MANŽELSKÁ PORADNA

Manžel má z prvního manželství dvě dcery- dospěle.Nestýkame se spolu, nenávidi mně a taky našeho 11-letého syna. Postavili sme s manželem dům, chci aby manžel přepsal svoji půlků domu s doživotním právem na našeho syna, ale on nechce. |Bojím se, že když se něco s manželem stane, je starší, jeho rodina z prvního manželství mně bude tahat po soudech ohledně dědičstvi a nakonec budu muset z vlastního domu se synem odejit, protože můj manžel chce, aby z domů dědili taky jeho dcery. Rozhodla jsem se manžela přinutit k rozhodnutí- přepsat dům, aby jsme se synem mali klid na duši a taky klid v rodině. Jak mám postupovat dál, nevím co mám dělat, hodně se trápim. Žijí v nejistote, což se odráži na měm zdravy.........Děkuji za rady....

Pro Aleše: napiš určitě, jestli se ten psycholog povedl a co poradil, ano?
Andy, já si vůbec nemyslím, že sis to vymyslela. Tuhle situaci jsem sama zažila a cítila jsem se jako ty. Proti tomu, co event. provádí tvůj manžel, jsi bezmocná, ale ne úplně. Nechceš oplácet stejně, nechceš mu zahnout. To je správně. Co ale můžeš, to je např. na všech tancovačkách být nejlépe oblečená ženská (podle svých možností), chovat se sebejistě (můžeš to i hrát) a trošku zaflirtovat s kamarády. Je to pro tebe přijatelné? Hlavně se nenech natlačit do role poštěkávající žárlivky, to by byla největší chyba. Vydrž! Uvidíš, že to půjde, zajdi k holiči, nech se jinak obarvit a ostříhat a roztoč rodinné úspory - přiměřeně. To ženským hodně pomáhá. A napiš, uleví se ti.

Andy kecá...vymýšlí si příběhy, má tisíce životů....nevěřte jí......dokonce byla i náhradní matka ....hihi...

Dobrý den,
hledám zde nějakou poradnu, můj problém je poněkud jiný, ale snad mi někdo napíše svůj názor. Byli jsme s manželem na zábavě, na kterou on dorazil později po fotbalovém zápase v doprovodu svých spoluhráčů a jejich přítelkyň, takže chlapci si už něco dali v autobuse a byli v náladě. Já jsem nepila, protože jsem řídila, ale je pravda, že nepiji ani normálně, vystačím si s jednou skleničkou za večer. Manžel je pivař a po vyhraném zápase, to proložil i nějakým panáčkem, takže byl opravdu opilý. Bohužel, když jsem se vrátila po jednom odvozu,bujaře tančil s jednou z přítelkyň svého kamaráda po skončení písně došlo k vášnivému polibku s prohnutím v zádech a jeho rukou zajíždějící mezi její půlky, opradu jsem ztuhla a jediné co mě napadlo, ze jsem vyběhla ven. Nevím jestli jsem staromodní, ale hodně se mě to dotklo. Toleruji manželovi treniky několikrát do týdne, zápasy o víkendech, kvůli kterým se musíme já i děti přizpůsobovat, pokud chceme strávit společně nějaký čas, samozřejmě, že po každém tréninku a zápase si jde na pivo. A už jsem i docela razignovala na to, že nikdy nepříjde , jak slíbí a někdy se o protáhne i do rána. Já sama někam chodím minimálně, chodím do práce, máme dvě děti a ještě jsem si k tomu nabrala školu, abych si dodělala maturitu. Nikdy jsem nepřišla domů, opilá, pozdě, po chlapech se ve společnosti nesápu a ani bych to nedovolila jim. Bojím se, že už nebudu manželovi věřit, že je opravdu na treninku, nebo s kamarády v hospodě. Jediné co jsem se od něj dozvěděla, je to , že co jsem viděla není pravda, protože on si nepamatuje, že by něco takového dělal. Nevím , jak to je, ale není pro mě omluvou, že byl tak opilý, že si to nepamatuje. Nakonec si připadám jako lhářka, teď nevím co dál, jak se mám chovat, bojím se, že už to nebude jako dřív, že je to jen krůček k tomu, aby mi někde zahnul. Myslím si, že by potřeboval za vyučenou, ale nejsem zastánce, toho abych oplácela stejnou mincí a nevím, jak na to. Svého manžela miluji a nevidím řešení v tom, abych se cicmala někde s někým jiným jen, abych mu to vrátila. Poradí mi nějaká dobrá duše?

Děkuju Tino,
ono to zřejmě vychází všechno z manželčina okolí. Problém bude dostat manželku do poradny. Asi má pocit, že si malá bez ní neporadí a všechno co dělá jedna, musí dělat druhá. Každopádně děkuju za "podporu".

Aleši, tohle asi sám nevyřešíš. Tvoje žena může prodělávat třeba hormonální změny, nebo může mít počínající psychický problém. Ne nadarmo se říká "jaká matka, taká Katka". Podívej se do manželčiny rodiny, třeba něco objevíš tam. Třeba jsou ženské u nich prostě po dítěti takové. Třeba to chce jen čas. Rozvod nech až na konec, na ten je dost času. Psycholog je dobrá volba, držím ti palce a napiš, jak se to vyvíjí.

Dobrý den,
mám problém s manželkou. Kdybych zde měl popisovat všechny problémy, asi by mi nestačil formulář. Zkrátka jsme spolu už 3,5 roku, máme dceru a po jejím narození, reps. po vyřešení zdravotního problému, kdy s ní byla manželka dvakrát šest týdnů v nemocnici, nastal zlom. Ačkoli se snažím ulehčit jí od domácích prací a všeho kolem, ona to odmítá, říká že jí pomáhám s něčím, co nechce, ale když jí popadnou změny nálad, tak mi tuto nepomoc vyčítá. Moje procházky s dcerou nejsou možné, protože s ní musí být (i přesto, že je unavená), návštěvy rodinných příslušníků odmítá, že by se jich dcera bála, ... je toho víc. Já už nevím, co mám dělat. Když se snažím s ní o tom hovořit, tak mi to po chvilce odmítne, případně za nějaký čas (většinou po dvou dnech) domluvené, přestane dodržovat. Když už chce s něčím pomoc, tak mi stejně vynadá, protože to nebylo hotové dřív, případně mi neřekne všechno a nadává, že si to stejně musí udělat sama ... .
Snažím se o návštěvu manželské poradny, leč marně. Sám jsem poradnu již navštívil, byl jsem i u psychologa, zda jsem normální.
Problém může být v tom, že ona nemá žádné kamarádky a když už by si mohla nějakou najít, většinou tyto nemají tolik času na společné vycházky s kočárky (rodina, jiné kamarádky, ...).
Pokud bych se měl rozvést, utrpí tím nejvíce dcera a protože z ní nechci mít osobu uzavřenou, samotářskou, bez kamarádek a kamrádů, osobu, která by jako ovce plnila přání matky, ... a to nechci.
Poradíte mi, jak vyřešit tento problém, prosím?

Řekla bych, že se stejně vrátí, ale Ty jen dočasně budeš tolerovat to co ji teď slibuješ. Až bude mezi vámi znova všechno v pořádku, za nějakou dobu začneš znova...Znám to z vlastní zkušenosti.

Dobrý den.Žil jsem s přítelkyní rok, měli jsme se velice rádi a veškeré problémy, které mezi námi vznikaly, byly pouze kvůli jejím přátelům, které jsem nikdy neměl v oblibě.Ráda za nimi jezdila na noc a já byl vždy naštvaný a vadilo mi to.Když ji naposled pozvali, řekl jsem jí, že jestli chce jet, ať si vezme s sebou i své věci.2 noci spala v jiném pokoji a 3 den se zbalila a odjela.Zazmatkoval jsem, protože mě nikdy nenapadlo, že by ode me odjela.Byl jsem naštvaný a sbalil ji zbytek věcí a dovezl jí je k hospodě, kde se prý chtěla ubytovat a vše si rozmyslet.Tím co jsem udělal, mě už nevidí jako partnera a nechtěla mě vidět ani se mnou mluvit..po 14 dnech, když jsem zazvonil u nich doma mě přijala a zdálo se, že mi odpustila..snažil jsem se,vše bylo perfektní, pak jsme se 2 dny neviděli a už mě nechce vidět vůbec.Chci být s ní, nebudu řešit její přátele a budu tolerantní, to ji stále opakuji, ale nevěří mi.Už nevím co mám dělat...

Dobrý den. Manželka zjistila, že jsem si objednal služby u profesionální dominy. Jsem 19 let ženatý a nikdy jsem nebyl nevěrný. Prosím poraďte mi, jak zachránit vztah. Děkuji.

Dobrý den. Manželka zjistila, že jsem si objednal služby u profesionální dominy. Jsem 19 let ženatý a nikdy jsem nebyl nevěrný. Prosím poraďte mi, jak zachránit vztah. Děkuji.

Dobrý den. Manželka zjistila, že jsem si objednal služby u profesionální dominy. Jsem 19 let ženatý a nikdy jsem nebyl nevěrný. Prosím poraďte mi, jak zachránit vztah. Děkuji.

Nedávno jsem potkala...I já jsem se včera na lesní pěšině dlouho, dokud mi nezmizeli z dohledu, dívala za šťastným párem středního, spíše staršího věku, též se drželi za ruce, ona nesla košíček s pár houbami.. A tiše si něco svěřovali a usmívali se přitom a já se dívala, záviděla a toužila...

Jasně že jsem přemýšlela...Odino, u tebe by asi byl nejlepším řešením paralelní vztah, samozřejmě bez následků, tím myslím prozrazení nebo rozvod.
Někdo pokládá za menší zlo se rozvést, já ale ne. Dokud máš doma děti, určitě budeš chtít, aby byly spokojené a šťastné.
Ostatně, i dlouho po vylétnutí z hnízda se ještě vracejí a negativně by pociťovaly ztrátu jednoho z rodičů.

Evo, takových lidí jako jsi...Nedávno jsem potkala dvojici, mohlo jim být tak 70, šli jen tak na procházku parkem, drželi se za ruce a čišela z nich taková pohoda a láska...to bylo tak hezký, až dojemný. Můžu jen závidět.

Milá Evo, nestěžuju si,...Jasně že jsem přemýšlela nad řešením. Přijde mi, že kdybych se rozvedla, tak nikdo nebude chápat, proč! Vypadáme jako šťastná rodina. Budu na vině já, že mě pálí dobré bydlo...manžel není ani alkoholik ani násilník...tak co mi schází. Na jednu stranu si říkám, že ve 34 letech mám ještě dost času před sebou a při představě doživotního celibátu (nejde jen o sex, ale i o pouhé pohlazení, pusu, obejmutí) je mi do pláče a chci utéct, ale kam? Na druhou stranu nechci ničit dětem rodinu, zatím to nijak nevnímají, mají nás oba rádi...připadala bych si trochu jako sobec, že jim to chci vzít. Každopádně ta finanční rezerva mě také už napadla, člověk nikdy neví, kdy se mu bude hodit.

Tady umřela paní, která...Evo, takových lidí jako jsi ty je už málo.
Já nejsem mladší, budu asi v tvém věku.
Když píšeš o tom sousedovi - jsou typy lidí, pro které není vůbec na obtíž posloužit tomu, s kým prožili celý život. Nevím, jaký vztah jsi v manželství zažila ty, ale mě vždycky děsila představa, že bych jakkoliv byla závislá na manželovi. Takové vztahy, kdy spolu dva šťastně zestárli, to je pro mě z říše pohádek, a přesto se to stává.
Nemyslím si ale, že by to nebyla moje vina, nejsem prostě typ, který by dokázal udělat muže doživotně šťastným a ani jsem sama nepoznala muže, který by udělal šťastnou mě.
Už ale nezoufám, beru to tak, jak to je.

Víš, Evi, to je právě to...Tady umřela paní, která už na tom byla dlouho tak, že byla dementní, krmit ji musel manžel, utíkala v noci z domu skoro nahá atd. Nebyli ještě s mužem příliš staří,jen tak kolem 60 ti let. Když jsem ho později potkala a říkala jsem kromě o lítosti též, že snad se mu alespoň trochu ulevilo z toho, co prožíval a on, člověk jednoduchý, prostý venkovan mi řekl: "Bylo to lepší než ta samota..."
Od té doby, já, tehdy toužící po samotě a ještě silnější, než dnes, jsem se zarazila a leccos pochopila.
Proto jsem si tě dovolila zeptat. Možná jsi ale o dost mladší a věř mi, každým rokem se ubývají síly a s nimi i kdysi tak přirozená rozhodnost.
A jistěže ti rozumím-bezmocnost a nespravedlnost jsou strašné. A postěžovat si můžeš dovolit, protože kromě toho, že vímě, že to spousta lidí má ještě horší, i naše srdce ale přesto mají svou vlastní bolest.

Víš, Evi, to je právě to nejhorší, že dokud nepoznáš obě varianty na vlastní kůži, nebudeš nikdy vědět, co je horší.
Já jsem si celkem dobře zvykla na život jen sama se sebou, už umím být sama.
Nemůžu jen pořád pochopit, kde je spravedlnost, že jeden všechno zaplatil a druhý si to teď užívá. Z toho pocitu nespravedlnosti jsem i onemocněla, raději se neptej jak.
Dívat se do budoucna ale pro mě není moc příjemné - když jsem kdysi četla, že stáří je hlavně osamělost, myslela jsem, že se to přehání.
Ale bohužel, je to tak.
Proto se bojím toho, že jednou nebudu moct chodit do práce.

Milá Evo, nestěžuju si,...Já vím, rozumím ti. S tím šetřením je problém, bohužel už jsme v důchodu, i když oba ještě trochu přivyděláváme.
Tvůj stesk po místě naprosto chápu, také já bych se snad zbláznila, opustit svůj milovaný dům a zahradu, ve kterých mám náhradu za vnitřní osamění, ty jsou ještě stále se mnou. Mé koutky, má půda...
A nevím, Mandolínko, nevím, tolik jsem slyšela a četla o tom, že je lépe vydržet, než být sám. Co ty tomu říkáš? Jsi v tomto ohledu štastnější?