Problémy s dospelou dcérou

mrdníku tebe doma asi řezali moc a do hlavičky viď, pokud nejsi schopný inteligentní odpovědi, tak se do toho ne.... tvoje děti lituji doufám, že se nerozmnožuješ....

z úrovně tvých...Dedukce není tvojí silnou stránkou. Všechno co sem napsal je pravda. Nic jiného ji nepomůže, příliš mnoho dobra škodí. Nabízí se ji vyčíst, že jakou si dcérku vychovala takovou ji má. Ale nejsem škodolibý, ať ji řeže jako žito a ona se za chvíli sklidní.

z úrovně tvých příspěvků usuzuji, že orgánem tvého myšlení je pohlavní úd.

Dobrý den, moc prosím o...Když ji nechces vyhodit tak doporučuji hrubé násilí. Jako nic jiného nepomůže. Nejlepší je vykopnout aby se děvenka sama živila. Pokud na to nemáš zbývá jen brutální násilí, až bude drzá nebo odsekne tak jí dej pěstí. Ale ne facku, normálně ránu pěstí. Neboj se toho, proutek se musí ohýbat dokud je mladý. Nejdřív bude asi trošku vykolejená a to je dobře, bude drzá ještě tak 2-3. Bude to zkoušet jestli to myslíš vážně nebo to byl jen úlet. Vydrž a pokaždé ji flákni. Pak se zklidní. :-)

Dobrý den, moc prosím o...Když to nezvládneš tak si nestěžuj a jen hezky trp.

Dobrý den, moc prosím o radu už nevím co dál. Jsem vdaná již 25let a mám 22letou dceru. Nikdy s ní nebyly nějak zvlášť velké problémy, ale od svých 20ti let je to čim dál tím horší. Chodí na VOŠ nyní druhý ročník opakuje, protože neprošla z jednoho předmětu, školu samozřejmě platíme a když jsem se jí před opakováním ročníku ptala jestli tu školu nechce dělat ať to řekne tvrdila,že ano že ji chce mít hotovou. Nyní to fláká stejně jako předtím, paří do noci pak nevstane, doma nic neudělá, v pokoji má takový binec, že by se za to nemuseli stydět ani cikáni, s ničím nepomůže, žije si svůj vlastní život a na nás nebere vůbec žádný ohled. Zkoušela jsem to po dobrém po zlém,ale nic se nezměnilo. Když se s ní snažím dohodnout, tak je ještě uražená. Já vím, že většina řekne vyhodit na ulici, ale to nezvládnu. Nevím mám jí začít ignorovat a nechat jí ať si dá lidově řečeno na tlamu nebo neúnavně do ní hučet. Já fakt nevím. Napište mi prosím někdo kdo má zkušenosti s dospělým dítětem v jedné domácnosti.

Vyhodit! Děcka mají bydlet...Pokud vím, tak v USA je zvykem, že se děti osamostatní po střední škole. Nanejvýš po vysoké

Vyhodit! Děcka mají bydlet samostatně od 25let.

Není to tak jednoduché. někdy je na tom matka psychicky hůř, má výčitky a raději snáší tento divný vztah.

Proberte to v klidu. Musíš říct na rovinu, že ti to společné soužití vadí a není pro obě strany do budoucna dobré: Dceruška má doma plnou lednici, teploučko, chová se jak nezodpovědný člověk, má nějaké vzdělání?

Najít podnájem, ano, ale jí se určitě líbit nebude, takže vyhazov? Bojím se, že to nezvládnu. Zdá se mi, že by si ho měla hledat sama, ale nic nepodniká.

Prostě ji najdi podnájem a oznem, že už ji dál živit nehodláš. Zní to tvrdě, ale většina takovýchto lidí to potřebuje. Neboj, váš vztah tím pouze získá...

Moje dcera má 29 roků a nijak neřeší svůj další život, bydlí se mnou v jednom bytě, já ho platím, partnera nemá. Nevím, jak jí naznačit, aby se konečně postavila na vlastní nohy. Jsem rozvedená a ještě pracuji na dvě směny. Konflikty jsou drobné, ale vpodstatě musím snášet dceřiny nálady na malém prostoru. Jsem velmi unavená a začínám být psychicky na dně.

Lidie, je síce pravdivé Tvoje tvrdenie, tiež by som bola nešťastná, keby to bolo naopak, ale vži sa do situácie matky, ktorá vychová svoju dcéru a chce v živote pre ňu len to najlepšie a v tom príde niekto s kým sa vedome rúti do nešťastia. Ako by si sa zatvárila Ty, keby to spravila Tvoja dcéra? A na túto otázku komu ju položím mi už nikto nevie odpovedať.

Milá Dagmar,dokážete si představit,že by to bylo naopak?Víte,co můsí prožívat ten hoch a jeho rodiče?Onkologické nemoci jsou zlé a velmi důležitou částí léčby je i psychoterapie/to je i láska,potřebnost druhých/.Držím těm mladým palce.

Ahoj dagmar,(tohle je moje prezdivka). uz nekolik let trpim bulimii a ver, ze to je pro meho partnera obrovsky narocne. Presto si myslim, ze mam pravo na lasku, chci lasku a on je natolik silny, ze mi ji poskytuje a miluje me i pres mou nemoc. Mohl by si zit "stastne" s nekym zdravym, ale on si vybral me...Nemyslim, ze bys mela dceri branit. Bud na ni pysna, ze je silna unest takovehle bremeno, prej ji zamilovanost a tomu klukovi lasku. Nemusis ho hned pocitat do rodiny, jen bud otevrenejsi, milejsi, nebrani jim. Treba se ukaze, ze on je tim, kdo ucini tvou dceru statstnou, a co vic muze matka chtit?

Ahoj Dagmaro, proč by se sním měla rozcházet, proč ti ten vztah vadí? já mám 19 měsíčního syna a trochu to chápu z té rodičovské stránky, ale taky jsem 4 roky pracovala na dětské onkologii jako sestra. Naopak tvoje dcera za něco stojí a zřejmě se mají opravdu rádi, když jejich vztah trvá i přes nemoc. Věř, že vím o če mluvím, jednak jako sestra a manželks mue kterému na onkologii zemřela první žena a dcera, tam jsme se taky seznámili.mít rád neznamená jen zdravého člověka, já sama 8 let trpím bulimií a anorexií, ted se ůspěšně léčím a nevidím důvod proč by ne manžel neměl mít rád, zrovna jako do poslední chvíle se staral o svou první ženu a dceru. Tvou dceru to naopak posílí, pochopí o čem život je, co je důležité, at už se její kluk uzdraví či ne, pokud ano tak to jejich vztah moc posíí a zhodnotí a i když se třeba rozejdou tak nejspíš zůstanou přáteli. kdybys byla ny ístě toho kluka, tak bys tu svou lásku taky moc chtěla a právě TEĎ moc potřebovala! kde by měl pak vzít sílu na boj s rakovinou, když ten kdo doted při něm stál by ho opustil? Vůbec si stím nedělej hlavu a snaž se jim pomáhat a tu STRAŠNĚ TĚŽKOU životní situaci jim ulehčit. Tvá dcera si zaslouží jen a jen obdiv a ůctu, za to ci dokáže, bud na ní hrdá. zažila jsem na klinice spoustu osudů, partneři se rozešli, rodiče těch nemocných dětí se rozešli-většinou otcové to vzdali- ale taky jak to naopak dokázalo partnerství stelit a i celé rodiny. je to nomoc která si nevybírá a je krutá a psychika je moc důležitá a je faktorem, který má vliv na uzdavení. Snad jsem to nepřehnala, myslea jsem to dobře, držím vám všem palce! Michaela

Milá Dagmar,plně souhlasím s názory Iva a Zdenky. Já jsem to samé totiž zažila se svou dcerou, které tehdy bylo sedmnáct. Chodila s rozmazleným jedináčkem z rodiny s dědičným zatížením. Brala jsem to jako dětskou lásku, která přejde, do té doby, než jeho rodina přesvědčovala dceru, aby přestala brát antikoncepci. Dnes je to již za námi. Dcera se s ním na moje přání (doslova prosby)rozešla, ale důvěra, která mezi námi dříve byla, ta je již nenávratně pryč, a to už uplynuly 4 roky. Nepíšeš, zda dcera je Vaše jediné dítě. Umím si živě představit, že jste měli veselejší představy o její budoucnosti a vnoučatech, ale pokud byste se rozešli ve zlém, zůstanete úplně sami a bezmocní. Držím palce.

Milá Dagmar,myslím, že je důležité, aby si tvoje dcera uvědomovala, že je teď šťastně zamilovaná, ale jednou to asi skončí. Pokud to bude od začátku brát takto, věz, že zodpovědnější přístup mít nemůže. A ona to jistě tuší. Bránit takovému vztahu by nebylo fér. Přece i smrtelně nemocný člověk má právo na lásku. Je jen na těch dvou, aby zvážili, co to obnáší a případně přijali rady okolí.

Dagmar, tím co jsem napsal jsem nechtěl zlehčovat tvé pocity. Jsou samozřejmě velmi těžké. Protože jsem však toho názoru, že v životě má všechny svůj smysl, tedy i utrpení, zkus třeba přemýšlet o tom, co to pro tebe znamená, kam tě to má přivést. Ale rohodně to není o pocitech viny, o hlednání viníka.