Cinkali byste znovu klíčema?

Jak je snadné zlikvidovat Evropu.

Svoboda je poznaná nutnost.

Rodinné politické debaty bývají tak vypjaté mimo jiné proto, že se v nich narušuje pocit sounáležitosti. Evolučně jsme nastavení tak, že odlišný názor uvnitř blízké skupiny, třeba rodiny, může působit jako ohrožení jednoty. „Ve skutečnosti tak nejde jen o střet názorů, ale o střet dvou životních světů, které si přestávají rozumět, ačkoli jsou si stále blízké,“ vysvětluje Zuzana Steigerwaldová. Navíc do celé situace vstupují i rodinné role. „Rodič má často potřebu vysvětlovat a předávat rady, zatímco dospělé dítě chce projevit vlastní názor a vymezit se,“ dodává. Taková debata pak snadno sklouzne k boji o moc a uznání, namísto aby se stala skutečným rozhovorem. Psychika na to reaguje podobně jako na jiné hrozby, tedy zvýšeným napětím, obranným postojem, někdy i útokem.

Klidný rozhovor se dá vést, pokud se nesnažíte „vyhrát“

Někdy je lepší se rozhovorům o politice zcela vyhnout. Pokud začne stoupat hlas, pocity hněvu nebo frustrace, pravděpodobnost příjemné a obohacující debaty je malá. Pokračovat má smysl, když si obě strany ještě zvládají naslouchat, reagovat bez ironie, ponižování nebo osobních útoků. Ale jak to udělat, aby rozhovor skutečně v poklidu proběhl? 

„Klidný a respektující rozhovor je možný, pokud si obě strany udrží vnitřní záměr nevyhrát, ale porozumět si. To vyžaduje vědomý respekt, protože v okamžiku, kdy vnímáme ohrožení vlastních hodnot, mozek přechází do obranného módu,“ vysvětluje Zuzana Steigerwaldová a doporučuje se vždy krátce nadechnout, pojmenovat si své pocity a až poté reagovat.

Jaké techniky mohou podle terapeutky pomoci?

• Aktivní naslouchání – nejen mlčet, ale opravdu se snažit pochopit, jaký význam má pro druhého to, co říká. To může znamenat i pokládání doplňujících otázek: „Řekneš mi víc, proč to vidíš takhle? Zajímá mě to.“
• Formulace z pozice subjektivní zkušenosti – namísto obecné, „neprůstřelné“ pravdy říkejte: „Můj názor je…“, „Já to vnímám takto… Neříkám, že je to obecná pravda.“ To druhému dává prostor zůstat s vlastním pohledem, aniž by cítil, že je označován za někoho, kdo se mýlí.
• Pojmenování odlišnosti bez odmítnutí – „Rozumím, že to vidíš takto. Já to mám odlišně, protože…“ Tento způsob staví most, místo aby kopal příkop.
• Hledání motivace za názorem – někdy není důležité, co druhý říká, ale proč to pro něj znamená tolik. Ptejte se: „Co pro tebe tato myšlenka symbolizuje?“, „Jakou zkušenost máš, že je to pro tebe tak silné?“

Takový přístup mění rozhovor o politice z boje o vítězství na zkoumání dvou různých životních zkušeností. Snížíte tak obranné reakce a prokážete empatii. I tak ale může být náročné vyjádřit nesouhlas bez narušení vztahu. K tomu dochází nejčastěji ve chvíli, kdy člověk cítí útok na svou identitu.

Zuzana Steigerwaldová z Hedepy doporučuje:

• Mluvit o sobě, ne o druhém – namísto „To je nesmysl“ zvolit „Já to vnímám jinak, protože…“. Vlastní zkušenost a subjektivní formulace dávají druhému možnost zůstat se svým pohledem, aniž by byl nucen bránit svou důstojnost.
• Respektující rámec – začít a skončit ujištěním, že vztah je pro mě důležitější než názorový soulad. Například: „Neshodneme se, ale vážím si toho, že o tom spolu mluvíme.“
• Validace emocí – i když nesouhlasím s obsahem, mohu uznat pocity, které za tím stojí („Rozumím, že máš strach, že… Vidím, že nás oba naše odlišné názory zraňují.“). To pomáhá snižovat napětí.
• Zůstat v rovině „já“ – vyhýbat se obecným soudům typu „Tohle je jasná pravda“ a místo toho zůstat u „Moje zkušenost je…“.

Když na váš druhý útočí, je čas chránit svou psychickou pohodu

Pokud druhý člověk na opačný názor zareaguje útokem nebo odmítnutím vašeho názoru, můžete klidně a s respektem navrhnout, že se o politice bavit nechcete, například větou: „Mám tě ráda a nechci, aby nás tohle téma rozdělilo. Raději se teď bavme o něčem jiném.“ Někdy je nejzralejším krokem rozhovor vědomě neotevírat. A když druhý zareaguje ukončením kontaktu, je důležité si uvědomit, že veškerá odpovědnost neleží jen na vás. Z psychologického pohledu může jít o obranný mechanismus, neschopnost druhého snést odlišnost, nebo o nevyřešené konflikty, které s daným tématem přímo nesouvisí. 

V takové situaci je důležité se na chvíli zastavit a upřímně zhodnotit, zda jste komunikoval s respektem. Zároveň ale není nutné přebírat vinu za reakci druhého, kterou nemáte ve své moci. „Pomáhá zůstat otevřený a dát najevo, že vztah pro vás neskončil a dveře ke kontaktu jsou stále otevřené. Můžete třeba říct: Mrzí mě, že se teď nevídáme. Až budeš chtít mluvit, jsem tady,“ doporučuje terapeutka z Hedepy. Nezapomeňte ale chránit svou psychickou pohodu, zvlášť pokud je druhý člověk dlouhodobě v obranném nebo útočném postoji. Nesouhlas nemusí být koncem blízkosti, pokud ho dokážete vyjádřit upřímně a s úctou. A i když blízký člověk vztah na čas přeruší, vaše vnitřní stabilita a ochota k obnově dialogu jsou vnitřní pojistkou proti zatrpklosti. Zároveň máte i vy vždy plné právo kontakt přerušit, pokud druhý člověk pravidla slušné a respektující debaty nedodržuje.