Nemůžu mu dát dítě...

Ahoj Tome.Díky i Tobě za názor.Víš,je možné,že to opravdu tak dopadne.Zkusím ale věřit tomu,že teď v této chvíli to cítí tak,jak řekl.On v životě neměl moc štěstí s partnerkami.Je hodně náročný.Není to konzumní typ kluka,nemá doma ani telku.Na jednu stranu je aktivní sportovec a na druhou poslouchá intelektuální rádia,čte obdobné knížky atd.Takže ve svých 32 letech nepoznal holku,která by splňovala to,po čem touží.Já to mám v životě podobně.Hodně těžko se do někoho opravdu zamiluju.A my se prostě setkali.Proto je možná ochotný do toho jít.Ale to samozřejmě ukáže čas.

Ahoj holky.Všem vám moc děkuju za podporu.Vše se zdá vyřešilo!Napsala jsem příteli odpoledne mail s vysvětlením,jak to vše myslím.Bez výčitek,emocí.Napsala jsem mu,že láska bez zodpovědnosti není láska,ale flirt a ten že ani jeden z nás přeci nechtěl a že je teď pouze na něm,jak se rozhodne,že přijmu cokoliv.Buď bude mít vlastního potomka,nebo bude žít s partnerkou,kterou miluje a je mu s ní fajn a spolu s ní může vychovat nějakýho malýho prcka,který neměl štěstí na tátu a mámu.Za dvě hodiny po mailu mi volal,že to nemyslel tak,jak jsem to celé pochopila,že ho těmi pochybnostmi o něm moc trápím a jestli by nemohl na chvilku přijet.Venku mi řekl,že je pro něj daleko důležitější,že bych s ním to mimčo chtěla mít,že jsem první žena v jeho životě,která v něm otevírá věci,o kterých nevěděl,která s ním mluví a dělá ho lepším.že v mé přítomnosti ví,že cokoliv budeme spolu dělat,tak bude fajn,že ho stále překvapuju něčím novým.Prý už ve svých 32 letech chodil se spoustou potencionálních matek,ale žádná nebyla jako já.Prostě holky,je úžasnej!Možná by někdo řekl,jsou to jen slova,ale já mu vždycky věřila,je spolehlivej,citlivej,úžasně vychovanej,oblíbenej mezi přátely a to je pro mě dostatečná vizitka důvěryhodnosti.V každém případě moc díky a pokud nějak vymyslíme to mimi(myslím,že adopce by hodně vyřešila),tak budu fakt šťastná.On bude totiž úžasnej táta.L.

Nevím, jestli je to otázka mít nebo nemít rád. Ono je to o kompromisu z jeho strany. A jde o to, jestli ten kompromis chce nebo nechce podstoupit. Spousta chlapů nechce "zamlada" o děcku ani slyšet. Ale pak přijde 40ka (vidím to na kolegách v práci, já jsem o trochu starší než tvůj přítel) a oni maj pocit, že jim ujíždí vlak. Myslím, že pokud se kouká do přítomnosti, bude to stejný typ, za 10let bude děcko chtít.. a jak to dopadne si dokážeš představit. Možná by bylo řešení hledat ve skupině rozvedených chlapů, kteří už děcko mají, tam je šance, že už další chtít nebudou. Ale srdíčku prostě neporučíš, já vím. Držím pěsti, ať se rozhodneš jakkoli.

Já si myslím, že tě nemá dost rád. Kdyby měl, dokázal by pochopit, že ty už chceš vztah, se kterým můžeš počítat do budoucna, a taky by tě nenechal proto, že nemůžeš mít další dítě. Vždyť taky existuje adopce. Myslím, že by pro tebe bylo lepší se s ním rozejít dřív, než ti ten vztah přeroste přes hlavu, a najít si někoho, kdo má víc pochopení. Chápu, že čím je člověk starší, tím těžší je si někoho najít, ale není to nemožné, vždyť jak se říká, láska kvete v každém věku. Držím palce.

Lucy a uvažoval by Tvůj přítel o adopci? Já jsem ležela po hysterektomii v nemocnici vedle paní, která s maminkou uvažovala, že by její matka dítě "nosila", ale kvůli nějakému zdravotnímu problému to nešlo, a tak se nabídla její sestra, ale ta byla sotva plnoletá, byly všechny na pohovoru s lékařem a pak se nám svěřovala, že v ČR je tolik překážek právních i finančních, že jí adopce začíná připadat nejpřijatelnější. Jinak jsem taky slyšela o schématu: muž si najde ženu podobnou své partnerce, vezmou se, po porodu rozvedou a on si vezme dítě do péče. Pak se vezmou původní partneři a manželka se souhlasem matky dítě adoptuje...nevím, jestli je to jen fikce, připadá mě to hrozně náročné psychicky, ale nikdy jsem v podobné situaci nebyla.

Lucy, ja vim, ze je to hrozne, ale nech ho jit. Je videt, ze dite chce, a jednou by ten vas vztah pravdepodobne na tom ztroskotal, a bylo by to pro tebe jeste horsi. Vim, ze te to boli, ale clovek musi zustat realisticky, nebo to bude bolet jeste vic. Urcite potkas nekoho, s kym ti bude prima. Vzdyt tolik chlapu je rozvedenych, kteri uz deti maji. A to, ze je rozvedeny dnes neznamena, ze prave on je ten spatny.(Lucy, jeste neco, zamysly se prosim a uprimne si odpovez. Opravdu bys chtela, aby se kvuli tobe vzdal te moznosti mit v zivote deti????)

To je právně ono.Jestli jsem ochotná vůbec ve svém věku tohle všechno podstoupit.To by byl opravdu běh na dlouhou trať a výsledek nejistý.Je možné,že už je to v téhle chvíli možná vše pasé,protože podle reakcí přítele to celé asi nerozdýchal.Je mi hrozně..

No... pojistovna vam to asi nezaplati... myslim, ze u nas takova vec neni pozna vubec. Neplodne pary, ktere usiluji o umele oplodneni, musi splnovat jista kriteria - jako napr. byt vziti. Takze i kdyby nejaka kamaradka svolila, o umelem oplodneni nemuze byt rec.

Vis, otazkou spis je, zda bys to chtela vubec podstoupit. Kdyz je ti petatricet, musela bys prakticky s tim hned neco delat a dosavadni zivot by sel stranou.

Já nikoho v rodině kdo by pro to byl ochotný,tedy spíše vhodný nemám.Mám bratra.Přítel má 16 letou sestru.Možná by se našla vhodná žena,ale to samozřejmě není zadarmo.Podle mě ani všechny ty zákroky lékařů.Operace pro vyndání vajíček,uložení v databance,oplodnění ve zkumavce,další operace pro vpravení plodu do dělohy,porod a péče v těhotenství.Myslím si,že je to brané jako nadstandard,nevím.

Nahradni matka??? Co jsem takhle videla v televizi, byva to nekdo z rodiny. Matka, sestra atd. Prisel by u vas nekdo takovy v uvahu? Jestli ano, tak se da ten zakon trosku .... Zkusila bych se o tom informovat, sehnat dobreho doktora, v nejhorsim pripade je porad moznost to udelat v zemi, kde je to mozne.

Díky Dano.Já z jeho včerejší reakce mám ten samý pocit.Jen nechápu to,že mě představil rodičům a pomalu celé vesnici.Nebo spíš chápu.Asi jsem nenapsala jednu podstatnou věc,že on do včerejška věřil,že se k tomu miminku dopracujem náhradní matkou.Včera jsem mu ale vysvětlila,že tahle metoda nošení dítěte někým jiným je u nás vlastně ještě nelegální a že nemá smysl věřit v utopii.Tak se mu myslím zhroutila ta naděje.

Ja mam z tveho prispevku pocit, ze jste kazdy trochu jinde. On zije pritomnosti, bez ohledu na budoucnost a ty chces v nem mit jistotu v budoucnosti. Chapu oba. Co ja muzu poradit. Do te doby, nez se domluvite jak dal, bych pritele rozhodne nepredstavovala dceri. A pokud se nedomluvite, vztah bych ukoncila. Prece jenom, je mlady, po potomkovi bude jednou touzit, nemluve o jeho rodicich, kteri se na vnoucky uz ted jiste tesi.

Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh a ráda bych,kdyby jste mi napsali,jak tuhle situaci řešit,či jestli jste něco podobného nezažili..Letos mi bude 35 let,dceři 13.Žijeme 3 roky bez otce dcery,který se o nás nikdy nestaral,tak jsem vlastně žila celou dobu jako svobodná matka s tím,že jsem k malému dítěti měla ještě jedno velké.Za ty poslední tři roky pár partnerů,s nikým jsme ale nesdíleli společnou domácnost.Je pravda,že rozchody přišly vždy z mé strany,ale je opravdu těžké najít solidního fajn muže po třicítce.Mám co nabídnout,prý jsem atraktivní,citlivá,empatická,schopná se o sebe postarat,mám zdravé sebevědomí,studuju VŠ atd.A teď proč to tu vlastně píšu.Začátkem prázdnin jsem zpočátku začala víc kamarádit s jedním klukem(32let),kterého jsem poznala před 3/4 rokem.V té době jsem měla ale hodně starostí,prostě mě nezaujal.A pak jsme se potkali až před dvěma měsíci,kdy to mezi námi zajiskřilo hned na první pohled.Přesně ta jiskra,kterou potřebuje každý vztah,aby se dalo uvažovat o něčem víc.Za pár dní jsem věděla,že je to ON.Hned od začátku ale věděl,že nemůžu mít děti(nemám po operativním zákroku dělohu).Když jsem to kdykoliv naznačila,že by to mohl být problém do budoucna,tak mě umlčoval se slovy,nikdy neříkej nikdy.Ale pravda je prostě taková,že na tomhle se nedá nic změnit.Včera po dvou měsících vztahu,kdy jsem ho chtěla představit dceři jsem mu napsala,ať trošku přemýšlí o tom,jak to se mnou vlastně dopravdy myslí,vzato já a můj handicap.Že se mnou prostě mimi mít nikdy nebude,jestli si to plně uvědomuje a může mi nesobecky říct,že je ten vztah schopen žít s tím,že se vlastních dětí vzdá.Mně už prostě nebaví žít vztahy,do kterých se nemůžu položit na 100%.Já chci vztah budovat,plánovat,vedle někoho stárnout a představa,že mi za pár let řekne,miláčku promiň,ale tahle mi dítě dá, je hrozná!Také už nechci dceři představovat neperspektivní "strejdy".Je v pubertě a takovýhle věci prožívá úplně jinak,než třeba před pár lety.V každém případě mě zaskočila jeho reakce.Prý ho štvou narážky tohoto typu,že o tom přemýšlí,ale právě teď má rád,je mu fajn,tak ať mu to neberu.Je prý smutný kino,když nevěřím na lásku,ale na zodpovědnost.Zdá se mi to poněkud sobecké,on je tu sám za sebe,ale co já?Já nejednám jen v zájmu svém,ale hlavně v zájmu dcery.Tak nějak si říkám,jestli on chlapec není ještě trošku nevyzrálý.On holt chce žít přítomnost,ale mě hlavně zajímá budoucnost...Co si o tom vše myslíte?Díky moc za názory,není mi do smíchu.