Nasledky psychickeho domaciho nasili u deti

já tento vztah ukončila...Ahoj
já to vydržela pět let.Dcera to nesla těžce, byla hodně vystresovaná a plačtivá. Teď když jsme pryč,uklidnila se. Ale já se toho zbavit nemůžu stále.

Alespoň, kdyby šlo zapomenout. Nebo kdyby člověka nepronásledovaly ty hrozné sny.
Nemohu slyšet dětský pláč, naříkání zvířete, křik opilců.Asi skončím v blázinci.

Ta naše se ho strašně...No to se špatně čte takový zvěrstvo na dětech - tou flaškou bych ho zabila.Až mne srdce bolí když to tady čtu.Bože to je zkaženej svět.

za to mužou ty debilní...Ta naše se ho strašně bála. Jednou, když bylo bratrovi 3 roky, mu ten ožrala dával pít chlast. Tak dlouho až začel zvracet. Měl snad otravu alkoholem. Plakal chudinka a bylo mu strašně zle a matka, místo aby ho něčím flákla, pořád jenom něco pokníkávala, aby mu to nedával. Já bych ho zabila. Jenom nechápu, že když viděla co je to za kreaturu, si s ním pořídila další dvě děti. Jeden bratříček zemřel, když mu bylo 6 týdnů. A moc bych nedala za to, že v tom měl ten hajzl prsty. Dá se vůbec něco takového odpustit?

za to mužou ty debilní matky, že připustí aby děti trpěly........dospělá žena se může bránit, dítě nemá žádnou šanci........ty mámy to měly vyřešit......

...

Ahojte,já jsem taky týrané...Žádnou společnost týrané děti nezajímají.
Vždyť je to tehdy jako dnes. Vždyť učitelky musely vidět, že se něco děje. A ještě mě ponižovaly. Dnes je to stejné. Sociální pracovnice je líná a tak nechá dítě na holičkách.
Lidi typu našich rodičů, jsou většinou jen hnusní zbabělci, kteří si dovolí jenom na bezbranné. Silnějších se bojí. Když mi ten lump zmlátil tak, že mi zlomil ruku, nejvíce se bál toho, abych neřekla u doktora pravdu. Řekla jsem, že sem narazila rukou do zdi. Doktor se mě ptal 3x, jak se to stalo a já se bála říci pravdu. Měla jsem to udělat, třeba by ho vzali přes prsty.Když umírala maminka, měla rakovinu slinivky a on do ní ještě kopal, tak jsem se jí zeptala, proč s ním byla a nechala nás tak trápit. Řekla, že ho měla ráda. Nepochopím.

Ahojte,já jsem taky týrané dítě-tedy bývalé ale fest-týrala mě matka-byla jen ona a já-řvaní,ponižování,mlácení za nic-bití po břiše až jsem čurala krev-za komoušů nikoho nezajímalo nic.Babička,teta,děda všichni na její straně i ted.Přestala jsem se sní stýkat asi před 3lety po rozvodu kdy už jsem cítila že to zvládnu do té doby jsem musela hrát na oko její kamarádku abych opět přežila-syna kterého jsem nechala chodit k ní obrátila proti mě.Když jsem mu něco o ní řekla řekl babička ta by nic takového neudělala-tak je to skvělá manipulátorka-jen teta mi věří protože jí v dětství matka mlátila hlavou o zed.rodina ta celou věc bagatelizuje,zlehčuje a je na její straně.Psycholog kterého jsem navštívila mi řekl že předemnou smeká jak jsem to zvládla a že jsem to nemusela přežít-protože mluvil i s ní a řekl že mám naprostou pravdu a že mě nemá ráda.Nevím zda je možnost tohle dát k soudu po takové době a jaký by byl výsledek -věděla bych celkem na co poukázat tedy o nějakých důkazech vím-no ale já jsem odpustila kvůli sobě ale setkat už bych se sní nechtěla.Ty následky jsou takové že jsem věčně bez práce a nevadí mi to :-)a u vztahů nedůvěřuji a už hodně jsem jich měla špatných-nic méně všechno zlé je k něčemu dobré....ale já nevinila nikdy jen matku je mi jasné že měla podobné dětství já viním společnost která nekonala tehdy když konat měla to znamená neochránila dítě před brutálním násilím-s takových to dětí jak je dokázáno vyrůstají lidé mající prostě potíž -a ted by tahle společnost chtěla abych jí něco vracela?Ani omylem-Ked jste si ma upekli tak si mna aj zjestě

Dětství, to pro mě znamená opilý táta, vystrašená matka, týrané a ponižované děti, hlad, posměch ve škole, probdělé noci s opilým psychopatem, který nás tahal z postele, aby nás vychovával.Žádní kamarádi, věčný zákaz něčeho, bití, řvaní. Odešla jsem z domova, když mi bylo 22, ale stejně jsem pořád byla myšlenkama doma. Myslela jsem, jak trpí sourozenci, mamka a náš pejsek. Jediná radost, co jsme měli. Jednou ho zbil, protože štěkal. A ten pejsek plakal. Přísahám, viděla jsem to. Tehdy jsem si řekla, že tuhle nestvůru proklínám a nikdy nesmí najít klid. Když umřel, bylo mu 63 a krom jeho družky, nebyl jediný člověk, který by nad ním truchlil. Dodnes ho všichni 3 nenávidíme a nikdy mu neodpustíme. Nikdy, co živa budu, mu neodpustím. Je mi přes padesát a není noc, kdy by se mi o něm nezdálo. Jeho ožralý ksicht mě bude pronásledovat až do smrti. Jsem 30 let vdaná, ale podvědomě se bojím mužů. Celý život mám nervy nadranc, jsem na antidepresivech, nemám žádné sebevědomí, byť jsem vystudovala vysokou školu.
Zničil mi celý život. A potom se říká cti otce svého..............

Dobrý den, i Já jsem byla...Nešlo mně to odeslat a teď je to tady 150 krát :-)

Neschopná, zajímalo by mě,...Dobrý den, i Já jsem byla týrané dítě, bydleli jsme až do 15 let trvale s otcem (já, sestra, mamka a otec). Jestli se ještě domníváte, že pro dítě je nejlepší úplná rodina a chystáte se zůstat jenom "kvůli dítěti" tak pokud můžete alespoň někam jít tak to udělejte hned. Pokud jsou děti malé na otce si stejně nebudou pamatovat. Mamka taky zůstala "kvůli nám". Poprvé mě začal napadat někdy kolem třetího roku (fyzicky i psychicky) např. bití čímkoliv, ponižování, strkání obličeje do špinavého prostěradla (abych si to zapamatovala a příště to nedělala) a vždycky na mě prvně začal řvát a pak mě zmlátil za úplné blbosti třeba když jsem omylem vytrhla dvě cibule, dostala jsem takovou facku, která mně jako malé šla i částečně přes ucho a chvíli jsem nic neslyšela. Když jsem se dostala na střední školu a udělala maturitu, tak se mně vysmál, a říkal, že se ti učitelé spletli. Mamka se bála, aby taky nedostala, tak se mě ani nezastala. Našla jsem si na bolavou dušičku jeden dobrý lék - dobré jídlo. Dneska mám problémy s obezitou, mamka se srdcem. Dneska když na mě někdo jenom zvýší hlas tak se rozklepu, někdy i rozpláču a nejsem schopna reagovat, jenom se sebeponižovat (Protože mám v hlavě posloupnost 1) řvaní, nadávání, 2) bití, ikdyž vím, že mě např. šéfová nezbije, ale stejně to mám zakódované). Pořád mně předhazoval i mou tloušťku (seš tlustá jak prase, ty se namaluješ a ty špeky z tebe spadnou...) a když se dneska podívám do zrcadla, tak se mně přehrajou jeho slova a říkám si, kdo by mě chtěl když jsem tlustá. Čas už nevrátím, ale čím dřív odejdete, tím menší následky budete mít. Mimochodem, kdybyste někdo věděl o někom, kdo mě toho může zbavit tak mně písněte. Každý říká, že musím odpustit, ale jak? Byla jsem u několika kartářek, ale s nevalným výsledkem. Děkuji a PRCHEJTE, DOKUD JE ČAS!!!!!!!

Neschopná, zajímalo by mě,...Dobrý den, i Já jsem byla týrané dítě, bydleli jsme až do 15 let trvale s otcem (já, sestra, mamka a otec). Jestli se ještě domníváte, že pro dítě je nejlepší úplná rodina a chystáte se zůstat jenom "kvůli dítěti" tak pokud můžete alespoň někam jít tak to udělejte hned. Pokud jsou děti malé na otce si stejně nebudou pamatovat. Mamka taky zůstala "kvůli nám". Poprvé mě začal napadat někdy kolem třetího roku (fyzicky i psychicky) např. bití čímkoliv, ponižování, strkání obličeje do špinavého prostěradla (abych si to zapamatovala a příště to nedělala) a vždycky na mě prvně začal řvát a pak mě zmlátil za úplné blbosti třeba když jsem omylem vytrhla dvě cibule, dostala jsem takovou facku, která mně jako malé šla i částečně přes ucho a chvíli jsem nic neslyšela. Když jsem se dostala na střední školu a udělala maturitu, tak se mně vysmál, a říkal, že se ti učitelé spletli. Mamka se bála, aby taky nedostala, tak se mě ani nezastala. Našla jsem si na bolavou dušičku jeden dobrý lék - dobré jídlo. Dneska mám problémy s obezitou, mamka se srdcem. Dneska když na mě někdo jenom zvýší hlas tak se rozklepu, někdy i rozpláču a nejsem schopna reagovat, jenom se sebeponižovat (Protože mám v hlavě posloupnost 1) řvaní, nadávání, 2) bití, ikdyž vím, že mě např. šéfová nezbije, ale stejně to mám zakódované). Pořád mně předhazoval i mou tloušťku (seš tlustá jak prase, ty se namaluješ a ty špeky z tebe spadnou...) a když se dneska podívám do zrcadla, tak se mně přehrajou jeho slova a říkám si, kdo by mě chtěl když jsem tlustá. Čas už nevrátím, ale čím dřív odejdete, tím menší následky budete mít. Mimochodem, kdybyste někdo věděl o někom, kdo mě toho může zbavit tak mně písněte. Každý říká, že musím odpustit, ale jak? Byla jsem u několika kartářek, ale s nevalným výsledkem. Děkuji a PRCHEJTE, DOKUD JE ČAS!!!!!!!

ale hlavní je, že mě ochránila, kdyby mě nechránila a nechala by mě s ním samotným, tak bych byla mrtvá. Měl v plánu mě zabít, když mě matka, ale brala sebou tak provedl něco jiného- také strašného.........ale naštěstí to nevzalo nikomu život. Takže pokud máte doma psychouše- chraňte své děti, nebo jak mu rupne v bedně, tak to může být špatné...............a pryč od takového tyrana.

Jinak pozor na takové psychouše- můj otec měl v plánu mě doopravdy zabít...........nakonec zkončil v blázinci, protože stejně něco provedl, nedopusťte to aby Vaše děti museli žít s takovým psychoušem. No a když si vzpomenu na dětství- tak to není radost, hraní atak. - ale vzpomínky na dětství- jsou slzy, zákazy, bití, nadávky, modřiny, řev a hádky...... škoda, ale hlavně že žiju. Rači žádného otce, než takového, kterého jsem měla já. Matka si to uvědomila až po 13 letech. Mohla to udělat dřív...........

13 let nás otec psychycky i fyzicky týral. Následky naštěstí nějak extrémně velké nejsou, neboť jsem měla alespoň lásku od matky, která se mě snažila chránit před ním. Otec byl pošuk, mlátil nás, honil s nožema, zamykal nás doma, psychycky týral, mlátil, vyhrožoval, vše zakazoval atd. Zkončil i v blázinci. Následky- snad- nízka sebedůvěra, nevěřím si .... no a ještě bych si určo vzpomněla. Naštěstí nic vážného, protože to co jsem doma zažila, bych také mohla zkončit na psychiatri. Otec vyhrožoval matce, jestli se s ním rozejde, že mě zabije. Matka mě musela před ním i schovávat u rodiny. No byl to psychouš. Asi co mě podrželo tak velká láska od matky. Jinak by to na mě zanechalo následky větší.

Je tady nejaka zena, kterou behem dospivani psychicky tyrala matka? Je mi 35 a posledni mozna 3-4 roky mi dochazeji duvody nektereho meho "podivneho" chovani. Rada bych si vymenila poznatky s nekym, kdo ma stejnou zkusenost. Dekuju. Petra

Neschopná, zajímalo by mě,...Ahoj,
četla jsem si tvůj komentář a měla jsem pocit jako bych to psala já...Je mi 26 let, mám 1 dítě a dokončuji studium na VŠ. Psychický teror mýho táty vnímám od 15let. Inenzita jeho špatných dní se postupně stupňovala, vždycky jsem mámě říkala, že to bude jenom horší. Dneska už jsou jen špatné dny, záleží jen na tom, jak hodně hnusnej na nás je.Většinou přestane až když všichni hystericky brečí nebo řvou..to ho uspokojí..Máma ho nechtěla opustit, protže nemá žádné přátele a bojí se, že by to sama nezvládla..Žila jsem s mojí rodinou do chvíle než jsem otěhotněla a trávila s mou mámou většinu svého volného času...Aby jsme jako rodina měli pocit, že je všechno lepší než jaké to je doopravdy..Bohužel si to dnes zpětně máma moc nepamatuje. Bere tojako samozřejmost. Musím přiznat, že když mi bylo kolem 20 let a já byla celé léto s ní a nejela za žádnými přáteli, aby jí to nebylo líto a nemusela trpět tátu, když se doma objeví, vždycky jsem si říkala, že mi to určitě jednou vynahradí a pojedu příští rok...to se ale nikdy nestalo...dneska jsem s mou rodinou v každodenním kontaktu, ale přeci jen bydlím jinde...Cítím se provinile, že už nejsem do každodenních problémů na 100% zasvěcená.Navíc mám mladšího sourozence, který je na problémy mých rodičů sám. Takže o to víc mě ubíjí tahle nekonečná situace...Pro mě se momentálně situace trochu vylepšila. vzhledem k tomu, že nemám žádné přátele, jsem ráda, že nemusím být s malým dítětem přes den sama a trávím nadále hodně času se svou rodinou... ovšem co se týče mé psychické stránky. Celý život si přeji, aby si mě někdo vážil...v životě jsem nedosáhla ničeho vyjímečného, bohužel...Moji rodiče si myslí, že jsem hodná, ale hloupá. A vzhledem k tomu, jak se mnou občas jednají, mám pocit, že mnou opovrhují...a to mě, i přesto, že už mám vlatsní dítě, moc trápí a bolí a asi se s tím nikdy nesmířím! Na závěr chci ale říct, že ať je situace jakákoliv, já svoji rodinu bezvýhradně miluji, jen to chce pěknou dávku sebezapření, aby v ní člověk vydržel..

Niceho se nebojte a jdete k psychologovi. Byla zranena vase duse a musi byt vylecena. Kdyz si zlomite ruku, take jdete k lekari a nenechate ji srust jen tak.
Neslibuji vam zazrak, ten neni jisty, ale zlepseni pravidlem je. Psycholog bude brat ohledy na vase city a pomuze vam objevit cestu k some a druhym.
I ja sama jsem mela jiste "problemy"......

neni chybou odejit od manzela. 50% manzelstvi se rozvadi, cili sance, ze se manzelstvi vydari, je asi tzakove, jakoze padne panna (nebo orel). Mozna ti bude rikat nekdo, abys s nim zustala, ale to je zcela bezpredmetne, protoze nikdo krome vas dvou nevi, co u vas doma je.
Pro tveho syna bude lepsi, kdyz od toho muze, co je zplodil, odejdete. Vyraz muz, ktery jej zplodil, pouzivam zamerne, protoze byt otcem znamena se o dite a jeho blaho radno starat, stejne tak jako o slusny vztah s matkou ditete. O to se tvuj muz nesnazi.
Nasili se vzdy stupnuje. Vidis, rikas si "neschopna". Opravdu si myslis, ze nic nezvladnes? Ze nejsi fajn zena, ktera je pekna a umi (zde si dopln) A), B), C)?
Nasili ma vliv na chlapce tim horsi, cim dele mu prihlizi. Muze z toho mit trauma, poskodi to jeho vztah k obema rodicum a mozna nedokaze navazat zdravy partnersky vztah k zene.
Mila zeno, jeden obrovsky krok jsi jiz ucinila. Vis, ze jeho chovani neni v poradku a chystas se jej resit. Doufam, ze mas stale pristup na internet a muzes si najit nejake krizove stredisko, psychologa...... Doufam, ze jsi to uz udelala.
Preji ti hodne stesti.

Z vlastni zkušenosti vim, ze vychova je jedna vec, ale geneticka vybava druha nemene podstatna! V kazdem pripade je ale nejlepsim resenim prave pro deti, kdyz se matce podari od manzela tyrana odejit a pokud to zvladne v co nejutlejsim veku svych deti, je to ohromna vyhra pro vsechny zucastnene. Kdybych byvala mohla, odesla bych v momente, kdy se zacaly projevovat prvni priznaky psychickeho a citoveho tyrani v me rodine. Ale dokazala jsem to az kdyz byly me deti dospele. Nicmene jsem presvedcena o tom, ze i kdybych byvala vychovala deti v poklidne ac neuplne rodine, stejne by se nektere geneticke vlastnosti, ktere podedily po svem otci v jejich dospelosti projevily. Za nejvetsi chybu prave proto povazuji spatny vyber otce svych deti.