Děti vylétly z hnízda

Já bych hned tak nesoudila,...Samozřejmě, neznáme podrobnosti, takže se můžeme jenom dohadovat. Ale jak jsem psal, v 57 letech by měl mít člověk ještě své aktivity, pokud tedy není upoután na lůžko. A pokud se rodiče s dětmi vůbec nevidí v průběhu roku, tak je něco špatně. Že by všechny 4 děti byly takové, no, nevím.

Olgo, špatně jste si je...Já bych hned tak nesoudila, pani ani její syne neznáme. Navíc vychovat k úctě k rodičům asi vždy zas tak lehce nejde. Moje jedna bývalá spolužačka má též problém s dcerami dvojčaty, které jí již vůbec nenavštěvují. Znala jsem rodinu od dětství, holky bývaly milé a zdálo se, že i dobře vychované. I když jejich matka byla obyčejnou prodavačkou a otec dělník, tak holky byly chytré, rodiče již umožnili vzdělání. A právě na vysoké škole se někde něco přihodilo, ale spíš bych řekla, že na straně těch holek, nikoliv rodičů. Holky žily v Praze a dostaly se do tzv.lepších kruhů a začaly se za své rodiče i původ stydět. Neopovrhovaly pouze svými rodiči, ale i lidmi z malého města, odkud pocházely. Toto se může stát a bohužel rodiče s tím nic neudělají. Mladý člověk není formován jen výchovou, ale i svým okolím a náyory s kterými se setkává a může mu tzv. přeskočit. Někdy ještě může prozřít. Těmto holkám je již přes třicet, mají své rodiny a zatím neprozřely.

jiné,pokud se nevyvede jedno dítě,ale pokud všechny čtyři,tak to je opravdu zarážející.Tam jste pochybila někde vy sama,bohužel.

Olgo, špatně jste si je vychovala, nemají k vám úctu. Z okolí nic takového neznám. Najděte si jiný smysl života a berte to tak, že vás nepotřebují.

POPRAVDĚ MÁM DOJEM,ŽE...Olgo, podel vašeho věku usuzuji, že vašim synům je dnes mezi 2O a 30 lety. Dnes jsou mladí lidé v tomto věku velmi zaneprázdnění, mnohdy žijí bouřlivým životem - jak soukromým, tak pracovním, že i na své rodiče zapomínají. Je možné, že jednou vás ještě s láskou vyhledají.

POPRAVDĚ MÁM DOJEM,ŽE...Olgo, Váš příspěvek je nějak divný. Nevím proč, ale řada věcí se mi v něm nezdá.Mluvíte sice o lásce, kterou jste jim dala a přitom si nevzpomenou ani na Vánoce? To mi připadá hodně přitažené za vlasy. Mám tomu rozumět tak, že se nestýkáte? Asi se něco muselo stát, o čem nepíšete.A druhá věc, hodně napovídá informace, že je vám teprve 57 let a již tu naříkáte na samotu a neužitečnost. Hledejte problém nejspíše u sebe.

POPRAVDĚ MÁM DOJEM,ŽE...4 děti a všechny jsou nevděčné,že si ani nevzpomenou na vaše narozeniny.Nezlobte se,tomu já nevěřím,že by se ani jedno dítko nevyvedlo.Dáte jim lásku,pak vám jí vrátí.

Já mám děti z domu už...PROSÍM,PANÍ,KDE JSTE NA NETU NAŠLA PŘÁTELE JAK PÍŠETE-PORADÍTE MI? [email protected]

Nejsem zkušená matka, ale...POPRAVDĚ MÁM DOJEM,ŽE VŮBEC NETUŠÍTE O ČEM TU MAMINY MLUVÍ!!! Porodila jsem4syny a zůstala jsem sama i když jsou v ČR--dostalo se jim lásky a všeho co potřebovali a nevzpomenou si ani na narozeniny či vánoce--lidské plemeno samo o sobě nemá žádnou úctu,většina se někam žene a na vše dobré zapomene... Někde se asi stala chyba,ale netuším kde přesně a napravit to nejde. Jsem sama tak zoufale,že jedinou útěchou mi je,že jsou na tom někteří hůře,když nemají ani střechu nad hlavou nebo jsou v nemovćnicích na snrt nemocní--ano,pak děkuji Bohu,že jsem na tom vlastně dobře--ale samota je tak děsivá a to mi bude 20.10. 57let. To číslo není úžasné,ale samota a neužitečnost se vším všudy je tak zlá,že až fyzicky z toho bolí u srdce. Opatrujte se.O.

Dobrý den, ráda bych...by bylo aktuální,tak bych do toho šla.

Nejsem zkušená matka, ale snad trochu zkušený otec - při mém věku....Odpovězme si na základní otázku... Za co nám mají být děti vděčné ???? Že jsme je použili jako nositele vlastní genové nesmrtelnosti ? Ano, my je potřebujeme, aby prosperovali, přenesli štafetu dál. Oni vlastně slouží nám. Chtěně nebo nechtěně, nemohou si vybrat ... Více rozumu a méně sentimentu. A jít se třeba ven projít, zajímat se o zlepšení světa pro všechny. Mozkové pochody jsou hrozně pomalé.

Zdravím,ráda bych slyšela od zkušenějších matek, jak se vyrovnaly s odchodem dítěte na druhý konec světa. Syn už je druhý rok v Kanadě a já se tady mohu utrápit. Nejsem opičí máma, kluky jsem vychovávala dost tvrdě, byla jsem na to sama. Jsou šikovní a úspěšní. Nemusím je každý den vidět, stát jim za zadkem. Ale přeci jen spolu občas něco podnikáme, komunikujeme, prožíváme. A to prostě na dálku nejde. A jestli se tam usadí, tak se bude vzdalovat víc a víc. A případná vnoučata nebudou mít láskyplnou babičku, jen tu cizí paní, co jí viděj jednou do roka a co jí nerozuměj. Jak se s tímhle mám vyrovnat?

Pro tchyni neni dost daleko...Já mám děti s jejich rodinama poblíž, taky se nevidíme třeba 14 dní.Dřív mě to trápilo, než mě docvaklo, že mají své sterosti, práci, život.Ozvou se hlavně , když něco potřebují, vůbec nevadí.Byli jsme my lepší?

Pro *** : tchyne nebo spatne vztahy mezi rodici a detmi tady neresime.

Pro tchyni neni dost daleko ani Australie.

Jano, nevim, jestli sem jeste zavitas, ale v dnesni dobe, aby ti deti zustaly pobliz bys musela pro ne mit nachystany nejen byt, ale i praci pro oba a jeste takovou, jakou by sami nesehnali. Znam lidi, kteri bydli nedaleko Prahy a kdyz deti poslali studovat do Brna, Olomouce, atd., zustaly jim tam. Ze by se ohlizeli, kde jsou rodice, aby jim byly pobliz, to ćlovek od nich nemuze cekat.Je to smutne, sama se s tim nemuzu vyrovnat a je mi jasne, ze deti se ke mne vrati jen, kdyz budou hodne v nouzi. Mam sousedku, ktere se jediny syn po letech vratil z Ameriky, ale je smrtelne nemocny. Clovek musi byt rad, ze jsou deti zdrave a spokojene.Ja vim, ze 300 km je dost, ale zkus vnucku obcas navstevovat a nekam s ni vyjet na vylet. Nevim, co jinak poradit. Musime se s tim smirit a naucit se zit sami pro sebe. Ale sama take nevim jak. Napis zase, jak se ti ted vede.

no já , už měla po svatbě a první dítě v tvém věku.Ale dnes je to jinak . Taky si myslím ,že 2 měs . není tolik , abys u něho nocovala . Ještě ho tak neznáš . Vaši se o tě bojí .tose jim nediv . taky to 1 x poznáš . pokud jsi slušná dívka , tak dodělej školu a chodte spolu a poznávejte se.Každý má na toto jiný názor .Nic neukvap . abys nemusela něčeho litovat . jako na diskusi ITERUPCE slečna VERONIKA

bude mi 23 let a zatím bydlím u našich. Nikdy jsem neměla štěstí v lásce, až od začátku roku jsem chodila s jedním klukem "vážněji", po rozchodu jsem poznala současného přítele. Dřív jsem jednou dvakrát týdně zašla někam s kamarády a jinak jsem bývala doma. Teď co mám přítele trávím víc večerů s ním. Domů chodím tak v čase, kdy bych normálně šla spát, ne jako kalby do rána každý týden jako dřív. Měli by za to být rádi, ale nejsou. Pořád mají poznámky proč jsem s ním každý den, že už skoro nejsem doma, že nedodělám školu, a kdesi cosi. Jsem z toho na nervy. Chci se zeptat rodičů, jak brali tohle? To je opravdu pro ty moje tak důležité, abych večer seděla u televize s nima? Mám pocit, že ve svém věku snad už to ani není normální. Stěhovat se zatím nechci, i když by asi bylo kam. K příteli ne, jsme spolu dva měsíce. Mimochodem když jsem u něho dvakrát spala, taky si neodpustili výhrady. Přitom vidím všude kolem sebe, že rodiče ostatních to vůbec neřeší. Jsem jedináček, ale snad si nemyslí, že s nimi budu věčně. Táta by to asi rád, nevím jak máma, ta má pořád něco proti příteli (přitom ho ani nezná) a argumentuje školou. Budu dělat státnice, ale sama vím nejlíp jak dlouho se připravovat. Je to normální? chovali jste se taky tak? Jak dlouho trvá, než akceptují že budu večery víc trávit s přítelem, že tam budu občas přespávat, aniž by mi něco vyčítali?

mladí mají možnost pracovat a studovat v cizině mají i více peněz .lásku aj. my matky musíme vše trpělivě snášet. je to však těžké nevidět vnoučata jen na fotkách apod.je jiný svět . ale jsou případy , že bydlí dětí ve stejném městě a taky na nás nemají čas nebo je více sporů, když jsme více spolu. možná že někteří v ulici mohou být dál ,jak ty dětí v cizině .

Ahoj Bobino,mám stejné pocity a také se těžko vyrovnávám s "prázdným hnízdem" i když mám děti "jen" 300 km ode mě. Syn studoval v Praze a zůstal tam pracovat, dcera si našla práci také v Praze a s přítelem (je Slovák) byli napřed 5 let v Americe, byla i v Anglii-kde se poznali, pečovala tam o děti a narodila se jim už tady v Praze vnučka. Když jsem odjížděla po týdnu co se vrátila z porodnice, tak jsem myslela, že mně pukne srdce steskem. Brečela jsem i v autobuse cestou na nádraží a nemohla jsem to zastavit. Když bylo malé 9 měsíců se nepohodli a on se odstěhoval, takže se dcera vrátila k nám domů. Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná, že je mám doma, ale dceru jsem na druhou stranu litovala, že zůstane sama-má ho ráda. Jejich příchod mně nalil nový elán a sílu do žil, se vším jsem jí pomáhala a dnes budou vnučce už 2 roky, strašně jsme si na ni i s manželem zvykli a mladí se dávají dohromady znovu. Chtějí to zkusit, na jednu stranu jsem ráda, že i malá bude mít tatínka-navštěvoval ji a na druhou stranu jsme zůstali sami a já hrozně trpím steskem. Závidím lidem co mají děti blízko sebe, přála bych si aby si mohli najít práci tady na Moravě a po této stránce nenávidím tuto dobu po revoluci, která mě oloupila o děti, protože se bojí, že tu nenajdou práci a dobré uplatnění. Budu ráda když mně napíšeš.