je to maniodeprese????

Zacni s BAP neco delat (zajdi k odbornikovi), jinak o tu fajn holku muzes brzy prijit... :(
P.

Tuto diskuzi o BAP (viz. odkaz) navstevuje vic lidi...

http://diskuse.doktorka.cz/maniodepresivita/archiv/530/

P.

Koukám, že precizní čeština je v tahu, ač mě živila. Legrační. Hrubky, pokus spočítat u pokladny peníze a aplikované léky jsou občas logická srážka zájmů v jednom mozku. Tradiční večerní tupost ale neznamená, že soucit s druhými je menší, o pochopení netřeba žádat. Naučte se to, pokud trpíte stejnou diagnózou, velmi to ulevuje...

Zdravím - nelituju jediné vteřiny svého života a jak to tu čtu.. :), snad něčemu pomůžu. Řešit tak náročnou diagnózu po netu samozřejmě nestačí, ať už je to následek krutého dětství, podceněné dospělosti, nebo vrozená záležitost. Doporučuju při prvním podezření na bipolárku co nejdřív návštěvu psychiatra. Psycholog nestačí.
Fackuju se s tím taky od dětství, léčím se po totálním zhroucení teprve 2 roky - kdo to měl vědět, úsměv - a pravdou je, že když se člověk naučí respektovat svoje tělo, dá se s tím něco dělat, dá se s tím naplno žít. Mladší lidé mají určitě větší šanci nasekat této težké diagnóze zadek.
Člověk se nesmí litovat. A nechat se litovat. Je to tvrdé, ale
i třívteřinové výkyvy depresí a mánií se nakonec po měsících / letech / mravenčí práce určitě za podpory stabilizátorů a antidepresiv dají zkrotit. Úzkosti doprovázející diagnózu chtějí vždycky náruč druhého člověka. Dočasně.. Okolí musí pochopit jediné - přijde náraz únavy, či přílivu nezdravé energie a každý, kdo žije s bipolárkou - má právo v půlce věty položit telefon, není povinen opakovaně nic vysvětlovat, nikomu se omlouvat, protože únava je u maniodeprese
poslední varování, aby se člověk vydýchal. Na 5 minut, to lze všude. Samozřejmě v prac. procesu je to třeba těžší, ale není to žádný handicap. Vůbec si neumím představit pravidelnou pracovní dobu, pravda, když je těžší den, nelze vyjít mnohdy z bytu. Ale lze vychovávat děti, po takovém pardon - Saigonu nakonec dělat práci, která člověka zkrátka nejvíc baví, a ještě díky diagnóze přichází dar empatie a moudrosti, která se může rozdávat dál. Prát se s bipolárkou je vcelku zbytečný boj, moje zkušenost. Vnímám signály těla a dívám se, jak můj stav prostě probíhá a vím, že každá chvíle klidu je důležitější, něž cokoli jiného. Nebýt s tím sám si člověk přeje, ale ani nejbližší doprovod a partner nemůže pochopit nikdy - nikdy.., naštěstí - jak strašná je to tíha, která nevíme kdy konečně poleví a kdy nás naopak dostane do nepoužitelného stavu. Proto každý z nás má vůči sobě povinnost okamžitě reagovat na jakýkoli varovný povel těla a neřešit nic víc. Stačí i žízeň/ chvilková / a nenapít se okamžitě znamená třeba 3 dny depresí a spavosti, atd.. Přála bych vám, kdo se teprve začínáte kamarádit s bipolárkou, abyste měli dobrého lékaře, zkuste jich víc, je to v pořádku a také vám fandím, abyste nikdy jako někteří pardon - hlupáci - nevynechali léky :), jinak se to na první zátah zvládnout nepodaří. Uzdravení je možné, samozřejmě. Ne měsíce, ale roky jsou třeba. Navíc - po čase každý obdařený touto atrakcí :) zjistí, že se dívá na život jinak, unese paradoxně mnohem víc, než většina
lidí a dokáže pomoct i tam, kde psycholog často už nestačí. Bipolární porucha je sportem z většiny velmi inteligentních a citlivých bytostí, které jsou např. umělecky zaměřeny, tvoří dokonalé věci , jsou kreativní a často nejvíc ve své práci vynikají. A stojí je to denně několikrát ty slavné poslední síly, tím myslím opravdu dno,
kdy nelze zvednout hlavu z polštáře a jediná věta vyslovená nahlas je výstup na K2. Ale tím se stačí netajit, okolí si na bipolární manýry zvykne, aniž by cokoli kdokoli nakonec řešil. Když to na člověka jde, propadne se mu tvář, změní držení těla, nakonec to lidi uvidí dřív, než vy sami řeknete a budou vstřícní a chápaví. A že nedáme občas najednou větu dohromady, nebo denně ke vzteku všech kolem hledáme stejné věci a neuklidíme, když to nejde - neznamená, že si nemůžeme dojít na pár drinků a být okouzlujícími společníky, naopak, naopak... Maniodeprese je důvod žít opravdu každou minutu naplno a splnit si své nejhlubší sny. Jde to. Jinak se
potvora vyprovodit nedá. Ať i při nás stojí vše dobré, bipolárka je největší výzva, rukavice hozená nemilé, chronické a bezesporu křečovité netrpělivosti. Že? :)))

Zdravím, zatím tady čtu jen příspěvky samých "obětí", ale vlastně jsou svým zbůsobem obětmi všichni zúčastnění. Já mám ten pocit, že tím trpím také. Jenom mám teď moc fajn holku a teprve s ní jsem si uvědomil, že je opravdu problém ve mně-předtím jsem vždy všechno přičítal partnerkám. Nejhorší je to, že přesně vím kdy co dělám špatně a jak bych se neměl chovat, jenomže to v tu chvíli nejde zastavit. Zároveň s ní ztrácím i sám sebe a to mě děsí ještě více. Ozvěte se někdo z obou "táborů". Třeba teď je mi fajn, mám chuť s tím něco dělat, ale to se mění snad dvacetkrát denně.
uklid007"seznam.cz

Tak co? Nasla jsi? P.

Muzem si o priznacich popovidat, ale asi bude lepsi, kdyz si najdes nejaky odborny clanek na netu. Ja jsem to taky tak udelala. Bohuzel vsechny(!) priznaky napr. manie na meho manzela sedely :( Mam nekolik clanku ulozeno v zalozkach (pokud budes mit zajem, tak sem odkazy dam), ale musim te upozornit, ze vesele pocteni to opravdu neni! P.

dobry den,mohl by mi nekdo popsat jak bych mohla tuto nemoc rozpoznat? mam problemy s pritelem,nevyznam se v nem a mam pocit ze se jedna o nejakou dusevni poruchu. jsme spolu temer tri roky a pripadne mi jako bych ho vubec neznala.Jeho vykyvy nalad mi pripadnou az nekdy depresivni,jindy ma velmi stastne dny po kterych nasleduji ty horsi a stale dokola...Mam o nej obavy a predevsim me tento zivotni styl velmi unavuje. partner pripousti ze by si mohl povykladat s odbornikem. dekuji za vasi radu

Zkus spise tuhle diskuzi... Odpovidaji tam psychiatri a pripadne doporuci psychologa atd.

http://www.stopstigmapsychiatrie.cz/poradna2.html

Potřebuju asi pomoct. Nevím, jestli si to všechno jen nevymýšlím. Je mi 19 let a mám ohromné problémy v komunikaci s lidmi. Neumím mluvit o svých problémech. Všechno dusím uvnitř. Říkám si, že to nikoho nezajímá a kdyby přece, proč přidělávat okolí dálší problémy. Poslední dva roky přichází jedna rána za druhou a často se chytnu u toho, jak plánuji svůj konec. Nedělá mi sebemenší problémy bavit se ve společnosti, pařit... smát se. Ale jakmile jsem sama... jako lusknutím prstů se vše obrací do toho černýho světa. Sebemenší narážka na cokoli co se mě dotýká mě vrhá uplně dolů. Někdy mám pocit, jako bych plavala v medu. Je to hrozně vysilující...jde to...ale hrozně těžce. Uvnitř to bolestně hřeje... jako kdybych plakala dovnitř a cítila teplo tekoucích slz. Co mi je?

Děkuju za radu a odkaz na diskuzi, určitě to zkusím a přeju všem HODNĚ sil.

Ahoj, opravdu zkus tu druhou diskuzi. Takovy Martin ti urcite rekne co a jak. Za sebe ti mohu rict, bud stastna, ze se manzel chce lecit! Ten muj o tom zatim nechce ani slyset a ani si BAP nechce pripustit... P.

Zkus spise tuhle diskuzi, je vice navstevovana...

http://diskuse.doktorka.cz/maniodepresivita/archiv/320/

Můj manžel nejspíš trpí maniodepresivní psychózou, chtěl by se léčit, ale má strach, aby nepřišel o dobře placenou práci na které jsme jako rodina finančně závislí. Je řidič z povolání a bojí se, že by v případě potvrzení diagnózy přišel o řidičský průkaz. Poradí mi prosím někdo, díky.

Prosim ozvi se mi na mail croton"seznam.cz

Soužití s maniodepresí partnera je opravdu očistec. Deprese je hrozná pro dotyčného. Mánie je katastrofa pro partnera. Když se můj manžel dostal do mánie, nic a nikdo ho nezastavil, musel "pryč".Dokázal být přes léto i 2-3 měsíce téměř nezvěstný. Do práce se nechodilo, nebyl čas. A pak následovaly kamarádi, kytara, noční život, výhodné kšefty, nákupy ojetých aut, půjčky bez mého vědomí /letos "jen" 70.000,-/. Proč chodit domů, kde ho čekaly jen prosby, výhrůžky, slzy? Já byla jeho brzda, nepřítel. Toto máme za sebou 2x. Letos ještě třešnička na dortu - při svých toulkách potkal tu pravou a nastěhoval se k ní. Ta ho nebrzdí, ale obdivuje. Takže jsem už měsíc rozvedená a letos v březnu naše 30. výročí svatby neoslavíme. Takže JANI hodně štěstí - třeba to zvládneš lépe.

Prosím ozvi se mi na mail:croton"seznam.cz. Řeším stejný problém. P.

Ahoj,jsem s přítelem asi tři měsíce. Všechno bylo úžasné, klasická zamilovanost.
Na začátku vztahu mi sám řekl, že nějakou dobu bral maniodepresiva, ale (bohužel) vysadil je.
Ze dne na den změna nálady, nechce nikoho vidět, mluvit, vztah je zbytečný, má strach z budoucnosti, co bude dál...
A já vlastně taky. Slíbil, že půjde k lékaři, ale je otázka, kdy.
Nevím, jak se mu pomoci, když mě odmítá a jak se dál chovat.

jak se to projevovalo můžete uvéct pár příkladů

Ó, vím o čem je řeč! Hrůza a očistec! 4 roky jsem vydržela žít s manželovou maniodepresí, ale na víc nemám a utíkám, abych osvobodila sebe a svou rodinu! Po 25 letech se rozvádím!!! Nejde to! S maniodepresí se nedá žít kvalitní život pro partnera! Celková destrukce všeho a to jsem udělala a vydržela téměř nemožné! Uffff, od maniodeprese utíkejte, jinak vás zničí!