Mám se vdat z rozumu?

Vdávání z rozumu? Co to je?

Nemusí to být nic mimořádného. Mně by jen zajímalo, jak ses s tou krizí středního věku vypořádával, jak ses cítil, co a jakým způsobem sis chtěl dokazovat, jak se na to díváš s odstupem času apod.

A co konkrétně mám Agnes popsat? Ono to není nic mimořádného, je to o krizi středního věku:-)

Ta moje výzva byla sice pro MMX, ale to nevadí. :-) agnes007(zavináč)centrum(tečka)cz

Agnes, nechces sem dat svuj mail? Rada napisu, tady to zas tak anonymni neni.

Ad Radka a MMX: Muj kamarad se ozenil s holkou, ktera si ho nevazi a docela sproste ho vyuziva proto, ze se znaji od sestnacti (je mu 32 a nikdy jiny vztah nemel), proto, ze "vsechny zensky jsou stejny" a tak nema smysl hledat jinou, kdyz uz jednu ma, proto, ze spolu maji dum, a proto, ze "zadny manzelstvi neni perfektni" a tak nema smysl se snazit dosahnout neceho, co neexistuje. Rika, ze je docela spokojenej - spoustu veci zkousne a kdyz s ni nesouhlasi, tak ji proste ignoruje. Zalezi na tom, co chces. Pro me by takovyhle vztah byl peklo. Ale nevyvracim, ze snatek z rozumu neni vzdycky spatnej napad.

Tak se klidně svěř. Tady je to anonymní a mně by to taky zajímalo.

Ano Radko, máš pravdu Přesně řečeno vlastní styk, protože sexuální zážitek jsem měl již s tou první :-) Pokud dobře počítám, tak to bude již 22 roků. Co se týká konce Tvé otázky, tak vlastní odpověď je trošku komplikovaná. Měl jsem takové období, kdy jsem si chtěl cosi dokazovat a pokud by manželka znala celou pravdu asi by byla smutná, ale něvěra v tom plném slova smyslu to nebyla. (A symozřejmě to mám uzavřené ve 13. komnatě, kterou nemíním otvírat. I když asi cítím potřebu to někomu svěřit).

Jestli se nemylim, tak Tvuj prvni sexualni zazitek jsi mel prave s Tvoji manzelkou. Muzu se zeptat, jak dlouho spolu jste a jestli jsi ji byl nekdy neverny. Jinak naprosto souhlasim s Tvym prispevkem. Mam podobnou zkusenost.

Dovolím si zde napsat svůj příběh z pohledu muže a upozorňuji, že bude trochu jiný než očekáváte. Nejprve jenom krátce, že jsem byl velmi přísně vychováván, navíc na vesnici a nějakého přirozeného blbnutí (úměrně věku samozřejmě) se mi moc nedostalo. Navíc výchova byla v duchu absolutně nikoho nezklamat, nezarmoutit, pořád cítit velkou odpovědnost pomalu vůči celému světu, jenom jsem poslouchal co by tomu řekli lidi (musel jsem se chovat přesně podle "linky", aby matka mohla všechny známé poučovat, jak tu výchovu má zmáklou). Potom jsem poznal první vážnou lásku, ale těsně před tím tzv "poprvé" mě nechala. Byl jsem z toho hodně špatný, ale to asi zná skoro každý, jaké to je. No a vytloukl jsem klín klínem, defakto obratem jsem si našel jinou. On to ani nebyl truc, spíš opravdu nutnost a potřeba, abych se z toho nezbláznil. Po nějaké době, řekl bych po zklidnění bych klidně i opustil, jenže jsem k tomu nenašel odvahu, zapracovaly výchovné mechanismy z dětství, to podvědomí nás bohužel ovlivňujeme i když si to občas nechceme připustit. Jenom podotýkám, že já jsem byl její první vážná známost i první láska se "vším všudy". A závěr: vzali jsme se, máme velmi spokojené manželství již několik desítek let, tolerujeme si vzájemně koníčky, sex máme harmonický atd. Když někdy čtu některé horory, které se ději v rodinách nebo zjistím, že třeba sousedi - navenek "spořádaná" rodinka, kde sousedka zažívá pravidelně peklo od tyrana manžela ap, tak jsem vděčný za tento sňatek z rozumu. Když totiž utečete hrobníkovi z lopaty (můj případ) a zjistíte, jakou báječnou oporu máte v tom druhém, nezbývá než děkovat osudu. Na závěr jenom malá poznámka: když se někdy podívám na fotku mé první lásky (máme ji doma na společné fotce z letní brigády), tak přemýšlím, kam jsem dal tehdy oči a proč jsem to tak těžce nesl. Tím ale nechci říci, že nemáte jít za hlasem svého srdce, jenom naznačit, že velká láska ještě není zárukou šťastného života.

Ahoj, jsem na to podobne jako "zamilovana". Nechtel by si nekdo ten muj pribeh precist a poradit mi? Ale jen pres email prosim. Mam strach, ze by se to proflaklo, preci jen sem chodi hodne lidi co me zna. Diky.

Ahoj, né že bych Ti poradila :-)), ale můžu Ti napsat, jak jsem to řešila já :-), pokud to je ještě aktuální.Myslím, že to co popisuješ je naprosto normální. Téměř všechny moje vdané kamarádky to popisují podobně :-))) asi tak po 4 dcl vína :-) (akorát je dost blbé se k tomu přiznat veřejně a za střízliva :-). Člověk má prostě tendenci si někoho s kým každodenně nežije nebo nechodí idealizovat. Ale to že cítíš, že "tam něco je" vůbec neznamená, že byste spolu dokázali žít nebo že by s tebou chtěl být on.Jednou jsem té iluzi podlehla, spálila mosty, jaké bylo mé překvapení, když mi řekl, že nic takového po mně nežádal a že jsem to neměla dělat. Je velký rozdíl, cítít lásku na první pohled a s někým žít. Jinak - myslím, že ženy institut sňatku příliš přeceňují. Taky jsem si nebyla jistá, zda se mám vdát z rozumu... Ale manžel prohlásil, když se nevezmeme, jak zjistíme, že nám to spolu nejde. Měl pravdu. Žijeme spolu naprosto v poho.

No a co proboha??? Tak at drbou, tobě se jedná o celý život a drbny ti ho neusnadní, na to se můžeš teda spolehnout.Bože holka, děti nemáš, jsi mladá, nerozmýšlej a jednej, jak ti srdce káže. Až se vdáš a budeš mít děti, už nebudeš moci rozhodovat tak snadno, a třeba ti přijde situace, kdy se budeš muset rozvést tak jako tak a drbny pořád ještě budou. Takže:jestli s klukem nejsi spokohjená, jdi od toho a rychle, vdávat se v tomhle rozpoložení je největší pitomost.Jsem taky z vesnice - a malý, tak vím o čem mluvím, neboj se drben, kašli na ně a poslouchej jen sama sebe, ani tchýni ani rodiče, už jsi dospělá.

pro Zamilovanou:Ahoj, zdravim Te ! Nevim, jestli sem jeste obcas nakouknes, ale presto sem chci prispet i svym nazorem. Vlastne uz to tady bylo vicemene vsechno receno. Rozhodnout se musis samozrejme Ty sama podle sveho nejlepsiho uvazeni. Ja osobne si myslim, ze takovy vztah, ktery mas Ty nyni se svym pritelem by se pozdeji urcite rozpadl. Mozna, ze tim pravym nebude ani ten Tvuj "idol", to by jiste stalo za to to vyzkouset, aby sis tim byla jista a jednou pro vzdy jsi to mohla uzavrit. Ale rozhodne brat si kluka, ktereho uz ted nemilujes, ktery Te uz ted nepritahuje, je podle mne spatny tah. Nedelej to a na drby se vykasli. Urcite by to nebylo fer vuci tvemu klukovi, ale PREDEVSIM !!!!! by jsi Ty takhle nebyla NIKDY stastna a s velkou pravdepodobnosti by jsi drive ci pozdeji potkala ve sve blizkosti /v praci, mezi prateli.../ nekoho, koho bys milovala a zaroven si ho vazila. A potom by to bylo jiste komklikovanejsi, protoze uz by jste mohli mit i dite/deti. Preji Ti hodne stesti! Rozhodne nemej strach, ze pokud se s pritelem rozejdes, tak ze bys zustala sama. Ten PRAVY muz pro Tebe teprve prijde!!!TerezaP.S. Ja mam zkusenost trochu jinou. Mam kamarada, se kterym uz se zname spoustu let a ktery me ma moc rad a chtel by se mnou zit. Take ho pritahuji sexualne. Ja ale vim, ze ho mam rada jen jako kamarada. Vazim si ho jako cloveka, mame spoustu spolecnych zajmu,ale jako chlap, i kdyz je hezky, me proste nepritahuje a jsem si jista, ze pokud bychom meli zit zivot bok po boku, tak bych mohla ucinit jeho stastnym, ale urcite ne samu sebe. A take jsem mu to opatrne jiz pred casem sdelila, aby i on se s tim casem srovnal a mel cas a prostor k tomu si nekoho najit. Zatim jsme porad prateli a doufam, ze to tak zustane, i kdyz si kterykoliv z nas najde partnera.

Zamilovaná ?!nevím proč píšeš své "jméno" jako zamilovaná. Vždyť ty ZAMILOVANÁ NEJSI - teda určitě ne do toho, kterého si máš brát.A když už rok před svatbou uvažuješ o rozvodu, tak z toho rozhodně nemůže být šťastné manželství !!!A na drby nejen na vesnici se vykašli. Drbat budou nejen dva měsíce, ale třeba i půl roku, ale pak se najde "nový" a pikantnější objekt na pomluvy. To mi věř !

Asi máte pravdu, já si to rozumem taky uvědomuju. Často se ale za sebe stydím - není pravda, že si ty myšlenky nemusím vyčítat. Kdybych to samé zjistila o svém partnerovi, dost by to se mnou zacloumalo, žárlím i na menší prkotiny :-) Doufámm, že mě to jednou samo přejde, protože jsem vždycky chtěla mít férový vztah, žádný tzv. "volný svazek", kdy má každý z partnerů milence... ať už reálného, nebo vymyšleného.

blbost je vecna a kdo se sam nespali, malokdy uveri,ze onen idol za to nestoji a bude si hrat donekonecna na cobykdyby....kazdy mame pravo si zkusit kotrmelec,ale meli bysme pocitat s tim, ze si muzeme rozbit hubu...nebo nemusime, ja si ji rozbila,a hodne toho litovala, ale ted uz nelituju, docela se to zahojilo a ted jsem o to opatrnejsi a nemusim ve svem krasnem a bezproblemovem vztahu myslet na to, jake by to bylo s nekym, koho tak moc neznam. Takze....pokud ti to vazne stoji za to riziko,ze si nabijes pusinku,tak do toho bez.

Nestastna, mnoho lidi by ti mohlo zavidet tvuj krasny vztah s pritelem. malo komu se v zivote podari potkat cloveka, se kterym si bude rozumet s koho bude mit rad. je to pekna hloupost chtit zahodit tak krasny vztah za neco nesmyslneho - za kluka, ktereho neznas, ktery te nechtel, tudiz jsi ho nikdy nepritahovala. Zda se mi to jako hloupost stavet na fyzicke lasce, jsou to jen hormony, zazila jsem to same!! Zkus si predstavit, ze bys s timto idolem byla 2 roky. Kazdy clovek casem zevsedni, zosklivi, zestarne. Musis hledat priority v necem jinem, nez je buseni srdce a fyzicka pritazlivost. Byla jsem stejnym zpusobem zamilovana do jednoho idola. byla jsem po nem posedla. Pak jsme se vidali, chvili spolu chodili, byla jsem v sedmem nebi, sex s nim byl uzasny, opravdu nadherny!! Ale pak prislo vystrizliveni. zacala jsem poznavat jeho spatne stranky, sklony a postoje k zivotu a nakonec to skoncilo rozchodem. 10 let se mi trasla kolena, kdyz jsem ho potkavala a po 2 mesicich znamosti?? kolena se mi netresou, srdce nebusi, vidim hloupeho kluka s nadhernou fasadou a uzasnym sexepilem. V tomto pripade bys mela dat na svuj rozum a nekazit neco tak hezkeho, co jste vybudovali. nyni mam kluka, ktery je ten nejlepsi, jakoho jsem kdy mohla potkat, je to ten pravy muz pro zivot, pro me. A nemuzu rict, ze by se mi z nej podlamovala kolena a busilo mi srdce, ale citim, ze je to ono. Je to nadherne, prozivam s nim pocit jistoty a klidu a to me naplnuje. myslim na budoucnost a mam kluka, na ktereho se mohu spolehnout, ktery me nenecha ve stichu, je zodpovedny. A toho si cenim nejvice. jak se rika, krasa pomiji, blbost je vecna, tak to plati na sto procent. Trvalo mi 25 let nez jsem to pochopila. Preji ti hodne spravnych rozhodnuti.

Pro Nešťastnou: Z mého pohledu jsi na tom přece mnohem lépe, než slečna Zamilovaná :) Každý přece vždycky o někom často sní, o určitém idolu, který je, bohužel, často nedosažitelný. Pokud Tě Tvůj idol jednou odmítl a Tvůj kluk Tě má rád, pak s ním můžeš dál klidně chodit a žít a za to, že taky myslíš na někoho jiného, se stydět nemusíš. Jednou Tě přece odmítl, tak je z mého pohledu na 100% jisté, že by Ti s ním nikdy nebylo dobře. Rozhodně je horší (viz jiné příspěvky) když člověk chodí s někým, koho vlastně nemá doopravdy rád. Zkus se nad tím zamyslet :)

Ahoj, já jsem četla s napětím příběh Zamilované. Můj vlastní je bohužel ještě horší. Mám kluka přes 2 roky, s kterým si rozumím (občas mě naštve, ale to je asi normální) a který mě dokonce velmi sexuálně přitahuje, sex s ním je krásný. Taky on mě hodně miluje, chce si mě vzít (časem). Má taky spoustu moderních názorů stejných jako já a já si toho moc vážím, protože takových je málo. On např. uznává ženskou emancipaci a podobně. Přesto mám problém: v noci se mi zdá (a ve dne občas sním) o jiném klukovi kterého jsem znala mnohem dřív, kterého jsem se i kdysi dávno snažila sbalit, ale neúspěšně, odmítl mě. Potkám ho tak jednou dvakrát za tři měsíce, vždy mě přátelsky zdraví, ale nikdy se nemáme příležitost dostat do osobnějšího rozhovoru, jsou kolem kamarádi, já se ostýchám a kdoví co si myslí on. Ale přesto se mi vždycky rozbuší srdce, dalších 14 dní na něj intenzivně myslím, a když mám problém, mluvím k němu v duchu nebo si představuju, jak se někde potkáme... Měla bych otevřít oči a pochopit, že mě odmítl a nemám šanci. Svoje toužení po něm si vyčítám, říkám si, že jsem hnusná a můj kluk si to nezaslouží. Nechci se ale rozejít, protože jsem si jistá, že (kromě té platonické lásky) lepší na světě není. On ten můj je možná i lepší než ten dávný idol, alespoň z racionálního pohledu, jenomže holt přišel až druhý a už jsem se nedokázala zamilovat "tak naplno". Není to rozhodně jeho chyba. Nevím ale, co mám dělat - protože na onu "platonickou lásku" není šance, a kdybych se rozešla a našla někoho třetího, trpěl by ten vztah stejným syndromem. Ještě chci napsat, že jsem měla asi 4 kluky před tím, ale všichni byli jen "dočasná náhrada" za toho nedosažitelného. Nikdy to s nimi dlouho nevydrželo, až teď s tím pátým přes dva roky, takže nevím jak to celé dopadne. Zatím oddaluji svatbu a myšlenky na společné bydlení jak to jde, abych se neunáhlila, ale donekonečna to nepůjde.... ach jo.