Načasování stolice

Pokud chcete ten problém řešit společně, tak můžete se ozvat na aloe"aloe-gel.cz'

jo mně to stojí taky nervi,před třemi měsíci jsme se vraceli autobusem 36h z dovolený a cestou zpět mně stihl prujem,wc v autobuse nebylo funkční a pro mně cesta stala hororem.od té doby trpím prujmem ,bolestmi břicha a bojím se vzdálit od wc,protože se my pak nějaká ta nehoda stala jěště pětktrát a ted nedojdu ani do obchodu,ale mám 2-lété dítě takže fungovat musím a je to horor!!!!!!! dnes jsem byla na krvi a výtěru jestli nemám bacila,ale já vím,že to jsou nervi,ach joo'

..já mám ten samej problém dělá mi potíž jít kde koliv jende než doma zadržuji to a pak z toho mám zácpu jinak nervy s kaděním v praci to mám taky jsem v mužském kolektivu jediná žena takže mám určitej blok jít v práci na velkou'

to jsem na tom uplně stejně jedna nehoda..hodně trapná... v zaměstnání mi uplně rozhodila mé vyprazdňovací náviky a nemlouvím o těch nervech co z toho teď mám:-('

já se jednou taky takhle po... ve městě protože jsem nemohla najít včas záchody a od té doby mám panickou hrůzu a fobii z toho že se zase někde pokadím, hrozný vlasně se mi chce i když se mi nechce přijdu domů a nic, vyjdu někam ven kde je spousta lidí a začne se mi tak chtít že to tak tak doběhnu na nejbližší záchody, nejhorší je ale když jsem někde kde nemám "zmapovaný" záchody...'

Taky znám. V posledním zoufalství jsem vlítla v centru Prahy do nějaké hromadné garáže, abych nebyla na očích, ale hned za mnou běžel vrátný, co prý tam dělám. Taky jsem neudržela... To ponížení si pamatuji dodnes a dodnes mám záchvaty paniky, když se mi někdy zachce a nejsem zrovna doma ani v práci....'

Trapasy při sraní jsou smutné, bolestivé, někdy možná i trochu úsměvné, ale rozhodně člověk na ně nezapomene.

Maturoval jsem v roce 1980. Nejspíše ze strachu před písemnkou mne chytla velká srajda. Už jsem to tušila a tak se chtěla vyprázdnit už ráno doma, ale nic. Chytlo mne to asi po necelé hodině písemky. To ješět bylo v pohodě - odejít na záchod jsme mohly, písemnku jsme ale dočasně musely donést učitelce ke katedče. Ale po další hodině to přišlo znovu. Zprvu jsem zadržovala, ale moc to nešlo. Tak jsem šla na WC znovu, Tentokrít užb pohled profesorky byl zvláštní, ale zatím také v poho. Srala jsem dost dlouho, abych ze sebe dostala vše a už se to neopakovalo. Když mne to po další hodině chytlo potřetí, už mi bylo trapně, no ale nakonec raději jít znova než se posrat. A tak jse šla zase. Profesorka už dala udivenou otázku - Nováková zase? Trapné ticho a za chvíli se ozal jeden spolužák - "Ona má sračku". Chvíli ticho a pak hurónský smích. Krve by se nikdo ve mne nedořezal, tak mi bylo trapně. Nevím jestli to nebyla jeho pomsta, on se o mne totiž během studia zajímal, mne byl sice také sympatický, ale odmítala jsem ho, nechtěla jsem do maturity žádný vztah. A on věděl, že při takových zátěžích (Zkouška, písemka apod.) jsem někdy něco podobného mívala, ale nikdy ne v tak velké míře. Cítila jsme to od něj jako velký podraz, nikdy víc jsem si ho už nevšímala. Šla jsem na WC potřetí, zrovna v tu chvíli šel na WC také jeden kluk z vedlejší třídy - jinak velký suverén. Jak jsem srala, bylo slyšet přes stěnu i jeho, že dělá totéž a také měl asi náhle. řiznám se, ze zvědavosti jsem trochu přes stěnu také poslouchala a cybicky mne těšilo, že nemám sama tento typ problému. I on takový suverén byl v tuto chvíli velmi malý. Pak jsme si spolu o tom dokonce i promluvili. ?tvrté sraní už jsem dokázala udrýet a vylítla jsem těsně po písemce. Profesorak mi chtěla dát z písemky za 1, ale říkala, že má stále pochybkosti, že jsem svými odchody švindlovala a tak mi dala za dvě. Ale u ústní mi zase zato velmi pomáhala a nakonec jsem z češtiny měla za 1, pokazila mi to tehdy jen povinná ruština. Na ústní zkoušku jsem se již o tét stránce připravila, den předtím jsem jdla jen sušenkya pila vodu, ráno před zkouškou seděla snad hodinu na WC, abych ze svého stčeva dostala vše ven ješět před zkouškou. Vyšlo to, i když nucení na sraní bylo i tehdy, ale vydržela jsem to až po zkoušce.
Pro třídu jsem zž však byla jen sráč a nechtěa jsem jít ani na maturitní večírek, nakonec mne třídní přemluvil, ze začátku jsem se cítila belmi trapně, zvlášť když jeden kluk řekl přede všemi - "Vyser se tady před námi", ale jak se pak trochu někteří opili, tak se mi pak dokonce začali omlouvat, že to tak nemysleli a že mne mají rádi. Jen ten prvotní autor si ze mne szále střílrl, ale veřejné mínění se pak obrátilo na mou stranu. Ale s kolektivem jsem se už pak nestýkala.
Téměř pči každém sraní si na toto vzpomenu, ale určitě vždy při každé hnačce.
Myslím, že na toto forum jsem zž dost stará a že ho čtou věršinou mladí a tak mne už v tomto příběhu snad nikdo nepozná.'

Tak tomu říkám drama, kam se hrabe expresident se svými nezáživnými dramaty. Jak do sebe někdo leje pivo, ale jak se někdo posere to drámo!'

to mi něco silně připomíná, zažila jsem to taky...'

Je pátek po obědě a já se už nemůžu dočkat konce pracovní doby. Vyrážím totiž s Luďkem, mým přítelem a celou partou na hory. Ale hlavně a především s Luďlkem, na ostatních ani příliš nezáleží. Věci mám sbalené v batohu u něho doma, od něj jedeme autem, s ostatními se též sejdeme u něj.
Jenomže já mám tu smůlu, že jak se na něco těším, tak se to zkomplikuje. Jako teď. Zrovna odešel šéf, který mi na stůl hodil hromadu faktur s tím, že to potřebuje ještě dnes zaúčtovat, protože je posledního. Takže místo toho abych byla už půl hodiny na cestě, sedím na zadku v kanceláři a mydlím do počítače jednu položku za druhou. Konečně, konečně je vše hotovo, tak rychle sbalit a pryč. Už slyším jak mi všichni nadávají, že museli tak dlouho čekat. Ještě bych si měla dojít na záchod, ale to je další zdržení, ujede mi doprava a přijdu ještě později. Nakonec není to až tak nutné, dojdu si na záchod u Luďka.
Vyrážím do ulice, směrem k zastávce místní dopravy. Cestou zjišťuji, že tlak a bolest v břiše se stupňují. Kruci, že já jsem nešla na ten záchod v práci. U zastávky je také boudička veřejných WC, přeci jen mám chvilku času, tak si tam odskočím. Šahám do peněženky, nejmenší peníz je stokoruna a hajzlbába mě posílá pro drobné. To by mě zajímalo, co bych dělala, kdyby byla moje potřeba akutní. Stojím u trafiky, kupuji noviny a než trafikant odpočítá drobné nazpátek, stojím již s pevně semknutými stehny. V tom už také ale přijíždí moje linka.
Pod dojmem chvilkového uklidnění mých vnitřností nastupuji. Držení mám dobré, zatím jsem nikdy neměla nehodu. Nemám si ale kam sednout, musím to držet ve stoje, což je horší. Chytám se tyče a jak se autobus houpe a kodrcá, cítím, že už to takhle dlouho nevydržím. Konečně se uvolňuje několik míst a já si na jedno bleskově sedám. Nějaký důchodce na mě sice nasupeně kouká, ale to je mi v tu chvíli úplně jedno. Takovéhle nutkání jsem ještě nezažila. Tlačím zadek proti sedačce a snažím se to udržet, aby nebyla ostuda. Podělat se do kalhot v nabitém autobuse, to bych snad nepřežila. Tlak v mém břiše se však příliš nesnižuje a to už se blíží zastávka, kde mám vystoupit. Co já si jenom počnu. Autobus brzdí dveře se otvírají a já se nemohu pohnout, abych se neposrala. Po chvilce se belhám se staženými stehny po schůdkách, hned na chodníku se musím zastavit, chytám se za břicho a doslova se lámu v pase. Honem, honem rychle musím něco udělat, jinak za chviličku bude už na všechno pozdě, už budu mít plné kalhoty. Asi dva metry od sebe vidím volnou lavičku, vrhám se na ni a zoufale se to snažím udržet. Tisknu zadek proti sedadlu lavičky co mi síly stačí. Nepomáhá to! Ono to vůbec nepomáhá! Já už to ale takhle dlouho neudržím. Já se poseru. Je to šílený pocit. Jestli se rychle nestane nějaký zázrak tak se během pár vteřin poseru
Konečně po dlouhé chvíli utrpení mi v břiše zakručí a nutkání poleví natolik, že se odvážím zase chvíli jít. Luďek bydlí nedaleko, již vidím vchod do jeho domu. Problém je v tom, že musím přejít křižovatku se světly, kde právě pro mě naskočila červená. Za tu chviličku na mě přišla další vlna nutkání a já stojím, a zoufale čekám na zelenou. Tak dělej, dělej, naskoč, rychle, rychle nebo už to neudržím, pobízím semafor. Konečně zelená, ale teď zase nemůžu jít já, protože to na mě zrovna přišlo. Udělat teď krok tak se poseru. Tady si ani nemůžu nikde sednout a tak jen stojím celá zoufalá. Lidé mě míjejí, civí na mě proč nejdu. Naštěstí břicho povolilo a já na poslední chvíli přecházím silnici. Už jsem u bloku, kde bydlí Luďek, otevírám domovní dveře a značně pomalu a opatrně se sevřeným zadkem a stehny stoupám do druhého patra. V každém mezipatře stojím a držím to co mi síly stačí. Teď to na mě zase přišlo, ježiši já potřebuji tak srát, to je strašný, já se snad poseru. Už abych byla nahoře u Luďka.
Konečně se dobelhám do druhého patra, nepříčetná strachy z toho, že to už nedokážu udržet a každou chvíli to ze mě vylítne. Celá zkroucená, s jednou rukou na zadku, zvoním. Nic! Ještě jednou naléhavěji. Zase nic! Pro kristapána co tam tak dlouho dělá, proč nejde otevřít. Já už to neudržím, já si naseru do kalhot! Zoufale bouchám pěstí do dveří.
Všímám si malé cedulky zasunuté za klikou. '

Je to normální, že se téměř pravidelně v noci mezi půlnoci a druhou hodinou vzbudím a jdu na velkou? Ta doba jej jakási divná, že by nesprávná životospráva?'

Janko jak jsem pochopil tak zácpou určitě netrpíš. Míváš ale i průjmy a jak je to pak s časováním?'

Jitko, popsala jste to přesně.Ledový pot, nesoustředěnost , člověk jen nervózně sleduje hodinky, kdy
ta hodina skončí. Náš Michal si to prožil v 9. třídě,takže si dovedete představit ty narážky puberťáků a to domnělé "zesměšnění a degradaci" před holkama.Nepomohly žádné rady ode mě a manžela, že se má Michal nad ty blbé řeči spolužáků povznést, musel by být asi osobnost se strašně vysokým sebevědomím, aby si z toho udělal před třídou i sám legraci a měl od nich v tomto směru pokoj.A přitom je to tak strašně lidský problém.Ale snad je to už za námi a bude líp.No a Janě vzkazuju, že má dobrý metabolismus, vše nepotřebné jde z ní brzo pryč a nezanáší to střeva.Slyšela jsem , že by měl člověk chodit vyprazdňovat se 2krát denně. Je to bohužel individuální nebo geneticky dané, někdo chodí pravidelně 1krát za 3 dny celý život. Třeba já. Taky proto jsem nikdy nebyla štíhlá jako proutek.'

U mne je ranní nucení na stolici je mnohem spolehlivější než budík. Pravidelně mezi 5:15 a 5:30 každé ráno mne spolehlivě vzbudí. Přeorientace při změně čast tak 3-4 dny. Takže každý den začínám spolehlivým vy... To druhé kakání mn euž chytá různě - po obědě, odpoledne, navečer, nebo třeba vůbec. Ale to ranní je stopro. V tomto směru se mi fakt daří. Ale recept na to žádný nemám, asi můj organismus si to tak nastavil'

Trochu naváži na předchozí. Bylo to v páté třídě, chtěla se mi velmi kakat, tak jsem se během vyučovací hodiny přuhlásila, že bych ráda na velkou. Učitelka mne sice beze všeho pustila, ale pak byly velice nepříjemné posměchy spolužáků, hlavně chlapců. Bylo mi to velice nepříjemné a když se po nějakém čase situace opkovala, raději jsem si to nechala pro sebe. Nucení bylo velké, svírala obě půlky jak se jen dalo, snad to muselo být na mne i vidět. Doslova sledovala hodinky, kdy bude přestávka. Takto to trvalo asi 30 min. a najednou tlaky přestaly a já jsem se o přestávce a potom ani dlouho potom nemohla vy... Z velkého nucení, které jsem nějak přetrpěla, nastala velká zácpa, vy... jsem se asi až po týdnu, dlouho předtím už mne velmi bolelo břicho a tak už ostych neostych, svěřila jsem se rodičům, máma se mnou zašla k lékařce, ta mi něco předepsala a takata stolice přišla až asi po tom týnu. Vyprázdňování bylo velice boletivé, stolice i přes ty přehánědla dosti tvrdá a konečník mne ještě dlouho bolel. Po těchto zkušenostech už jsem ostych ztratila a vždy, když mne to chytne, tak se jdu v první řadě vy..., to je to nejdůležitější, co je momentálně třeba, nechci aby se to zase někdy opakovalo. Proto plně souhlasím s paní Ivou, co tady píše. Lepší třeba snést i pošklebek, než mít potom zbytečné problémy se špatným vyprázdňováním. A ten kdo si z toho dělá posměšky, by si měl uvědomit, že tato činnost je skutečně pro každého a může to třeba někdy jindy potkat i jeho.'

Zuzano,ten tvůj dřívější příspěvek nepatřil k těm, které mě naštvaly,nemusíš se omlouvat. Byly i vulgární, absolutně nic nechápající.Je fakt, že se mně to dotklo, protože vím teď z vlastní zkušenosti, že je to problém velice nepříjemný , stresující a strašně zkomplikuje život. Někdo se prostě nedokáže vcítit do pocitů člověka, který takovým problémem trpí.Taky vím, že je těžké a pro kantory velmi obtížné rozlišit, kdo v hodině na to WC opravdu nutně potřebuje jít, a kdo má jiné úmysly.Proto radím rodičům, aby raději napsali lísteček a žáček jej nosil třeba v žákovce pro případ, že by náhodou...'

Ivo, promiň, pokud se tě to nějak dotklo, je mi to velice líto. Nemyslela jsem to ve zlém a ani si dělat nějakou srandu. Vím že někteří lidé s tím mají velké problémy, buď moc nebo zase naopak málo.
Je jsem chtěla napsat, že i tak vážná věc jako velká potřeba, může mít mimo nepříjemných, choulostivých a bolestivých stránke i nějakou tu příjemnou nebo zajímavou.
Jednání učitelky je velice nezodpovědné, už asi kantoři ve všem vidí snad nějaké zneužití, že by se snad synovi nechtělo učit.'

Pro všechny ty, kteří se domnívají, že jejich příspěvky jsou snad vtipné:není to moc legrace, mít takové potíže.Syn je měl teď půl roku a dost si užil, hlavně psychických stresů.Nakonec jsem se šla zeptat na psychiatrii, protože infekce a jiné střevní problémy byly vyloučeny a synova diagnoza zněla:anxiozně - fobická porucha s projevy somatoformní vegetativní dysfunkce lokalizované do oblasti intestinální...Tato porucha se spustila na základě odmítnutí puštění syna na WC paní učitelkou ve škole.(chtělo se mu na velkou pravidelně v 8.30 hod.)Takže Andre, nejsi v tom sám. Syn dokonce vstával už v 5 hod, doufaje, že si takto problémy vyřeší, ale stejně potřeboval až 1. hod. ve škole.Jediné řešení, pokud vyloučíme braní antidepresiv(synovi je dr. předepsala) je zajistit rodiči, aby byl pouštěn ve škole , když potřebuje.'

Pokoušela jsem se vykakat 04.05.06 v 01:02:03 hod., nepovedlo se mi to. Bylo mi to velice líto, neboť takové datum a čas se už nebude opakovat.
A tak jsem to alespoň zkusila si to načasovat na 08.07.06 v 05:04:03 a to se mi skutečně povedlo. Přece jen ráno to z toho zadku leze lépe. Jsem na to sestupnou kombinaci čísel moc hrdá a klidně si mne mohl kdokoliv při tom kdokoliv špehovat nebo i vyfotit.'

Já si myslím že to je stresem chvátáním a hodně starostmi,já jsem kdysi čekala na zastávce a nikdo tam nečekal,myslela jsem že mi to ujelo ,zrovna jsem měla důležité jednání a já se pokakala do kalhot ještě ke všemu byli bílé styděla jsem se,prošla jsem rychle uličkou abych byla rychle doma a ejhle paní Lupná se dívala s okna ještě že byla barvoslepá,doma rychle sprcha a opět na zastávku a tam mě zastavila láska na první pohled!! myslím ten stres je prevít ,manželovi dodnes říkám před tebou jsem se pokakala ale ukrutně .poklona'