Byla jsem zneužívaná a už neumím věřit

Už je to hodně staré téma, ale zajímalo by mně, jak to "zneužívání" probíhalo. Jestli to bylo nějaké násilnické, tak to bylo určitě špatně. Ale takové vzájemné prohlížení, bratranců - sestřenic je zcela v normálu. A 6 let není zas tak velký věkový rozdíl. Nemělo by nést negativní následky do života.

Koukám že nikdo neodpověděl,nicméně třeba by stačilo najít si dobrého psychologa a popovídat si s ním.V dnešní doba bohužel důvěře nenapomáhá,člověk může mít pásek a kšandy a nemůže věřit svým vlastním kalhotám :-) Nicméně třeba já sem měl problémy jiného rázu co se týče důvěry,vztahů,sebevědomí a psycholog mi docela pomohl.Ale není to záležitost dní - nebo týdnů ale let.Takže je zapotřebí na sobě pracovat a být trpělivý....

Dobrý den,
když mi byly tři roky, bydlela jsem u své babičky, protože rodiče neměli čas vodit mě do školky, nedaleko bydlel i syn maminčiného bratra a po čase mě začal sexuálně zneužívat. Trvalo to tři roky, (byl cca o 6 let starší). Nikdy jsem se s tím nevyrovnala a provází mě to celým životeem. Choval se ke mě hezky, než mě začal zneužívat a poté, když jsme byli sami, nebo před prarodiči..občas na víkend k babičce poslali rodiče i sestru a když přijela, já byla ta neviditelná, zakřiknutá, hodná, dodnes se všichnni smějí a s radostí vzomínají, jak jsem byla hodné dítě, přitom ve mě od malička vše jen vře, když to slyším! Copak si toho nikdo nevšiml? Sestře nikdy nic neprovedl, když jsme si hráli všichni tři, byla jsem pro ně "nic", hráli jsme si na "policii" a podobné hry, já věčně zůstala někde přivázaná a oni si šli hrát něco jiného. Pár hodin jsem probrečela, než mě někdo našel a hrálo se dál, babička jim trochu vyhubovala, ale všem to připadalo normální. Rodiče se ke mě odmala chovají odtažitě, s otcem se téměř neznám, má názor, že nás pouze vychovává a čím přísněji, tím lépe, nemá ani v plánu mít s námi kamarádský vztah. Já to špatně snáším, mamka jej poslouchá na slovo, nedá se hovořit ani s ní a mým největším problémém je nedůvěra k mužům. Mí rodiče se k sobě podle mého chovají hrozně a vlastně kolem sebe neznám snad jediný spokojený pár!
S mým prvním patnerem jsem byla zezačátku zamilovaná, poté jsem zjistila, že miluje mou kamarádku, která mi o tom neřekla, přitom si spolu za mými zády psali a ještě oba dělali, jakoby nic. Následoval rozchod, ale ani ne po roce jsme se dali znova dohromady, nemohla jsem se zbavit nedůvěry a jeho chování k ostatním dívkám se mi nezamlouvalo, měla jsem z něj zvláštní pocit, jakoby mě s každou stejně podváděl. Asi to byla částečně paranoia a částečně i jeho chováním, nikdy jsem mu nedělala ždné scény, ale zároveň mám o takových věcech problém mluvit a nezvládám to. Skončio to rozchodem a musím říct, že jem nikdy předtím nebyla šťastnější, hrozně se mi ulevilo, že se nemusím bát, kdo mě kde z jakým rohem podvádí, všichni si všimli mé proměny, kamarádky i lidé okolo zpozorovali, jak jsem najednou šťastná.
Můj další a zároveň nynějsí vztah se zezačátku vyvíjel skvěle, příteli věřím, miluji jej, má skvělé chování ke mě i k ostatním ženám, ale asi po půl roce i přes to všechno mu přestávám věřit. Trápí mě každá chvíle, uvažji, co asi dělá, když mi nepíše a nedokáži si s ním o tom promlvit, o zneužívání i dalších věcech ví,nechci mu ani dělat nějaké scény, být sstíhačkou, ale mužům už nevěřím. Má spoustu kamarádek a občas to těžce snáším, třeba nedávno, když mi řekl, že jednu z kamarádek hrozně miloval a líbí se mu. Dále jedna slečna kterou spolu občas potkáváme a jen se o ni tak letmo zmíní je další taková a já postupem času ztratila naprostou důvěru. Vím,že mě má rád, že se snaží, že mu můžu věřit, ale nedokážu to. Neumím se přes to přenést a v poslední době, i každý jeho dotek si vykládám tak, že je se mnou jen kvůli sexu a všechny ostatní kamarádky na to, aby s nimi komunikoval. Asi bych také měla zmínit, že si už od malička nevěřím, do paté třídy jsem s nikým ani na základní škole nemluvila, neměla kamrádky, připadala jsem si, že zneužívání na mě každý pozná, že je to má vina a že se za to musím stydět, občas mě to bere i dodnes. Nevěřím si, přitom mi neustále někdo říká, abych šla zkusit modeling a podobně, nikdy bych do toho sice nešla, ovšem já takové řeči berou jako "věty z principu" a neumím se s tím smířít,že by ke mě mohl být někdo upřímný, mít mě rád, neubližovat mi. NEvím, co mám dělat, na příteli mi záleží, nechci, aby to skončilo, ale poslední dobou spíše jen vyvolávám hádky a zatvrzele věřím svým teoriím, nedokáži se mu se žárlivostí svěřit, protože se za to stydím.
Nemáte někdo podobnou zkušenost, mohli byste mi říct na to svůj názor? Jak třeba podpořit důvěru?
Děkuji za každou reakci.