Propadám se do propasti

před pár měsíci jsem si říkala, že se nemůžu zabít, že to nemůžu svým rodičům udělat, ale změnila jsem názor, myslím si, že to bude pro všechny lepší, vždycky jsem ji dělala jen samé starosti, které za mě museli řešit, už v ranném dětství jsem byla problémové dítě a nechápu jediné, že si na mě nikdo nevšimnul, že trpím schizoidní poruchou osobnosti, všechny příznaky totiž tomu odpovídají, začalo to asi v ranném dětství, ale začala jsem si to uvědomovat asi ve 13.letech, lišila jsem se od jiných dětí, byla jsem samotářka, i když jsem si s nimi hrála, mnohdy jsem se necítila dobře v jejich společnosti, cítila jsem tu odlišnost, která se se mnou táhla až na střední školu, v mém podvědomí se utvořila představa, která mě ovlivňuje v životě, musím na ni stále myslet, stejně jako na zš i na střední škole v ní vystupuje třídní učitelka, nevím proč, ael musím na ni stále myslet, všem tvrdím, že ji nenávidím, ale nevím, když ji vidím, klepu se, mám strach se jí podívat do očí nebo s ní jen promluvit, ale když jsem od ní daleko chci, aby byla tady, nevím proč, tímto však nekončí, důležitá je úloha, kterou v tom snu zastává, je to dlouhá představa o tom jak se mi snaží pomoct, tím že na mě upozorní úřady a psychyatry...
v tom snu si představuji jak trpím, prožívám to velmi silně, má to sexuální ráz-začala jsem silně nenávidět mužskou populaci, hnusí se mi téma na sex, nechci ho s nikým prožít..
nejhorší je asi to, že to chci podvědomě všechno prožít, snažím se na sebe upozornit, tento silný pocit je někde vevnitř mě, jako bych to ani nebyla já...
házím svoje myšlenky o smrti na papír ve formě básni, které jsem zanechala ve škole v domění, že se něco stane, ale nic se nestalo, snad si myslí, že jsem normální, nebo že se chci zabít nemyslím vážně, ale pletou se, však už brzy to skončím, podvědomě se mi utvořil termín i způsob, mohla bych to udělat klidně hned, ale musím ještě dopsat knihu...
vím co mi na to asi řeknete, ale už nevídím jiné východisko, snad mi moji blízcí odpustí...

Ester,premyslela jsem jest o Tvem problemu. Vim, ze bezne Ti psychiatr navrhne asi lecebnu. Pry to ale mnoho lidi nedokaze prijmout. Ja jsem se to pokusila zvladnout bez toho. Po te co jsem se zdravotne zhroutila, jsem byla hospitalizovana na uzavrenem oddeleni na psychiatrii, ale nebylo to oddeleni specializovane pro odvykaci lecbu. Tam me zbavili fyzickeho navyku, pak jsem se nechala propusit a za pomoci sve psychoterapeutky jsem zvladla vse ostatni. Byla jsem asi dva roky psychicky "rozhasena" a mela jsem casto chut si neco vzit, nebo se napit. Jednou jsem uklouzla a napila se. Nasledovala opravdu priserna deprese. Od te doby se vyhybam i malemu mnozstvi alkoholu jak cert krizi. Je to: deset let od doby, kdy jsem onemocnela a prisla o praci a pratele, pet let od doby, kdy jsem se lecila a ctyri a pul roku od onoho jedineho uklouznuti. Mela jsem fakt stesti na dobrou terapeutku, ale skoro dva roky jsem nekoho, kdo by mi pomohl, hledala. Abych to shrnula muzes to opravdu zvladnout, ale je to fakt "makacka". Stoji to ale za to. Az se definitivne zbavis navyku, zjiskas postupne nove pratele, praci, veci, ktere Te budou bavit, jsi mlada, az se z toho dostanes, muzes mit i rodinu a deti. Vim, ze Ti to pripada vzhledem k Tvemu hroznemu zazitku ode mne necitelne, ale opravdu se najdou slusni muzi, a to cos prozila jednou odezni. To je ale budoucnost. Ted hlavne res problem sve zavislosti, cim hloub v tom budes, tim dele a pracneji se toho budes zbavovat. Ale ver mi, opravdu to jde. Pokud si myslis, ze bych Ti mohla nejak pomoci, nebo pokud by sis chtela o tom psat, kontaktuj me. Drzim pesti Vladka

Ahoj Ester, nevim ,jestli Ti to nejak pomuze, ale mam za sebou podobnou zkusenost. Onemocnela jsem a prisla o praci, vsechny pratele a ani pribuzni se mi nesnazili nijak pomoct, zacala jsem pit a brat Rohypnol, jednu dobu jsem byla opravdu na dne. Pomohla mi odborna pomoc psychoterapeutky, ktera si se mnou pravidelne jednou tydne povidala. Potrebovala jsem hlavne lidsky kontakt nekoho, kdo i kdyz se mnou ve vsem nesouhlasil se me alespon snazil pochopit. Mela jsem stesti i v tom, ze jsem se zdravotne zhroutila a musela jsem ze dne ne den prestat pit a brat prasky. Neobeslo se to bez hospitalizece, byla jsem uz v tom moc hluboko. Moje psychoterapeutka mi jednou rekla neco v tom smyslu, ze clovek se z toho dna nakonec odrazi, musi jen tu nejkritictejsi dobu prekonat. Tohle opravdu nejde bez odborne pomoci, ale bohuzel clovek potrebuje i dost stesti, aby nasel terapeuta, ktery by mu opravdu dokazal pomoct. Ja jsem hledala velice dlouho. Zvladnes to, ale musis to opravdu zkusit, mozna i zkouset nekolikrat. Drzim Ti pesti. Vladka

Ester, souhlasím s Ivetou, že je potřeba, abyste vyhledala osobně nějakého odborníka, kterému se svěříte se svým trápením, pocity a problémy. Zkuste najít někoho v blízkosti svého bydliště podle seznamu kontaktních poraden na http://www.sananim.cz/poradna/kontakty.php3S vyrovnáním se znásilněním může velmi úspěšně pomoci i konstituční homeopatická léčba - viz. téma Znásilnění v kategorii Psychické problémy a psychologie. Seznam konstitučních homeopatů naleznete na www.homeopatie.cz nebo na www.osud. cz/homeopatiePokud byste se svými problémy svěřila rodičům, určitě byste u nich našla podporu pro návštěvu odborníků.

Pani doktorko, prosim vas, zkuste nejak odborne poradit Ester, ona to totiz nutne potrebuje! Dekuji

Ahoj Ester, reknu ti pravdu, nevim jak ti spravne poradit. Mozna by jsi mela navstivit nejakeho psychologa, ktery by ti snad pomohl najit cestu ven. Dnes je mi 27let, asi tak pred 5 - 6-ti lety jsem se pokousela o sebevrazdu taky. Mela jsem nejake problemy a myslela jsem, ze to vyresim kdyz si vezmu nejake tabletky. Omyl! Bylo mi zle! Jak po praskach, tak ze sebe same. Rikala jsem si, ze uz kvuli rodicum to prece nemuzu udelat! Nedala jsem si zivot, dali mi ho oni a tak si ho ani nemuzu vzit. Citila jsem se menecenna, slovo sebevedomi mi nic nerikalo a tak jsem zacla aspon pit, protoze na drogy jsem nemela odvahu. Myslela jsem si, ze alkohol me posili a on me spis otupil.Po par mesicich jsem si rekla "NE"! Zjistila jsem, ze vedle v baraku je nejaky psycholog, ktery radi lidem zdarma a navstivila jsem ho. Pomohl mi. Dnes na tu dobu nerada vzpominam a nekdy mam strach, abych tomu nepropadla znova, kdyz se mi treba nekdy nedari v praci ci neco v zivote. Pomuze mi, kdyz si reknu, ze kazdy ma problemy a tak se tomu postavim a je mi hned lip. Muj nazor na tvuj problem je takovy, ze byses s tim mela sverit rodicum. Jsou to tvy rodice, tak proc si myslis, ze bys jim tim mela ublizit? Ja vim neni to lehke rict, ale milujici rodice te nezavrhnou za to co se stalo! Opak je pravdou, mozna by ti mohli pomoct vic nez si myslis! Prestan fetovat! Snad nefetujes jeste tak dlouho, ze bys nebyla schopna prestat. Prestali s tim lidi, kteri fetovali nekolik let a jejich pevna vule jim v tom zabranila. Bud silna! A hlavne zapomen na to co se stalo! Nekomu se s tim sver, vypovidej se. Jak rikam, bud psychologovi, nebo rodicum. Uz jen to, ze to reknes rodicum, tak se ti ulevi! Postav je pred hotovou vec, at vidi, ze svet neni jen ruzovy a ze problemy nemaji jen oni dospeli,ze jejich dcera uz neni mala a ma mozna vetsi problemy nez oni. Neboj se a bez do toho! Jsi urcite pekna holka a nemuzes zit s necim co te zere! Mas zivot pred sebou, tak si ho uzivej a nekaz. Mozna ti to bude jeste nejakej patek trvat, nez se z toho uplne dostanes, ale bude ti pak fajn. Za nejakejch 15let si na to ani nevzpomenes, to mi ver! Preju ti hodne stesti a sily! Ale neco s tim prosim te delej a prestan se propadat do propasti! Kdyztak napis nazor na muj clanek. Mej se

Je mi dvacet let a před tremi roky se mi zhroutil zivot. Byla jsem znasilnena. Spachala jsem sebevrazdu, ale nepovedlo se mi to. Nenavidim sve zenske telo a hnusi se mi, citim strasnou spinu, nenavidim muze, nenavidim tenhle svet.Brzo na to sem to zacala totalne nezvladat. Hnus v mym tele sem se snazila prebit jinym hnusem a zacala jsem fetovat. No slo to docela do extremu, pres mekky, exp. az k tvrd. drogam do zily. Nechci zit, ale vim, ze na to nemam. Mam zabranu, jednu jedinou a tou jsou moji rodice. Oni o nicem nevi, akorat si vsimli, ze sem hodne pesimisticka,...no a oni aniz o tom vi, posilili jeste vice rodinne pouto, pocit toho, ze at se stane cokoliv, ze se mam kam vratit,ze mi kdykoliv pomohou,...ale o tomto bych jim nikdy v zivote nemohla rict, takovou bolest bych jim nemohla udelat. A o to jde, kdyz uz jsem na tom byla hodne zle,mela jsem strach, aby to nepoznali. Zacala sem fet omezovat a bylo to cim dal lepsi. No akorat jsem vic pila. A pak uz ani to ne. Drzim se,ale jen do te doby, nez prijdou vzpominky...zacnu si vsechno uvedomovat, jak moc nespravedlivyje to na tyhle planete, jak moc je tady nasili, a zas ta silena nenavist,totalni stavy, ktery ja neumim zvladnout,...a pak to zacne nejsem zavisla na fetu, ale na buchne-inj.strikacka.Jakmile se jednou clovek nastreli-pichne si fet do zily, tak mezi nim a buchnou vznikne nit, ktera uz nikdy nezmizi, bude tam navzdy, a jednou za cas zataha. A to je ten problem, mam strach, abych do toho nespadla znovu, pride mi, ze je to cim dal casteji,na zacatku kazdeho mesice na me prijde tahle krize, drive mi stacilo vzit si treba trochu krve, proste takova oblbovacka pro muj mozek, jenze ted, zkousela jsem ruzne leky valetol,piracetam,ale hlavne ne fet.Jenze rikam si, ze se z tohle takhle dostat nemuzu. No a kdyz se nechci nastrelit, tak se musim totalne opit, jinak to nejde. Nevim, co mam delat, chci prestat s tou nahrazkou fetu, nechci buchnu ani videt, ale jak na to??? Je-li tu nekdo, kdo si necotakoveho proziva nebo prozil nebo vi , poradte prosim. Dekuji.