Okradl mě vlastní syn

Mam taky smutnou zkusenost s mladsim bratrem, hodne podobnou s Lenkou. A take nesouhlasim s tim, ze je to vychovou. S bratrem jsme byli vychovavani oba stejne, ja bych nikdy neukradla ani rohlik a bratr je od malicka zlodej. Je to proste v nem, ma takovou povahu. Krast zacal uz ve skolce, kamaradum hracky apod. Potom kradl doma penize rodicum, me nekolikrat vybilil kasicku, kam jsem si sporila svoje hubeny kapesny. Potom ukradl mamce sperky a prodal neco z elektroniky,kterou jsme meli doma. Nasi ho samozrejme vzdycky branili. Pak byl nejakou dobu klid, mysleli jsme, ze uz zmoudrel. Ja jsem se mezitim odstehovala s pritelem do noveho bytu a bratra jsme jednoho dne pozvali na navstevu. Ukradl mi muj zasnubni prsten, ktery jsem neprozretelne nechala lezet v koupelne. Vedel moc dobre, ze je to zasnubni prsten a jak moc me to bude bolet. Dnes pravdepodobne okrada zase nekoho jineho, nevim, prerusila jsem s nim veskere styky a odmitam se o nem bavit s rodici. Uz pro me proste neexistuje. Chapu ale, ze Monika jako matka to ma tezsi a asi nemuze tak snadno odkopnout vlastniho syna. Ale treba to byl jen tenhle prohresek a u toho taky zustane, treba..pak by se to snad dalo odpustit.

Ahoj Moniko, v zadnem pripade nesouhlasim s tim jak nekteri tvrdi, ze je to vychovou. Mohu potvrdit z vlastni zkusenosti (bohuzel). Muj bratr provedl nasim rodicum totez. Zprvu to zacalo drobnymi kradezemi penez z penezenek, ale pozdeji se zacali ztracet i cennejsi veci :-( I mne ukradl zlate privesky a retizek, ktereho jsem si moc vazila! Je to ale v porovnani temer nic s tim, co si vytrpeli nasi rodice. Tem se ztratilo mnohem vice veci. Jsme celkem 3 sourozenci - mam starsiho a mladsiho bratra (kazdy o 2 roky ode me). Byli jsme vychovavani vsichni stejne a jediny kdo se takto zvlcil byl nas mladsi bratr. Nevim, ale pripada mi to, ze je to mozna i dobou... Nedovedu si predstavit co nam budou jednou provadet nase vlastni deti! Clovek si rika, ze ho to prece nemuze potkat, ze takove veci se stavaji v jinych rodinach, ale opak je pravdou. Nasi se snazili vzdy bratrovy dluhy vyrovnat a sami na to doplaceli. Kolikrat jsem mela sto chuti podat na nej i trestne oznameni, ale nasi vzdy stali za nim. Ze pry je to jejich dite a ze vlastni dite prece udat nemuzou. Je to tezke. Jeste to nedokazu posoudit z role rodice, ale z role sestry muzu rict, ze jsem mela chvile, kdy jsem to opravdu udelat chtela a neudelala jsem to jen kvuli nasim. Ted to vypada, ze se dava zase do poradku a ze uz snad bude zase "normalni". Tento zlom se stal v dobe, kdy mel cca 20-22 let a ted ma 23 a vypada to ze mozna dostal zase rozum. Uvidime... Opravdu to chce pevne nervy! Drz se! Vim o cem mluvis. Mej se. Lenka

red bull se vybarvil. Je to gay, když si přeje takové věci. Kde jste všici moralisti? Jakto, že jste mu ještě neučinili kázání, aby se červenal jako pravý redbull? Např. -Ja taky- mi tu chybí!

Mravni hlidko: vlez mi do PRDELE, ty curaku!!

Původně jsem neměla chuť vůbec reagovat, ale nakonec jsem změnila postoj.Mám podobnou zkušenost s mým bratrem a myslím, že by vůbec nebyl nadšený, kdyby věděl, že právě o něm bude tento příspěvek. Vím totiž, že by se moc styděl sám za sebe.Naši si s ním užili své. Chodil neustále za školu, kterou nakonec ani řádně neukončil. Měl kamarády, kteří ho v tom všem víceméně podporovali a i přesto si myslím, že vinu jim dávat nemůžeme, neboť člověk má vlastní rozum a v jistém věku je schopný uvažovat nad tím co dělá.Ztráceli se u nás peníze. Trezor, který byl zamčený, byl jednoho dne vypáčený. Ztratili se snubní prsteny. Další peníze. Pak se začalo utíkat z domu apod.. I pro mě bylo toto období velmi nepříjemné. Mému bratrovi bylo tak nějak kolem 17-ti let a já měla o tři míň. Bylo to velmi těžké období pro mamku i pro taťku, nicméně už je to za námi. Brácha stále bydlí s našima a my se budeme stále bát nechta někdy položené peníze, i přesto, že už by se neodvážil, každopádně vnitřní pocit nejistoty v nás zůstal. Já jsem asi ta nejodvážnější a důvěřivá. Prostě já mu věřím.V tom kritickém období vím, že mamka byla nešťastná, plakala, křičela na něho, ale vím, že nikdy vsou lásku k němu neztratila.Možná je to trochu zmatené, ale mě je nyní 26 let a už matně si vzpomínám na ty těžké časy.

Toto je hodně smutné pro mámu. Neumím si to vůbec představit a to mám syny dva. Bohužel, životní zkušenosti mám takové, že výchova dětí od narození je hodně podstatná pro celý jejich další život. Žádné řeči mě nepřesvědčí o opaku. A je mi upřímně líto rodičů, kteří tu výchovu nezvládnou, protože vím, že to není vždycky jejich vina. Moniko, asi budeš dostávat rady a hodnocení velmi různorodá. Jistě to každý bude myslet nejlíp jak dovede. Já osobně bych v nápravu už nevěřila, proč? - stačí se rozhlížet kolem,jak to kde funguje. V 17 letech se sice mohou dělat různé hlouposti, ale tohle nebyla puberťácká naivita, je to vlastně krádež, asi i trestný čin. Držím ti palce, ať se z toho vzpamatuješ a máš chuť do života. Myslím, že nejde o to zlato, ale o duši tvého syna. Ta mě děsí.

Monika,suhlasim s tym, co pise KGB.Viem,ze je to tazke, ale myslim si, ze by ste synovi mali dat este sancu.Mozno si vstupi do svedomia a vy ho nestratite. Mam 19 rocneho syna a tiez navyvadzal v minulosti vela sprostosti, ale zda sa mi, ze to uz ide k lepsiemu.Drzte sa !

Máme to starosti se svými dětičkami.. :o( A tolik jsme je milovaly a život bychom za ně daly.. Moje mamka říkávala: malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. Měla pravdu. Když jsme se trápily s nemocemi svých dětí a s jejich maličkými problémkami, když jsme je tišily, houpaly na klíně, když jsme pro ně plakaly.. kde by nás napadlo, že příjdou horší.. podstatně horší dny. Ty, ve kterých umře naše duše a naše srdcata budou plakat krvavé slzy.. Říkám si.. za co? Za lásku? Za obětavost? Za všechnu bolest světa? Hmm, život jde dál a my jím putujeme, jen je nás jen půl :o(((

Je to smutné a plně chápu pocity pisatelky. Na druhou stranu jsou to ale jen neživé věci, které sice něco připomínají, ale bez nich se žít prostě dá. Jsou horí věci v životě - lidi, kteří při povodních přišli o všechno, by byli nejšťastnější, kdyby přišli "jen" o pár šperků. V každém případě bych ale donutil syna, aby to začal hned nebo později nějak splácet. Jen tak bych mu to rozhodně neodpustil.

**Red Bull** Ty jsi nějaký chytrý - nejsi náhodou poslanec Parlamentu ČR? Kdo ví, možná někdo podřízne krk Tobě a myslím,že nikdo plakat nebude.

Jak sis ho ychovala, takoveho ho mas. Na tvem miste bych se bal, ze ti co nevidet podrizne krk !!

Jsem v situace,kdy nevím,jak dál žít s vlastním synem(17,5 let)Nedávno mi jedna zákaznice vyprávěla,jak jí syn prodal zlaté náramky,já pronesla,že mám taky dospívajícího syna, a v šuplíku malou truhličku zlata,do které jsem se již asi rok a půl nepodívala(hodnota cca 70.000,-)ona mi řekla,ať si to raději zkontoluji,jestli to tam ještě je.Minulý týden jsem si na to vzpomněla a všechno zlato pryč.Po dvoudenním výslechu se synek přiznal,že to nechal asi před půl rokem prodat jednomu dospělému kamarádovi,kterému již bylo 18 let a ten mu za to přinesl 6.000,-Kč.Prý zničil někomu MP3(2.000)a vyřešil to takto.Měla jsem tam všechny věci,co jsem kdy dostala od narození,maturita,narození dítěte a spoustu dalších prstenů,náramků,řetězů atd.Je mi špatně,jen když se na něj podívám,hned si ho představím,jak se v tom přehrabuje bez pocitu,jak mi ublíží to někomu dává na prodej.Nevím,jak k němu najdu zase vztah a nevím jestli ještě chci,už toho bylo dost(kradl mi i peníze)a pomalu nad ním lámu hůl....