Mam pocit, ze stagnuji a nevim co s tim

jak Prober. Podnajem se musi proste zkusit, ze zacatku to mozna budes mit tezke, ale budes konecne "dospela"... bude to dobry, uvidis, uz jen kvuli tomu, ze se zacne "neco dit"

Jano ty ve skutečnosti víš co s tím. Píšeš to dokonce ve svém příspěvku. Je třeba se rozhodnout, jestli je pro tebe důležitější pohodlí (finančního) zázemí u rodičů (pak ale nefňukej, že ti dávají najevo, že už je tak trochu vyjídáš - to je totiž pravda), anebo se postavíš na vlastní nohy jako každý jiný. Bude na tobě, jak se finančně zajistíš, doporučuji místo rochnění se v obavách z chudoby si je vydělat. Nejsme v Albánii.
Život je otázkou priorit. Pokud tě tyhle věty naprdly, tak věz, že to dokazuje, že jsou pravdivé.

Ja se ted ucim na sve druhe statnice a taky se mi nechce:-) az me to desi. Ale vazne, jedinym resenim je odejit od rodicu do podnajmu, vsak kdyz to nevyjde, tak se muzes vzdycky vratit ne? Nasla bych si pri studiu praci na pul uvazku, kdyz uz ti zbyva jen par zkousek, tak na to budes mit cas. Praci se odreagujes. A poznamkami rodicu se nenech stresovat, protoze je to tvuj zivot a bude takovej jakej si ho zaridis. Dulezite je, aby clovek sam vedel co chce. Ja si taky musela spoustu veci prosadit, protoze rodice meli jasnou predstavu, jak to bude vypadat. Ted vedle studia pracuji v jedne neziskovce a pro me rodice je to prace spatne placena, takze mi neustale predhazovali, jestli se dvouma skolama tohle chci delat cely zivot. Nakonec jsem jim to radne vysvetlila, jak se veci maji, v cem je to pozitivni a uz mam pokoj:-)

Studuji VS(poslednim rokem), chybi mi jeste dve zkousky a statnice,ale nejak se nemuzu "dokopat" k tomu se ucit, systematicky pripravovat, soustredit se. Mivam stavy uzkosti, nekdy cely den jen sedim nad knizkou a vubec nevnimam slova.Nenavidim pak sama sebe. Ziji ted s rodici,coz je dalsi stresor, nebot mi neustale pripominaji, ze uz jsem mela mit davno dostudovano a pracovat(je mi 27, nejakou dobu jsem byla ve VBrit.),a davaji za vzory deti jejich znamich.Me to ale nijak nemotivuje, spis srazi na kolena, ze jsem tak neschopna vstat a jit neco delat.Tyhle stavy mivam uz kolik let,prerusila jsem kvuli tomu i studium a pak jela do Anglie,trochu se to srovnalo, ale po navratu je to zase stejne. Uvazuji, ze bych si nasla podnajem, ze by na me prestalo okoli tak tlacit, kdyz bychom spolu nezili, osamostatnila se, ale nemam k tomu stale dost odvahy. Bojim se, zda bych to zvladla financne. Obcas mam nejakou brigadu, ale na uziveni to neni.Nevim,jak a kde zacit a pripadam si jako ve vlastni pasti. Potrebovala bych se nejak "stabilizovat",zase se soustredit na zk., takhle je stale odkladam a nejsem vubec schopna se pripravovat,na statnice tak budu moc az pristi leden,puvodne jsem chtela v rijnu, ale nestihnu si udelat v cervnovem terminu vsechny zkousky. Nevim jak dal.