alkoholismus

Proboha živýho, Monča ne Moča. No je vidět, že se se mnou dnes v práci pobaví. To budou překlepy jedna báseň. Zatím největší úspěch sklidila místo natržená vazba, nadržená vazba, ale mám pocit, že dnes překonám sama sebe. No, za půl hoďky vyrážím. Naše stránka, ať udělám reklamu je www.antikvariaty.cz , to je moje práce.

Bez cukru:o))

Já kafe a pěkně s lógrem, a bez cukcu.

No, ale teď tady fakt prudím ráno naposled. Pořád jsem mylsela na to, jak Eva psala, že ji mezi sebe takhle rychle nikdo nevzal. Víš, ale já kdybychom nebyli na internetu bych to taky nedokázala. Ne že bych nechtěla, ale měla bych třeba strach, aby sis nemyslela, že když jsi známá herečka, že bych tě teba chtěla využít, pochlubit se před kamarády nebo tak něco. Já už jsem tě hodněkrát potkala na ulici, ale doteď nevím, jestli bych měla odvahu se přihlásit. Jsem prostě anonymák. Nikdo se o můj život nezajímá (myslím nikdo z veřejnosti). No a mně by bylo hrozně trapný na tebe vyskočit a říct že jsem Moča z doktorky. Asi to vysvětluju blbě. Jo a Villon a Gellner a Hrabě, to jsou moji průvodci životem.

Moniko, byl jsem se psem venku a na jaro to ještě nevypadá :o) ..malá anketa-kafe nebo čaj po ránu? (já kávu)

Evi, vzít tě mezi nás bylo přece naprosto přirozený. Myslím, že máš trochu nevýhodu nebo nevím jak to nazvat. My tě všichni známe z Tv nebo kina či divadla, ty nás znáš jen podle slov. Vidím, že popularita má své nevýhody. Já mám pocit, že jsi má dlouholetá přítelkyně, těžko navazuju vztahy s ženami, i když myslím, že mi v tom Bohnice hodně pomohly. Tam to šlo nějak samo. Opravdu mě tam měly rády, říkaly mi, že jsem jejich sluníčko, že se vždycky zasmějou. Jen na tý "svobodě" mi to moc nejde. Moc jsem se tam skamarádila s dcerou Vlasty Průchové, ale ta tam nebyla s alkoholem , byla tam s depresemi. Chodily jsme spolu na centrálkách vždycky do stejný dílny a krafaly. Bohužel můj rychlý vyhazov mi neumožnil vzít si na ní kontakt. Jéje, lidi, co je se mnou, takhle normálně neblbnu a nevzpomínám. No na každýho to jaro leze asi jinak:o)))

No, díky. Ale už to neopakuj, byla jsem na střední škole šťastná, že jsem se Karla zbavila. Monika je opravdu mé jméno. Karel je můj otec, byl to můj dědeček i pradědeček a je to i můj bratr z tátova druhého manželství. Máma Karla nechtěla, takže vlastní brácha je Richard po něměckém odsunutém dědečkovi. Máma je Němka, manžel je Němec, takže jsem taky taková směs. Jo a německý odsunutý dědeček byl vlastně Polák. To je bordel v papírech. Pak nemá jeden chlastat, že jo. No jasně že ne. Já vím.
Babička se do smrti (1989) nenaučila pořádně česky a volala na mě Moniků, domů! Takže další přezdívka, vrstevníci nám dodnes na chalupě říkají Ryžanek(bratr) a Moniků. Jednou jsem si nabarvila vlasy na černo a vlezla do kuchyně. Babi mě nepoznala a povídá Mony neny doma. Vidím to jako dnes. Nebo jak pro mě přišla s plácačkou na koberce do hospody a vymlátila mě před všema klukama, ach jo, co bych za to dnes dala. Ale tenkrát... jak já bulela a nenáviděla jí. Měla jsem pocit, že mi zkazila celej život. Sakra! Klít se nemá, ale jsem nějaká nostalgická poslední dobou.

dobré ránko, pěkný den Karle (to je výborná přezdívka :o)) i všem ostatním!

Mamínek to je také. Jedináček starších rodičů. No, ale popravdě já jsem taky Mamínek, manžel z toho míval psotník.
Hezký den všem.

Jéje Španěl.
Opět nespím. Evo, jsi pilná hospodyňka. Zase se mi zdálo o pití a normálně se mi třesou ruce, poprostě absťák. S výčitkama svědomí, se vším. Pořád si říkám není to pravda, tak neblázni. Po probuzení jsem si chvíli nebyla jistá, jestli se to opravdu nestalo. Já byla za svobodna Havlíčková a říkali mi Havlíčkův Brode, případně Karle.

Jo, kdyby to měla být komplikace, tak já můžu být jenom Holubka, jsem na to zvyklá a mám to radši, než PANÍ EVA.Já měla se svým příjmením v dětství problémy, poněvadž na mě děti pokřikovaly Holubová z nosu, ale pak mi jeden Španěl říkal Palomo a já ho vzala na milost.
A taky jsem se vrátila , Moni, abych Ti napsala, že mě strašně pobavilo líčení Tvého léčení a nějak potěšil Tvůj moudrý závěr. Dobrý příspěvek pro knihu a pro ty, kdož váháte.
Sailorre, ty kluku, slibuju si, že zítra dopoledne skočím opět na úklid. Dneska jsem naplnila a vyplnila pouze jednu pračku. Ale teď, než jsem šla do koupelny,pod vlivem Tvýho vzkazu jsem narvala nádobí do myčky a ráno jí už jenom spustím. Tak a už dobrou nebo se zase probudím.

Hele, Moni já tyhle JÁJÍNKY taky nesnáším. Dobrý je, že to vybalil hned na první schůzce, že není ta rafinovanější varianta téhož, kdy zájem pouze předstírá, ale do svého uvažování Tě nepustí. A nejhorší je , když JÁJÍNEK je navíc ještě i MAMÍNEK.Ale co, dobré zpestření v našich příspěvcích. Někteří píšete, jestli bych nechtěla napsat knihu. Chtěla, ale ne o sobě, nebo jenom o sobě. Já se už ze svých pohledů vypsala do různých svých denníků, ale jak tak čtu všechny příspěvky, tak mě napadá, že mě hrozně vzrušuje, jak jsme každý jiný, a při tom v něčem stejný. A nikoliv jen v tom, že příznaky abstinování jsou obdobné. On je totiž zápas o duši, o víru v život téměř stejný u každého člověka, závisláka či nezávisláka. Nám závislákům ale nic jiného nezbývá, než usilovat o harmonii, máme svoje odžito a není čas na předstírání. Odnaučování se chlastu je jednou z UNIVERZIT ŽIVOTA. Jedna ze zkoušek se jmenuje PRAVDA a prochází bezpodmínečně celým životem. To ale někdy bolí a je to sakra nepříjemné. Naštěstí je tu i předmět, který se jmenuje LÁSKA. Je ovšem nutné ho velmi pečlivě studovat a nechodit za školu!!!Pak nám dodá sílu a odvahu. Napadlo mě, že by možná nebylo nezajímavé vyjít z osudů a příběhů všech, vepsat je do postojů a názorů např. devíti osob, každá by zastupovala určitý příběh, typ, osud. To nezvládne jeden autor a byla by to i škoda se s tím zavřít do samoty. Předpokládalo by to možná jakousi redakční radu, kolektiv, který by měl čas, chuť a sílu se na tom podílet. Hele, já teď píšu, co mě napadá, nikoho zatím k ničemu nelákám a zavěšuji to jen tak do prostoru.
Tak a ještě k tomu světlu a jdu spát:
Přátelé, já jsem nic nerozsvítila, já jsem jen přišla k ohni se zásobou slzami prosoleného a stářím vyschlého, dobře hořícího dřeva. Ohniště jeste vybudovali vy, oheň jste udržovali vy a vy jste to byli, kdo jste mi dovolili přiložit. Ještě se mi nestalo, aby mě tak otevřeně a rychle někdo vzal mezi sebe. A já jsem vám za to vděčná. Jestli jsem se musela propít a proabstinovat k tomu, abych vás poznala a vpustila si do srdce, nebyl to ztracený čas. Ve světě snobů, karieristů,ignorantů, vorkoholiků a tunelářů já mám velké štěstí, že jsem si našla partu vyléčených, léčících se, i odhodlávajících se alkoholiků.
Ostatním dopíši zítra, neb se mi překvapivě chce spát. Tak dobrou noc, kamarádi.

Já jsem taky pro jarní výpravu a opékání buřtů,Filipe!!!

Jiří, já ke Zpěvcům chodila těsně po převratu. Za totáče jsme táhli ke Sluncům nebo k Bonimu do Nerudivi ulice a pak jsme se spustili do Rubínu na Malostranské náměstí. V těchto putykách se ale po roce 89 změnil styl, poetika a sortiment, nesmělo se někde i kouřit a místo popelníků dali na stůl mísy s ovocem, banány, mandarinky dokonce i tehdy málo známé kiwi. Tak jsme se přesunuli ke Zpěváčkům. Propila jsem tam veškeré úspory, co jsem měla na cestování. S jakýmsi nádechem hořkosladké sebedestrukce jsem se tam zpíjela právě s amnestovanými a nutno říct, že jsem se s nimi cítila líp, než na karlovarském festivalu v prominentním baru Becher v hotelu Pupp. Já jsem vždycky milovala víc Villona a BEAT GENERATION, než Nezvala, big beat než pop,Goyu naž Mánesa, prostě rozervance. Trochu mi to zůstalo, ale můj duchovní a kulturní svět se rozšířil, a hlavně můj pohled se abstinováním rozjasnil, ale i zpřísnil. Opilce téměř nesnáším, ne proto, že bych jim záviděla, dnes už je lituji, ale pro ty nudný bláboly a opakující se kecy.

Omlouvám se, ale přes týden nemám moc času reagovat ne příspěvky. Někdy, když mně šéf nestojí za krkrm. si je stihnu přečíst v práci, dnes to nevyšlo. Navíc mám práce dvě. Přečetla jsem si jen ty poslední, takže Kateřino: Píšeš že Tvoje máma abstinuje už čtvrt roku, jen díky antabusu. Nevím jestli víš na jakém principu antabus funguje. Ale rozhodně to není něco, co zmírňuje a potlačuje chuť na alkohol. Pokud Tvoje máma abstinuje čtvrt roku a ještě k tomu chodí na antabus tak se opravdu moc snaží aby zase byla tou mámou, kterou by určitě byla, kdyby jí alkohol nezkřížil cestu :-) Ono je to pro nejbližší hrozně složité. Protože tisíckrát jim bylo slíbeno, že už se pít nebude a tisíckrát to bylo porušeno, proto už nemají jistotu, že tentokrát to bude jinak. A ztracená důvěra se hrozně těžko získává zpět. Alkoholik nemůže počítát s tím, že se vrátí z léčby nebo přestane pít sám a rázem se vše změní. To je blbost. Protože těm nejbližším hrozně ubližoval, někdy leta, byli z něho zoufalý, nešťastní, chodili se strachem domů, nemohli se na něj spolehnout, každou vteřinu, co on byl zpitý oni byli střízliví a nevěděli co dál. Teď nejde mávnout kouzelným proutkem a na vše zapomenout. Je potřeba zase tu důvěru získat. Někdy to trvá rok, někdy tři a někdy se ta důvěra nevrátí vůbec. To je potom hodně smutné. Existuje deset rad, jak se k alkoholikům chovat. Samozřejmě si je nepamatuju, ale jedna z nich je, nepřipomínat co bylo. Moje dcera se se mnou nebavila 3/4 roku. Když jsem volala z léčebny a chtěla ji k telefonu, tak se jen suše zeptala :"no, co potřebuješ?" Potom se na mne dívala s velkým despektem, až to nakonec přešlo a teď zase komunikujeme normálně. Já se nesnažila se jí nějak vnucovat, trpělivě jsem čekala až si tu cestičku k sobě zase najdeme. I když mě to moc bolelo. A aby děcka neměly strach, co bude kdybych se napila, jeslti se půjdu léčit, nebo jestli je znovu čeká to co už si jednou prožily, napsala jsem papír s vlastnoručním podpisem. Že jestli požiji jakýkoliv alkohol v jakémkoliv množství, budu okamžitě dopravena do léčebny. Oni mi do hlavy nevidí, takže tomu, že bych tam okamžitě jela i bez papíru nemusí věřit. Tohle sepsat doporučují v léčebně. A já si myslím, že je to výborný nápad.

Jéje, nebyl jsem tu od pátku a nestíhám :))
Evko, tohle je "anonymní" diskuse, proč by tě tu neměl někdo chtít? Počítej odpovědi...
Já když jsem sem psal před asi třemi roky tak mi nikdo neodpovídal ( už ani nevím, pod jakým jménem jsem psal). Určitě teď všichni víte, jak to myslím...Nebyl jsem ale vůbec připravenej na to, co bych měl vlastně chtít a o trvalé abstinenci se mi tehdá ani nezdálo. A asi to bylo znát. Nechce se mi na to dnes ani vzpomínat, i když někdy právě tyto vzpomínky pomáhají. Co jsem Vám ale chtěl dnes napsat, nosím to celej víkend jak radostný bágl na zádech. Byl jsem na návštěve u kamaráda
" spolubojovníka" z léčebny. U nich doma a snad ještě nikdy jsem neviděl tak štastného muže, ženu, rodinu...Úplně zářili a pořád se smáli a jeho abstinence pro ně není rozhodně lehká. Najednou, jsem se s nimi cítil tak skvěle! Taky proto, že jsme si mohli povídat úplně o všem a nemuseli se před sebou vůbec stydět. Já byl schopnej je vykoukat a " vycítit", prostě jsem se bál, že jim to jejich štěstí úplně vyčmuchám. Taky jsem se cítil hrozně provinile, když jsem jim vyprávěl o svých dvou recidivách a bál jsem se, aby to kamaráda nenakoplo, ale nemohl jsem si pomoct, mluvili jsme prostě úplně o všem. Tady s Vámi je to jiné , naživo je to mnohem intenzivnější, ale to asi víte. Já to vyzkoušel poprvé a určitě ne naposled.Už teď se k nim těším zase. Když jsem se vracel domů bylo mi TAK DOBŘE, jako snad ještě nikdy ne, vážně. Úplně jsem zapomněl na své trápení, aspoň na chvíli a říkal jsem si, jak je na světě moc hezky a jak je to dobře, že si toho světa můžu užít.
poznámka pro Evu - den poté se mi podařilo napoprvé trefit a koupit ty správné pytlíky do vysvače ( po letech), koupit záclony na míru, pověsit je, uklidit, vyluxovat a to za necelých 8 hodin celkem, tedy tryskem :)) a pak , že to nejde.
Alžběto, to co si myslíš není pravda, koho máš opravdu ráda, ten to cítí a jestli jsi jiná ( a to určitě jsi), tak to tak bude brát. Spousta lidí si na to prostě nezvykne, že sis uvědomila svou cenu a podle toho se chováš, ale to nejsou přátelé. Vím o čem mluvím, u mě se to týkalo bohužel mojí mámy....a nejde s tím nic dělat.I když jsem pil sebevíc, její tolerance neznala hranic, potom....když jsem začal chodit do posilovny, na skupiny, jezdit na opakovačky a byl jsem konečně sám sebou, tak mě teprv úplně odepsala. Možná jsem se málo snažil jí ukázat, jak jsem jiný, ale počátkem abstinence spousta problémů a to zejména ve vztazích s rodinou a přáteli teprve začíná....Už chápeš mé nadšení z toho víkendu? Viděl jsem že to přece jenom jde, když nechybí vůle a láska.

Ahoj Filipe, tak vstávat a cvičit? -když mě se nikdy ven z vyhřátého klobou nechce:ooo))); a ty vuřty -no, uvidíme, jaro se blíží...

Kateřino, s tím odporným alkoholikem jsem to myslela ironicky. On padne do kaluže, já do postele. Tak jakýpak rozdíl. A mámu nezatracuj, ať má pocit, že má pro KOHO přestat. Aspoň já ten pocit hrozně potřebuju. A že to děláme hlavně pro sebe? No, možná, ale tak daleko ještě nejsem.

Tak už jsem doma. Vydržela jsem hodinu poslouchat kvákání já já já jenom já. Takže vodit ho do divadla by bylo házení perel. No směju se jaký jsem si dělala starosti. Ten je tak zaměřenej na sebe, že by si nevšiml, kdybych měla vousy.
Kateřino, máma by přece na ten antabus mohla přestat chodit, kdyby chtěla pít. Takže určitě má k abstinenci i jiný důvody, třeba vás.

Evko, já zase obdivuji Tebe. To, že si uvědomuješ, že není cesta zpět. Nemusíš být vůbec ten odporný alkoholik, který se válí v kalužích, u žen to speciálně neplatí. Ale to, že by tě okolí a rodina mohla odepsat jako nezodpovědnou osobu, která lže a se kterou se moc nepočítá, to by ti hrozit mohlo.. Moje máma abstinuje už čtvrt roku, jen díky antabusu..Bohužel se ve mě cosi zlomilo a vím, že už nic nebude tak jako dřív.. Dej si na to pozor..