Alzheimer - péče o postiženého

Dobrý den, musím se s Vámi podělit o trápení. Máme takto nemocného dědečka (67let). Nejvíc mě trápí, že on sám je nešťastný. Má chvíle, kdy by byla potřeba odborná péče, nepozná nikoho, neví, kde je. Celou noc chodí po domě. Ráno neví, co se s ním dělo, je naprosto zdrcený, stále je zmatený a musíme mu pomáhat v základních věcech denní potřeby, ale uvědomuje si, že není v pořádku. Jednou prohlásil, že se zastřelí. Bohužel věřím tomu, že kdyby před pár rokama věděl o svém stavu do budoucna, udělal by to. Nejvíc šokující je, že on byl neskutečně chytrý a sečtělý, moudrá hlava rodiny, na kterou se obracelo s každým problémem. Pro mě je hrozná situace, že si chvílema uvědomuje svoji nemoc, nedovedu se sama vžít do situace, kdy on vidí cizího člověka a my se mu snažíme "namluvit", že je to jeho dítě, manželka, apod. Minule mne nepoznal, tak jsem mu připomenula, že jsem jeho vnučka. Promnul si oči, podíval se na mě znova a zdrcený odešel. Snaží se věřit rodině, co mu říká, ale když sám vidí něco jiného a já vidím jeho utrpení - je to hrozné. Tato fáze nemoci je asi nejhorší - nejhorší pro okolí. Nemůžeme tomuto člověku poskytnout péči ve specializovaných ústavech, má chvíle, kdy si uvědomuje svůj stav a kdyby zjistil, že je v ústavě, vůbec by to neunesl. Zatím žije s babičkou, což je velice energická, optimistická a na svůj věk šarmantí pani - bohužel ale už i na ni padá všechna ta únava a vyčerpání. Bydlím kousek od prarodičů a snažím se pomáhat, ale musím uznat, že psychicky to dlouho zvládnout nejde. Jen chci tímto příspěvkem říct, že chápu situaci všech a jsem ráda, že jsem mohla přispět se svým příběhem, protože jen vás pár lidí pochopí...

Věro: přesný popis co tito nemocní dělají. I to, jak se ptá na svoji maminku. Tuhle nemoc měl i dědeček manželky a taky pár měsíců před smrtí se jakoby vrátil do svých dětských let a dokonce i do prostředí, kde vyrůstal.

I já mám mminku, která trpí touto nemocí. Od smrti tatínka se o ní staráme, je to už 2 a půl roku. Věřte mi, že jsme absolutně vyčerpaní. Stokrát za den slyšíme : můžu si jít lehnoz, během půl minuty: mohu si k Vám sednout. V noci neustále chodí, dožaduje se toho, že chce s námi spát v pokoji.Večer po uložení do jejího pokoje a převlíknutí do nočního prádla je během minuty oblečená ale zpět do nočního se sama neumí převléknout. Často se ptá, kdy přijde její maminka. Na manžela (mého tatínka) si vůbec nevzpomene a když o něm začnu mluvit, chce si jít hned lehnout. Mě poznává, ostatní rodinném příslušníky si plete. S hygienou je to velmi špatné - nechce se koupat,měnit prádlo. Občas je agresivní, nadává. Dnes již nezvládá jednoduché věci, jako je např. nalití si pití, složit kapesníky... Nemůžeme se hnout z domova, stále musí být někdo s ní. Taky se párkrát stalo, že vylezla na stůl a nevěděla jak dolů - bojíme se ji nechat chvilku samotnou aby se něco nestalo. Stále jsme ve střehu. Maminčin pokoj je zařízen tak, aby si nemohla ublížit ale tam je jen velmi omezený čas /jak jsem popsala výše i v noci tam moc není.My sami se bojíme v noci zamknout do pokoje, protože se vždy za námi dobývá a bojíme se, že kdyby se k nám nedostala, že by si nějak ublížila. Ale to jsem si jen tak postěžovala, protože vím, že s tím asi nic nenaděláme. Kdyby tak existovala "školka" pro takhle nemocné lidi, abychom si alespoň přes den odpočinuli.

Ano, souhlas, navíc bych doplnil myšlenku Eli, že je dobré, aby celá rodina navštívila odborníka na tuto nemoc a tam se dozvěděli podrobnosti. Lidé, kteří s nemocným netráví celý čas a nemají informace o nemoci si často myslí, že to není problém, taková starost. Vím to z vlastní zkušenosti, kdy se staráme o mentálně postiženou dceru a i blízká rodina se diví, když si stěžujeme, jak jsme někdy unaveni. A ještě něco: bacha na obvoďáky, v době, kdy jedna příbuzná měla být dle odborného lékaře dávno pod celodenní kontrolou, tak obvodní do posudku napsal, že mentální úroveň odpovídá věku!!! V našem případě to ještě hodně podcenil vnuk oné příbuzné, který se k ní nastěhoval (formálně skrz případný převod nájmu) a přitom nedbal na jednoznačné příznaky: pos.... kalhotky v troubě nebo ledničce atd.,atd. Na mé velmi důrazné upozornění jí sice odpojil plyn, ale to bylo všechno. Teprve když babka vytopila 2x partaje pod sebou, tak ho chytl jeden nájemník pod krk a začalo se něco dít. Jinak ten doktor říkal, že takových případů je celkem dost, kdy se volně pohybují jedinci, kteří mohou být nebezpeční sobě i okolí.

Problém ovšem je, že u lidí s demencí nelze čekat rok, většinou se musí situace řešit rychle, třeba ten, kdo o nemocného pečuje, sám onemocní, nebo je nutno uvolnit další místo pro dceru nebo syna s rodinou a podobně.Zatím místa v ústavní péči nevidím nijak růžově. Někde je možnosd denního stacionáře, pokud je rodina v práci, ale ta možnost zdaleka není všude.Asi bychom si měli podávat žádosti všocjni ve čtyřiceti.

Rodina,pokud nebude mit celoddeni peci a starost s takto nemocnym clovekem, asi nikdy nepochopi a nedoceni vasi obet. Protoze ona to je opravdu obet.Vy obetujete behem casu hodne sveho zdravi i nervu.Vas nemocny si svou nemoc neuvedomuje. Domaci prostredi je to nejlepsi, ale neni-li uz ve vasich silach to vse zvladat, je moznost pozadat o umisteni do domova senioru. Temer kazdy z techto domovu ma vyhrazenou cast kapacity pro lidi postizene demenci. Podle velikosti zarizeni je nekde jen par mist, jinde je moznost az pro 30 nemocnych.Cekaci doby jsou vetsinou rok a vice.Podanim zadosti nic nezkazite.

Opatrujem 83roc.maminku s Alzhiemrom.Mam 8roc.dcerku a to staranie o ne je velmi tazke a narocne,lebo kazda vyzaduje inu starostlivost.Su dni a noci,ked uz nevladzem.Pochopi rodina,ake je to tazke?

Jiřino, bylo by asi dobře, abyste všichni /tedy děti, snachy a zeťové/ si dali schůzku u ošetřujícího lékaře vaší tchýně /případně u odborníka, pokud je v jeho péči/ a abyste s ním problematiku Alzheimerovy nemoci probrali. Navíc dohodnout i časové rozdělení, kdy a kdo se bude o maminku starat. Protože jde o nemoc, která se postupně zhoršuje /i přes současnou a dostupnou léčbu/, je ošetřování nad síly jednoho člověka. Navíc domovy důchodců často tyto nemocné nechtějí /nebo nemají místo/. Jsou speciální zařízení pro tyto nemocné, možná by se dala najít na internetu, ale nevím, jak je to tam s umístěním, jestli také "nepraskají ve švech"a zda nejsou jen soukromá.Pokud je babička u švagra jen krátkou dobu, třeba na návštěvě, může se chovat zcela jinak než u vás doma. /Záleží, v jakém stadiu nemoc u ní je/.S manželem o tom můžeš promluvit?

Prosím o radu. Pečuji o tchýni, která má alzheimra. Problém je, že je toho na mě moc. Potřebuji radu od lidí, kteří mají stejný problém. Také radu doktora jak se k takto nemocnému člověku mám chovat. Tchýně je v čistotě, je o ni postaráno od rána do večera, ale když je u příbuzných, tak neusttále nadává, stěžuje si že je nešťastná a že nechce žít. Prosí o jídlo, že má takový hlad, že by žvýkala koberce. Švagr jí to věří a osočuje mne, že musíme dát babičku do domova a to ihned. Jinak to s ní zle skončí. Mám pocit, že to zle skončí se mnou, jsem hluboce uražena ,sklamáma a psychicky na dně. Nemyslím si, že něco dělám špatně, tak proč místo nadávek neslyším slova uznání??????Mám ještě dvě malé děti a nejvíc mne mrzí, že je nemůžu vychovávat v pohodě a klidu.Všechny domovy důchodců jsou plné a když babička jednou splní vyhružku že si něco udělá, tak mi všichni budou vyčítat, že je to moje chyba. Jak s tím můžu žít?????Tak mi prosím poraďte.Děkuji