli jsme na hokej a na fotbal. Parta se sice postupně rozpadla, ale sázeli jsme pořád dál. Byl to jen koníček. Ale už tam byla kontinuita, chodili jsme za kapesné od rodičů sázet třeba třikrát týdně. A už jsme moc nevyhrávali, ale když jsme občas získali třeba pětikilo, pokrylo nám to prohrané sázky. Kdyby v téhle intenzitě a výši sázek hrál někdo dospělý, vůbec by to nebyl problém. Ale my byli kluci bez příjmu. Neznali jsme hodnotu peněz. Pětikilo pro nás byla velká výhra a prohrát dvacku nic neznamenalo.

PLÍŽIVÁ ZÁVISLOST

Přišla střední škola a já byl zase v partě s mladými sportovci ze třídy. Pořád jsme si kupovali Sport, zaškrtávali výsledky a tipováním žili. Chodili jsme na různé brigády, měli nějaké malé studentské příjmy, tak jsme si mohli občas dovolit vsadit na nějaký zápas trochu víc peněz. Třeba stovku. Víc ne. Měl už jsem za sebou nějaké čtyři roky sázení dvacetikorun a vůbec netuším, kolik jsem po malých částkách mohl prohrát. Nikdo z nás si neuvědomoval, že jsme na tom už závislí. Nikdo nebyl ochoten si připustit, že kdybychom jeden týden vynechali a nevsadili si, tak že se nic strašného nestane. Prostě v pátek se hrála liga, tak se šlo sázet. Už jsme v tom jeli.

A samozřejmě nelegálně, protože jsme byli všichni stále nezletilí. Tak, jako mladí vědí, že jim v některých hospodách nenalejou a v jiných ano, tak tady to bylo úplně stejné. Věděli jsme, že jsou dvě sázkové kanceláře, kde jsou nějaké nepříjemné ženské a že nám to tam nevezmou. Krávy. Tak jsme prostě chodili jinam. A zhruba v téhle době se to nějak zlomilo. Sázel jsem najednou sám a třeba každý den. Dvacky, padesátikoruny. Když jsem vyhrál litr, tak jsem si z té výhry hned vsadil tři kila nebo pětikilo.

Výše sázek a samozřejmě i proher pomalu narůstala. Je to stejné, jako to má feťák nebo alkoholik – pomalu zvyšujete dávky. Nevidím žádný rozdíl mezi závislostí na heroinu, alkoholu nebo na sázení. A je úplně jedno, jestli hrajete na výherním automatu, nebo sázíte kursové sázky. Oficiálně nám sázkový průmysl vnucuje, že ten, kdo tipuje, tak ten ví, co dělá.

Používá informace z oboru a je vlastně v bezpečí, jeho sázení je racionální. Prd! Vy nakonec sázíte i na peruánskou fotbalovou ligu, o níž nevíte vůbec nic, a není žádný rozdíl mezi tímhle tipováním naslepo a loterií, kdy záleží jenom na štěstí při slosování. I když u tipových sázek nejsou žádná blikající kolečka, princip hry je stejný jako na automatech a také stejně nebezpečný. Možná nebezpečnější, protože je to riziko skryté a nikdo o něm neví.

My věděli, že kouření je špatné, alkohol je špatný, drogy jsou špatné, ale před sázením nás nikdo nevaroval ani ve škole, ani doma. I když mi rodiče občas našli tiket, tak v tom neviděli žádnou hrozbu. Sami nevěděli, že to může být nebezpečné. Dokonce naopak. Chápali to pozitivně, brali to tak, že jsme sportovci a žijeme sportem, který je přece zdravý.

LITR NENÍ ŽÁDNÁ ZTRÁTA

Na střední škole už jsem tikety schovával, aby je naši nenašli. Bál jsem se, že by si spočítali, kolik za měsíc prosázím. A taky se to někdy ve třeťáku stalo. Dostal jsem k osmnáctinám dva tisíce od babičky a pak asi za deset dní rodiče zjistili, že je nemám. A že jsem si za ně nic nekoupil. Tak jsem se pod nějakým nátlakem doma přiznal, že jsem je prohrál. Byla scéna a já toho na týden nechal. Jenže po týdnu se všechno vrátilo do starých kolejí. Zhruba v té době jsem pochopil, že je něco špatně. Ale to, že jsem si uvědomil problém, neznamenalo, že bych ho byl v těch osmnácti schopen zvládnout sám. Rodiče nevěděli, že sázím pravidelně, takže mi ani oni nemohli pomoct. Bál jsem se jim to říct.

Po střední škole jsem začal pracovat, a hned od počátku za docela dobrý prachy. Dvacet tisíc čistého. Když jsem dostal výplatu, šel jsem si hned vsadit litr. Říkal jsem si, že když prohraju litr, tak se vlastně nic nestane, protože jich mám ještě devatenáct. Takhle to šlo třeba půl roku. Po výplatě jsem prohrál litr a pak vsázel zase jen po padesátikorunách. Po půl roce se to nějak divně zlomilo, a já najednou po výplatě bouchnul třeba tři tisíce. Měl jsem pocit, že ty peníze, které jsem prohrál, musím získat zpátky. Když jsem prohrál litr, tak jsem hned vsadil další dva na nějaký zápas „na jistotu“.

A prohrál jsem i ty dva litry. Tak jsem vsadil tři, aby se mi to vrátilo, a zase jsem je prohrál. Takhle to šlo pořád dokola. To už je začarovaný kruh, ze kterého není výstup. Pořád jsem ale ještě prohrával svoje peníze, neměl jsem dluhy. Rodiče si mysleli, že utrácím po hospodách, a nikdo mně do ničeho nemluvil. Já se přitom neměl finančně dobře, protože jsem všechno prohrával. Věčně jsem neměl prachy. Dneska vůbec nechápu, jak je možné, že to tak dlouho šlo. LŽI A

VÝMYSLY

Pět let fungovalo to, že jsem chodil do práce, ale věčně neměl prachy. Kámošům ani rodičům to nepřišlo divný a já dělal, že nic. Stáhl jsem se do lží a výmyslů, jimž nakonec začnete věřit sám. Vymyslíte si, kde jste ty peníze ztratil, co jste musel zaplatit, pokutu, a pak tomu sám začnete věřit.

Nejhorší byla fáze, kdy jsem prohrál výplatu a pak jsem potřeboval zaplatit tramvajenku a mobil nebo přispět rodičům na bydlení. Půjčil jsem si u lichvářů, takových půjček je dneska moc. Dají vám na občanku tři tisíce a vy vrátíte za tři neděle čtyři. To byl poslední hřebík do rakve. Tam začala má nejhorší hráčská fáze. Půjčil jsem si peníze, prohrál je, a za tři neděle jsem je měl vrátit. A už jsem byl v kolotoči. Půjčil jsem si tři litry, prohrál je, za tři neděle jsem měl vrátit čtyři, tak jsem si je půjčil někde jinde a pořád dokola. Pak se to zadřelo. Dluhy už byly docela velké. Třeba osmdesát tisíc, zhruba před dvěma lety.

Ale protože jsem pracoval a banka mi půjčila, vzal jsem si bankovní úvěr a všechny ty malé splatil. Byl jsem čistej a úvěr jsem splácel z výplaty. To však vydrželo jen měsíc a já spadl do kolotoče znovu. Znovu lichváři, znovu půjčování na splátky ... Bylo to strašně depresívní. Bál jsem se o tom komukoliv říct a nikomu jsem o tom také neřekl. Styděl jsem se a bál se, že mne lidi odsoudí.

Rok a půl zpátky jsem už měl dluhy v řádu statisíců korun. Kolem dvou set tisíc. V tu chvíli jsem se rozhodl, že s tím něco musím udělat, jinak mě to zničí. Bylo to podobné rozhodnutí, jako když někdo chce přestat kouřit. Najednou to ve vás bouchne a řeknete si dost. Tak jsem začal hledat, kdo mi může pomoct, protože jsem věděl, že sám se z toho nedostanu.

JSEM V PRDELI

Sázkové kanceláře mívají na pobočkách malý test, jímž si můžete změřit, zda ještě sázení kontrolujete. Mně v tom testu vyšlo, že je to vážný, že jsem v prdeli. Sázkové kanceláře vám ovšem neřeknou, co po takovém zjištění dělat dál. Na jejich kontaktní lince mi poradili, abych se šel přihlásit do Bohnic. V Praze není žádná organizace, neziskovka nebo občanské sdružení, které by nabídlo v takové situaci pomocnou ruku.

Tak jsem si našel zahraniční sázkovou kancelář, kde mají záchranný systém dokonalejší. Prošel jsem hodinovým testem a pak mi přidělili člověka, jenž se mnou po e-mailu komunikoval. Byl to vyléčený sázkař, který mi řekl svůj příběh nápadně podobný tomu mému. Naučil mě základnímu obrannému chvatu – vždycky, když si člověk jde vsadit, má si tu částku, již prosází, představit v kontextu jiného zboží nebo služby. Prostě si představit, co by si za ty peníze mohl koupit, kdyby je neprosázel. Nebo si spočítat, kolik zatím prohrál. V mém případě to bylo auto.

Zjistil jsem s tím terapeutem, že mnoho lidí je na tom ještě hůř ne

Dva zpět výplata, super...já sem včera nehrál ani dneska hrát nebudu ale půjdu opět za tou štětkou za 1000 :-)

Kdo tady mluvi o...Hlavně že zatím funguju, dlouho nebude :-)))))

Ty a účet :-)))) vlastně,...Kdo tady mluvi o pujcovani:)to by byl penezity dar pro me .ucet myslis ktery v bance nebo tipaci oba dva fungujou jen je tam trochu vitr:)

450 000kc minus pica picus Kurna , že jsem tu nebyla dřív když jses ptal co dál, jsi mi mohl poslat peníze na učet, já bych splatila svoje dluhy z hraní a ještě by něco zbylo na sázky, ve finále by tě to přišlo na stéjno byl by si -450 tisíc , ale já bez dluhu z lepší vyhlídkou na život vole