Sebevražda

Jiří,
jsi romantik,...pampeliško nevim jestli jsem romantik,ale to místo o kterem jsem psal me zcela uklidnuje a moji nemocnou dušičku vzdy na chvilku pochladi.par svych nej lepsich kamaradu jsem tam sebou jednou vzal.byly zsela unesení tim klidem.priroda se taqm proste podle me vyřadila.ma to ale vse jeden haček.kvuli té mé nemoci a kvuli te hromade tlumicich leku ,my vzali řidičak.takze jsem tam uz rok nebyl.a to jsem si i kvuli tomuto mistu koupil zrcadlovku.tesil jsem se treba na časne rano,kdy vztoupa pára nad vodou,nebo jak si lehnu v plastence do mokre travy a vyfotim pavučiny posete koralky rani rosy.na to vše ted musim počkat.snažim se premluvit moji doktorku aby mi snižila léky ale zatím pry to nejde.nedavno jsem to potají zkusil na tyden vypustit.mel jsem v noci hlasy.tak nevim jestli to bylo jenom povedomi a nebo jestli uz po tydnu muže k nečemu dojit.tesim se jak tam pojedu,sam a prespim tam.hvezdi jsou tam tak krasne vydet.jenom ty komaři jsou dotěrny.zatim občas jdu tady u nas v okoli mesta do lesa na prochazku ale neni to ono,lesy mi tady pripadaji nejak sterilne.tak ja uz budu končit.měj Te swe líp.Jiří 38

Pampeliško, nejsi ty ty...Bernadeto,
moje tvář na netu se dost liší od té, kterou ukazuji světu.
Moc mě pobavila slova, jako:
výřečná, inteligentní, pořádná.
Asi to přepošlu svému muži šéfové, a i má maminka by se pobavila, kdyby byla naživu. :-)
Ale jo, ve skutečnosti ve mně je hrozně moc života, radosti, i té pořádkumilovnosti, jen jsem momentálně na to zapomněla a spí. A nějak nechci aby se probudily.

včera mě trochu zase posunul rozhovor s mým psychologem. Chce, abych mluvila o věcech, které jsou pro mě hodně choulostivé , co se divím, v terapii o nic jiného ani nejde...ale já mám pocit, že jsem už vše řekla. O to nejde, ale včera se mi zdál zase tak blízko, tak moc blízko, jako člověk, jako duše. Včera jsem měla chvíli, kdy jsem měla pocit, že mi snad fakt rozumí. Nebudu už konkrétnější, i tak na sebe tady vykecám půl svého světa.

Zdravím všechny, kdo sem chodí a je pro ně těžké napsat, všechny trpící, ale slyšící a cítící naše pohlazení.
???

ano souhlasim.ticho a...Jiří,
jsi romantik, co?
Ve chvílích těžka se člověk rád vrací do lůna přírody, ať je léto nebo zima. Na vše je možno nahlížet s obdivem.
Včera jsem jela v autobuse. Plno lidí, všichni mokří, nasraní, jak to s námi lomcovalo v zatáčkách, dýchat se nedalo, každý se modlil, ať už je ve své stanici...v takových chvílích vždycky rozumím, co říká z legrace moje kolegyně: "Ty jezdíš do práce "sockou", jo?"
Kdybych nenesla tak těžké zavazadla, fakt bych vystoupila a šla pěšky..
Ale k věci:
Do toho prohlásila jedna mladá maminka své malé dceři:
"Koukni, jak už jsou ty stromy všechny krásně barevné, to listí, až nebude pršet, nasbíráme si, jo?"

Takový závan krásy, pohádky, tajemna.

Pro mě taková ta vzpomínka na to, jak to je krásné radovat se z mála, jen z toho, že jsem, že můžu být. Pořád to ještě nejde, ale ráda to vidím aspoň u druhých.

Pampeliško, nejsi ty ty náhodou přetažná, když se tk těšíš do klidné rakve? :-)
Když tě tak čtu mám pocit, že jsme sestry, mám téměř identické pocity a nemoci s těmi tvými. Jen nejsem tak výřečná, inteligentní, pořádná.
Minule jsi se mne ptala na ten pípající sporttester. Já chodím do přírody, kde je minimum lidí a ono to nehvízdá nijak nahlas. Jen když překročím nastavenou horní nebo dolní hranici
Jinak boj s jídlem to je skutečně něco otřesného, všechny ostatní zlozvyky můžeš přestat dělat úplně, ale jíst musíš. Když přestaneš jíst, psychika jde strašně dolů a tělo trpí.

Dneska je správně...ano souhlasim.ticho a klid.asi tomu nebudete verit ale tento nadherni pocit jsem zazil vzdy jen pri hospitalizaci.tedy vzdy na jejim zacatku.nejprve byla samohrejme uzkost addeprese,pozdeji vsak jsem si to vzdy zacal uzivat.nechodil jsem treba dva dny ani na jidlo.jenom jsem se obcas prosel po chodbe a zase zalehl do postele.po chvilce jsem prestal vnimat okoli.jen jse m se dival do stropu a nebo do koruny stronu.ze vseho nejvic jsem si uzival kdyz byla zima a snezilo.divat se do bile tmy plne velikych vlocek.byla to pro me meditace.doma semi to nejak nedari.bydlim u hlavni silnici....drive jsem obces zajel na sve mistecko ktere moc potrebuji.je to kousek za mali vesnici.vesnicka zkonci a pak uz je jenom velika louka.za ni je mala tun,osazena davno pred lety topoli.stromy maji zvlastne pokrivene tvary,a jsou az do koruny porostle mechem a planym chmelem.k te tuni vede cesta asi kilometr dlouha.jdete hustim lesem a vedle pod vami pod velikou stani zacinate videt hladinu.posledni usek je srasny propadak.namaha ale stoji za to.sednete si na spadli mohutny strom a uz jenom pozorujete prirodu.pripadate si tam jako v davnem pralese.volavky.dravci,ryby,vydry...

Dobré a klidné...Dneska je správně depresivní počasí,co.

Konečně jsem si v práci na chvilku sedla, a rychle se odreagovávám na netu. :-)
Čeká mě ještě hromada práce, musím opravit formulace v nějakých našich stanovách, tak aby to nebylo nic proti ničemu, no slovíčkaření...tohle se tam nesmá objevit, a tohle se tam nesmí objevit...myslím, že by byl výčet povolených slov kratší.
Byrokracie je svět sám pro seme. Mnohem raději dělám s lidmi, nebo o nich píšu. Ale o skutečném procesu, ne nějaké papíry pro papíry...ale to jsou tak malé starosti oproti depce, že si je vlastně můžu užívat. Hurá, že mě netrápí skoro nic horšího.
Vlastně něco malinko, jedno životní osobní dilema dost v sobě řeším, ale to je situace, že ať se rozhodnu jakkoliv, vždy to může skončit jinak. Nesnáším rozhodování, které ovlivňují příliš mnoho. Chtěla bych klid.
Jednou se mě ptal kamarád, jestli existuje nějaké místo, kde bych chtěla být. Napadlo mě hrob. Žádná nejistota přede mnou, všechno za mnou, už jen ticho a klid. .
Tak pracujte či odpočívejte všichni čtoucí, já jdu také na to....

Jill,
co sis nakonec dala na...Dobré a klidné ráno,
aha,aha, nevěděla jsem, že je to takto s tvým jídlem. Já, milá Pampeliško, na své tělo úplně dlabu, dokud neztratí nějakou funkci, pak se jen dám do nápravy té funkce
a zase na něj kašlu. No, "odvděčuje" se mi čím dál tím častěji,je div, že se vůbec dožilo
toho věku, co mám.
Na noc jsem si vzala kinedryl, spala jsem tvrdě, ale krátce, jsem totiž často navíc buzena:-(
Za okny temno, úzkost musí ale rychle ustoupit, protože pracovní proces začíná dnes velmi časně.
Drž se, děvče, měj se... Jill.

Jill,
co sis nakonec dala na dobré spaní?
Já tu někde mám Dithiaden, tak občas zobnu ten, když chci usnout. Ale v poslední době spím dost.
Rivotril taky neberu pravidelně. Nedělá mi problém (fyzicky) ho vysadit. Ale některé stavy se přežívají lépe s ním.

Takže máš reaktivní depresi, aha, tak to jsem byla vedle. Hmm. Já taky, proto i AD na to jen málo mají vliv.

Moje špíčky? Mám poruchu přijmu potravy, dříve anorexii, pak bulimii. Teď nezvracím. Díky lékům na to nemám ani pomyšlení. Spíše bych řekla, že mi to bere takovou tu autoagresivitu, se kterou bych do toho musela jít.
Jídlo je pro mě skutečný problém. Jak jsem psala, není to o tom, že by to byl rozmar, nebo touha po dokonalosti. já mám problém s přijetím svého těla, učím se to. Před koncem 4. dekády je nejvyšší čas, že jo.
:-))
Svému tělu jsem ublížila mockrát a mnoha způsoby, nedivila bych se mu, kdyby se na mě fakt vykašlalo, a jednou to asi fakt udělá.
Chtěla bych sama sobě odpustit. Přes zlobu a násilí cesta ke zdraví asi nevede. Dobrou noc, jdu dokoukat film, je to komedie, dojemná a milá, to já můžu...

Zajímavá...Dobrou noc, Pampeliško. Jsi opravdu zajímavý člověk, často tě nemohu ani usledovat...
Jen si dovolím ještě ke mně. Jsem přesvědčená, že mé deprese jsou reaktivní, nikoli endogenní a řekni, prosím, nač se cpát práškama, když příčiny neodstraní?!?
Nechuť k jídlu nemám, jen mne nebaví jíst.
A tak jím málo, jen když mne už hlad začne otravovat. Rivotril beru jen občas, když už to nejde vydržet a beru ho proto, že zatímco AD se musí brát pravidelně, Rivotril ne. A nemění myšlení, což AD podle mne ano. A než myslet jinak, nežli je mi dáno, to si raději nechám své neurózy.
A otázka-proč ti vadí nějaký špíček? Vždyť o tom život přece není, ani za to dle mne nestojí, aby jsme byli tak disciplinovaní, třeba i v tom zmiňovaném jídle.
Měla jsi psych. trápení se synem, to
bylo jistě zlé a potom ty- proč?
Chápu, když neodpovíš.
Dobrou , klidnou noc.
p.s.
Vidíš, a teď řeším "jídlo" já-Hypnogen, Rivotril nebo Kinedryl???

Když úzkost dosáhne stavu,...Zajímavá věta:
"Večerní únava bývá milosrdná."
:-)
Máš takovou tu typickou endogenní depresi jak z učebnice psychiatrie. Ranní pesima, nechuť k jídlu, večer trochu úleva, ale jen tím, že jsi příliš unavená i na to, abys depresi prožívala...
AD nechceš a Rivotril Ti nevadí?
No, AD nejsou asi žádné zázračné pilule. Ale mně pomohly, abych nezvracela. Na depresi vlastně nikdy, na úzkosti taky ne, když si to tak uvědomím. :-)
Je to paradox.
Jednou napsala dětská neuroložka AD mému tehdy 10letému synovi, prý na zvýšení sebevědomí. Žasla jsem. Nikdy jsem mu je nedala. Byl to Fevarin.Jeden z nejslabších, ale mazec, v podstatě duševně zdravému dítěti dávat AD kvůli nesmělosti. Fakt drsné.
Dostal tenkrát i antipsychotika, ale ty měly už opodstatnění, to jo. Stejně jsem mu je taky nedala (jsem to ale nespolupracující matka!) a neuškodilo mu to. Horší bylo, že jsem jednou ty jeho AP celou lahvičku požila sama a smíchala to s Rivotrilem, ani nevím kolik, prostě jednu piluli za druhou, byla to "jízda". Tři dny jsem se z toho dostávala.

Jsem samý extrém.
Na jednu stranu sleduji co je zdravé, jak jaké jídlo působí, co obsahuje...apod. Na druhou stranu se takhle dokážu zhulit jako smažka, když nevidím smysl...to už je ale dávno.

Stejně si někdy říkám, jak je to zbytečné, pečovat o sebe, když ...

Hm, včera jsem koukala na dokument o morbidně obézních lidech, co už nevstali z postele i několik let. Všichni se báli, že umřou. Přesto se přejídali k smrti. Věděli, že jim to škodí, prostě si nemohli pomoct.
Dnes, když jsem viděla své rostoucí břicho, jak čouhá z riflí, polilo mě horko. Když jsem byla těhotná, tak stejný pohled na stejně vyduté bříško ve mně budil pýchu a lásku. Zvláštní, jak ten úhel pohledu je najednou jiný. Přece jsem to pořád já. I s tím špíčkem kolem pasu. :-(
kdy už to té Pampelce doklapne...

Jill,
co se děje? Jak...Když úzkost dosáhne stavu, kdy se i dýchání dostane do křeče, vezmu Rivotril. AD odmítám.
Jak už jsem nedávno psala, zajímá mne leccos a proštuduji kdeco,zdaleka ne jen na Netu!!! I hodně čtu, když urvu čas V tom čase jsem OK.. Pak ale zvednu od toho hlavu a jdu vrátím do reality a jsem zase v kelu, ale "naštěstí" mám pořád co dělat. Přijde-li chvíle samoty a klidu, je zle, to je přeci typické. Rána však bývají nejtěžší. Večerní únava bývá milosrdná.
Pozdravuji Tebe i ztichlou n .

Dobré ráno, děvče. Naše...Jill,
co se děje? Jak bojuješ s úzkostí, co Ti pomůže? Chodíš ještě na jiné stránky, než tyhle?

Pomáhá Ti odvést téma (bavit se na jiném foru o rybičkách nebo o filatelii, cokoliv mimo deprese a nemoci)? Nebo nemáš sílu myslet na nic jiného?
Těšíš se aspoň sem, na tuhle doktorku?

Jinak se přidávám taky k hladačkám "n.".
Děvče, kde jsi, jsi O.K.?

Objednej se k biologickemu...Pavle ta poznámka o biolog. psychiatrovi patřila komu?
Já myslím, že všichni kdo jsme tady, a řešíme nějaký vážný psychický problém, jsme u psychiatra byli, resp. chodíme k němu. Kdo myslíš, že by nám ty léky psal? Obvoďák má možnost psát jen některá AD a BZD. U antipsychotik si nejsem jistá, ale spíše ne. To je doménou psychiatrů a neurologů.

Víš co ale?

Připomněl jsi mi svým příspěvkem, že jsem zapomněla dneska vzít si svůj lék, resp. AD, v rom fofru, co jsem ráno vylítla z domu a cestovala od šesti od rána. trakže dík za to. :-)

Kde jsi, n ???

Bernadeto,
tak to já jsem...Dobré ráno, děvče. Naše světy v něčem podobné a v něčem propastně odlišné spojuje ale vždy zlé vědomí toho, že už nikdy nebudeme takové, jako kdysi.U mne to znamená už nikdy nebýt šťastná a optimistická. Vím to a je to krutá představa zbývající budoucnosti.
Více nenapíšu, milá, zvláštní a velmi zajímavá osůbko, Pampeliško. Nenapíšu proto, že se nemohu dostat ze své ranní úzkosti, jdu zkusit, co se s tím dá dělat.
Děkuji za to, že píšeš, že jsi.

Objednej se k biologickemu psychiatrovi

Objednej se k biologickemu psychiatrovi

Tož děvčata, Bernadetko i...Ahoj, Jill,
já už teď nemohu sportovat taky,, ale měla jsem takové období, skutečně to patřilo k mé tehdy exaltované depresi, kdy jsem i přes protesty svého těla dělala šílené věci. Mučila jsem ho cvičením, přestože jsem měla velkou podváhu.

Nyní nezvládám jídlo, (jím moc) a necvičím. Ztratila jsem kondici a k tomu mám výčitky za to že přibírám.. Takto opravdu nevypadá cesta k uzdravení. :-)
To jen vysvětluji, že to není nějaký rozmar, řešit chuť k jídlu, ale normální obsese. Zabírá mi většinu b dne a vše se točí kolem jídla, většinou s přídechem výčitek, co jsem si zase dovolila sníst.

Nechci ale ze sebe dělat chudinku, na depresi to zatím není, zvládám, žiju, pracuju. Jen ta chuť žít a tvořit se stále nedostavuje. Ne tak, jak jsem to znala za zdravého stavu. Ale vrátit se asi nedá vše. Už nikdy nebudu stejná.
Někdy na jaře jsem si zažila poprvé v životě něco jako mánii. Spíš takovou hypománii. Nepotřebovala jsem spát, jíst, pracovala jsem 12 h denně, byla jsem jak naspeedovaná...ale přesto pod tím někde hrozně smutná. A vyčerpaná. Teď v létě jsem ani nechtěla dovolenou, až v srpnu jsem teprv pocítila,, že je to už dost, že už mám plné kecky, a volné dny jsem proležela v posteli. Lítám z extrému do extrému. Buď jsem hubená a hyperaktivní, nebo žeru a spím. :-(

Zítra jdu do práce...hodně brzo. Měla bych se vyspat.. Ale chce se mi povídat, lenošit, ne spát. V pět ráno to bude kruté vstávání...

Jak ty, Jilll, napiš více, jak prožíváš tyhle dny?

Já jsem dnes oproti očekávání musela odpoledne do 30 km vzdálené=ho města vlakem, pak půl h do kopce, vyřídit tamm cosi,, pak totéž zpět, pak nám prasklo kolo u auta, takže večer jsme zkoumali, kde se ke staré škoduli montuje hever, pak ještě přišla návštěva a já jim něco zařizovala přes net...no aktivní jsem byla dost, ale postel je postel, to je marné...nechce se mi zítra do práce, pondělky jsou náročné. Jak u Tebe, Jill, a jak u vás ostatních???

Já mám tu práci moc ráda. Jen je to náročné.

Bernadeto,
tak to já jsem...Tož děvčata, Bernadetko i Pampeliško, jídlo, cvičení - to vůbec v mém posmutnělém stavu
neřeším,to nemá u mne šanci a zní mi to jako z jiného světa. Velice vám to přeju
Cítím, že jste na té správné cestě, jak se dostat ze dna.
Já na něm setrvávám, tak lehce se z něj nevyškrábu!
Dobrou noc, držte se!

Pampeliško, tvá slova o tom...Bernadeto,
tak to já jsem spíše ve stadiu, kdy se neudržím a jím. Pár kousků jídla-cukroví za den, to už bych nedala. Vím, že by pak následovalo období nezřízeného vlčího hladu, a tak jsem spíš ráda, že se držím na tom, na čem jsem. Jíst do syta, a občas se ale najím víc, a to mě pak neúměrně trápí.

Ten přístroj s pípáním je zajímavý-nekoukají se lidi divně, když pípáš? :-D
Já měla kdysi stepper, ale sousedi zuřili, jak byl slyšet. Pak jsem nosila krokoměr, ještě jeden někde mám. Dokud jsem neušla deset km denně, nebyla jsem spokojená. Musím říct, že to byl někdy skutečně problém to splnit. No obsese jak víno,fakt.
Líbilo se mi mít pevné svalnaté tělo, a ani gram tuku. Tohle magorácké myšlení (že nemím mít na sobě nic "měkkého") mi zůstalo, no. Proto tak trpím při normálních ženských tvarech s normálním obsahem tuku v těle.

A k té myšlence, že si život možná sami děláme složitým...co dodat. Přesně tak to je. Čím složitější osobnost, tím hůře dokáže existovat v tomto světě. Musí stále nad něčím přemýšlet, něco řešit.