Existuje Bůh?

Pro zvědavce: bohužel jsem o tom nikde moc nenašla - můžu vycházet jen z těch informací v té knížce - je tam hodně jmen, k tomuhle konkrétnímu pokusu není uveden rok ani místo, ale podle souvislostí by to mohlo být ve spojitosti s profesorem V. P. Kaznačejevem - Ústav klinické a experimentální medicíny. U nás o takových věcech média neinformují, jsou to pokusy dělané v Rusku.

Průser teprve začne až...Supermane, lidé naštěstí dělají, co uznávají za vhodné, a ne to, co by měli dělat podle světků Jehovových. Kdyby ti se dostali k moci, byla by to hnusná teokracie jako je teď v Iránu, nebo něco jak Orvellovův "Rok 1984". Totalita není příliš populární.
Zkus mi vysvětlit, proč je vás po dvou stoletích působení jen šest miliónů. Nějak to vaše učení nikoho nebere,

Opisuju dále - jestli to někdo chce číst, dobře, jestli ne, klidně to přeskočte :-)

"Badatelé rovněž uskutečnili experiment, který prakticky potvrdil biblickou legendu o neposkvrněném početí. Z neoplodněného vajíčka vyjmuli všechny části DNA, jež nesly dědičné informace a poté do zbylého mikroskopického kousku tkáně pomocí generátoru vložili údaje, jež předtím odebrali z vyvíjejícího se pulce. Postupně se začala rozvíjet tkáň, objevily se první svaly, nervy i tělní tekutiny. "Marie tedy porodila poté, co Duch svatý předal jejím chromozomům vlnový hologram Božího předobrazu. Tímto způsobem lze mimochodem objasnit také vznik života na Zemi - tehdy totiž ještě žádná kyselina DNA s uloženými genetickými informacemi neexistovala. Znamená to, že někdo musel vlnové hologramy "nasměrovat", aby jednoduché molekuly daly impulz k vytváření daleko složitějších struktur. Proces následně pokračoval vznikem bílkovin, kyselin DNA a RNA a nakonec byly vytvořeny složité organismy. Nevyhnutelně se tak dostáváme k myšlence o existenci "supermozku", jakéhosi mocného rozumu ve tvaru pole, jehož základem je nejspíš vakuum. Právě ze vzduchoprázdna totiž vycházejí vlny, které nesou energii a genetické informace všeho živého", říká Garjajev.
(P.P.Gargajev - Akademik Ruské akademie věd)

Mám otázku pro Rakáta a...Petře, nechtěl po mě školení ze zoologie - cokoliv tady napíšu bude pro nedostatek místa jen shrnutí a polopatistické vysvětlení. Takže jen stručně:
Echolokaci mají i velryby a jiní kytovci, kteří dříve žili na souši (jejich nejbližší žijící příbuzný druh je hroch). Jejich společný předek echolokaci neměl, ve vodě se to osvědčilo, tak se kytovcům echolokace postupně vyvinula. Zase normálně, přírodním výběrem, protože ti kytovci, u kterých zárodek echolokace vznikl náhodnou mutací, prosperovali líp než kytovci bez něho.
U netopýrů to fungovalo podobně.
Nechápu, proč si pořád myslíš, že se najednou u nějakého netopýra měla objevit dokonalá echolokace. Vyvíjela se postupně. Dokonce jednou v televizi ukazovali slepého Američana, který se dokázal na ulici orientovat podle ozvěny svého pískání.

Proč se k tomu pořád vracíš, už jsem ti uváděl příklad s medvědy a veverkami.

Takových příkladů všude vidíš plno - např. u lidí: seveřané jsou velci a statní, jižní národy menší a slabší tělesné konstituce. To proto, že velký jedinec v chladném prostředí ztrácí pomaleji teplo. Je to vidět i u mědvědů, kde je lední medvěd nejen největší medvěd, ale i největší suchozemský dravec.

Třeba k tomu samotnému..."Vědci provedli pozoruhodný experiment, při kterém umístili zárodky živých bytostí do kovové kapsle, v níž vytvořili všechny nezbytné podmínky s výjimkou jediné - úplné izolace od vnějších energetických a informačních polí... V důsledku pokusu došlo u zárodků k chromozomálním aberacím, molekuly dědičnosti se deformovaly a rozpadaly, vývoj byl znemožněn a organismy zahynuly.

Tyto a další experimenty prokázaly, že žádná bytost nemůže žít pouze na základě dědičného naprogramování. Více než polovina těch nejsložitějších "programů" se nachází vně organismu, v energetických a informačních polích, jež obklopují naši planetu."

Dalo by se k tomu někde něco bližšího dohledat? Kdy, kde, kdo a jak ten experiment provedl, kde to publikoval a jestli se ten experiment podařilo někomu jinému nezávisle zopakovat? A s jakým výsledkem?

Dík!

Radši bych skončil s Luckou...Něco na tom je, možná že jde jen o to být šťastný (pokud to neubližuje jiným), bůh, nebůh.
Chtělo by to povolit prodej enderfinu a byli bychom happy všichni.

Je vidět, že vůbec...Ahoj Tony, odporovat bez argumentů nemá smysl. A New Age neznám.

Ono kde je osobní Bůh, tam...Dobře řečeno. Také si myslím, že osobní bůh může být hodně ujetý jako jedinec, co si ho vymyslel.

Třeba k tomu samotnému vzniku života je plno teorií - řeší se teorie panspermie, že se ty kyseliny a proteiny prostě nějakým "zázrakem" spojily ... ale to stejně furt neřeší, jak život vznikl. Nechápu, proč "vědci" typu zásadních materialistů nejsou schopni přijmout, nebo alespoň vzdáleně nechat dýchat hypotézu, že i to spojování se nějakých prvků vedoucích ke vzniku života je prostě inteligence. Jestli se nějaké prvky spojily, aby vytvořily život, logicky tady musela být prvotní inteligence, která to umožnila. Jestli chtějí vědci tvrdit, že to byla náhoda, tak ať se jdou vycpat - to je ta nejšílenější teze, jakou si můžou vymyslet.

Teď nějaký to opisování. Autoři Taťjana a Vitalij Tichoplavovi

"Vědci provedli pozoruhodný experiment, při kterém umístili zárodky živých bytostí do kovové kapsle, v níž vytvořili všechny nezbytné podmínky s výjimkou jediné - úplné izolace od vnějších energetických a informačních polí. (tzn. od těch neviditelných energeticko - inteligentních struktur časoprostoru - pozn. opisovatelky) V důsledku pokusu došlo u zárodků k chromozomálním aberacím, molekuly dědičnosti se deformovaly a rozpadaly, vývoj byl znemožněn a organismy zahynuly.

Tyto a další experimenty prokázaly, že žádná bytost nemůže žít pouze na základě dědičného naprogramování. Více než polovina těch nejsložitějších "programů" se nachází vně organismu, v energetických a informačních polích, jež obklopují naši planetu."

jasně, kvůli tomu, že věřím na duchy i na Ducha, bych se uvelebila před medvědem a počkala bych, až mě roztrhá... Co má tohle společnýho s debatou?

Rozdíl mezi rozumným...Už mě Rakato nebavíš s tou hnusnou tvrdohlavostí :-) Já nevím, kde bereš pořád ta svoje přesvědčení, že jsem vypatlaná až by jeden pohledal. A ano - moje podstata je nehmotná a o astrálních bytostech něco vím... půjdu najít nějaký ten zdroj, odkud že čerpám a taky sem něco na půl stránky opíšu.

??? MILUJI LUCKU VONDRÁČKOVOU !!! ???

Zdravím Tě, Činiteli Ústavní!
Není obtížné býti chodící encyklopedií v době internetové, pokud tedy víš, co hledáš a dokážeš to ze záplavy balastu vykutat...
- - -
K tomu vývoji oka; velmi přehledně se o tom zmiňuje starý dobrý Dawkins - zde je výsek jeho pojednání:

Krása simulace oka spočívá v tom, že jeho výkonnost může být jednoduše měřena použitím zákonů elementární optiky. Oko je reprezentováno dvojrozměrným průřezem a počítač může jednoduše spočítat jeho zrakovou ostrost či schopnost rozlišení detailu jako jednotlivé reálné číslo.
Nilsson a Pelgerová začali s plochou sítnicí na ploché pigmentové vrstvě překryté plochou ochrannou transparentní vrstvou. V transparentní vrstvě mohlo docházet k lokalizovaným náhodným mutacím indexu lomu. Pak nechali model deformovat; též náhodně, omezením byl pouze požadavek, že každá změna musí být malá a musí být zdokonalením toho, čeho bylo dosaženo předtím.
Výsledky byly rychlé a přesvědčivé. Od plochých začátků přes mělké zoubkování k rovnoměrně hlubokému pohárku, jak se tvar modelu oka deformoval na obrazovce počítače, se rovnoměrně zvyšovala ostrost vidění. Transparentní vrstva mohutněla, až vyplnila pohárek a mírně vyboulila svůj vnější povrch do oblouku.
A pak, téměř jako kouzelnickým trikem, se část této transparentní výplně nakondenzovala v lokální sférickou podoblast vyššího indexu lomu. Nerovnoměrně vyššího, ale takového gradientu indexu lomu, že tato sférická oblast fungovala jako vynikající čočka s gradovaným indexem.
Čočky se stupňovaným indexem se nepodobají čočkám vyráběným lidmi, ale jsou běžné v očích živých organismů. [...] Typicky bývá vysoký index lomu blízko středu čočky.
Oči ryb mají čočky se zvyšujícím se indexem lomu. Teď už je dlouho známo, že pro čočku se zvyšujícím se indexem lomu se většina výsledků bez aberací získává, když se dosáhne příslušné teoreticky optimální hodnoty pro poměr mezi ohniskovou vzdáleností a poloměrem čočky. Tento poměr se nazývá Mattiessenův poměr. Počítačový model Nilssona a Pelgerové se neomylně uvelebil na Mattiessenově poměru.
A teď k otázce, jak dlouho může tato evoluční změna trvat. Pro zodpovězení této otázky Nilsson a Pelgerová museli přijmout několik předpokladů o genetice přírodních populací. Potřebovali nakrmit svůj model pravděpodobnými hodnotami veličin jevů jako je "dědivost".
Dědivost je mírou toho, jak moc je proměnlivost organismů řízena dědičností. Přednostní způsob jejího měření je sledování toho, nakolik se jednovaječná (tj. "identická") dvojčata podobají jedno druhému ve srovnání s obyčejnými dvojčaty. Jedna studie dědivosti velikosti nohy u mužů ukázala na 77%-ní míru. 100%-ní míra by znamenala, že můžete změřit nohu jednoho identického dvojčete, abyste získali dokonalé poznatky o velikosti nohy druhého dvojčete, i v případě, že dvojčata byla vychovávána odděleně. 0%-ní míra by znamenala, že nohy jednovaječných dvojčat si nejsou navzájem o nic podobnější než nohy ostatních členů populace v daném prostředí. Další míry naměřené na lidech jsou 95% pro velikost hlavy, 85% pro výšku vsedě, 80% pro délku ruky a 79% pro postavu.
Dědivosti jsou často vyšší než 50%, proto se Nilsson a Pelgerová cítili bezpeční při zabudování 50%-ní dědivosti do modelu oka. To byl konzervativní nebo "pesimistický" předpoklad. Srovnáme-li to s mnohem realističtějším předpokladem, řekněme 70%, pesimistický předpoklad jeví sklon k zvýšení odhadu času nutného pro evoluci oka. Chtěli chybovat radši nadhodnocením, protože jsme intuitivně skeptičtí vůči podhodnocení času potřebného pro vývoj oka.
Ze stejného důvodu použili pesimistické hodnoty pro koeficient proměnlivosti (to je, kolik změn se typicky vyskytuje v populaci) a intenzitu výběru (rozsah výhody v přežívání spojené s vylepšovaným viděním). Zašli dokonce tak daleko, že předpokládali, že jakákoli nová genrace se v daném okamžiku liší pouze v jedné části oka: simultánní změny v různých částech oka, které by mohutně urychlily evoluci, byly zapovězeny. Ale dokonce i s tak konzervativními předpoklady byl čas potřebný k evoluci oka ryby z ploché kůže minimální: méně než čtyři sta tisíc generací. Pro tyto druhy malých živočichů můžeme předpokládat jednu generaci za rok, z čehož vyplývá, že by vývoj kamerového oka trval méně než půl milionu let.
Ve světle výsledků Nilssona a Pelgerové není žádný div, že se "to pravé" oko v živočišné říši vyvinulo minimálně čtyřicetkrát nezávisle. Bylo dost času na jeho samostatný vývoj patnáctkrát za sebou v rámci jakékoli rodové linie. Předpokládáme-li typickou délku generace malých živočichů, je čas potřebný pro evoluci oka velmi vzdálený od počátečních obav z jeho obrovské délky a ukazuje se, že pro geology je příliš krátký k měření! Je to jen geologický okamžik.
- - -
Ten zmiňovaný červ je obojím, fosilní i současně žijící - říká se tomu živoucí zkamenělina.
- - -
Inu, čiň se, činiteli ústavní, ve svém ústavu nepřetržitě a neúnavně - ani já už se dnes přetrhnout ani unavit nehodlám.
Přeji krásný weekend (počesku týdne konečník), a přežiji li jej, opět se sem nakouknout pokusím.
- - -
Mějte se všichni co nejlépe!

Moc podrobně do detailu jsem tvé příspěvky nečetl, v práci , v onom „výzkumném ústavu“ na to nemám klid - ale ten červ, co má ty buňkyse zárodky „struktury vidění“ – mimochodem, světlocitlivou skvrnu má už živočich – řasa jednobuněčné krásnoočko, ten červ je vyhynulý nebo žijící? Kdyby byl totiž vyhynulý, tak by mě fakt zajímalo, z jaké zkameněliny vědci ty „struktury“ , na molekulární úrovni, vypreparovali, a hlavně jak. Obávám se, že z odumřelých a částečně už rozložených živočichů se toho na buněčné či ještě hůř molekulární úrovni až tak nezjistí. Ale jak říkám, jen hádám, tvůj příspěvek jsem jen prolít. Ale jsi hlava Foxy, úplná encyklopedie :-)

Ahoj Foxy, vidím, že máš celkem vymakané argumenty pro evoluci. Musím uznat, že zastánci evoluce, alespoň ti, kteří jsou přístupní polemice a jsou skuteční vědci, tj. zajímá je pravda bez ohledu na to, jak vypadá „divně“, mají některé věci opravdu až encyklopedicky zmáknuté do posledního detailu. (např. vývoj koně ..) Jo, to jsou vědci, žádné „rychlokvašky“ typu hurá Darwinistů.

Jenže, i oni tam mají několik „trhlin“. Když pominu takové „neprůkazné“ argumenty jako nespolehlivost datování a sestavování či rekonstrukce vývojových předků (třeba toho koně) z omezeného množství často nekompletních nálezů, a u „předchůdců“ člověka jsou to kolikrát třeba jen fragmenty – zub, kus lebeční kosti, - když toto pomineme – tak je tu stejně jeden problém, takový „filozofický“ .. – oni totiž přírodě (evoluci) připisují v podstatě vyšší intelikenci, vývojářský zápal. Třeba to s tím okem. Každému živému organizmu je nějaké nefunkční oko na nic. Buďto vidí nebo ne. Buďto ten orgán plní svou funkci nebo neplní. Ale s třeba těma podobnýma strukturama u červů (buňky, jež v sobě mají nějaké mechanismy oka) – asi to má nějakou funkci, ale těžko budou červy postupně „vyvíjet“ nebo „konstruovat“ nějaký orgán, od náznaků až k dokonalosti. To je asi, jako kdyby psům třeba postupně narůstala křídla. Začalo by to pár buňkama a skončilo vyvinutými perutěmi. Příroda ale nic neplánuje, nekonstruuje, nezamýšlí do předu. To jedině nějaká inteligence, navíc téměř nadčasová (evoluce, když pomineme „turboevoluci“ není zrovna rychlá..) Ten živočich, natož nějaký primitivní, přece nemá rozum, nic ho nepudí nějak se postupně v generacích „evolučně rozkoukávat“. Jedině nějaká genetická chyba – ale ty většinou nejsou k lepšímu, možná tak leda náhoda. Evoluce má ale těch náhod strašně moc. Taková řada, úplná šňůra nikdy nekončících náhod..

Úplně evoluci nezavrhuji, nějaký sekundární vývoj určitě je, ale čistě „evoluční“ vznik živých struktur nesmírně komplikovaných ve více úrovních zaráz - i úplně „obyčejná“ buňka je mechanizmem svého fungování nesmírně komplikovaná struktura - je skoro nemožný. Je to opravdu stejný příklad, jako kdyby se ti na poušti z toho křemíku v písku časem sám poskládal mikroprocesor. A hned pěkně namakaný.

Opravdu nabývám dojmu, že zastánci evoluce ji podvědomě připisují „inteligenci“, plánování, že ta evoluce jde nějak sama zázračně a jasnozřivě do předu.. Takovou „evoluci“ ale už pomalu můžeme označit za „Boha“, za „Konstuktéra“ a tuto představu za „zbožnou víru“, „zbožné přání“...

Zajímavé argumenty

Pro evoluci: http://www.planetopia.webzdarma.cz/

Proti evoluci : http://www.kreace.org/
http://kreacionismus.cz/hewer/
oba od Pavla Kábrta, jednoho z mála českých internetových bojovníků proti evoluci.

Mutace a evoluční změny -...Ajajajajaj, zdá se, že zdejší Doktorka nepodporuje řeckou alfabetu, nadělala v textu místo toho otazníky - snad to příliš nezhorší srozumitelnost textu - sorrrrry....

Mutace a evoluční změny - existují cílené mutace?

- - -

Bodové mutace

Darwinova evoluční teorie je založena na principu přírodního výběru ze spontánní dědičné variability fenotypů. V neodarwinistickém pojetí je vznik této variability důsledkem akumulace náhodných drobných mutací.

Průměrná rychlost vzniku mutací jako spontánního replikačního šumu odpovídá v případě E. coli přibližně 10-3 mutacím na genom a generaci, tedy přibližně 10-10 mutacím na jeden pár bází (nebo 10-7 na gen) a jednu replikaci genomu.
Podobně u bakteriálních virů E. coli, bakteriofágů ? a T4, je celková mutační rychlost v řádu 10-3 (10-8 / pár bází a replikaci). V případě eukaryontního genomu, např. genomu octomilky (Drosophila melanogaster), se odhaduje, že průměrná rychlost vzniku replikačních chyb je pro různé lokusy v rozmezí 10-10 - 10-11 na jeden pár bází a jednu replikaci.
Odhad těchto hodnot ovšem odpovídá podmínkám, kdy v buňkách působí genetické opravné procesy (replikační „proof-reading“), které opraví většinu replikačních chyb.
V případě prapůvodních primitivních replikátorů byly hodnoty mutačního šumu nepochybně mnohem vyšší a v důsledcích limitovaly i velikost genomů.

Evolučním reliktem je patrně enzym primáza, který při replikaci DNA a polymeraci zpožďujícího se řetězce kopíruje sekvence templátu do RNA Okazakiho fragmentů (replikačních primerů). Tato etapa replikace je zdrojem vysoké hladiny mutačního šumu, který musí být v zápětí opraven spolehlivou („high-fidelity) DNA polymerázou.

Genetikům i darwinistům první poloviny 20. století připadalo samozřejmé, že jednotlivé mutace jsou v genech rozptýleny náhodně. Dnes ale víme, že frekvenci i distribuci genetických změn ovlivňuje lokální struktura genomu a, jak dále uvidíme, vnitřní omezení daná funkční integritou organismu.

Komplementarita vláken dvouzávitnice DNA je výsledkem specifických interakcí bází, které zprostředkují vodíkové vazby.
Páry čtyř základních bází DNA mohou existovat ve 12 možných substitucích. Bodové mutace (mutace postihující jen jeden nukleotidový pár) rozdělil E. Freese (1959) podle typu a mechanizmu vzniku do dvou kategorií, na tranzice a transverze. Důsledkem přesunu protonů v rámci dané báze nebo v důsledku ionizace báze může dojít k její tautomerizaci.
Tím se změní i podmínky pro tvorbu vodíkových můstků. Vznikají tak možnosti nekanonického párování adeninu s cytosinem a guaninu a thyminem.
Tímto způsobem vznikají čtyři typy tranzic při zachování původního párování purinů s pyrimidiny.

Výskyt tranzic není náhodný. Pravděpodobnost tautomerie pro vznik páru A-C je jiná než pro vznik páru G-T, protože závisí na lokálních kvantových stavech, specifických pro každou z bází.
Faktorem ovlivňujícím tautomerizaci může být integrace neobvyklé báze (např. bromuracilu místo thyminu s chybným párováním BrU-G), působení chemických mutagenů (např. deaminace 5-metylcytosinu v tymin, nebo deaminace adeninu v hypoxantin), či ionizace způsobená absorpcí kvanta záření.

Příčinou osmi různých transverzí je chybné párování purin-purin nebo pyrimidin-pyrimidin.
Tím dojde k „obrácení“ páru tak, že purin je zaměněn pyrimidinem a naopak. Vznik transverzí nelze snadno zobrazit jednotným mechanizmem jako v případě tranzic.
K transverzím může dojít chybným párováním základních bází, chybným párováním s neobvyklou nebo chemicky modifikovanou bází, v důsledku ztráty báze, např. depurinací DNA nebo deaminační konverzí cytosinu v uracil s následnou jeho excisí uracil-N-glykosylasou (kdy se zvyšuje pravděpodobnost transverze C-G > A-T nebo G-C).
Rozložení transverzí, podobně jako rozložení tranzic, je v genomu nenáhodné.

Na úrovni DNA existuje řada dalších nenáhodných vlivů, které mohou ovlivnit rozložení mutací.
Příkladem může být deaminace 5-metylcytosinu v thymin.
V genomech se totiž vedle cytosinu často vyskytuje i jeho metylovaná modifikace, 5-methylcytosin (5-MeC; u obratlovců v dinukleotidech CG, u rostlin i v tripletech typu CXG). Rozložení 5-MeC v genomech je však samo o sobě nenáhodné, souvisí s regulací funkce některých genů a s lokálním uspořádáním DNA do vyšších struktur; proto i výskyt T, vznikajícího konverzí 5-MeC > T, je nenáhodný.
Můžeme tedy shrnout: již na základní úrovni, kterou je sekvence bází v DNA, se distribuce mutací neřídí statistikou náhodných jevů jak předpokládá neodarvinistické schéma.

Až dosud jsme uvažovali mutace bází DNA jen z chemického hlediska, tj. bez ohledu na sémantický význam jejích částí. Nyní budeme uvažovat vliv těch faktorů, které rozhodují o stabilitě a funkčnosti biologického systému jako celku, vycházejíce z vlastností tripletového genetického kódu.

Genetický kód je degenerovaný (redundantní), 64 ( = 43 ) možným tripletovým kodonům odpovídá 61 kodonů pro 20 aminokyselin a tři tzv. terminační triplety (UAA, UAG, UGA).
Je tedy zřejmé že se mutace v jednotlivých kodonech budou lišit konečným účinkem, v závislosti na poloze a významu kodonu. Mutace, které změní kodon pro některou z aminokyselin (např. UAC pro tyrosin) v terminační kodon (zde transverze UAC -> UAA, nebo UAC -> UAG) mají zpravidla fatální důsledky, protože nedovolují dokončit syntézu funkční bílkoviny, tj. zcela zruší smysl genetické zprávy; jsou proto nazývány nesmyslnými (nonsense) mutacemi.
Většina mutací sice smysl zprávy nezruší, ale změní její obsah; důsledkem jsou více nebo méně přijatelné záměny aminokyselin v molekule bílkoviny (missense).
Jiné mutace, zaměňující kodony v rámci redundance genetického kódu, záměny aminokyselin nevyvolají, mohou však výrazně ovlivnit účinnost syntézy dané bílkoviny na úrovni výběru alternativní t-RNA.
Mutace v genech pro t-RNA, i když přímo nepostihují kodony, mohou způsobit jejich nejednoznačnou interpretaci.
Vidíme, že vlastnosti genetického kódu se zpětnou vazbou, kterou je životaschopnost organizmu, připustí pouze některá rozložení mutací v genech.

Důsledky mutací z hlediska selekce mohou být pozitivní a podporující adaptaci, negativní a tedy kontraselektovatelné nebo (dočasně) neutrální, skryté (silent) v genomu a genovém poolu.

Reálné hodnoty frekvence mutací se významně liší od výše uvedených průměrných hodnot v závislosti na místě v genomu a mohou se ve dvou sousedních lokusech lišit o několik řádů. Názornou ilustrací této skutečnosti jsou Benzerovy a Friesenovy studie rozložení spontánních mutací v lokusu rII bakterielního viru T4.

Makromutace

Kromě bodových mutací existuje řada genetických defektů, které postihují molekulu DNA ve větším rozsahu, než je jeden nebo několik málo nukleotidových párů. Jsou to a) inzerce, b) delece, c) posunové mutace (frameshift), dále d) duplikace, a e) inverze, které vznikají v důsledku aberantní replikace DNA a rekombinací.

Kratší inzerce nebo delece bází (většinou jednotky až desítky bází) zpravidla vznikají v lokusech s monotonními (opakovanými) sekvenčními motivy. V těchto místech je během replikace možný vzájemný posun vláken DNA v důsledku nepřesného párování.
Tím vznikají podmínky pro lokální prodloužení nebo zkrácení repliky; vlastně tedy všechny mutace vznikající tímto způsobem jsou „posunové“; mutace označované v anglické literatuře jako „frameshift“ jsou v užším slova smyslu míněny jako inzerční nebo deleční posun čtecího rámce v genech kodujících proteiny.
Posun čtecího rámce může vytvořit či suprimovat terminační kodony, nebo způsobit více či méně tolerované změny ve struktuře proteinů.

Každé zdvojení buňky je doprovázeno jedním zdvojením genomu replikací DNA. Mimo to může v tomtéž buněčném cyklu dojít k opakované replikaci některých lokusů a ke vzrůstu genetické redundance, k duplikacím a amplifikacím. Opakované sekvence jsou pak vhodným substrátem rekombinací.

Integrace nebo excize mobilních genetických elementů a horizontální (mezidruhový) přenos genetické informace, doprovázené dalšími cykly rekombinačních procesů, jsou zpravidla zdrojem rozsáhlých inzercí, translokací, delecí a duplikací DNA.

Replikační a transposiční restrukturace tedy vnášejí do genomu evoluční potenciál: umožňují rozrůznění genů mutačními změnami v jejich kopiích, vytvářejí nové geny přeskupováním (shuffling) sub-genových domén (modulů) a umožňují vznik nových regulačních obvodů v důsledku záměn regulačních sekvencí.
Restrukturace genomů mohou vyústit i v úplné genetické oddělení a vznik nových biologických druhů Makromutace tedy souvisejí s dynamikou genomů. I když mají pro přežití současných vysoce komplexních organizmů většinou negativní důsledky, existovaly epochy, kdy dynamika genomů ovlivňovala tempo evoluce a hrála klíčovou úlohu při vzniku evolučních inovací.

Mikroevoluce a makroevoluce

Mikroevoluce a makroevoluce jsou vágní, historicky podmíněné pojmy, se kterými se můžeme setkat v odborné literatuře.
Různí specialisté je chápou různě.
Paleontologové a taxonomové, konfrontovaní s evoluční diskontinuitou a výraznými změnami forem, chápou makroevoluci jako evoluci fyletickou, jako proces vedoucí k novým druhům a vyšším taxonomickým jednotkám.
Embryolog v mikroevoluci viděl příčinu druhotných morfologických modifikací, zatímco v makroevoluci příčinu vzniku nových archetypalních struktur.
Klasický genetik mezi mikroevolucí a makroevolucí neviděl jiný rozdíl, než kvantitativní, měřitelný počtem akumulovaných mutací.

Rozdílné chápání pojmu mikroevoluce a makroevoluce také souvisí s různými představami co je vlastně předmětem selekce. Jsou to odlišní jedinci v rámci vnitrodruhové variability (případ „mikroevoluce“), nebo jednotlivé populace jako celek v důsledku hromadně převládajících adaptivních znaků (případ „makroevoluce“)?

Molekulární biolog či molekulární genetik zpravidla vztahuje mikroevoluci k vnitodruhové variabilitě a morfologickým modifikacím, makroevoluci k

Vidím, jsi na všech...Jsem bůh i ďábel: http://www.youtube.com/watch?v=sMY-UlRB2N0 To snad jsme všichni, ne ? ? Někdo je ale více božský (jako třeba Lucka) a někdo zase více ďábelský například Hitler). Jde o to na kterou stranu nás to víc táhne. ? Mně táhne zlatá střední cesta. ? ? ? A s tím spánkem, by to bylo dobré, protože se mi zdá den krátký, ale nakonec vždycky stejně jako normální člověk usnu. ?

To víš... když jsem bez...Vidím, jsi na všech možných diskusích dnem i nocí... a helemese, neříká se přece nadarmo, že čert nikdy nespí... když na to tak koukám, zdá se, že Ty jsi přímo ďábel!

Píšeš: ...A zmizím až se mnou bude Lucka. To už budu mít opravdu jinačí zájmy...

To je jasné. Jiné přísloví praví, že Lucie noci upije, ale dne nepřidá...

Ad: ...Kdyby došlo k velkému souložení tak to přece není žádný průser. ? ? ? Jenže k tomu nejspíš nedojde o to se určitě postarají Jehovovi andělé...
Takže ti andělé fungují jako jakási antiviagra? Žeby měli v záloze nějaký antagonist sildenafilu?
No to jsou mi věci...