Pomalá neviditelná smrt

25. 11. 2007 23:06:01,Kdyby byl stručnější,dalo by se to přelouskat,došla jsem k bizardním,myslela jsem,že se píše bizarní?Tak jak?Proč mu radíš takové kraviny?Ať to udělá,když chce,zoufalců je plnej svět,za chvíli nebudeš stíhat je z toho tahat.Zlejch, jako ty je taky dost, co? Fox24 volá svým způsobem o pomoc, proč sem píšeš, když to ani nedočteš? Jsi hodně zlý člověk, když můžeš napsat, ať se zabije, když chce, až ty budeš v rejži, tak okolí ti v tom nechá vymáchat hubu?! Poradit, co s tím, neumíš, ale nechat, aby se člověk ze zoufalství zabil , je prostě ubohost.Je těžký žít s trápením, co máš, ale psychiatr by ti mohl pomoci, jen najít takového, co fakt umí, to už je horší.Sebevraždou nic nevyřešíš, znovu se narodíš a znovu budeš prožívat co teď, fakt není úniku, ale určitě se může tvůj stav změnit, pokud budeš ovšem chtít.Iris má zajímavou radu, stojí za úvahu, neboť v jednom má pravdu, vlastně něco pořád hrajem, aniž bychom si uvědomovali, že hrajem, což je zajímavé.

Foxi24, nevraždi se, kdyby se každej člověk jako ty zavraždil, tak tady zůstanou samí grázlové...

Kdyby byl stručnější,dalo by se to přelouskat,došla jsem k bizardním,myslela jsem,že se píše bizarní?Tak jak?Proč mu radíš takové kraviny?Ať to udělá,když chce,zoufalců je plnej svět,za chvíli nebudeš stíhat je z toho tahat.

Neutíkej do snů. Sny jsou fajn, ale není to realita. Svůj problém můžeš řešit návštěvou psychologa nebo raději psychiatra.Ale patrně tohle odmítáš. Nechceš to. Bojíš se toho. Když jsem byla dítě strašně jsem se bála lidí. Toho co řeknou, co udělají a trpěla jsem formou jakéhosi stihomamu (že mně někdo stále sleduje, jsem pod kontrolou,na ulici se mi zdálo, že na mně stále všichni koukají a dívají se co je na mně špatně...).Když mně matka nebo babička poslaly do obchodu něco koupit neskutečně jsem trpěla .Jen s velkou námahou jsem dokázala prodavačce říct co chci. Jednou se ale něco stalo. Kamarád chodil do dramatického kroužku a povídal mi o tom jak hrajou a jak můžeš být kým chceš. Prostě hraješ roli. Ta myšlenka se mi líbila . Být kým chceš. Nejdříve jsem to šla do toho kroužku obkouknout a zalíbilo se mi to. hráli jsme divadlo a s každou etudou jsem byla někym jiným s jiným vzorcem chování. Začala jsem i určitou roli žít. Po čase mi to ani nepřišlo, že si na něco hraju. Jen když jdu třeba na úřad vžiju se do role sebevědomého člověka včetně oblečení, líčení...Vlastně každý v životě hraje nějakou roli pravou tvář ukáže jen v krizových situacích. Doma je spousta lidí jiná než mezi lidmi.Taky bych ti chtěla poradit aby jsi na svá bedra nebral všechno trápení světa. Když vidím někoho trpět nebo nějakou nespravedlivost chce se mi brečet, křičet, něco udělat. Jsou věci, ve kterých jsme bezmocní a ani kdybychom se přetrhli nic s nimi nenaděláme. Musíš být otrlejší. Ty sám jsi strůjcem svého osudu. Neutíkej do snů a fantazije. Zmobilizuj veškerou svou tělesnou i duševní sílu, začni vidět kolem sebe i to hezké. Raduj se i z malých věcí. Běž třeba do obchodu a kup si něco co ti udělá radost.Třeba hezkou knihu , která se jmenuje Čtyři dohody.

VěcUrčitě jste někdy chtěli jednu věc která byla tak blízko vás a přitom tak daleko. Ta jedna jediná věc by přinesla neodvratitelný řetězec událostí který by nešel zastavit, nikým a ničím. To rozhodnutí mít tu věc je jen na vás a na nikom jediném, nese sebou obrovskou zodpovědnost která ničí lidi. Dnes a denně. Proč se jen nejde svobodně rozhodnout? Nezávisle na ostatních? Jsou chvíle kdybych si nepřál nic jiného než jen tu věc, už nemohu snést ty černé bizardní myšlenky které se dnes a denně vkrádají do mé mysli a znemožňují mi normálně žít a rozhodovat se. Proč jen tak trpím? Nic jsem nikomu neudělal a snažím se změnit k lepšímu ale ono to nejde. Vždycky narážím na tu nepřekonatelnou zeď která se rok od roku zvětšuje. Doteď nechápu jak se to mohlo stát, jak jsem to mohl nechat zajít tak daleko a proč s tím nemohu nic dělat. Když si představím že bych udělal tu "věc" tak by byl klid, mír, měl bych ode všeho pokoj. Někdo mi řekl že to nejde tak jednoduše, ale proč? Kolem sebe vydím že věci nejsou tak složité jak je ostatní dělají. Vše je naprosto jednoduché, stačí udělat rozhodnutí. Ať je těžké jak chce. Proč ne? Zatím mě nikdo nedokázal přesvědčít o tom tu věc nechtít, ani to nikdo nezkusil. Všichni kolem vás vydí jen neúspěch. Nikdo se nepozastaví nad tím co jste udělali dobře, pozastavují se jen nad tím co jste udělali špatně a co by oni nebo jiní udělali líp než vy. Proč to tak je? Jaký má vůbec život smysl když je všechno špatně? Nevím, já jsem na to nepřišel, ale stále se snažím. Stále od ostatních slyším jak mám žít, co by bylo pro mě nejlepší, jak mám udělat to či ono. Už mě to nebaví poslouchat protože nikdo z těch lidí nezná moje noční můry které ve dne přicházejí stejně nečekaně jako vítr otevřeným oknem. Nejde to k ničemu přirovnat, snad jen k tomu že někdo vám blízký umře. Jenže se to nestalo a pomalu ale jistě umírá něco ve vás, jen nevíte co. Nejhorší na tom všem je všudypřítomná bezmoc. Stejně jako když se vám neotevře při seskoku padák a vy padáte dolů bez moci cokoli změnit. Navíc k tomu všemu si připadáte jako největší blázen na světě. Nechápete jak je možné že všechno tohle se kolem vás děje když neznáte nikoho se stejný problémem. Ta věc kterou si někdy přeji je smrt. LidéTaky máte rádi ostatní lidi? Já ne. Mám z nich hrůzu. Sám nevím proč. Jen jak vydím víc lidí pohromadě je to skoro jako bych stál nad velkou propastí. Navíc když mluvím s někým cizím mluvím rychle, polykám slova a někdy koktám a opět si připadám jako blázen protože se mi to nikdy dřív nestávalo. Nejhorší bylo když jsem si nemohl v kavárně objednat kávu protože mi číšnice nerozuměla. Je to možná tím že se se lidem vyhýbám a mám jen malý okruh přátel, nevím. Taky je to možná tím že potkávám arogantní namyšlené lidi. A hlavně tam kde je to pro mne životně důležité. Bohužel pro mne. Noční můry ve dnePředstavte si že jedete něco zařídit do města. Cesta probíhá normálně a dokonce ani není velký provoz, žádný řidič který by vás chtěl svým chováním naštvat, prostě ideální den. V klidu zaparkujete auto vystoupíte zavřete dveře a zamknete, asi po pěti krocích vydíte jak si v trávě pod keřem líže kočka břicho a vedle ní leží jedno kotě. Navíc ta kočka nemá na přední noze kůži, řeknete si že do ní asi narazilo auto a že má štěstí že vůbec žije. Najednou k ní přichází řezník z vedlejšího obchodu a nalévá jí do misky mléko. Navíc když vás vydí jak ji sledujete řekne vám že ji dnes bere ke zvěrolékaři. Zbytek dne probíhá normálně, vyřídíte všechno co jste potřebovali a odjedete domů. Ano, mnohým lidem bylo té kočky jistě líto ale nijak se nad tím nepozastavily, proč taky. U mě tenhle "normální" den probíhal stejně než jsem uviděl kočku a její kotě. Jak jsem šel na úřad něco vyřídit to začalo, bylo mi do breku a nemohl jsem myslet ny nic jiného než jen na kočku a to koťe. Neustále jsem přemýšlel co s ním bude a v hlavě se mi přehrávaly jen ty nejhorší scénáře. Když jsem došel na ůřad vše bylo stejné, stejné bizardní a hnusné myšlenky, jen se k nim přidal strach a beznaděj. Když jsem vyšel z výtahu tak jsem se díval z okna jediné co mě napadlo jak krásné by bylo kdybych vyskočil a všechno utichlo, nedokázal jsem si představit jaký by to byl klid. Samozřejmě jsem ten den nic nevyřídil, jediné na co jsem se zmohl bylo sednout do auta ve kterém jsem asi půl hodiny seděl a pak jsem odjel domů, jediné na co jsem se v ten den zmohl bylo lehnout si a spát, naštěstí jsem asi za pět minut usnul. Kdo by si po tomhle nepřipadal jako blázen? Dokonce asi vím kde jak se tenhle "problém" nastartoval. Když jsem byl malí tak u kamaráda měli tři krásné koťátka, jedno si někdo vzal a další dvě jim zůstaly, jenže měli neustále průjem, tak se kamarádova matka rozhodla že je nechá zabít. Provedli to tak že jim někdo kladivem rozbil hlavy, bylo to rychlé a bezbolestné, jenže já jsem ty koťata potom nechtě našel a viděl. Nikomu jsem o tom neřekl ale hodně dlouho jsem na to myslel, možná že se mi to vrací, protože když vydím koťe tak cítím jen smutek a beznaděj. Taky si pamatuji že jsme měli dva roky krásnou fenku kterou nám někdo otrávil jedem na krysy. Tohle se dá přežít ale ten co to udělal neviděl jak se ten pes trápí, jak bojuje předem prohraný boj protože jsme zjistily příliš pozdě že je otrávená. Tohle zažít nepřeji nikomu, jen tomu co to udělal. A teď si představte jaké to je téměř každý den vzpomínat na to nejhorší co jste v životě zažily, já děkuji za každý den když si nevzpomenu na něco špatného. A když už si vzpomenu nejde s tím nic dělat, jen čekat až to samo přejde, jediné co občas pomůže je spánek, v tomhle mám jedinou výhodu že usnu skoro kdy chci.