Co delat, kdyz mam splin?

Kde beres tu jistotu,ze si nejste souzeni,proc by to jednu chvili nemelo jit?Vzdyt laska neni jen o tom byt porad spolu.Ja sice nevim,co se stalo,ale myslim si,ze si timhle jen ublizujete.Vzdyt laska je o tom vychutnavat si okamzik,okamzik,ktery je prave ted,ktery je krasny.Musis si ho vychutnat,bez strachu z budoucnosti,vzdyt lepsi byt absolutne stastna alespon chvili,nez nestastna stale...Zkus mu to nejak vysvetlit,asi to nebude lehke,ale ma te rad a to se z hlavy jen tak zahodit neda.

Jiny osud znamena, ze si nejsme souzeni, abysme se vzali a vychovavali spolecny deti. A tak chci aspon to malo, obcas ho videt. Beru to proste jako, ze zivot mi neco dal neco vzal a ze nemuzu mit vsechno. Jenze on chce bud vsechno nebo nic. Mne nestaci to nic.

Zlatko, sice je to uz trochu mimo tema, ale tvuj pribeh me zajima. Proc jste se rozesli? Jak kazdy "mate jiny osud"?

Mam splin protoze pritel,kteryho hodne miluju a se kterym jsme se pred pul rokem rozesli (po vzajemne dohode) me nechce videt, ne proto, ze by me nechtel, ale prave proto, ze me chce prilis a jeste se z toho rozchodu nevzpamatoval. A ja nevim, jak ho presvedcit, at to zase zkusi. Rozesli jsme se z osobnich duvodu, kazdej mame jinej osud. Mame se ale radi, vzajemne. A ja bych s nim chtela byt, aspon kdyz to jde. A vim, ze on taky, akorat se boji tech dob, az to zase nepujde. Poradte.

jeee charlie rada te vidim:))))) souhlasim s tim ,ze splin posiluje a nuti k vykonum, ale nesmi ho byt moc, to pak jen to premysleni, myslim, ze premyslet je fajn, ale nemelo by to byt premysleni v zacarovanem kruhu, to asi myslel pavel, nez vymyslet jedno psycho za druhym, to radsi fakt uklizet (to bych si mela vzit k srdci, jsem strasny bordelar)

Rozhodne nesouhlasim s tim, ze nepremyslet je dobre, natoz ze by to snad mela byt cesta ke stesti. Prestoze se mne diky tomuto pristupu k zivotu spousta veci dotyka vic nez mnoha jinych lidi, prestoze se nekdy kvuli urcitym vecem "zbytecne" trapim, URCITE bych nechtel byt "robotem" bez mysleni a citu. Nekdy, kdyz se topim ve splinu, uvedomim si, ze diky sve vetsi citlivosti (byt mi nekdy zivot dost komplikuje), dokazu o to intenzivneji prozivat i to hezke, co zivot prinasi. A o to bych se rozhodne ochudit nechtel.

Zuzko, napsalas to moc hezky. Začínám na sobě vidět klady. :-)

Jsem dost citliva,tyhle problemy mivam taky.To vecny rozebirani zivota...Ale Pavel ma pravdu.NEPREMYSLET!!!To je to.Jenze jak to udelat protoze-zacneme premyslet jak nepremyslet:-)Kolikrat uz na nas trener rval(sproste)"kurva uz nepremejslejte!"Tahle veta v praxi znamena stesti,proste nechat veci volne plynout,ale...Jak muze zrovna clovek nechat veci volne plynout,kdyz i pri pohledu na vodu vvymyslel vodni elektrarnu?:-)Mozna jsme predurceni veci neustale resit,rozebirat a vymyslet mozna reseni.(alespon nekteri z nas).Odsoudit se to neda.Ja napriklad ve splinu bezvadne pisu,srsim napady,na ktere bych za normalniho stavu neprisla.Zaver:bud je to nemoc intelektualu,nebo par jedincu,kteri se daji vystihnout jednim slovem-CHUDACI!Ja verim prvni verzi,copak jsem chudak?Copak jsme chudaci,kdyz-mame co jist,jsme zdravi,milujeme a jsme milovani.Staci se jen naucit splinu vyuzivat,treba ma smysl.V normalnim stavu bych nikdy neubehla 15km,nikdy nenapsala basen a nikdy si nevsimla sedmikrasky,ktera mela na listu kapku rosy,tak cistou,tak pruzracnou,tak krasnou.Jen najit smysl.

Taky mám občas splín, řeším ho prací. Jak je mi smutno, tak začnu něco dělat a pak jsem tak unavená a spokojená z dobře odvedené práce, že na splín dokonale zapomenu. Relaxace, čtení mi nepomáhají, nemůžu se soustředit. Občas mi pomuže kreslení, čmárám, stínuju a nakonec se z toho vykreslím. Nebo pomáhá xchat:-). Je to většinou pokec o blbostech, ale taky to dovede zvednout náladu.

Diky za rady. Ono na tom dost bude. Sport uvolnuje endorfiny a ty urcite splinu pomuzou, horsi je, ze pri sportu mam cas myslet na splin nebo teda jeho pricinu a vubec. To s tim uklizenim je lepsi, rozhodne, uznavam, ze je supr vymyslet aktivitu, u ktere ma clovek pocit, ze se neco hnulo kupredu a ze se dostavil nejaky rychly vysledek treba ve forme mesic neuklizeneho pokoje. Ale problem je prave v tom, ze me to nejvic popada, kdyz musim intelektualne pracovat. Zrovna ted se ucim na statnice, tak je to castecne i pochopitelny, ale sranda je, ze to neni z tech statnic, ale ze to je proste splin nedefinovatelnej. Je mi smutno. Jen tak. A pripojuju se nekolikrat denne na web, abych se rozptylila aspon pri chatu nebo vyrizovanim mailu s kramaradama nebo nejakym ctenim. Ta rada Pavla nepremyslet je taky supr. Jenze jak to udelat, abych nepremyslela?

To, co Ti psala Lucka, je pravda. Ale z hlediska praktickeho pouziti neprilis vyznamna. Bohuzel - to, ze se clovek dozvi "jak to s nim bylo", tak to mu zas tak moc nepomuze. Rozumis tomu, ale splin neodstranis. Mam to vyzkouseno. Jako prvni pomoc doporucuji zacit co nejrychleji delat nejakou praktickou cinnost, (vyzehlit, vyprat, opravit, udelat poradek atd.), zkratka neco, co ma viditelny vysledek. Je to az trapny, ale pohled na hotovou praktickou praci se stava odrazovym mustkem k prekonani depky. Clovek se pak az stydi, jak snadno sam sebe dobehl. Pak uz je mozno nekoho zavolat a mluvit s nim, nekam jit a kecat. (Mluvit: tim nyslim mluvit o necem jinem, nez je ten splin). V 90% je po prichodu domu po splinu. Ta prvni cast, prakticka prace, je hrozne dulezita. Nesmi to ale byt zadna intelektualstina (neni hned videt vysledek) ani zadny sport. Jinak - jsi citliva holka to je klad. Drzim palce!

Holky ja kdyz to tady ctu tal me doslo ze ja vlastne vubec nepremyslim. A to asi o nicem. Definitivne ne o nicem duchovnim. Bud pracuji, nebo sprotuji nebo posloucham nejakou hudbu eventuelne se mrknu na film a pak jdu spat. Po zalehnuti jsem do jedne minuty tuhy.Vsiml jsem si ale spousty lidi ze jen tak sedi na lavce nebo kdekoliv jinde a treba ani nic nectou. Proste jen tak sedi. Jestli oni taky nahodou nepremysleji a nezadelavaji si na podpobne zbytecne myslenky jako vy.Co kdyby jste zkusili si svuj cas vyplnit nejakou aktivitou a snazit se co nejmene premyslet?PS: ja razim zasadu ze za premysleni se musi platit a proto to delam jen v praci (za penize). pak se snazim maximalne vypnout mozek tak aby se co nejlepe do druheho dne zregeneroval.

Ahoj,tyto stavy mívám taky, a to mnohem častěji. Taky jsem na tom asi trochu hůř, protože se mi narozdíl od tebe zas tolik v životě nedaří :o). Ale beru to jako normální součást mého života a někdy je mi vlastně "v tom" i docela dobře. Jdu třeba k vodě, sednu si na břeh a přemýšlím, co všechno jsem udělala špatně, co mě čeká (dost se bojím budoucnosti), komu jsem ublížila a kdo ublížil mně.... A je mi krásně smutno. Vůbec si nemyslím, že to jsou chvíle, kdy ti něco utíká, kdy bys měla žít aktivně. Podle mě jsou takovéhle chvíle dost důležité, aby si člověk něco uvědomil. I když je fakt, že okolí to moc nebere a často slyším "tak už jí to zase bere..." atd. Ale já jsem ráda, že jsem taková citlivka. Ono to s sebou nese zase na druhou stranu to, že dokážeš o to víc vnímat i ty hezké věci. No a pokud bych měla na závěr přidat radu, jak z toho, pokud máš opravdu potřebu tenhle stav nějak přebít, mně pomůže nejvíc sport. Jít do posilovny, strhat se na kole.... Nikdy jsem tomu nevěřila, protože jsem dost pohodlná, ale od té doby, co jsem se začala hýbat, vím, že je to dobrý recept na dost věcí. Tak ahoj, a neměj ze svých splínů těžkou hlavu :o)

Dik Lucko za povzbuzeni. Mas asi pravdu, ja si to racionalne takto zduvodnit umim, ale docela by me pomohlo se asi naucit i tu relaxacni ci meditacni techniku, abych s tim umela zatocit lip a spolehlive. Zkopirovala jsem si tvuj mail a vzdycky kdyz to na me prijde, prectu si ho. Je tam hodne pravdy, protoze objektivne mi fakt nic neni. Jsem zdrava, sikovna, dari se mi skoro ve vsem, navic mam sebevedomi i plno planu. Ta uzkost je momentalni a pak prejde, stava se mi to tak parkrat do roka a casto fakt neopodstatnene. Druhej den muzu byt hyper stastna a muze to trvat treba pul roku, me spis stve, ze si treba nedam panaka,nereknu si, bude lip a nezacnu neco tvorivyho delat. Mam tendenci se v tom pitvat. Citlivejsi asi jsem, ale detstvi jsem mela v pohode. Premyslim moc, hlavne o takovych tech vecech, kam vlastne clovek smeruje, jestli je cilem se vdat nebo delat karieru, jesli mam udrzovat clovek pratelske kontakty, i kdyz ho nekteri lidi obtezuji, protoze ze na nich videt, ze jsou vypocitavi atd. Proste takovej nahlej negativni pohled na zivot. Na nakupovani to fakt neni. To mi nepomuze. Nova hadra nema co delat s temato myslenkama. Jestli je nekde problem, tak jsem mozna trochu moc prefekcionista. Treba dnes me vytocilo, ze jsem nebyla schopna rozdelat pocitacovej soubor a nemohla jsem se dovolat cloveku, se kterym jsem potrebovala nutne mluvit...to se mi normalne nestava. Ne, ze bych se zhroutila nebo rvala, zkazilo mi to totalne naladu. Jsem proste uzkostliva, i kdyz jen nekdy a nechci byt. Stve me to. Fakt hodne. Uz proto, ze v zivote je tolik veci co delat, a ja mrham minuty a hodiny premyslenim nad svou spatnou naladou. I kdyz je to treba jen 20 hodin za rok, tak je to hodne. Diky i tak.

Ahoj Bětko,většinou se takováto "beznaděj" objevuje u lidí, co jsou citlivější povahy.Více dumají nad sebe samou.Víc sebe rozpitvávají,dumají nad světem.Buď se s takovouto citlivější povahou narodí,mají citlivější nervový systém nebo je to také dáno výchovou a okolím, které na Tebe mělo vliv a utvářelo Tě.Lidem,kteří trpí nevysvětlitelnou úzkostí, je často zjištěno,že neměli naprosto v pořádku dětství,např. rodiče na ně měli přílišné nároky,nevyjadřovali dítěti dostatek lásky a náklonosti atd.Dítě se například zklamalo ve škole,mezi kamarády,prostě něco se v dětství pokazilo.Takovéto nevysvětlitelné úzkosti léčí psycholog, který postupně zjisťuje na základě Tvého vyprávění o dětství,rodičích,škole,přístupu k okolí,co asi zapříčinilo svůj negativní záčitek,který se časem postuně obrátil v nevysvětlitelnou úzkost.V takovýchto případech se většinou "pacient" učí relaxační techniky,které duši zklidní,umožní porozumět sám sobě,svému tělu.Také si zkus v tuto nepříjemnou chvíli uvědomit,jaký jsi kvalitní,jedinečný člověk,kolik si toho v životě dokázala.Jak Tě rodiče,Tvý kamarádi,spolupracovníci mají rádi a jsou s Tebou šťastní,jsou za Tebe rádi.Měj se ráda, oceň se. Uvědom si, že jiní jsou tom mnohem hůř-nemají práci,jsou nemocní,či si nerozumí s rodiči, v jiných zemích lidé umírají,protože nemají co jíst,žijí ve válkách atd. Zkus si také udělat ve svém životě jasno,kam jdeš,co v životě chceš dělat,jaké máš zájmy,jakého máš, či chceš mít, partnera.To tě uklidní a navodí Ti jistotu se sebe samou.Určitě to Bětko zkus.Věřím, že pokud budeš na sobě pracovat, nevysvětlitelná úzkost vymizí.(Mám s tím zkušenost.)Lucka

Manzelka to taky obcas miva (nastesti ne moc casto) a musim rict ze to nezalezi na pocasi ... S tou sebeduverou tam ale trochu souvislost vidim.Me se to nastesti nikdy nestalo. Jsem prehnane optimisticky a sebevedomy (nekdy asi az moc a beznym lidem to vadi. nicmene s podobnymi typy kterych znam mnoho si velice rozumim). Co tak si neco pekneho koupit? To na zeny dost casto zabere!

Já mám splin často a můžu říct - DOST často. A Pavle se sebevědomím to asi tak hodně společného.Je to prostě v povaze. A pro mě je úplně nejlepší "zalézt" - ukázet se až přejde. A lituji své okolí. Ale bohužel . . . .

Holky, nechybi vam trochu sebevedomi? Zkuste si rict ze jste nejlepsi na svete (v cemkoliv, ve svem ...). Pak vas takove nesmylsy jako je splin ani nenapadnou.

To mas asi pravdu. Na sebevrzdu to fakt neni, ale je to maximalne negativni stav. Necitim se vubec dobre, psychicky, fyzicky normalne. A hlavne me na tom stve, ze k tomu neni duvodu. Nevidim v tom zadny pozitivum. Rada bych se to naucila zbavit. Proste nejaka technika byt musi. Ja to resim tak, ze obtelefonovavam vsechny pratele a otravuju je, aby si se mnou povidali. Nekdy to pomuze nekdy ne, zalezi jestli na me maji zrovna cas. Ale rada bych si s tim umela na priste poradit sama. Je to fakt debilni.

Splín má čas od času určitě každý. Já taky a co proti němu dělám? Většinou nic, přemýšlím, z čeho ho mám a proč. Pak se mi hlavou honí různé myšlenky - o životě, o mně, o tom, zda-li budu dobrou mamkou, o tom, zda-li jsem dobrou přítelkyní, jestli budu dobrou manželkou, jestli jestli jestli... Myslím, že splín patří k životu - snad proto, aby se člověk nad sebou zamyslel a popřemýšlel o svém dosavadním životě. Mívám období, kdy jsem hodně citlivá a stačí se podívat na nějaký "film" a už to je. Pokud nemáš myšlenky na sebevraždu, tak si s tím moc těžkou hlavu nedělej. Však ten splín zase zmizel, no ne? Tak vidíš, hlavu vzhůru a nic si z toho nedělej. Takových splínů ještě bude a někdy je dobře, že je člověk má.