Chci miminko!!!!!!!!!!!!

Ufff, Pavlo, ty mi ale dáváš! :-) Na jednu stranu mě samozřejmě těší, že ke mně máš takovou důvěru, ale musím přiznat, že se rozhodně necítím na to, abych ti v tak svízelné situaci radil, co máš dělat. Navíc bych byl nerad, abys můj názor chápala jako "ryze mužský" (za "ryzího muže" se ani nepovažuji). Snad se i shodneme na tom, že žádné "dobré" řešení v této situaci není, jde tedy spíš o posouzení toho, které ze dvou zel je menší. Neznám tebe ani tvého bývalého přítele, což je podle mě pro rozhodnutí do značné míry také určující, takže i z tohoto důvodu ber můj názor s rezervou. Asi jsou muži, kteří žijí bez nejmenších problémů s vědomím, že po světě běhají jejich děti a oni o tom ani nevědí (ostatně většinou to nejspíš koresponduje i s jejich sexuálním chováním), nicméně já osobně se přikláním k právu člověka na rodičovství, resp. na vědomí rodičovství. Na druhou stranu bych - být na tvém místě - určitě zvážil, jaká by mohla reakce tvého přítele, pokud bys mu všechno řekla - nezapomeň, že rodičovství je na celý život, takže když půjdeš s pravdou ven, už to nikdy nepůjde vzít zpět (se všemi důsledky, které teď třeba ani nejsi schopna domyslet). Jestli jsem tě správně pochopil, nehodláš vůči svému bývalému příteli uplatňovat žádné nároky. Uvažuj ale i nad tím, že by se jeho postoj (jednou) mohl změnit a že by naopak on mohl uplatňovat nějaké nároky na své dítě u tebe. Taky těžko dokážu posoudit, jak jsi schopna s tímto "tajemstvím" žít a jak se k tomu jednou bude stavět tvé dítě... Zkrátka věcí, nad kterými je potřeba se zamyslet, je celá řada a - jak vidíš - i lidí, kterých se toto dilema týká, je víc (ne jen ty a on). Rozhodně ti tvou situaci nezávidím, ale každopádně ti držím palce, ať se rozhodneš "správně" (byť žádné univerzálně správné řešení není).

Narazila jsem na zajimave tema, ktere me bude brzy zajimat, ale z jineho pohledu. Obracim se za Tebe Charlie, nebot vypadas, ze mas smysl pro ferove jednani a zajimal by me i ryze muzsky nazor.S pritelem jsme byli dohodnuti, ze dite zatim nechceme. Ja jsem to akceptovala. Jenze osud tomu chtel asi jinak. Bohuzel jsem to zjistila, az kdyz jsme se s ppritelem rozesli a on chodi uz s jinou zenou.A ja ted nevim, jak se zachovat spravne. Nechci si ho vazat k sobe kvuli diteti, kdyz vim, ze ho nechtel, ale na druhou stranu se mi zda "nefer" mu to nerici. Myslis, ze je rozumne mu alespon - az se decko narodi - tuto skutecnost jen oznamit, bez jakehokoliv naroku?Nebo mu to nemam radeji rikat vubec?Dekuji za nazor

Charlie, jako vždy, souhlasím s tebou. Napsals to moc hezky, ostatně jako vždycky. :-)

Matysku, co máš dělat, ti neřeknu, ale poradím ti, co určitě dělat nemáš. ZAPOMEŇ na to, že bys snad - ve své bezbřehé touze po dítěti - vysadila tajně antikoncepci a "uvrhla" tak svého přítele do otcovství proti jeho vůli!!! ("Nefér" je opravdu hodně zjemnělé označení pro takové jednání.) Uvědom si, že dítě není zvířátko ani hračka, kterou odložíš, kdykoli tě omrzí. Dítě je ZÁVAZEK NA CELÝ ŽIVOT a podle toho bys k tomu měla také přistupovat - nemohu si pomoci, ale z tvého příspěvku nemám pocit, že tvá touha po dítěti je podnícena zralým úsudkem po zvážení všeho, co takové rozhodnutí přináší. Určitě by ses měla zamyslet nad tím, PROČ vlastně tak zoufale toužíš po miminku. Možná přijdeš na to, že ti v životě jen něco chybí a že "zaplácnout" svůj problém mateřstvím by bylo neštěstím pro všechny zúčastněné (tebe, otce i dítě).

Mám děsný problém. Je mi teprve 20 let, ale už si hrozně moc přeji mít miminko. Zvlášť když přichází jaro, děsně závidím těm, co vidím, jak vozí své ratolesti v kočárcích. Bohužel můj přítel o tom vůbec neuvažuje, je mu teprve 22 let a i když se budeme brát, chce dítě nejmíň za čtyři roky. Co mám dělat? Beru HA, ale připadá mi vůči němu nefér vynechat a postavit ho před hotovou věc. Má někdo stejný problém jako já???