alkoholismus

Ivuško, a co to tedy zkusit aspoň ambulantně. Ono to není vždycky jenom o rozhodnutí, to by to bylo moc lehký. Jde o to vytvořit si podmínky, které by mi pomohly to rozhodnutí naplnit. Já dvakrát uklouzla tak, že jsem si málem zlomila vaz. A teprve napotřetí , když jsem si přísahala, že jestli uklouznu i teď, musím do léčebny, a kdy už jsem věděla, že nesmím podceňovat SUCHÝ ZÁKON, kdy jsem byla napojena na Jirku Vacka z Liberce, kdy jsem jezdila za psychiatrem Dr. Taušem taky do Liberce, kdy jsem ležela na stránkách MuDr. Nešpora, prostě kdy jsem si našla zdroje z nichž budu čerpat energii a povzbuzení pro abstinování, a naopak co nejvíce odbourala ložiska podporující možné selhání, teprve tehdy jsem to vydržela i v době, kdy to žádná radost nebyla. Já to nedokázala sama, teď, když to píšu, uvědomuji si, že za mnou stála armáda pomocníků. Já jenom byla poslušná, otrocky jsem si opakoval, dneska se nechci napít, dneska ne, a nepřemýšlela, jestli to k něčemu bude nebo ne. Protože jsem měla stavy, kdy bych si jasně a přesvědčivě řekla, že moje abstinování smysl nemá. Pak přišlo období pýchy, protože se mi ulevilo, deprese nebyly tak časté a bolavé, a já začala mít nové roupy. Ale už jsem to znala, že to je taky nebezpečné. Vacek to tehdy odhadl a zavolal mi, že mě chce vidět a přijel za mnou na letní byt. Já se tak styděla, protože den před tím, jsem si říkala, že sklenku bych si snad dát mohla, když už teď přes půl roku úspěšně abstinuji. Věděla jsem, že nezvládnu kontrolované pití, ale něco mi říkalo, že teď už jo, že jsem jiná, celá nějaká lepší. Ale nepřemýšlela jsem o tom dál, jenom si řekla dnse ještě ne. Pak přijel Vacek a varoval mě před alkoholem, jako bych začínala abstinovat ten den. A zase odjel a já si oddychla, že to bylo o fous. Přemýšlej o tom. Co třeba MuDr. Pekárková? Má nějakou ambulanci?

Mončo, to nevadí, že seš nervák, jenom s tím musíš umět zacházet. Já to neumím, ale zábavný je se to učit. Pomáhá mi v tom sranda. K té je důležitá odvaha, tak si vždycky vzpomenu na heslo mojí babičky, která prý říkala: -kdo se bojí, sere v síni.To , že jsi citlivá, Ti zase dává možnost vše prožít naplno. Mě pomáhá knížka Betty Mac Donald a sice - Co život dal a vzal. Určitě jí znáš. Vystupovat na veřejnosti je věc cviku a sebepoznání. Já už vím, kam musím jít oblečená tak, že kdyby nic jiného, tak si snobové řeknou, ta má pěkný šaty, a kam můžu jít v teplákách nebo v hadrech, který mi přivezla Procházková z afgánskýho sekáče. Šaty nemůžou být jenom šik, ale já se v nich musím dobře cejtit, tedy když jdu na nějakou akci , jako byla ta v sobotu. Mám na to Ivanu Ch. Ona je moje módní policie. Začala s tím v ranných dobách mojí poslední abstinence a braly jsme to jako terapii, abych nemyslela jen na abstinování, na smysl života a hrála si. Nekupovaly jsme žádný drahý modely, ale chodily jsme po krámech spolu, pak zašly na kafe, na prochajdu, jak byl čas. Problém je, že to v čem se cítím dobře, Ivana většinou odsoudí jako drastický omyl, ale chápe, že na věci, ve kterých by mě ráda viděla, já nemám odvahu a necítím se v nich. Donutí mě, abych si je zkusila, já si netroufnu odporovat, ale začnu kravit, schválně vystrčím břicho, ohnu záda ještě víc , než normálně a pohybuju se jako úplný hovado. Ivana se je většinou ze mě obratným pohyben strhne, aniž by je porušila, pošle mě někam a hledá dál, dokud se neshodneme. Když šaty nepotřebuji kvůli akci, tak se ke mě přidá a kravíme obě. Máme výhodu, že obě jsme z chudých socialistických poměrů, v dětství, pubertě i na DAMU nebyl náš šatník nikdy nic moc, takže se umíme radovat i z barevné gumičky na vlasy. Na LVY jsme vycházely od ní a celé čančání bylo zábavnější, než slavnostní večer. Honza byl odvelen na chalupu, což myslím přijal s radostí, přišla její segra a kamarádka a my prožily ryze ženské odpoledne. Takže jsem vyklidněná vplula po Ivanině boku do naší vysoké společnosti. Naopak, když mám potřebu promluvit na veřejnosti, když k tomu mám nějakou motivaci, je mi jedno, jak při tom vypadám, jak působím, co, mám na sobě a dokážu být velmi trapná,neboť propadnu svému zanícení, ale je mi to fuk, protože z toho mám srandu. Horší to je s jednáním na úřadech, já jim většinou nerozumím a nejsem tedy schopná nic vyřídit. Chovám se jako káča, buď se naštvu nebo se rozbrečím. V jedné knížce, která se jmenuje -Kam se poděl můj sýr?-, nad níž někteří mojí intelektualní kamarádi zívli, zazněla otázka: Co bych udělal, kdybych se nebál? Tu si položím vždy, když mám z něčeho bobky. A to bys koukala, co ze mě leze. Taky dost často trapas, protože to, že na to seberu odvahu, neznamená, že k ní přiberu i glanc a styl, který situace vyžaduje. Ale POZOR, já jsem příznivec metody pokusů a omylů, takže vím, že ze všeho se je možné poučit a téměř všemu je možné se zasmát.Tak a teď k tomu dlouhánovi. Jestli chceš, přiveď ho do divadla. Je náhradní program za představení Na hniličko, poněvadž jeden náš kolega je v nemocnici. Bude taková Talk show s Krausem, se mnou a s Kleplem, který s Honzou říkáme kecanice. Museli byste být v 18,45 v DIVADLE KALICH, v prvním patře. Vejdete do dveří, na kterých je napsáno PRODUKCE, a já už zařídím, aby vás posadili.Tvoje povolání by mohlo být hodně zajímavý, já vím, že doba nepřeje knihám, ale třeba se něco vyvrbí. Tak budu čekat, jestli se Ti bude chtít, stav se, Kraus je taky dobrej lék na deprese a nízký sebevědomí.

MRP, stejně jsem nevěřila, že to je od Tebe, i když se moc neznáme, postrádalo to smysl. Aspoň se nám ozvala Karinka, ale jink to nestojí za další úvahy.Dobře, že ses ozvala a uvadla to na pravou míru.

JÉÉÉ!VÁS TADY JE. Spěchala jsem sem, ale zavolala mi jedna kolegyně, která má problémy se svým partnerem-tedy hereckým a musely jsme to probrat, aby se z něj nezcvokla.Tak k věci. Zkusím to brát jedno po druhém. Slávinko, já jsem hrdá na to, co jsem zatím ušla, protože Ti nemusím vykládat, jak to bylo těžký, ale ještě nemám to co Ty a Jiří, totiž vy si dobrou náladu vyrábíte samovýrobou, já se jí musím nechat vždycky od někoho nakazit, což ráda budu dělat. Bohužel jsem velmi nesportovní typ, moje aktivita týkající se pohybu je pouze plavání, který vypadá spíš jako koupání a hory trávím tak, že zatím co děti lyžují, já chodím se psem okolo sjezdovky. Ale jsem schopná chodit třeba tři hodiny.Nemůžu říct, že sport nenávidím, jenom jsem motovidlo.

Ahoj přátelé, dlouho jsem tu nepsal, naposled někdy v podzimku ohledně počtu dní

abstinence, myslím. Týkalo se to termínu od začátku září minulého roku; psali jsme

sem s Břeťou (gm). Mimochodem, gm se z toho dostane, věřím tomu, mluvil jsem s

ním před týdnem a bylo to fajn.
Jiří před několika dny psal, že se s některými "odtud" osobně zná -ano známe se,

viděli jsme se a dokonce jsem se sešli na letní párty, Filipe viď? :-)))) bylo to taky

fajn.
Jo MRP, taky se mi stalo, že někdo psal pod mým jménem, shodou okolností se ten

příspěvek objevil přesně v době, kdy jsme s Jiřím byli v Bohnicích navštívit Moniku,

heja :o /nojo to se asi stává a zabránit se tomu nedá. ALe taky se tam hned objevily

úvahy o tom, že to MRP asi nebyla, což jen dokazuje, že tuhle diskusi navštěvují

lidé, kteří jsou inteligentní a rozumně uvažující a to je MOC dobře.
Paní Evo, moc Vás zdravím, moc moc, jse hrozně sympatyická paní; "třináctku"

jsem si přehrával z netu a velice se mi líbila, čišila z toho nefalšovaná živočišnost, až

přímo nakažlivá. Moc Vás obdivuji.
Moni, pozdravuj kocourka, to přirovnání s traktůrkem bylo až dojemný. A

samozřejmě Ti také moc fandím. Nepůsobím nějak infantilně? -po delší době jsem si

všechno dočetl a padá na mě nějaká nostalgie, či co.... taky je už pokročilejší večer

a já jsem "sova" a noc je můj svět :-||
Jéééé, poslouchám při tom netové rádio a právě se ozvala moje super oblíbená Janis

Jopplin, no nádhera...
Chtěl jsem toho napsat víc o pocitech a tak ale nějak mi to víří v hlavě jako když

foukne vítr do polystyrenových kuliček...napsal jsem to vůbec dobře?:-))))))polys...??

to je jedno; poslední dobou mě ten pracovní maratón už nějak zmáhá, nejraději bych už šel do důchodu ale i přes můj pokročilejší věk si budu muset ještě nějaký ten rok počkat, caramba, blbnu co?
Asi taky někoho hned napadne, co jako tím chtěl básník říci, že sem píše -tedy,... básník vlastně říci nechtěl nic, jen pocítil potřebu sem něco popovídat, s tím, že ho tím pádem někdo vyslechne... tak díky za to a zase se ozvu, mějte se fajn ">---

Evko, přidej se k nám, napiš něco víc o sobě. Přece není všem dnům konec. Máš přece další etapu života před sebou. Taky jsem si nedokázala představit večer bez flašky vína, je to pár dní až týdnů a teď to jde (i když jsem uklouzla). Těším se na příspěvek.

Dobrý večer všem,
čtu tuhle diskuzi už dobře dva roky, ale ještě nikdy jsem nepřispěla. V tom množství příspěvků snad není nikdo jako já. Stárnoucí ženská, která má vlastně úplně všechno, od manžela po dospělé děti. Jenže ty děti odešly, osamostatnily se a já prostě nezvládám samotu. A tak si říkám: "Tohle má být všechno?" A říkám si to téměř každý večer u flašky vína. Jasně, syndrom posledního vlaku, z kterého vidím už jen zadní světla. Ale Tvoje příspěvky Evo "Holubko" mi vehnaly slzy do očí. A následně Slávka a Monika. Holky, já vám závidím!! Taky bych to chtěla dokázat, ale vážně nevím jak.

Ahojte všichni, Evo, Moniko a Jiří, moc díky za Vaše reakce.
Jiří, ty splátky bych z té nemocenské zvládla, částečně bych zaplatila i poplatky z bytu, což je dobré. Zbytek by mi snad půjčila moje mladší sestra, která bydlí se mnou. Myslím si, že by to nebyl zas takový problém, jak jsem si zprvu myslela. Zatím uvidím, jak se to vyvine, nejsem na 100 % rozhodnutá nastoupit do léčebny, ještě to zkusím sama. Myslím si, že

No teda Holky!!! Slávko!!! Rande mám v 17.00 a jelikož je to bývalý spolužák, je od ostatních spolužáků informovanej o mé situaci. Je to překladatel z angličtiny a němčiny, překládá historickou literaturu, je to redaktor nakladatelství Argo. K tomu měří 1.90 a já vůbec nechápu, proč jsem se na něj tenkrát vykašlala. No, v žaludku mám tisíc motýlků, jsem fakt celá pryč. Určitě to bude k ničemu. Jéje, holky já jsem v nervech. Co v nervech, třesu se jak drahej pes. Hadry jsem docela dobrý objevila, ale já to vím, určitě se mi do zítřka udělá uhr, nejlíp uprostřed nosu nebo na bradě, já se snad opravdu vrátím do Bohnic. Proč jsem holky tak blbej nervák?
Evi, já tam asi přijdu, je to kousek od domova. Zítra večer ti napíšu, jestli jsem tam byla. NO ale jestli se randíčko protáhne, tak budu mít jinej program, leda bych ho tam natáhla.
Slávinko, já tak obdivuju tvojí chuť do života a optimismus a vůbec tvůj náhled na život. Tolik jsi dokázala.
Jo a Evo ty také. Bez léčby jsi abstinentka, staráš se o děti, zvířata a zvládáš to.
JO a ještě abych odpověděla. Jsem knihkupec s maturitou, byla to za komáčů jediná škola v republice v Luhačovicích, jenže dnes tohle vzdělání je každýmu pro smích.

OTO a ostatní, nebyla jsem čtyři dny u PC... a TAMTO jsem nepsala, opravdu ne. Nevím, proč se někdo vydává za "MRP" ale zabránit se tomu nedá, bohužel.

Áááááá Evi, tak Ti to hned vrátím!!!! TY jsi důkaz že VÍTĚZIT nad závislostí se VYPLÁCÍ!!!! Teď jsem Tě viděla v reklamě na Magnezii :-)))))) Krásná,milá a spokojená ženská na mne koukala z televize. :-))) Jdu si okamžitě udělat pleťovou masku.......

Hele, Moni, Ty tam prostě musíš už kvůli mě a Slávce, abychom si pěkně početly až nám napíšeš, jak to probíhalo. Slávko, ta písnička je dobrá a máme rádi písničky z pohádek, protože jsme princezny, které se osvobodily od zlého kouzelníka.Hlavně , Moniko, aby nechlastal.:o)To by byl pech. Tak já letím, nebo přijdu pozdě a Kraus mě zabije. Čau večer.E.

Moni, já Ti napíšu zase v noci, hele, co je Tvoje profese? Jak dlouho seš rozvedená a jak dlouho Ti bude manžel platit nájem a pojištění?To je skvělý, že Ti takto pomáhá, aspoň do začátku, co by Tě bavilo dělat a co myslíš, že bys zvládla dělat? To bývají dvě věci.V kolik máš to rande? Tam jdi, ale bacha!!! Znáš film Woody Aleana Alice ? Hraje v něm Mia Farow roli ženy, paničky v domácnosti, hledá svou identitu, je to skvělý, mám to někde na videu.Zítra večer máme takovou kecanici s Krausem v Divadle Kalich, nechceš přijít? To platí samozřejmě i pro ostatní.
Slávko, Ty jsi tedy opravdu důkaz, že projít závislostí a zvítězit nad ní se sakra vyplácí. Jak jsi do toho spadla? Já zase cítím, že mi chybí ta léčebna, nemám problém abstinovat, nemám problém se radovat, mám problémy s režimem, vytvářím kolem sebe a v sobě chaos. Je těžké být drábem sám nad sebou. Ještě se to ani neučím, teprve to hledám. Moje výhoda je, že moje profese předpokládá krom talentu i kázeň a vůli. Vše sice oslabil chlast, ale zase se to rychle vrací. Nevadí mě dělat nepříjemné věci, ale někdy nevím, jak do toho. V oblastech praktického života jsem ztracená.Tak já jdu na chvíli do vany a pak do divadla.

Moniko Ty jsi ale číslo :o)))) Opovaž se nikam nejít! Pěkně načančat, úsměv na tváři a jde se! Než vyjdeš, doporučuji si pustit následující písničku 10x dokola:

"Rumělky ve tvářích, ležím v polštářích, to mě právě baví. Nic mě netíží, jen si prohlížím všechny šperky, co mám. Tak svět mi radosti chystá a v kramflecích jsem si jistá, když se načančám, když se načančám, když se načančám.
Po drahých kobercích, chodit ve špercích, to mi zkrátka sluší. Hosty přijímám, jem se zajímám, copak ušít si dám. A svět mi rukama tleská, jsem roztomilá a hezká, když se načančám, když se načančám, když se načančám.
Refrén : Jen já, jen já, o mě tu kráčí, jen já, jen já jsem princezna tvá. Ta, která udělá hačí a k vladařená jí stačí, když se načančá, když se načančá, když se načančá.

Čím je to, čím, že sním-li či bdím, tak stále jsem švarná. Příčinu znej : Já ze všech jsem nej, že na sebe dbám. Ať projdu zámkem či smrčím, jsem dokonalá a frčím, když se načančám, když se načančám, když se načančám. "

Já nevím, ale mě se pohádkový písničky hrozně líbí......není to nějaká porucha? :o)))

Hanba mě fackuje, když si po sobě přečtu ty svoje hrubky.Vyprala jsem, co se dalo,pověsila taky, kam se dalo, do koupelny se to nevešlo, takže to tu vypadá jako v prádelně a sušárně,připomíná mi to dětství, kdy matka sušila přes zimu prádlo v kuchyni. Při vzpomínkce na to a když vám to píšu, tak se usmívám, když se rozhlídnu kolem , úsměv mi ztvrdne do šklebu, ale protože jsem si sama sebe oblíbila, tak se na sebe nezlobím a beru se taková, jaká jsem. Za chvíli valím do divadla, tak si musím chvilku odfrknout, abych tam nepřišla úplně rozhozená a nesoustředěná. Celý týden mám představení, dokonce i zájezdy a natíčení, ale každý den chci něco udělat v bytě. V pátek mám volno a v sobotu taky, tak se dám do větší akce.

No a teď jsem v rozpacích..... Vůbec nevím jak začít, aby to dávalo nějaký smysl a hlavně aby to vyznělo tak, jak to cítím. Pár známých mi už řeklo, že jsem se hodně změnila. Naposledy mi to řekla psycholožka ve čtvrtek na DABATu. Že jsem úplně někdo jiný, než kdo nastupoval léčbu. Že jsem abstinencí vyrostla. A také, že mi nevěřili, že to dokážu. No ještě, že mi to řekli až teď a ne těsně po léčbě. Já se svým věčným sklonem k sebepodceňování bych si určitě řekla - tak když mi nevěří, já to určitě nedokážu, vždyť oni v tom mají praxi. Mě nedůvěra nemotivuje někomu něco dokazovat, že to tak není, že nemají pravdu. Já se spíše uzavřu do sebe a začnu spekulovat jestli má smysl dělat co dělám. Já vždy s oblibou tvrdila a bylo to pravdivé tvrzení, že sebevědomí mám na nule, lidí se bojím a šalině (pro mimobrněnské šalina=tramvaj :-)) dávám kostku cukru aby nekopala.... To, že se mi v hlavě něco hnulo, za to jsem opravdu vděčná léčbě. Už jsem to tu psala, ale já bych sama od sebe pít nedokázala. Proto mají můj nesmírný obdiv všichni ti, kdo to dokázali a pokouší se o to. Já jsem fakt k tomu potřebovala tu psychologickou nadstavbu (ten režim samozřejmě také, protože jsem se MUSELA znovu naučit že musím být někde včas a že musím dělat i to co mě nebaví). Ty tři měsíce pro mne byly neustálé rozbory toho, co jsem slyšela kolem sebe. Do deníku jsem se vůbec nevypisovala, na skupinách mluvila co nejméně. Stále jsem ale hodnotila kdo co říká, proč to říká, jak se chová a proč se tak chová a snažila se to převést na sebe. Za ty tři měsíce jsem si nastavila jakýsi žebřík hodnot, který byl naprosto odlišný od toho, který jsem měla dříve. Navíc mi hodně pomáhalo a pomáhá, že jsem od mala sportovala. Že mám naučené a zažité, že člověk když chce něco dokázat, musí zatnout zuby a jet jak bobr. A výsledek že se nedostaví za týden, za měsíc, ale třeba až za rok, dva. Ty první týdny je člověk pouze utahaný, zoufalý, říká si - já s tím praštím, já to určitě nedokážu. Pak se jednoho dne probudí a ejhle najednou se mu podaří střípek z toho o co se týdny snažil. A má z toho radost a novou motivaci. A řekne si - jo, to je ono, ta dřina za to stála, juchůůů jedeme dál. A tak se mu ze střípků začne skládat celá mozajka. Vždy kousek po kousku. Dnes, když jsem jela od rodičů, tak jsem si v trolejbusu vzpomněla na Rok ďábla. Jak tam Nohavica v léčebně na otázku co mu pití přináší odpovídá :" Ten božský klid, když ležíte ožralí na zemi, to smíření se světem" JENŽE!!! Jak tu psala Eva, toto krásné smíření, ten vnitřní klid, lze dosáhnout i za střízliva! A je to moc pěkný pocit. Koukala jsem si tak z trolejbusu na lidi na ulici, na stromy, na nebe a byla hrozně spokojená, ani nevím proč......Takže, pokud Vám zde připadá, že jsem někde dál.....těší mě to, ale já fakt nevím, vždyť já naopak čerpám energii a odhodlání zase z Vašich příspěvků :-))

No a teď jsem v rozpacích..... Vůbec nevím jak začít, aby to dávalo nějaký smysl a hlavně aby to vyznělo tak, jak to cítím. Pár známých mi už řeklo, že jsem se hodně změnila. Naposledy mi to řekla psycholožka ve čtvrtek na DABATu. Že jsem úplně někdo jiný, než kdo nastupoval léčbu. Že jsem abstinencí vyrostla. A také, že mi nevěřili, že to dokážu. No ještě, že mi to řekli až teď a ne těsně po léčbě. Já se svým věčným sklonem k sebepodceňování bych si určitě řekla - tak když mi nevěří, já to určitě nedokážu, vždyť oni v tom mají praxi. Mě nedůvěra nemotivuje někomu něco dokazovat, že to tak není, že nemají pravdu. Já se spíše uzavřu do sebe a začnu spekulovat jestli má smysl dělat co dělám. Já vždy s oblibou tvrdila a bylo to pravdivé tvrzení, že sebevědomí mám na nule, lidí se bojím a šalině (pro mimobrněnské šalina=tramvaj :-)) dávám kostku cukru aby nekopala.... To, že se mi v hlavě něco hnulo, za to jsem opravdu vděčná léčbě. Už jsem to tu psala, ale já bych sama od sebe pít nedokázala. Proto mají můj nesmírný obdiv všichni ti, kdo to dokázali a pokouší se o to. Já jsem fakt k tomu potřebovala tu psychologickou nadstavbu (ten režim samozřejmě také, protože jsem se MUSELA znovu naučit že musím být někde včas a že musím dělat i to co mě nebaví). Ty tři měsíce pro mne byly neustálé rozbory toho, co jsem slyšela kolem sebe. Do deníku jsem se vůbec nevypisovala, na skupinách mluvila co nejméně. Stále jsem ale hodnotila kdo co říká, proč to říká, jak se chová a proč se tak chová a snažila se to převést na sebe. Za ty tři měsíce jsem si nastavila jakýsi žebřík hodnot, který byl naprosto odlišný od toho, který jsem měla dříve. Navíc mi hodně pomáhalo a pomáhá, že jsem od mala sportovala. Že mám naučené a zažité, že člověk když chce něco dokázat, musí zatnout zuby a jet jak bobr. A výsledek že se nedostaví za týden, za měsíc, ale třeba až za rok, dva. Ty první týdny je člověk pouze utahaný, zoufalý, říká si - já s tím praštím, já to určitě nedokážu. Pak se jednoho dne probudí a ejhle najednou se mu podaří střípek z toho o co se týdny snažil. A má z toho radost a novou motivaci. A řekne si - jo, to je ono, ta dřina za to stála, juchůůů jedeme dál. A tak se mu ze střípků začne skládat celá mozajka. Vždy kousek po kousku. Dnes, když jsem jela od rodičů, tak jsem si v trolejbusu vzpomněla na Rok ďábla. Jak tam Nohavica v léčebně na otázku co mu pití přináší odpovídá :" Ten božský klid, když ležíte ožralí na zemi, to smíření se světem" JENŽE!!! Jak tu psala Eva, toto krásné smíření, ten vnitřní klid, lze dosáhnout i za střízliva! A je to moc pěkný pocit. Koukala jsem si tak z trolejbusu na lidi na ulici, na stromy, na nebe a byla hrozně spokojená, ani nevím proč......Takže, pokud Vám zde připadá, že jsem někde dál.....těší mě to, ale já fakt nevím, vždyť já naopak čerpám energii a odhodlání zase z Vašich příspěvků :-))

Koukám, že MRP se od toho ubohýho příspěvku na Karin vytrácí-možná se jí stalo to co Karin přála.Kdyby to MRP nepsala mohla by se tu alespon obhájit... Na to asi bohužel nemá IQ...

No, to se dalo čekat. Teď mi volal kluk se kterým jsem chodila před nějakými 17-ti lety, je rozvedenej a zítra máme schůzku. Poraďte, kde se dá za jeden den pořídít plastika a liposukce zadarmo? No nic už jsem si aspoň uplácala pleťovou masku.Já snad nikam nepůjdu. Jdu prohrabat skříň a zkusit co bych na sebe zítra navlíkla. No to jsou nervy. Já se snad i nalíčím a učešu. Au, au.

Evi, žádná sláva. Teď momentálně jen ten antikvariát. A to není ani ofic. Manžel mi platí pojištění a nájem. No, našla jsem si včera dobrej inzerát, tak tam zítra budu volat. Je to nějaká prodejna tabáku a vína, to budu u zdroje toho svinstva, ale je to na směny, tak si snad udržím i antík. Pro mě to bude dobrý, volný čas mi moc nesvědčí.
Víš Evi, psala jsi jak tě mrzelo, že se ti zdálo, že dávají přednost Ivance Ch. v obchodě. Nebo, že jsi měla malé sebevědomí. A přitom jsi schopná vystoupit na veřejnosti, v divadle, ve filmu. Jak se to slučuje? Já se prosadit neumím vůbec, když mě někdo kopne, ještě se mu omluvím.
Jinak ti téměř závidím, tolik zvířat. Došly cigára, tak musím mezi lidi.
Ať se ti večer daří, ale nemám strach. Moje kolegyně z antíku je taková divadelní fanynka, není týden, aby někam nezašla, tak se s ní domluvím a půjdu se na něco s tebou podívat.
Mám pocit, že jsem se poslední dny nějak vyrovnala s odchodem manžela, s tím, že to musí jít dál. Jo a Zpěváčkovi jsou v ulici, kde bydlím. Taky jsem tam byla nejednou hostem. Ale já jsem hlavně pila o samotě doma.