Mam strasne otravne dite

debile

potrefena husa se vzdycky ozve

Ty si blbka Veroniko...já jsem tu někde psala jakou poruchu má tvůj syn???Že to nikde nevidím ty debile??Nikdy bych si netroufal psát jakou má poruchu, jen jsem se snažila pomoct, protože za svůj život jsem viděla řadu neklidných dětí...ale blbec si to přeloží dycky po svým.....už jen tvůj dotaz na foru o tom svědčí.....

Ahojte, tak jsem uplne zapomnela na sve tema. Asi jsem to napsala kdyz uz jsem byla uplne v koncich, a pak zase zivot sel dal... Dekuju vam za prispevky, i pani Yossarian ktera jako vzdy nezklamala :-)) Zvlast pro ni sem napisu jak se veci maji nyni: ditko chodi do "skoly" po dopolednich a vse se pro me obratilo k lepsimu, nejen ze mam konecne cas na sebe, ale hlavne to zmenilo ve velkem mojeho kluka, ucitelky si ho nemuzou vynachvalit, pry je velmi inteligentni. Pry cim je dite inteligentnejsi tim vice se zda jako malinke neklidne (mozna toto je ta porucha o ktere mluvi Yossarian, ano, pro nektere z nas i inteligence se muze zdat poruchou, ze Yoss.?). Je to tim ze jejich mozek je prilis zaneprazdneny a ony se samy neumi uklidnit a ani soustredit, jsou ve vyvinu, a tak se cely den zdaji otravne. Ve skole se ale nauci se soustredit, sednout si, neco nakreslit, neco vymodelovat z modeliny, a to matka cely den zkratka delat nemuze. Take moc pomohlo zacit chodit na hodiny plavani, kde jsme si i nasli pratele, a decka se naucila se spolu hrat a take se tim plavanim unavi a uklidni. Sice mam kluka stale jeste hodne aktivniho, uz si nestezuji, a jsem za nej moc rada.

Ne to co popisuje ta holka v prvním příspěvku už porucha chování je , tak neklidné dítě už není jen rozmazlenost ...měla by s ním zajít na nějaké testy......
Natura je debilka, když měla doma malé mimčo, tak jí manžel vyčítal, že nevydělává prachy -takovýho vola si vzala, sama je úplný debil, sedí celý víkend na forech a píše moudra, protože v reálu ji nikdo nebere vážně, dřív pila alkohol a ted foruje,přitom má malé děti ....celkem.

Mám taky otravné dítě, ale nějak se mi o něm najednou nechce psát, když i tady narazím na Yossarian. Vedle ní je můj desetiletý prepuberťák drahoušek. A už vůbec nechápu, proč se ta baba na každé diskusi, kam vleze, pořád naváží do Natury, která to má v hlavě srovnané a ještě dokáže své názory kultivovaně formulovat.

Ony ale poruchy chování opravdu jsou. Druhá věc je, že to maminy často na to svádějí, a mají přitom nevychovaného smrada. Jak k tomu ale přijdou ty, co fakt mají dítě s ADHD?

Ona totiž ta Yossarian má sama papíry na hlavu a doma postižené dítě, takže to bere tak, že když dítě zlobí má nějakou poruchu.

To je jen nevhodnou výchovou.Když vám někdo radí, jak je máte vychovávat tak jste každá chytrá jak radio, a že si vychováte tyránka dobře vám tak.Ty starší s tím mají skušenosti jenže máte každá svoji hlavu.Až vyrostou, tak se vám to vrátí i s úroky.Pak nebrečte, za všechno si můžete sami.

Takovou blbost jsem ještě neslyšela, co napsala, ta předemnou.
Ségry děcko je zlobivý i neklidný, jako u mé kamarádky, ta má taky holku "děsnou" ale že by měly poruchu?? To slyším poprvé, to by bylo ale "porouchaných" dětí.
Můj synek, bude mu 6, taky má nejradši mami nku, ale už je to v pohodě, ve 3 letech odstrkoval i svýho tátu, když mě třeba objal, prostě to přejde.
Znám to u spousty kamarádek, doporučuji chodit často na návštěvy kde maj malé děti, a dát dítko od 3 let do školky apod..

Vidíš Naturo , další důkaz toho jak jsi úplně blbá.....žiješ podle příruček a ne podle svých pocitů a pak se divíš, že máš doma problémy.....všude máš jen problémy, které my nemáme....
Ovšem když je dítě zlobivé moc a neklidné, tak má poruchu, to nemůže být způsobené jen výchovou.....

Ano, máš pravdu. :o)
Jen jsem chtěla, aby to tazatelka nenechala dojít tak daleko, jako to bylo u nás (u mně). Ale to se nedá nikomu vnutit. To je jasné.
Závislost 3-letého dítěte je opravdu normální. To každopádně.

Vidíš a já to dotáhla tak..že jsem děti zatím dvě vypustila do světa...sice se slzami v očích,ale s pocitem,že jsou už připravené.To,že na mě visely jsme brala jako samozřejmost,ale také jsem si žila svůj život když byly větší a stihla jsem i být věšákem:-)Nemůžeme tu radit když jsme to samy dělaly tak jak je tu psáno...a myslím,že každá milující máma je věšák a věšákem bude aspoň po dobu mateřské.Určitě má dvanáctiletá dcera si už ze mě věšák nedělá.Má své zájmy a má ráda se pomazlit...i se zavřít v pokojíčku a dělat si své.Nelámala jsem nic přez koleno.Opičí láska je podle mne o něčem jiném.Ne o věšáku do čtyř let...ne o strachu.
Pokud by ale moje dvanáctiletá za mnou lítala i na záchod to bych nesnesla...ale Veronika píše o tříletém dítěti a to je podle mě ještě o něčem jiném.

A ještě jedna poznámka.
Mé děti se nenaučily samy zabavit, protože jsem jim jejich volný čas vyplňovala já, svými nápady a hrami. Sami to neuměli. A tak se buď prali, nebo nudili.
Je důležité, aby máma měla od začátku "chvilky pro sebe", aby se dítě naučilo nakládat se svým volným časem.
Může dostat předloženo několik možností, jak se zabavit. Pakliže mu nic z toho nebude dobré, ať si tedy vymyslí něco samo.
U nás se to taky neobešlo bez protestu.

Matko tří dětí,
opravdu si myslím, že nežijeme jen pro děti. Děti mají i otce, minimálně, a na ten záchod bychom si mohly dojít samy.
Milovat neznamená obětovat se.

Když se tolik zhlédneme v dítěti, a zapomenem na sebe, je to opičí láska. Pak budeme podvědomě očekávat satisfakci. Že pro dítě budeme bohem (mluvím o batoleti a předškolácích, kojenec je jiná kapitola). Pak budeme mít problém ho pustit do světa, pořád si budeme dělat nárok na dítě.
"Přece je to MOJE dítě, já jsem ho kojila a destkrát za noc k němu vstávala..."

Opravdová láska je dát-a nic nečekat.

Já jsem to dotáhla tak daleko, že ještě školní děti na mě visely, nechtěly jezdit do školy v přírodě, bály se někam chodit samy, bez maminky, protože jsem vždy všude byla s nimi.
Dnes (10 a 12 let) už je to dobrý. Ale musela jsem to částečně utnout, a částečně dospěli sami.
Opravdu si myslím, že není smyslem života matky vodit dítě 10 let za ručičku, to mu spíše uškodí. Pokud jde o malé dítě, tam je blízkost mámy nutná a samozřejmá. Jen v těch 3 letech je vhodná doba na pomalinké osamostatňování.

Já jsem na tom byla stejně...ani na záchod jsem nemohla.Je pravda,že jsem si to dělala sama..jen kvikly a už jsem letěla.Pokud jsem byla na mateřské..bylo to sice unavující,ale brala jsem to jako samozřejmost.Neunavovalo mě to tolik i když někdy jsem byla vysílená.Brala jsem to od srdce i s tím,že jsem děti chtěla a od toho jsem s nima doma abych se jim věnovala.Je to normální stav milující matky a myslím,že nejsme jediné kdo to tak cítí.
Jediné v čem as tebou naturo nesouhlasím,že si nemáme nechat nakukat,že jsme tu jen pro dítě.Pokud je malé je to samozřejmé.Ale je to můj názor:)

Myslím, že Terina to napsala moc hezky. A správně.
Je hrozně vysilující, když se na Tebe pověsí dítě, byť milované. Normálně Tě vysává, a ať už vědomě či podvědomě na Tobě parazituje.

Tříleté dítě je schopno pochopit, že TEĎ zrovna nemáš čas, ale pak přijdeš a budeš si s ním hrát.

Něco Ti povím, taky jsem se dětem věnovala od rána do večera. Myslela jsem si, jak nejsem vzorná máma.
Ale sama jsem hubla, chátrala, cítila jsem se, že něco není dobře. Děti se na mě upnuly a s nikým jiným nechtěly pak být, když jsem šla do práce, bylo jim 2a3/4 a 5 let. To bylo pláče a výčitek-od vlastních dětí! Do té doby já jsem sama nemohla ani na záchod, a když jsem šla do obchodu, sledovali mě z okna, byť s tatínkem v zádech. Manžel by mi s nimi i pomohl, ale ony chtěly jenom mně.
Do jednoho dvou let jsem to byla ochotna tolerovat. Pak mi to začalo vyloženě vadit.

Denně jsem se jim věnovala každičkou minutu a sama četla si třeba četla v noci, až usnuli.
Když jsem to chtěla měnit, měla jsem hrozné výčitky, které děti ještě přiživovaly. Trvalo mnoho let, než pochopily, že tu máma není na světě jen pro ně, a že má taky svůj život. Ale byla to má chyba. prostě jsem se jim od počátku zcela obětovala. U kojence dejme tomu, to ani jinak nejde. Ale nevystihla jsem ten správný čas, a pak už to byl problém.

Nenech si nakukat, že jsi tu jen a pouze pro dítě. Máš svůj život, a malej ať se vzteká, třeba ať brečí ("jak ho nechceš") v pokojíčku, nebo buší do polštáře zlostí, co sis to dovolila. I to si děti musejí projít. Zlost lítost, frustraci. Nakonec pochopí, že maminka je samostatná jednotka, která je tu vždy, když opravdu potřebuje, ale nepřiběhne, kdykoliv si pískne, kvůli každé hlouposti.
Je vhodný čas začít. Tak ho nepropásni.

My matky chceme být dokonalé, nic nezanedbat, a pod tíhou "chytrých příruček" (většinou amerických) svému dítěti dát to nejlepší. Ale to neznamená ztratit vlastní osobnost.

mas strasne debilni dite asi jdi snim k psychyatrovi at mu da nejake sadativa na spani a pak budes mit klid .

Tedy nevím, zda jsem ta pravá, abych tady rozdávala rozumy, protože mám taky někdy pocit, že se z těch svých prcků sesunu. Jsou totiž totéž v bleděmodrém, co popisuješ, prostě věnovací. Mám dva, tři a čtvrt (kluk, nechodí do školky, velmi chytrý a velmi temperamentní) a rok a třičtvrtě (holčička, mazlenka panenka a trošku potvora). Po zkušenostech doporučuji:
1. Umazlit k smrti. Hladit, usmívat se, chválit, přivinout při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Zvlášť pokud je Tvůj chapeček přes týden ve školce, může mít pocit malého kontaktu s maminkou, tomu by naznačovalo to hledání a hysterčení, když Tě nevidí. To dělají děti v mladším věku, tříleťáci obvykle (po vysvětlení) snesou mamčinu nepřítomnost.
2. Unavit. Dlooooouhé procházky pěšmo bez kočárku, cvičení rodičů s dětmi (ale pokud jsem pochopila, Tvůj synek je přes týden ve školce, takže snad někdy večer v týdnu by šlo chodit cvičit?), bazén a plavání. Fotbal, tenis, hry na babu či na vojáky, hřišťata se stejně starými kamarády. Moje děti MUSÍ ven dvakrát denně minimálně na hodinu a půl, jinak jsou jako banda opic - demolují byt i mé nervy, jsou zlostné a rvou se spolu.
3. Věnovat se, hrát si s ním, ale stylem : teď si s tebou půjdu půl hodiny hrát tak, jak chceš, a ty mě pak necháš v klidu podívat na televizi a budeš si hrát zase chvíli sám, vždyť už jsi velký kluk. Nachystat aktivity pro samostatnou činnost (např. prohlídni si tuhle knížku a pak mi řekneš, jaká zvířata tam byla, namaluj, co jsme viděli na procházce, postav autům garáž z kostek..... atd.atd.)
4. Komunikovat o tom, co zrovna dělám a proč to dělám a proč chci, aby on zrova dělal tohle (např. Teď jdu na záchod, chvilku tam budu sama a ty za mnou nepůjdeš, protože tam chodí i císařpán sám. Zatím můžeš vymyslet, co budeme vařit k obědu...).
Nedokážu říct, zda to, co popisuješ, je či není normální, na to má každý jiná měřítka. Jen si myslím, že důležité je přijmout dítě takové jaké je, i s jeho chybami a bez výhrad a nesnažit se předělat jeho povahové vlastnosti (tím teď nemyslím nechat se od něj bezmezně terorizovat, spíš respektovat, že je na některé věci citlivý, nebagatelizovat a nehubovat za strachy).
Příčin chování může být hodně, může to být i projev jeho přirozeného naturelu, ale spíš bych to viděla na pocit nedostatečného kontaktu s mámou - je to takové volání o lásku. Zkus víc dávat, uvidíš, že budeš víc dostávat. Děti jsou v tomhle stoprocentní zrcadlo svých rodičů. A přeju hodně štěstí.

tak to se mam na co tesit.Muj kluk ma rok a pul a skoro stejne to mam doma a to jsem si myslela,ze cim bude starsi,tim to s nim bude lepsi a jak vidim,tak asi ne.Myslim,ze ani rada na takove deti neexistuje,pokud na nich nechceme pachat nasili.Je taky Verco mozny,ze uz jsi na prasky proto,ze jsi takto s nim uz tri roky a me to zatim tak moc nevadi,protoze jen rok a pul.Ale jedna vec se mi velmi osvedcila,nebyt s nim doma!!Pokud je pekne,jako treba dneska,tak jsem s nim od rana venku a on se vydovadi s ostatnima detma a ja se trosku odreaguju s ostatnima mamkama.Ja mam pocit,ze mu je uz v tomto veku byt moc tesnej a doma se opravdu neustale dozaduje moji pozornosti.Mam jeste tu vyhodu,ze jde po obede spat a ja aspon treba uvarim nebo relaxuju.A moje sousedka to mela podobne,zlepsilo se to nastupem do skolky a ona vypadla do prace mezi lidi,takze se ten problem zmensil.
Opravdu jsem se pri cteni od srdce usmivala,protoze to mam fakt doma v mladsim vydani.