Muž, nebo ufňukánek dlouhodobě singl

To desperado: Mam z tebe pocit, ze jsi az moc moc zavisly na "hledani" vhodne slecny. Umis si predstavit, kam by se ta zavislost podela, kdyz bys nedejboze nejakou slecnu v tomhle tvem rozpolozeni "nasel"?! Podle mne by ses stal zavislym na ni. Proste bys byl cely vedle ze nejakou konecne mas. Laska je slepa, ale ty bys byl pravdepodobne i hluchy a otupely. Bez urazky. Mozna si se prave stal vhodnym kousem pro takove ty vychytrale premile jakoby etericke kocicky. A ver mi, urcite cekaj v zavetri. Takze byt tebou zamerim svou zavislost na neco jineho treba na hlavkovy salat, ten je zdravej a neublizi, neztenci ti konto a navic je k tomu prijemne zelenej a zdravej.) Sranda.) Jednoduse zavislost se prelejva z jedny veci na dalsi a je dobry si to trochu hlidat. A holek je vsude dost, tak se lepe koukej, mozna jen prehlizis ty prave, coz je vazne skoda. Preju prijemny den :)

Cesky holky jsou pro tebe holt vysoky (a hloupy) Zkus si najit vietnamku, spanelku nebo francouzsku, myslim to uplne vazne, proste jdi na rok dva nekam jinam, pokud nenajdes holku, tak alespon to bude zajimava zkusenost.

Desperado: Znam Tve prispevky ze vsech moznych for tady na doktorce.V prve rade si musis uvedomit, ze kdyz opakovane slysis od zcela neznamych lidi, ze pusobis ufnukanym dojmem, tak na tom zrejme asi neco bude. Kdyz ti na vecirku pet lidi rekne, ze jsi opily, jsi nabeton presvedcen o tom, ze tomu tak neni, ale asi by sis mel jit lehnout:)Dalsi problem muze byt to, ze mozna potrebujes slevit ze svych idealu. Je ti dvaatricet, ale stale dokola pises o nejake "krehke holce" (zrejme by se ti libila tak dvacetileta) a divis se, ze na tebe zadna takova neleti.Proc se nazacit zajimat o zeny v tvem veku, cozpak kolem neni plno nadhernych zen, ktere jsou prave v tech nejlepsich letech? Spis mi pripada, ze jsi upnuty na tu svoji krehkou divcinu a ty ostatni kolem sebe ani nevnimas.

Ahoj.....nevim jestli to sem patri, ale rozhodne nepatrim ezi osklive holky (zeny) a prestoze jsem se pred 5 lety rozesla s pritelem po 3 letem vztahu, nemohla jsem stale na nikoho narazit, stejne jako pises bylo citit na sto honů ze nekoho hledam a jsem sama. A muzu ti rict ze rozhodne nejsou seznamky a chaty k zahození. Na chatu jsem se sesla s vice lidma a nasla jsem si tam pritele..jsem spolu 2 roky a skvele nam to klape.....nevzdavej to a vrhni se do toho po hlave, a i kdyz to bude treba rozvedena zena neznamena to ze to nebude divka s krehkym srdcem ktera splni tve predstavy...a vis co 20 lete divciny opravdu nejsou na vztahy se starsimi muzi, myslim to ve smyslu ze by ses mohl trapit jeste vic......ona takova rozvedena maminka muze byt moc fajn zena u ktere najdes co hledas...jen clovek nesmi yt moc narocny :-)

Rozhodně se neupínej na nějaký konkrétní typ křehké dívenky. Buď otevřený všem možnostem. Já jsem si taky odžila vztah s krásným, vysokým a v přírodě žijícím idolem z mých snů, abych zjistila, že to nejspíš nebude to pravé ořechové. Po smutném (a nutném) rozchodu jsem se přes tři roky věnovala jen sama sobě a "duchovnu" a prostě jen vyčkávala. Ačkoliv jsem o 2 roky starší než ty, nepřipouštěla jsem si k tělu myšlenky typu "střední věk", "ujetý vlak" a podobně. Dnes už to vypadá, že se našel ten pravý...Zkus se zeptat sám sebe, proč si nedokážeš najít partnerku. Ale musíš najít pravdivou odpověď, protože takové to "jsem moc malý, ošklivý a starý, nespolečenský, nudný a nezajímavý" není odpověď. Takové znám, a mnozí mají partnera i děti. Zato znám společenského, chytrého a hezkého kluka v mém věku, který má stejný problém jako ty. Problém musí být někde jinde.

omluvám se za uťuknutí,..dostáváme šance, zamilovat se (bezhlavě, bláznivě, nezodpovědně), dělat kariéru, nebo mít potomka. Všechno má prostě svůj optimální čas a když se prošvihne, jde pak všechno hůř.Musíš se jen rozhodnout, sám nebo zralou (? ) rozvedenou ženu. Tu křehkou dívenku asi už vážně na koupáku nepotkáš.I tak přeji hodně štěstí, nikdy nevíš!

Jsem přesvědčená a ve svém oklolí to vidím, že každý věk si od člověka žádá své. V pubertě dospíváme, pak se učíme být zodpovědní, starat se o sebe, zakládáme rodiny, rozvádíme se, jak kdo.A současně

Přesně vím o čem mluvíš. Žiješ svůj život, máš práci, koníčky, ale pak najednou přijde doba, kdy si uvědomíš, že jsi sám. No nebudu se o tom rozepisovat, sám víš o čem je řeč. Zkus hledat dívku na inzerátech (noviny, internet) a hlavně to chce velkou trpělivost. Můžeš se setkat třeba s 10 dívkami a žádná tě nebude chtít, ale ta 11 se třeba zamiluje až po uši:) Určitě se ti to povede, jenom si věřit.

Ahoj Desperado, mám s tebou možná leccos společného - komplex z nějaké fyzické nedokonalosti a z toho plynoucí neschopnost někoho si najít. I když to není tak extrémní jako u tebe, taky to hodně řeším a se mnou i moje rodina (i když se jich o názory neprosím:). Mně ovšem pomáhá brát život víc s nadhledem - ano, cítím se teď hrozně a sám, ale většina lidí nemá ani toto "štěstí", které mám já. Chci říct, že tě ještě můžou potkat "skutečné problémy", třeba vážná nemoc, nebo smrt blízkého člověka (nechci to rozhodně přivolávat:) A pak, když mi je nejhůř, tak je prostě nejlepší zapomenout na sebe sama a udělat něco pro druhé lidi. Možná by člověk, který sám sebe takto nemá rád, jako my dva, měl zapracovat na tom, aby ho okolí vnímalo např. jako: to je ten, co je tak hrozně ochotný, milý, galantní, slušný, nesobecky....(lze dosadit jakoukoliv pozitivní vlastnost) než aby o tobě nebo o mně měli obraz: to je ten malý, co jenom fňuká, nebo to je ta, co má to a to a co si pořád nemůže najít chlapa. Myslím, že tuhle změnu sám na sobě může udělat opravdu každý a já se o to snažím, protože cítím, že tam mám ještě velké rezervy:) Na Doktorce jsem ale pochopila jednu důležitou věc: každý má něco, nikdo není bez problému, i když tak může vypadat. Když si tady čtu, co potkalo ostatní lidi nebo s čím se potýkají, připadám si ještě hodně v pohodě a jsem za to vděčná:)Tak ti přeju hodně úspěchů v znovunalezení harmonie, taky se o to snažím:)

Cílem tohoto auditka není ani seznamka s holkou, ani foukání na bebíčko. Spíše bych chtěl vědet zda někdo neví, jak získat ztacený elán, do věcí kterého dříve bavily, jak nepovažovat život bez partnerky za tak tragický, jak to teď pociťuji a jak se zbavit závistlosti na hledání holky. Jak být vyrovnaný i když člověk potká nějaký pár etc. a nadále zůstat myšlenkama jinde. Před 12-ti lety jsem ani pomyšlení, že mi něco chybí a chtěl bych tento stav znova získat zpátky. Jde to? Má někdo s tímto zkušenosti? Nebo má někdo zkušenosti s tím, jak se člověk který je mimo veškeré společenské dění stane alespoň trocha společenský? Jsou nějaké kurzy tréninku osobnosti? Dá se nacvičit duševní vyrovnanost? Hodně jsem hledal na Internetu, ale většinou je tam tyto duševní stavy popsaný, ale nikde jsem nenašel jak člověk může svou pošramocenou osobnost vyléčit. Jak jsem psal, zkoušel jsem psychologa, manželskou poradnu, homeopatii, ale pořád nemůžu najít ten elán do života, jako když mi bylo dvacet. Prožíval někdo něco podobného a jak se z toho dostal?

Toto auditko vzniklo na základě, toho že při diskusích na jiné téma jsem se nemohl ubránit poznámkách na svůj neutěšený singl stav.Tedy, kterak se muž plný zájmů duševně celkem vyrovnaný může stát zatrpklým ufňukánkem (něco jsem si zkopíroval z jiných auditek, jako mé reakce na příspěvky o tom jaký jsem fňukal)? Když mě bylo o pár let méně, býval jsem docela v pohodě. Měl jsem plno zájmů. Věnoval jsem se hodně sportu až tak, že jsem ani neměl pomyšlení, že bych nutně potřeboval holku. Když jsem si občas uvědomil, že by byl život ještě příjemnější s nějakou milou osůbkou, jednoduše jsem to bral tak, však ona se nějaká najde, ještě mám čas, vždyť i ti méně schopní nějakou mají (pořád jsem to bral tak, že fakt něco dovedu, umím se o sebe postarat a tak, takže po škole jsem rozhodně komplexy neměl). Je pravda, že jsem hodně i předtím snil o veliké lásce, protože i přes to všechno jsem byl romantický člověk, ale byl tam ten pocit, že prostě to pak zničehonic tady bude a do té doby se budu zatím věnovat těm zájmům. Ještě teď se pořád něco učím, jsem úspěšný v práci, mám plno koníčků, proto nemusíte mít obavy, že v reálu musím být zákonitě ztroskotanec, který musí všude každému brečet na rameni, jen proto, že stále hůře snáším svůj single stav. Tedy nemyslím si, že příčinou proč jsem byl odsouzený k samotě na 12 let není ufňukánek, který by zrovna potřeboval pomoc od kohokoli. Nemožnost najít holku jsem začal vnímat, tak, že jsem si uvědomil, že už jsem ve věku kdy většina mých vrstevníků (je mi 32 let) má rodinu, nebo dokonce už se rozvedli a mají další ženu etc. Do toho má mladší sestra se už taky stihla rozvést najít si druhého muže. Pořád se mě někdo ptá, zda už někoho mám. To byly první signály, řekněme před cca 4 lety. No a začalo to být stále horší. Když jsem náhodou zkusit dát řeč s holkou, buď mě poslala někam hned, nebo později řekla, že je zadaná, když jsme si pokecali, ptala se kolik je mi let, nebo se divila, že nejsem ženatý, to třeba té holce bylo 25 let. Potom třeba z nějaké vypadlo, že mě hádala třeba 40 let. No to už jsem zjistil, že jsem už úplně v pr... že jsem přeskočil nejlepší roky, kdy si člověk může užívat s nějakou křehounkou dívčinou, protože než jsem si nějakou našel, tak jsem stihl zestárnout tak, že vypadám starší než jsem. A pak už to byl jen úprk za ujetým vlakem. Tady se má typická vlastnost dát do nějaké činnosti maximum stala nevýhodou. Dával jsem inzeráty, oslovoval jsem holky na ulici, místo autem jsem radši jezdil autobusem, kdybych tam nějakou potkal atd. Samozřejmě jsem neuspěl protože kromě mé fyzické neatraktivity už asi ta samota a to že usilovně hledám je cítit na sto honů. Prostě kruh se uzavřel. Kromě toho jsem četl literaturu a Internetové články o seznamování a rozdílu v myšlení mužů a žen o řeči těla a další teorii. No a tam jsem také začal nacházet věci jako, že ženy přitahují vysocí muži sám měřím 168/75, statistiky že malí muži jsou častěji bezdětní a staří mládenci. Do toho rozhovory žen o mužích s napoleonským komplexem a o tom jak jsou malí muži ještě směšnější, když jsou vysportovaní, přitom jsem to bral, jako, že přece by v tom měli spíše vidět cílevědomost a houževnatost, že se dokázali vypracovat. A ono to tak nen. No co se pak může kdysi normálnímu klukovi a teď stále singl chlapovi už ve středním věku honit hlavou. No přece sakra vždyť i přes všechno sebevědomí co člověk umí, co dokázal je vlastně pro holky jen směšný mužík nevalného vzrůstu a fotrovským ksichtem. A je to tady, kruh je úplně uzavřen a člověk začíná už vnímat všechno. Každou narážku žen na výšku muže, inzeráty kde ženy nic nepožadují, ale v jedné věci dělá většina výjimku, musí být vyšší postavy. Další statistiky, další osamělé vánoce, další narozeniny, další údivy známých, jaktože nikoho nemám (ale že by nějakou dohodili to ne), další povzdechy žen nad vysokými modely, páry na ulicích, v kině, na koupališti, trapné soutěže pro páry v médiích a z počáteční frustrace citová deprivace. Návštěva psychologa, návštěva manželské poradny, homeopatie, ale výsledek žádný. Pohodu jakou jsem měl kdysi, už těžko hledám. Protože už vím, že sen o té mé křehké dívce a velké lásce se již nenaplní. Právě jsem se probudil do středního věku, jako neatraktivní starý mládenec. Jen bych chtěl vědět jestli každý citově založený muž (protože každý má jiné priority a ten kdo není romantik, tak může dlouhodobý život bez partnerky brát méně tragicky, než někdo kdo považoval láskyplný citový život za nejdůležitější), kdyby žil 12 osaměle a zjistil, že má po sezóně, buď si najít nějakou zralou rozvedenou ženskou tady ne tu křehkou holku o které 12 let snil, nebo zůstat tak jak je nadále single, zda by i jiný citově deprivovaný člověk byl stále takový hrdina a náhodou by se mnou teď "nekňoural" unisono, protože i já jsem byl docela pohodový kluk, plný idelálů a zájmů, než jsem se jednoho dne probudil a zjistil, že už jsem jen fotřík středního věku, co může závistivě koukat po holkách, ale ví, že takové nedostal šanci poznat...