Co se se mnou děje?

A kdybych si to vše hned na začátku přečetla...Neurol, není antidepresivum - je to lék na utlumení a uvolnění svalů z úzkostné křeče - ze začátku (než začala zabírat AD jsem jej brala a stále jen spala) - šlo o přechodnou dobu, abych si nechtěla ublížit...můžeš věřit komu chceš, jen si hodně rozmysli co uděláš - jsou dvě volby...podchytíš to vše ještě relativně včas, nebo se ti začnou nálady zhoršovat natolik, že pošlapeš co se dá a stejně dojdeš tam co já...

A ještě jedna věc...psycholog ti nepomůže - chodila jsem půl roku v intervalu měsíc...a ona nepoznala, jak moc zle na tom jsem, kdybych k ní raději přestala chodit a vyhledala odborníka z medicíny(ne z filozofické fakulty), dnes už bych byla úplně jinde...žiju jako ostatní, řídím auto, směju se, už nejsem maska bez mimiky a za to vděčím jedné psychiatričce, která včas nasadila léčbu. Sice mám ještě několik měsíců zobání antidepresiv před sebou, ale vděčím za to psycholožce, která jen poslouchala - problém neřešila...

Jestli k tomu mohu něco málo říci, asi se ti zprvu nebude chtít jít, ale než dopustit, aby ti bylo hůř...zkus si zajít k psychiatrovi, neboj se nic...já se také bála, tak dloho jsem se bála, až jsem si vypěstovala slušnou depresi. Nebudu psát svůj příběh, bylo by to na dlouho a nic příjemného...nicméně psychiatrie je lékařský obor jako každý jiný, pakliže si budeš zasluhovat antidepresiva a psychoterapii dozvíš se to, pakliže ne...alespoň tě psychiatr vyslechne...jinak bez předpisu Felisio 400mg (přírodní antidepresivum z třezalky - zvyšuje hladinu serotoninu v mozku + vitamín B teď nevím jeho přesné číslo, poradí ti v lékárně...jedna se o jeden ze skupiny vitamínů B

Lexaurin jsme meli doma,nebyl to pokus o sebevrazdu,byla to jen hrozna blbost ze vzteku,rupli mi nervy,nevedela jsem co delat.Byla jsem na JIP,dna dny,pote rpozhovor s psycholozkou za kterou mam zajit zas v zari.

DANO pokus o sebevraždu? To by tě měli odvést na psychiatrii ne? A jak si přišla k tomu lexaurinu,nepíšeš že by si předtím navštívila nějakého odborníka.Ozvi se.

moje situace se vyhrotila natolik,že mě odvezla rychla,pozila jsem 14leaxaurinu 1,5mg...byla jsem dva dny na JIP,pak mensi pohovor s doktorkou asi psycholozkou..a mam k ni prijit zas v zari,popovidat si co a jak.

Milá Dano, jste velmi mladá na to co jste musela prožít.Mě je 40 a život se se mnou nemazlil a podepsalo se to na mé psychice.Osm let jsem chodila k psychiatričce-velmi výborná žena.Pokaždé jsme si povídaly a rozebíraly mé problémy.Vždy se mě zeptala jestli chci léky.Nikdy mi nic nenutila.Nechala jsem si psát léky,které jsem nikdy nebrala ale ten pocit že je mám u sebe mi neskutečně pomáhal.Se všemi problémy jsem se vyrovnala s pomocí mého muže a hlavně sama v sobě jsem si dělala pořádek.Co nocí jsem nespala těch strachů a pocitů že umírám,ale dokázala jsem to a to díky svému muži a dceři a paní doktorce.Můj důvod nebraní léků? Antidepresiva a vůbec léky mají vedlejší účinky a spousta z nich jsou návykové-toto vám málokterý doktor řekne.Tyto léky vám v jednom pomohou a další problémy vyvolají.Existují přírodní antidepresiva-jsou fajn.Vyhledejte odbornou pomoc-nebojte se a uchylte se k uklidňujícím bylinkám - jste mladá jednou budete chtít miminko a veškeré léky mohou nechat následky.Přeji vám mnoho sil a dejte vědět jak se vám daří.

Dano, to co popisujete vypadá buď na depresivní stav nebo na nějakou formu úzkostné poruchy. Ze své zkušenosti bych Vám radil co nejdříve navštívit psychiatrickou ambulaci. Lékař Vám předepíše antidepresiva, podle stanovené dg. např. při možné dg. panické úzkostné poruchy i sedativa, na noc pak hypnotika (léky na spaní). Nemusíte se bát vedlejších účinků medikace. Případné obavy konzultujte přímo z psychiatrem.
Přeji hodně zdaru a znovu radím včasné zahájení léčby medikací (může být podpořená i psychoterapií).
MUDr. M.K.

mě to povídejte. já taky netuším, co se děje. Je to asi nakumulovaným stresem. od počátku základky se snažím být silná pro ostatní a teď mi to už nejde. navíc jsem zdravotní sestra na pracovní neschopnosti a navíc mě teď čeká psycholog. Odvážila jsem se napsat doktorovi a problémech a prosby byly vyslyšeny, tak doufám, že už se všeho zbavím a budu taková jako předtím.

A proč vůbec psychologa? ŠIkana na základce, střední, jedno přepadení, další okradení, rozvod rodičů, soudy o výživné, vyšší škola a úmorné učení od rána do večera. neustále v kole, nástup do práce, kde nemám vůbec čas sama na sebe, problémy s páteří. mám pocit, že to sama nezvládáma myslím, že bych tím měla zatížit někoho jiného než jen rodinu, prtoože ty si toho vytrpěli taky dostatečně.

Hledám lékaře, který by mi předepsal a prodal některé léky, jedná se zejména o antidepresiva. (Seropram + Rivotril / Lexaurin) Mám problém si to prosadit u mého lékaře. Můj email je n.pet"centrum.cz

Dobrý den.Mám velký probléma nevím,co s ním.Třeba mi tu někdo poradí.Je mi přes 30 a pořád se stydím kluků.Celý život sním o tom pravém a o velké lásce a věřím,že každý se pro někoho narodil.Jsem extrémně introvertní,žiju ve svém vlastním světě.Velmi málo mluvím,jsem přecitlivělá,mám slabé nervy a nedokážu se s nikým seznámit.Jsem úplně osamělá.S rodiči příliš nevycházím.Nedokážu žít bez cit.vztahu,který mi po dobu několika let nahrazovala tzv.kamarádka.Jen návštěvy a vyprávění jejích úspěchů.Ale i přijetí a výlety.Te´d nemám nikoho.3 roky mám proto velké deprese.Trpím sociální fóbií.Navštívila jsem mnoho psychologů.Mluvím velmi jednoduše a jsem zárove? hrdá.Lidi mě buď litují nebo nenávidí.Zažila jsem flirt,přičemž jsem se strašně zamilovala.Pro lásku bych umřela.Ale pak mě strašně trápili,má povaha prý není slučitelná se vztahem s klukem.Také prý příliš konzervativní,abych se dokázala v čemkoli změnit.Nevím,co se se mnou děje.Přála bych si s někým psát nebo potkat hodného kluka.30 let jsem myslela,že jsem normální.Jsou to všechno hrozné šoky.Prý se nikdy nevdám.Prosím pomozte nebo aspon?odkaz na nějaké stránky. Prosím nedoporučujte mi psa,jsem přecitlivělá na každé slovo a ve všem vidí pohrdání a nepochopení.Možná mi nikdo neodpoví.Psychofarmaka brát zatím nechci,i když mám hrozné stavy.Jsem romanička,věřím na osud.Děkuji.

Dano, na rozdíl od Petruš Ti radím vyhledat odborníka psychoterapeuta co nejdříve. Tím myslím psychologa, ale ten Ti žádné léky nepředepíše, nemůže. Co Ti ale může pomoci, je najít příčiny a hlavně způsob, jak se potíží zbavit. Někdy stačí jedno posezení a člověku je náhle vše jasné a ví, jak dál. Léky na uklidnění Ti může předepsat i obvodní lékař, který nejspíše bude znát i Tvoji rodinnou situaci i skutečnost, že sis zažila v krátké době pár pořádných traumat. Léky jako Lexaurin, Neurol apod. můžeš brát podle potřeby. Přestaň se bát doktora, neublíží Ti. Když Ti lék nesedne, nebudeš ho brát, když Ti rada psychologa nepomůže, nebudeš ji praktikovat. Jsem ale přesvědčená, že nestačí blízký člověk, je potřeba někdo, kdo je odborník na lidské duše. Jestli k tomu máš ještě dobré zázemí v podobě přítele, pak je to jenom dobře. Přeju Ti, aby se Tvůj stav co nejrychleji zlepšil. Je potřeba, abys žila svůj život a pěkně naplno a radostně. Aby sis uvědomila, že máš spoustu důvodů být šťastná, maminka se uzdravila, bratr přestal brát drogy, nakonec i otcovo skrývání muselo být víc stresující, než jeho současný pobyt ve vězení. Než dostuduješ školy, bude na svobodě. A hlavně máš asi chápavého přítele. Všechno bude zase dobré, vlastně už je. Jenom potřebuješ trošinku pomoci, sama na to nestačíš. Tak běž si pro pomoc, už zítra, neodkládej nic. Prodlužováním si můžeš (ale taky nemusíš) vykoledovat, že Tvé potíže budou gradovat. Hodně štěstí a zdraví!!!

Díky!Snažím se,ale i tak je někdy ta vnitřní bolest tak silná že to nejde jen tak utlumit,a potom je to zas v pohodě.Třeba několik dní se citím fajn,všechno v pohodě a tak.A pak stačí nějaká situace,klidně i maličkost která mi ublíží,a jsem uplně mimo.Nějaké prášky na uklidnění mi navrhnul jedné noci přítel,protože už nevedel co se mnou delat.A tak se ptal zda nechci nekam k doktorovi.Ale sama se toho bojím.(Ted pisu jen tak na rychlovku,-zatim pa.
D.

Ahoj Dani.Každá rada drahá.Každému se asi v životě stane, že se cítí na dně. Pak jsou lidi, co se na tom dně octnou opravdu. I mě se to stalo. Usedavě jsem propadala v pláč, který trval i několik hodin, nenáviděla jsem sama sebe, nebavilo mě žít, říkala jsem si, proč musí být ten svět zrovna ke mě tak nespravedlivý.Někdo mi radil vyhledat odborníka...ale ruku na srdce, většina odborníků ti dá prášky na nervy a řeknou, že se ti uleví. Ano, uleví, ale jen vlivem těch léků. Proto spíš doporučuju, abys o tom hodně mluvila s někým, kdo je ti hodně blízký, kolikrát pomůže svou bolest vtisknout na papír, zkus si zajít na masáž, zasportovat, do kina a tak. Prostě přijít na jiné myšlenky. Psychoterapeuta doporučuju až jako poslední možnost. Držím palečky a napiš zase. Pet.

*zavreny ve vezeni,ne v nemocnici.
Bojim se zajit k lekari,a taky se bojim nejakych antidepresiv,vedlejsich ucinku a tak.Spis bych si to predstavovala...prasky ktery bych pozivala jen tehdy kdyz to na me prijde.Ne kazdej je totiz takovej,ale nekdy se to proste neda a bouchnu,:(

Zdravím,abych pravdu řekla nevím jak začít a proto se už hned na záčátku omlouvám za překlepy a hlavně za chaos v příspěvku,opravdu totiž nevím jak to všechno popsat.
Ten můj konrétni problém je že mám asi slabé nervy,potkalo mě dost smutných událostí,dozvěděla jsem se že mého otce chtějí zavřít do vězení,vídali jsme se jen velice málo(skrýval se)a byl to hrozný nátlak..Maminka před rokem onemocněla závažným ale nezhoubným nádorem na mozku,díky tomu jsem musela přerušit studia.Bratr několi let bral drogy a dělal nám naprosté peklo..
Nynější situace je taková je mi 18let,hledám novou školu,maminka je zdravá,otec je na 5 let zavřený v nemocnici a bratr už drogy nebere.Mám přítele,psa,kamarády.Ovšem i tak mám pocit že mě to hrozně moc postihlo,stačí aby mě jen něco trochu namíchlo,a okamžitě vybuchnu,hysterický pláč,třesou se mi nohy i celé tělo,bolívá mě dost často hlavo.Mívám dost smutné nálady,někdy se cítím jako úplná nula.Je to takový zvláštní,ani nevím jak bych to všechno vyjádřila.Ale mám pocit že bych potřebovala nějaké prášky na uklidnění,které by mi dopřávaly klid a utlumení stresu.Ale bojím se jít k nějakému doktorovi,protože nevím jak bych o tom všem povídala.Vůbec si to nedokážu představit.Vlastně ani já sama v podstate nevím co mě trápí.Hlavně asi to že nemůžu být s otcem,který byl pro mě vším.Ale píšeme si dopisy,mohu i na návštěvu.Není to tak zlé,ale někde ve mě uvnitř jsem uplně na dně.Přítel se někdy děsí mých záchvatů.
Existují nějaké léky který by mi pomohli i bez předpisu?Nebo mám opravdu někoho navštívít?:(
Ještě jednou se omlouvám za nesrozumitelnost:(