Jak se NEchovat k psychicky nemocnému člověku

Tedy priznam se,ze Tobe vubec.nerozumim.Bud problem existuje nebo neexistuje.Pokud existuje bud ho chci resit nebo nechci resit.
Takove formy reseni mlceti zlato,mluviti stribro nic nevyresi,krome situaci kdy oba presne vedi o co jde,znaji reseni.Potom jsou ale zajedno a neni co resit.
Steve overil sis nekdy rozdil v mysleni a jednani lidi s pripadnou zkusenosti a tech bez takove zkusenosti.

Většinou se o tom nediskutuje, akorát to zbytečně vyburcuje okolí. Lépe mlčeti zlato.

Jeste je taky fajn takovy to...Já si to zrovna myslím,že kdo o tom mluví,píše,tak to většinou neudělá.Udělal by to aniž by o tom někomu psal.Někdo třeba napíše dopis na rozloučenou,ale málokdo,kdo to má v úmyslu o tom bude dlouze diskutovat.

Jeste je taky fajn takovy to...Já si to zrovna myslím,že kdo o tom mluví,píše,tak to většinou neudělá.Udělal by to aniž by o tom někomu psal.Někdo třeba napíše dopis na rozloučenou,ale málokdo,kdo to má v úmyslu o tom bude dlouze diskutovat.

Stestim je kdyz ma clovek ve...nejhorší je,když psychicky nemocný nemá podporu v rodině.Mě podporuje jen přítel.Ostatní si myslí že jsem jen líná.Jak tady psal-a Estrius,za větu pojd si zaběhat a nelež rozpláclá v posteli mám chut dotyčného poslat do ....no víte kam.Kdo to nezažil na vlastní kůži tak nepochopí že nemocný není schopen ničeho.A tyto ,,dobré rady,, ještě přitěžují.POstoj rodiny mi hodně vadí,je to smutné když mám podporu u kamarádů co pomůžou když je nejhůř a rodina mě odsuzuje.

Vypovídat se ze svých stavů a pocitů (někomu blízkému,nebo třeba zde na doktorce) také pomáhá. Jen je třeba přijmout fakt,že ne každý ze zde reagujících má tendenci naslouchat či porozumnět..Jsou lidé,co možná nechtějí svojí reakcí přímo ublížit,ale jejich sarkasmus takový dojem může vyvolat.Z vlastní zkušenosti vím,že sarkasté jsou tak trochu (nebo i trochu víc) cinykové,což není zrovna šťastný způsob komunikace.
Naštěstí nejsou vsichni tací. :)

Stestim je kdyz ma clovek ve sve rodine nebo alespon ve svem okoli, nekoho komu duveruje,kdo muze poradit,ev.zprostredkovat pomoc atp.

Jeste je taky fajn takovy to...Právě že se pleteš, bohužel to tak musim říct z vlastní zkušenosti. Já mluvim dlouhodobě otevřeně o sebevraždě i před mámou, ale ona si z toho dělá srandu. Myslí si, že bych to neudělal a má pravdu. To totiž neni tak jednoduchý. A hlavně když už, tak to musí bejt definitivní. Samotný myšlenky nic neznamenaj, u mě to tak holt platí...

Jeste je taky fajn takovy to - kdo mkuvi o sebevrazde nikdy to neudela. Pravdou je, ze mluvit o necem znamena o tom premyslet a premyslet o necem je velky krok k tomu to udelat. Nebo taky miluju kdyz jsem ve stavu, kdy sotva chodim a nejakej genius mi poradi, at si jdu zabehat. Jinak diky za clanek, asi si ho necham vytetovat na zada, at si ho muze kazdej precist, az zas budu lezet rozplaclej v posteli :-)

Petro,díky za Vás zivotní príbeh a pokud chcete,prihodte polínko prímo do diskuse o BAP zde na doktorce.Jsou tam také zajímavé zmínky o clenech rodiny s touto PO a myslím,ze k tomu tématu by jste mela co ríct.Mohla by jste být treba príkladem,ze cesta k normálnímu zpusobu zivota je - kdyz' se dodrzují nejaké postupy,ci berou prásky tak,jak mají;o tom se tam dost mluví.A o nesnesitelnosti bytí s temi,co pomoc odmítají,neb si myslí,ze jim nic není...Rád Vám na tom vláknu polozím neco málo otázek,neb mne zajímá i pohled z "druhé strany".Tak pokud budete chtít,tak tam zavítejte...
Preji,at' se darí,v práci i v soukromí.

"Slyšela jsem že na psychiatrii se umisťují i násilníci apod."

Ano, ale ti se dávají jinam, na jiné oddělení. I ta psych.léčebna má mnoho typů oddělení na kteří se škatulkují oni nemocní dle jejich projevů. Nejsou např. všichni agresivní či nebezpeční pro okolí, tak proč by měli být mezi takovýma? Navíc nebezpečnejma? Kdepak, ti mají svojí izolačku.

ano je to pravda. Problémy se vrství a vrství, myslíš si, že to zvládáš, že to dáš. Okolí si ale myslí totéž a nakládají ti a nakládají. A najednou konec. Prostě se sesypeš a nefunguješ. Opravdu to může dojít až k nějakému sebepoškození protože opravdu nevidíš jiné východisko. A je fajn, když ti pomůže rodina. Protože to jsou ti nejbližší a secvakne jim to. Ono probudit se někde v blázinci může člověka vyburcovat k poznání. Může to ale vyburcovat i rodinu k poznání. Slyšela jsem že na psychiatrii se umisťují i násilníci apod. tak co tam dělá přepracovaný člověk. Ale stejně si myslím , že při dnešním ustavičném běhu, stresu a tempu tam skončíme všichni.

Taky jsem si tím prošla,...Mluvíte mi z duše, sama jsem si prošla psychickou poruchou je mi diagnistikována bipolární afektivní porucha, když jsem poprve uslyšela tenhle název koukala jsem na doktorku vážně jako blázen.
Je mi teprve 23 let. Od 18 let pracuji od mala jsem střelena holka, která ráda bavila lidi kolem sebe, nikdy jsem neměla problem se stydlivostí,prosadit se v kolektivu v praci se mi dařilo, stres sem zvládala v pořádku až sem se někdy divila na to kolik toho bylo. Nikdy sem si nemyslela, že mě postihne psychická nemoc, deprese a strach s lidí, že se opravdu uzavřu do sebe a nebudu schopná ničeho. V člověku se to nakupí a právě v 18. roku se na mě nakupily všechny rodinne problemy ..rozvod rodičů,umrtí v rodině,pracovní povinnosti,maturita. O no se to nezdá, vše přejdete, když sem si myslela že je vše zamnou tak tělo jak bylo zvykle na stres tak polevilo a to mi vlastně mojí poruchu rozjelo. Začala sem se bat lidí z práce sem měla hrůzu..kdo to nezažije neví o čem je řeč. Došlo to tak daleko že sem zhubla 15KG byla sem bílá jak stěna nespala sem. Obvodák mi dal neschopenku a leky na spaní, bohužel jsem si leku na spaní vzala moc a málem sem se již neprobudila v nemocnici to dali za jasnou sebevraždu a to sou teprve problemy ze dne na den sem se probudila v psychiatricke lečebně ...to je teprve na zblaznění, netušila sem která bije. díky me skvěle rodině, která nevěřila na sebevraždu, tak mě od tama dostali, ale opravdu to není tak lehke. Kdybych tam zustala, tak se asi zblázním tam. Doma jsem poctoupila lečbu brala jsem antidepresiva asi 4. než mi zabrali byla to dlouhá cesta a vše jsem zvládla jen díky sve rodině. Kdo nemá pochopení, tak se nikdy nevylečí, ted už jen beru leky na udržení klidu a jsem za to moc ráda, funguji jako dřív, chodím normálně do práce a jsem zase plnohodnotný člověk, pro některe ta holka co se chtěla zabít, pro jine ta holka co se stím poprala. Já osobně sem si připadala jak v šílenem snu ze ktereho se až ted probírám...nikomu bych nepřála se probrat ze dne na den v blázinci. Díky sve rodine jsem v pořadku a i s duševní poruchou žiju normální a plnohodnotny život. Za gramatiku a chyby se omlouvam píši v rychlosti na tel. ve vlaku, jen mě tyhle články opravdu zaujaly, tak sem se chtěla podělit o svojí zkušenost.

"upalovat od psychicky nemocného co nejdál je to nejjednodušší, ale zároveň to nejzbabělejší.."
Vís,pokud má nekdo poruchu osobnosti a tají jí pred tebou (stejne jako Olanzapiny a Neuroly ktere bere),a ty si neumís vysvetlit,proc' ti vztah nefunguje,proc dennodenne narázís na bariery v podobe nepochopení a slovních útoku,proc to jde tyden za tydnem hur a hur,pak sebrat se a odejít je proste víc nez logické - je to spásonosné.I kdyz ti to muze srdce utrhnout,ale je to preci tvuj zivot,tva enerie a tvoje touha zít vztah v klidu a pohode.
A porucha osobnosti navíc nakazlivá je.Sám jsem se v tech posledních týdnech choval jako zrcadlo té dotycné,stále víc a víc se jí pripodob?oval a vubec mne to netesilo.Ale neslo to jinak;pak uz jsem se jen schovával,abych nebyl cílem tech jejích útoku.Odchod potom i tak dost bolel,ale jenom mne,ona narusená osobnost byla citove oplostelá;mozna si proplakala noc,ale do týdne mi napsala,ze se jí tím rozchodem ulevilo...a já se v tom trápení maceroval rok a pul (to jsou ty tvé bozí mlýny?).Takhle to totiz mají nositelky Hranicní/Histrionské poruchy osobnosti,dnes uz' jsem poucen...A ted' muzu pred takovými jenom varovat! (coz' zde na doktorce i delávám..).

ten problém - nemoc toho druhého, zůstává a když ten kdo by měl být oporou z důvodu neochoty pomoci nebo se na to necítí nebo si myslí, že se nakazí - no to je blbost, ale myslet si to může. Jenže jak se říká o těch božích mlýnech.

to je fakt, ale pokud budeš...upalovat od psychicky nemocného co nejdál je to nejjednodušší, ale zároveň to nejzbabělejší. Ať se ten nemocný v tom hezky koupe sám, já od toho uteču a je po problému, alespoň pro mě.

Ano, někteří to dělají záměrně, naschvál a neplánují s tím ani přestat. Naopak, rádi ještě přidaj plyn když viděj že to má efekt.

A co to pomůže? A koho to...jak okolí vnímáš. Ano okolí bude pořád stejné, ale tvoje vnímání je jen tvoje vnímání. Souhlasím s tím, že chybu může dělat někdo blízký nebo i více lidí v tvém okolí, možná záměrně a cíleně až do tvého zdeptání.

A co to pomůže? A koho to změní? NIKOHO! Okolí bude pořád stejné.

vás může nasměrovat k úlevnému východisku, že chybu dělá někdo ve vašem okolí, ne vy sám.