Proč má přítel strach ze společného bydlení???

Tomasovi: Asi je pravda, ze zivotni partner je od toho, aby s nami zivot sdilel. Ale i v tom pripade jsme kazdy samostatna osoba, nestaneme se prece jenom polovinou neceho nebo nekoho, tedy musime respektovat to, co je na partnerovi jine, co vnima jinak nez my. Ve svem prispevku jsem jen chtela rict, ze chapu lidi, kteri maji ze spolecneho bydleni strach, protoze si nejsou jisti, jestli se jim toho pochopeni a tolerance dostane, nebo i jestli oni budou schopni dostatecne chapat a tolerovat toho druheho. A pokud se ti zda hrozne, ze nekdo nekdy nema naladu mluvit vubec na nikoho, tak jsi nejspis nikdy nezazil obycejnou dusevni unavu a vycerpani po narocnem pracovnim dni. A je zase otazka tolerance a trochy empatie, aby si toho partner vsiml a nenutil te do hovoru.Bydlet s pritelem se odhodlavam zkusit proto, ze jednak on si preje mit me nablizku, navic mu vsechno dost usnadnim po financni strance, takze je pravda, ze sama od sebe bych se do toho nehrnula, ale jemu tim pomuzu, coz moje pochybnosti prevazuje. Jak to dopadne, to se uvidi.

Něco na tom Tomášovo názoru bude. Kdesi jsem četla, že pravý člověk a partner je pro nás ten, se kterým je nám tak příjemně, jako bychom byli sami...

Pro Keru: Upřímně lituji Tvého přítele, pokud otázku stavíš tak, že "snad to nějak přežijeme". To je - nezlob se za upřímnost - úplně katastrofální názor, protože své životní partnery si většinou vybíráme proto, aby nám byli nablízku. Slova, že chceš aby na tebe raději ani nikdo nemluvil (tedy asi ani ten partner) jsou opravdu děsivá. Uvažuješ-li takto, nechoď raději (aspoň zatím, dokud nezměníš trochu své názory) do žádného svazku ani společného bydlení.

Možná to není ten pravý pro život. Když to ještě nezkusil a už se děsí, to bych byla opatrná. Rozvody jsou děsně složitý. :-))) Ale neznám situaci a nechci Tě od něj odradit. Třeba se bojí, protože asi neví, jaké to bude. Takže asi vyzkoušet spolu chvilku být a pak se uvidí... Držím palce. Třeba zjistíš, že se děsil zbytečně a vše bude O.K.

Vsechno je to o toleranci a vzajemne domluve. Ja se svym nynejsim partnerem chodim pres rok, mame se moc radi, ale do spolecneho bydleni se moc nehrnu, vlastne se ho uplne desim, abych pravdu rekla. Jenze me to za par mesicu ceka a tak jsem premyslela, proc vlastne z toho mam takovy strach a co s tim. A prisla jsem na to, ze se bojim presne te ztraty soukromi a svobody, o ktere uz tu byla rec. Mam narocnou praci a casto chodim domu az vecer a utahana jak pes, to potom nemam vubec naladu nekoho videt, natoz s nim mluvit. Obcas si jdu pokecat s kamaradama a prijdu domu ve tri rano. Nerada varim a zehlim, coz v praxi znamena, ze pro sebe nevarim vubec a zehlim opravdu jen to nejnutnejsi. Kdyz si v koupelne holim nohy, chci na to mit klid a ne ze mi tam ustavicne nekdo poleze. Atd. atd. A o tohle vsechno bych mela prijit?Ja sama jsem clovek hodne tolerantni, takze jsem docela dobre schopna prijmout a respektovat zvyky druheho, jenze muj pritel ma podstatne prisnejsi kriteria. A tak jsem se pokusila mu vysvetlit, ze bude muset ze svych naroku slevit a snazit se o maximalni toleranci, jinak to spatne dopadne. Mam ho strasne rada, ale prece jen jsou veci, ve kterych se nehodlam nechat omezovat.Tak doufam, ze to pochopil a ze se bude snazit. Ja se taky budu snazit a treba to spolecne bydleni prezijeme.

Ahoj všichni!!!Už se to všechno vyvrbilo. Ten měsíc co jsme spolu bydleli probíhal ÚPLNĚ NORMÁLNĚ. Nevím proč tak panikařil. Ale myslím, že vycítil, že rozchod visel ve vzduchu (z mé strany) a tak pochopil, jak se cítím, když takhle mluví. No a výsledek je ten, že se teď k sobě chováme jako dva čerstvě zamilovaní, jako by těch 5 let vůbec nebylo.Takže SNAD to bude šťastné manželství, to se pozná časem ....

Ahoj holky, je mi 22 , uz 2 roky pracuje, mám nového přítele od zimy, a máme za sebou dovolenou, stale jsme zamilovany, milujem se,a skoro každy den jsme spolu, pokud tedy nemam nejakou tu poradu v praci :-(od pristiho roku chceme spolu bydlet,on to chce ja taky , samozrejme se bojime,ale risknem to, protoze chceme být na blizku jeden druhemu.Ted se chce se mnou zasnoubit,uz jsme spolu o tom mluvili,ale svatba ta zatim opravdu nepripada v uvahu.....je mu je 23...takze az za par let...ale oba vime ze chceme spolu zustat,tak snad nam stesti bude prat.Lili

Cau Sáro,uz dlouho jsi nenapsala, jak to s vami vypada ¨...moc by me to zajimalo.mam totiz s partnerem obdobny problem jako ty.a taktez si nevim rady.

I když to máme k sobě 5 minut, tak se denně nevídíme. Přes pracovní týden se vidíme jednou a pak pátek, sobota a neděle, takže asi 4x do týdne, ale není to pravidlem. Tak nám to vždycky oběma vyhovovalo.

Ahoj Saro,ve svem prispevku pises ze to mate k sobe tak 5 minut cesty. Podle toho soudim,ze se vidite kazdy den. Vlastne skoro porad. Mozna by pomohlo kdyby jsi s nim treba tyden nebyla. Uvedomil by si co vlastne ma a jak moc mu chybis. Jeho postoj nechapu. Bohuzel se svou pritelkyni jeste bydlet nemohu a mrzi me to. Neni to tim, ze nechceme. Chceme ale ona jeste studuje. Uz se na spolecne bydleni moc tesime. Preji Ti aby se to povedlo vyresit.

Ahoj Ivčo, musím napsat pár slov na svoji obhajobu. Mně společné bydlení problém nedělá, právě naopak - jsem nerad sám. Už docela dlouhou dobu žiju s partnerkou ve společné domácnosti v naprosté spokojenosti.Napsal jsem "Představa, že mi holka oznámí, že se ke mně na měsíc nastěhuje, mě děsí." V tý větě bylo podstatný slovo OZNÁMÍ. Přijde mi to neomalené někomu oznámit, že se k němu nastěhuju. Pokud chci u někoho bydlet, tak by mi to měl ten dotyčný nabídnout i když je to můj partner. A snažit se chovat tak, aby pro něho bylo společné bydlení něčím zajímavé.Myslím si, že pokud někdo radši bydlí sám než s partnerkou, tak k tomu zřejm má svoje důvody a pokud je vztah opravdu upřímný, tak by se o ně mohl podělit a pak s tím jde snáž něco dělat.

Ahoj všichni.Po přečtení vašich příspěvků jsem se došla k závěru, že s takovým chlapem to nemá cenu nejspíš. Vážně se mi nechce čekat, jestli jednou bude chtít se mnou bydlet a mít děti nebo si zas něco vymyslí a vymluví se nebo co. To bych taky mohla čekat celý život. Někteří chlapi jsou prostě už odjakživa samotáři a morousové a to je asi ten můj. Vážně už nemůžu poslouchat, co a jak si koupil do bytu a jak mu tahle skřín stačí na šaty a že bude mít v obýváku jedno křeslo a jednu postel a o tom, až přijdou děti mluví takhle:,,až se jednou rozmnožim..." Nic víc, nic míň, připadám si trapně, když spúolu už dlouho chodíme a on to takhle řekne. Promluvit si s ním? Ale proč ne, ale nerad se vyjadřuje, co bude s námi. nemá to cenu. A jak tady psal Tim, že by se ,,opupínkoval" když by se k němu přítelkyně nastěhovala, tak teda pardon, ale patří mezi ty samotáře a morouse. Ne že by nemohli mít vztah, ale to jsou pak ty vztahy tak trochu o ničem, že. Ovšem znám takoví lidi, co žijou spolu tak ,,volně". Pište pište:-))

Neviděl bych to jako problém ženské chytrosti, či jejího nevhodného načasování. Panáček je jenom rozmazlenej nedospělec. Své partnerce tvrdí jak jí miluje, ale co miluje doopravdy je jen kousek jejího těla pod pupíkem. Není ještě dostatečně vyzrálý na to, aby přijmul díl zodpovědnosti za společný domov a pochopitelně i výchovy případných dětí. Toto si kupodivu uvědomuje a proto se snaží oddálit odtržení od mateřské pupeční šňůry co nejdéle. Moc bych se nedivil, kdyby vůbec neprošel vojenskou službou. Dva roky které tam strávila nejen naše generace byly napříč tehdy mnohem delší republiky s pár návštěvami doma. Zkrátka byly o h...ě, ale jedno jsme tím získali, stali jsme se nezávislými na rodičích a stali jsme se zodpovědnějšími. A moje rada? Buď si najdi někoho zralejšího, nebo počkej dalších pár let než vyzraje. Ale pozor! Člověk není ovoce, možná nedozraje nikdy.

Samy musíte vědět, proč s ním jste. Řekněte si, proč ho máte rády? Jestli jste ochotné s ním být i za těchto okolností. Pokud ne, tak s ním prostě nebuďte. Nemá cenu udržovat vztah, kde každý chce něco jiného. Ale samozřejmě se dá na lecčems domluvit. Musíte ho trochu jemně nutit, aby si s vámi o tom povídal. Nesmíte chtít buď ano nebo ne. My ženské jsme chytré a z nasbíraných informací si poskládáme, co dál.

Ahoj Saro a vsichni,precetla jsem si vsechny nazory a musim rict,ze je to velice zvlastni situace....Nevim,samozrejme nektere detaily...ale jedno vim jiste a to,ze jakmile by se tohle stalo me tak to neresim zadnym mlcenim,ani ultimatem ale normalne rozchodem!!!Takovy clovek podle me za to nestoji,pokud je rozmazleny, tim ze ma cele patro a nechce, aby mu nekdo narusoval soukromi, tak neni vhodny na jakykoliv vztah, natoz na manzelstvi...poslala bych ho do haje....podle toho, co pises si myslim, ze mas na lepsiho,...ktereho si rozhodne zaslouzis...drzim palecky a preju pevne nervy Nika

AhojZ tvojeho pritele mam pocit, ze je jeste nezraly a citim, ze mozna jeste chce zazit neco jineho, ale asi zase neni schopny se s tebou rozejit. Pripada mi nevyboureny. Mel nejake delsi vztahy pred Tebou? Vola tobe on nebo spis ty jemu, kdyz se chcete sejit. Je to mozna tezky, ale nechala bych ho na cas byt a vubec mu nevolala zkus zjistit jestli mu vubec chybis.

AhojIvčo, po přečtení tvého příběhu si myslím, že jsi na tom daleko hůř než já a určitě ti to nedodává radost do života. Ten Tvůj ti dává jasně najevo, že nemá zájem být pod dohledem. (A který chlap jo!?) Člověka to ale mrzí a neví co si o tom má myslet. Máš pravdu, že pokud se mají dva rádi, tak by společné bydlení a život neměl být překážkou. Tak si s ním o tom pořádně popovídej, že by se ti líbilo s ním žít a když ti řekne, že ještě není ta správná doba, tak se ho rovnou zeptej, jak si vaši budoucnoust představuje. To se to radí, když mám podobný problém, že? Ale žít v nejistotě není moc prima, já jsem ráda, když vím na čem jsem a 10 let čekat by se mi taky nechtělo, protože mě osobně by se už líbilo zařizovat svůj byteček.TIME, tak ten pocit, že řídím náš život teda nemám. Ve všem má volné ruce, nic mu nezakazuju a nepřikazuju. To že jsem řekla, že se k němu na měsíc nastěhuju ..., tak mě ani nenapadlo, že bych ho nějak omezovala, protože mi to předloni sám nabídl, když jeho rodiče odjeli, ale to bylo jen na 4 dny. A nic nenamítal. Znovu jsem si s ním o tom promluvila a řekl mi, že ho to zaskočilo, že si myslel, že tam budu vždycky jen na víkend. Potom řekl, že u něho můžu být a že už se o tom nebudeme bavit. A jestli ho nutím do svatby? Když na to dojde řeč, tak mi řekne, že si mě vezme, ale je z toho cítit nechuť k tomu, ale jak se mám potom cítit já, když mi říká, že mě má rád a vidím ty jeho reakce na svatbu. A myslíš si, že se mi chce čekat dalších 5 let, než si dostatečně užije svobody? U maminčiny sukně se mi už nechce sedět. Asi chceme každý něco jiného, ale co mám dělat, že když něco řeknu, tak mi to odkýve. Na otázku jak si představuješ bydlení do budoucna, náš společný život mi odpověděl, že až řeknu, tak si mě vezme. Nepřipadá mi, že bych mu dirigovala život, mi to spíš připadá, že všechna rozhodnutí nechává na mě. S chlapama je fakt někdy trápení. Ahoj

Sáro, nemáš pocit, že váš společný život řídíš Ty? Že většina rozhodnutí ve Vašem vztahu jsou Tvoje a přítel se jm přizpůsobuje? Proč se ptám - napadlo mi to po přečtení věty: "Tak jsem mu řekla, že se k němu na měsíc nastěhuju, aspoň poznáme jaké to je."Představa, že mi holka oznámí, že se ke mně na měsíc nastěhuje, mě děsí. A proč se tam vůbec stěhuješ, když se na to přítel netvářil? Vždyť Ti tím dal docela jasně najevo, že mu to není vhod. Není přece povinen Ti zdůvodňovat, proč to nechce, to je někdy těžké. Může mít ke společnému bydlení nechuť z tisíce různých důvodů, ale takhle válcovat to podle mě nejde. Chce to čas a komunikaci. Jeho postoj ke svatbě "až budeš chtít tak si řekni" a "už jsem se s tím smířil" napovídá, že to také není jeho svobodné rozhodnutí.Jsou věci, které musí chtít oba. Tím je např. svatba či společné bydlení. Pokud něco takového chceš, tak to máš upřímně příteli říct, říct proč by se Ti to líbilo a promluvit si o tom. Při diskusi ho k ničemu netlač, ale poslouchej a snaž se pochopit jeho pocity a argumenty.Mám zkušenost z podobného vztahu "řízeného" svojí přítelkyní a nakonec na toto náš vztah skončil. Ve vztahu není vítězstvím dosáhnout svého, ale dohodnout se na tom, co chtějí oba. A to zřejmě společné bydlení u vás zatím není, možná ani svatba.Takže otázku "Proč máš strach ze společného bydlení?" polož svému příteli. Nebo ještě lépe "Jak si představuješ naše bydlení do budoucna?"Ještě jeden postřeh. Podle nějakých výzkumů, o kterých jsem pouze slyšel, je největší procento spokojených partnerů ve vztazích, kde partneři bydlí odděleně a pouze se navštěvují.

ahoj holky,ja nastesti tenhle problem resit nemusela, u nas to bylo obracene, pritel na me od zacatku vztahu tlacil abych se k nemu nastehovala, ze budem vic spolu a ja se branila ztraty soukromi. ted uz jsme rok spolu a zas tak moc se nezmenilo, az na to ze umyvam vic nadobi a zehlim vic pradla.z tech vasich prispevku mi pripada, ze vasi kluci jsou jeste nevyzrali pro spolecne bydleni, a rozhodne bych se nevdavala v tehle situaci. pokud chlap neni presvedceny, ze chce s tebou bydlet a mit spolecnou domacnost, rozhodne ho nenut, jinak budes urcite nestastna. aspon si to myslim. chlapy nemuzes do niceho nutit, pokud maji pocit, ze jsou pod pantoflem, tak vetsinou delaji vse pro to, aby te nejak znicili. na druhou stranu souhlasim s chytrym taktizovanim, kdyz ho dostanes kam vlastne chces a jeste je presvedceny, ze se tak rozhodl sam... to je potom vitezstvi v kapse.moc vam preju at vam to vyjde a pokud ne se soucasnym, tak aspon s dalsim lepsim pritelem.m.

Milá Sáro, já jsem na tom podobně. Je mi 22 let a dlouho už chodím s klukem. Ale je tak trochu divný...mám ho moc ráda, ale on mě zřejmě tak moc ne. je to maminčin mazlíček, jedináček a vyloženě se nerad baví o naší budoucnosti. A když se opatrně zmíním slovy: Kdyby nám to vydrželo, tak bychom mohli..(abych se náhodoui nezalekl), je velmi rpzpačitý a komentuje to slovy: možná, snad, i, třeba...takže taková láska na příděl. Momentálně si buduje u tatínka ve vile v suterenu byt, který by měl být obytný od září zhruba. Myslíš, že se mnou po letech počítá na společné bydlení...? Pche, ani náhodou!! Projevuje se to tak, že nábytek a vybavení si kupuje sám a eventuelně mi ukazuje, co se mu líbí a co si pořídí. Naposled to bylo s ledničkou, chce si koupit dost malou, tak sem se ptala, jestli nechce větší... a on na to: Prosim tě pro jednoho chlapa to stačí...atd. Nicméně jsem se ho na to bez obalu zeptala. Řekla jsem mu, že nám už není 16, abychom se mohli vymlouvat, jestli jo nebo ne nebo nevim, že je jiná situace už, že obvykle když se lidi maj rádi, tak se na bydlení těší atd..věci, které Ti nemusím určitě psát. Odpověděl, že chápe, že z něj asi nemám takovou jistotu..atd, ale že to prostě asi nedokáže se konkrétně vyjádřit. A ještě se u toho blbě smál.Samozřejmě ale něco jinýho je jeho nej kamarád, toho by si tam nejradši nastěhoval hned! Takže už vidím jak za ním budu jezdit jen na náívštěvu a nikdy se tam nebudu cítit jako ,,doma". A tak se ptám...kdyby mě měl rád, nebyl by tak nerozhodný a chtěl by se mnou být! Nebo se pletu? Proč všichni okolo mě mají normální prima vztahy, jen já sem narazila na takovýho divnýho a ještě ke všemu ho mám ráda.Sáro, ozvi se.Ivča