Můj život, můj problém

Díky za odpovědi, přečetl jsem toho pár o sociální fóbii a možná jí skutečně trpím. Nečekám, že se všechno změní ze dne na den, zase tolik optimismu nemam, ale chtěl bych s tím aspoň trošku pohnout. Ono ale u mě záleží s jakými lidmi jsem (to asi u každého), je pár lidí, s kterýma si mám co říct a cítím se mezi nima dobře, ale jakmile se k nim přidá někdo, koho nemusim, už to najednou není takový.
Když vzpomenu na svojě dětsví, většina toho byla obráceně a byl jsem v pohodě, znal se s plo lidma i z okolí, ale najednou se to zvrhlo a z ničeho nic to skončilo. Byla to asi doba, kdy se odcházelo na střední školy, každej si šel sám po svých. A já se opět ocitnul v takové společnosti, kde jsem nechtěl být, až na pár vyjímek, o kterých můžu říct, že mě snad jenom využivali pro to co potřebovali, jinak by se se mnou snad ani nebavily, to co jsem jim třeba řekl, to dokázali zužitkovat ve svůj prospěch a prosadit si to jako svůj vlastní názor.
Ještě delší dobu před nástupem na střední, kdy už jsem byl trochu zkušenější a víc si všímal, otec přišel do obýváku, zasedl do křesla a chrápal. Trvá to doteď, je mi smutno, že to musím zažívat zrovna já, není snad nic horšího vidět v dětském věku den co den ožralýho tátu. Na jednu stranu toho pro mě udělal dost, ale na té druhé straně ho nenávidim. Podobné to je s člověkem, se kterým sdílím dům, je tu už několik let a nebaví mě pořád přetvařovat se jak je v pohodě. Všichni ho berou, až na mě, ale na mě nikdo nekouká. On si dokáže prosadit svůj názor, i když je absolutně postavený na hlavu, ale všichni mu věří. Je to takový "chytrák", který ví všechno, ale ve skutečnosti toho moc neví.

To co jsem psal asi nebude moc souvislě napsaný text, psal jsem to co se mi zrovna honilo hlavou. Jinak jeste chci podekovat tem co jste reagovali, ale nevim jestli bych dokazal za nekym jit a rict mu neco takoveho do oci. Napsat to je pro me daleko jednodussi...

Tvé myšlenky jsou příčina všeho. Jeden chytrý pán řekl , že jsme produkty svých myšlenek.
Náš mozek je pouze počítač který celý život příjmá informace dobré i špatné a jemu jedno co
dostane. horší je ,že pak na základě těchto inf. se chováme a jednáme. Je bláhové si myslet ,že se ráno probudíš a veše bude jinak. Jen blázen dělá stejné věci a přitom očekává jiné výsledky. Pokud máš strach tak je to naprosto normální strach má každý jen je třeba si uvědomit z čeho vlastně. Máš strach z budoucnosti tak jen proto ,že ji nemáš pod kontrolů. strach = neznalost či představa o špatném konci. Pomoc je jediná zmněna prostředí a informací ktré příjmá Tvůj mozek prostřednictvím očí a sluchu to jsou ty o tvory kudy do lidi vstupuje program. Jednodu doporučuji. Procházky přírodou a vnímat a radovat se z krásného dne. Hlavně si uvědom,že pokud se ti zdá,že jsi jiný než ty ostatní tak to vpořádku. Jsi jedinečný a výjmečný a neopakovatelný jedinec,ktrý může dosáhnout všeho co si dokáže představit ve Své mysli. Raduj se ,protože jen Ty to můžeš změnit a máš to vše pod kontrolou Ty rozhoduješ každým okamžikem každou myšlenkou o budoucnosti tak za pomeň na minulost a jdi budovat přítomnost a tím budoucnost. Jsi skvělej odvážnej a mladej člověk a je vidět že chceš něco dokázat jina by jsi nepsal svoje pocity veřejně do diskuze je plno lidí kteří by to nedokázaly. Jsi hrdina a ja si toho nesmírně vážím .

Také mi připadá, že je to sociální fobie. Pomůže psychiatr.
Ale ani jsi nenapsal, jak se to mohlo stát. Napiš, prosím něco o vztahu k rodičům, o dětsví... Tam někde je možná prvopočátek problému. Začni to řešit dřív něž nastoupíš do zaměstnání... Lidi jsou zlí a mohlo by být ještě hůř.

Jitko, asi to myslíš dobře, ale žádný člověk v tomto nemůže pomoci, ani partner ne. Hledání partnerky přes internet by bylo jen další trápení.
radejizadne, připomíná to sociální fóbii nebo depresi. Radila bych ti vyhledat v nejbližším okolí odbornou pomoc.
Můžeš se pokoušet to zvládnout sám, ale nemusí se ti podařit tvůj problém překonat. Než se roky trápit a bloudit v začarovaném krutu, přičemž ti utíká mládí a s ním naplněný život, ale naopak se ti potvrzuje tvá zkušenost, vyzkoušej psychologa.
Může ti nabídnout terapie, když se neosvědčí, nabídne jiný způsob léčby (kognitivně-behaviorální terapii) nebo tě doporučí k psychiatrovi, který ti napíše antidepresiva a léky proti úzkosti.
Tím, čím trpíš, mají i další lidé. Pomoc kolem sebe nalezneš, ale musíš udělat ten první krok.

Ja bych ti spis radila jeste zkusit najit si pred internet holku. A zkusit schazet se s hodne adeptkama. To te nauci mluvit a az nejakou najdes, tak se vam to dvema lip bude tahnout a nebude tak vadit, ze budete zit i trochu izolovane jeden pro druheho.

Jsem taky introvert, i když určitě ne tak moc jako ty. Mívám pocity izolovanosti, že nikam nepatřím... Jestli chceš změnit svou osobnost, nezbude ti nic jiného, než zajít k lékaři a užívat psychofarmaka. Já jsem se dostala kvůli práci a své uzavřenosti do situace, kdy jsem měla strach vycházet, brát telefony,... chtěla jsem jen klid. Prášky mi moc pomohly, svět se opět rozsvítil. Držím ti palce, ať se z toho začarovaného kruhu dostaneš (ale sám to určitě nezvládneš).

Poslední dobou si opět pokládám otázky, jako jsou - proč jsem

takový jaký jsem, proč žiju..., závidím ostatním lidem jací jsou

a pořád mi to nejde do hlavy proč nemůžu být jako oni.
Jsem introvert, dochází mi, že asi velký introvert, moc velký.
Nemám rád sám sebe, nikoho nevyhledávám, neumím se bavit (jít za

zábavou), bavit se s novými lidmi, být vtipný... prostě to, co je

pro úspěšnost nutné nemám. Jsem akorát nudný.

Většinu času trávím u počítače, kde mám také své ""přátele"", které

jsem nikdy neviděl a neslyšel, ale přes internet si s nimi

rozumím. Mám strach se s kýmkoli sejít, protože už by to nebylo

tak jako doposud.

Můj den vypadá tak, že ráno odejdu do školy (VŠ), kde pár lidí

znám a pak zase domů. Každý den, dokola. Nic jiného. Bojím se, že

se ztrátou školy přijdu i o ty lidi, které potkávám, jako tomu

bylo i po odchodu ze střední. Nikdo o mě nemá zájem.

Když ale jednou, vytáhnu paty z domu, jsou tu ty otázky ze

začátku. Trápí mě to, moc mě to trápí a chtěl bych být jako

ostatní, ale nejde to, prostě to neumím být jako oni. Nemůžu

přijít na to, kde se stal problém a proč zrovna já. Pokud je

takových lidí jako já plno, lituju je, jako sám sebe.

A proč to celé píšu, nechci aby mě někdo litoval, chtěl bych

pomoci, jestli se nějak dá... Asi čekám zázraky, ale čekám až se

jednoho dne probudím, budu někdo jiný a budu mít takový život,

který jsem si vždycky představoval.