prosím poraďte

nevim co bereš jako omezení ,já bych za své 3kluky dýchala a jsem ráda ,že je mám kluci jenom někam odjedou a já první den gruntuji ,ale další dny už pořád na ně myslím a nedovedu si představit muj život bez nich.Je fakt ,že taky záleží s kym ty děti máš já i muj muž jsme vždycky chtěli velkou rodinu a přání se nám splnilo je fakt ,že nemam ambice dělat karieru,ale ono když je doma navařeno uklizeno a pohoda a i po 18letech manželství se s mužem na sebe dokážeme těšit tak to je sakra takx dobrá kariera ,nebo mě alespon naplnuje a uspokojuje.

dítě omezí a ne že ne, a je to na celý život, nejen na šestinedělí, podle mě by se měla barunka rozvést, dál si žít svůj život a manžela nechat. jestli on dítě chce, tak si pro něj nějakou maminku najde. To si piš

nffddkjr

Já nesouhlasím s tím,že tě dítě nějak omezí,možná tak těch 40 týdnů gravidity a pár týdnů kojení v šestinedělí.Pak se můžeš vrátit do práce a rodičovskou dovolenou nastoupí tvůj manžel.Prostě si to vyměníte,pokud mu po porodu dítě ještě svěříš.Chlapi se uměj náramně postarat o ratolesti,někdy líp jak ženy.Dnes to není nic tak zvláštního.Myslím,že to není jen tvoje věc a pokud někdo říká že je,tak kdo je větší sobec?Já šla do práce,když měl syn 1.5 roku a manžel se musel starat.a dělal to rád.Já byla a jsem velmi spokojená a klidná,když jsem mimo domov,protože vím,že se manžel postará stejně dobře,jako bych byla doma já.A dokonce vím,že kolikrát čekají na to,až půjdu do práce a užijí si den sami po svém.A to můj manžel chodí normálně do zaměstnání (pracuje na směny a ja mam sice pravidelnou prac.dobu,ale dělá jen 25 hod.v týdnu).Můžu se spolehnout,že syn dostane najíst,má pitný režim,večer je vykoupaný a připravený na spaní.Taťka ví,co ma rád,co mu chutná,co ho bolí.zlobí,nebo trápí.Má zkušenost je taková,že by jsme neměly vyřazovat muže ze hry a to už od prvních ultrazvukových kontrol v prenatální poradně.Vyplatí se nám to.První dítě jsem porodila před 15-ti lety a od jejího roka do 9-ti let jsem byla s dcerou sama.To nikomu nepřeji.Je to všechno jenom na nás jak si tu cestu zaklikatíme.Hodně štěstí,ať se rozhodneš jakkoli.

Teda já vás nechápu (hlavně Helena a Katka), jaká dohoda, jakej slib? Copak člověk nemůže změnit názor, co je to za blbost, že si dva před svatbou slíběj, že nebudou mít nikdy děti? barunka: pokud jste to tak udělali, tak mi to přijde dost uhozený.
Nikdo přece neví jak se bude cítit za 10 let, co bude chtít a touha po dítěti může přijít opravdu nečekaně, ať ve 20, ve 30 nebo v 50. Stejně to tak může být naopak, někdo si ve 20 řekne, že chce dítě, ale když pak najde partnera s kterým by ho chtěl a je mu třeba o 5-10 let víc, může už na to mít jiný názor...
Fakt tohle nějak nechápu no...
a barunko: záleží jen na tobě, jak tuhle situaci vyřešíš, tady ti těžko někdo poradí, musíš se rozhodnout sama, je na tobě, jestli máš manžela natolik ráda, že pro něho uděláš i něco, co ty nechceš, nadruhou stranu, pokud to opravdu nechceš, pak bys to dělat neměla, to dítě bude chudák a ty vlastně taky...záleží opravdu jen na tom, jak moc ho nechceš, až ho porodíš, může se tvůj postoj k tomu radikálně změnit, ale taky nemusí a může se stát, že to dítě nikdy nebudeš mít ráda, protože ti vlastně "zkazilo život".
Ale podle mě je dítě to nejhezčí co může ve vztahu vzniknout, je to vrchol lásky, alespoň to si myslim já. Přece splodit dítě s někym, koho máš ráda a společně ho vychovávat a předávat mu své postoje a názory je něco opravdu hezkého a obohacujícího. Zamysli se třeba i nad tím, co budeš dělat v důchodu, nebudeš mít děti, které by jezdili na návštěvy a slavili s tebou narozeniny, nebudeš mít vnoučata atd...ale je to opravdu jen a jen na tobě.
No trochu jsem se tu rozvášnila, snad jsem nikoho neurazila a Báro, ty si to pořádně rozmysli, hodně si o tom promluvte s manželem a nedej na rady ostatních, protože ty budeš žít svůj život s dítětem nebo bez něj a s manželem nebo bez něj

Píšeš,že je ti 37.Moc roků, kdy by jsi mohla mít dítě ti už nezbývá.Možná to tvůj muž bude akceptovat, že dítě nechceš, ale narozdíl od tebe on může dítě zplodit ještě v šedesáti. Je mi tvého muže trochu líto, protože si dovedu představit co prožívá a cítí,když mu řekneš, že dítě ne.Něco podobného jsem kdysi prožívala i já.Píšeš, že jste se nikdy nehádali a máte harmonické manželství, ale to přece nemůže být meřídkem, jestli se hádate.Třeba tě muž tak miloval a nechtěl tě ztratit, proto ti na bezdětné manželství kývl.Jinak dneska už jsou s dětmi doma i tatínkové na mateřské a není to nic potupného. Nedívej se na své kamarádky s dětmi, ale podívej se o jednu generaci výš, když se sejde celá rodina u babičky, její děti, vnoučata.

Myslím si, že v tomto případě by si manželé měli sednout a zcela racionálně si situaci probrat. Kdo najednou změnil pravidla hry je manžel, ale na druhou stranu mu to nelze zazlívat. člověk stárne a přehodnocuje životní priority. Mě napadá jediné, i když bolestivé řešení - pokud na tom bude trvat, tak rozchod a může si najít jinou ženu, která po dítěti touží. Pokud manželka dítě i nadále nebude chtít, tak se stejně vztah dostane do krize.

Barunko, těžký. Jediný "spravedlivý" je asi říci manželovi, že děti nechceš a pokud on sám je opravdu chce, at´si najde jinou ženu, která mu ty děti dá. A to tedy znamená rozchod, protože pokud uděláš cokoli jiného, vždy to vaše manželství přivede do krize a pokud nemáte s jejich řešením zkušenosti, zákonitě to povede k rozvodu.Jinak souhlasím s Helenou a rozumím i Radze. At´se ti podaří zvolit to nej řešení!

To nemohu nechat jen tak. MAm jedno dite. 15letou dceru. Je to nejlepsi, co me v zivote potkalo! Jmenuje se BArunka :-) Deti jsme nechtela. Rikaval jsem -budu je mit, az to na mne prijde, az se budu taky rozplyvat nad kocarkem. Ale ono to neprichazelo. Ani jsme deti nehlidala, nevozila sousedkam kocar jako jine kamaradky. Ani tedy panenky me nebraly. mela jsme rada, stavebnice, rada jsme si kreslila a louskala spoustu knih. Pro poradek - nejsem lesba. Byla jsme presvedcena, ez ani deti mit nemohu. Manzel na sex moc nebyl, mela jsme nekolik milencu a uzivala si zivota. Mohal jsme na hory kdy jsem chtela, mohla jsem s partou kamkoliv, nic mi doma neplakalo a my zili stale studentskym zivotem. Az jednoho krasneho dne mne prestala chutnat kava a cigareta a zacaly me bolet prsa. Nu, gynekolog mi oznamil, ze jsem tehotna. V tu chvili se vse ve mne zlomilo, ja se citila stastna, ja bych nikdy nedokazala jit na potrat..proste se stalo a mozna zapusobily hormony ci co. Bylo mi uz skoro 30, v porodnici vyzvidaly ostatni, zda jsme potratila, zda jsem nemohla mit deti apod., ze jsem tak stara a mam prvni dite. A doma jsme byla 8 mesicu, pak jsme sla do prace. Dcera nebyvala nemocna, prestoze byla v jeslich. Moc tam chodila rada. Bal mazlicek jako nejmensi dite. ve skolce byla taky rada, je naprosto v pohode. Vozili jsme ji na tury do hor, do zahranici, spavala s nami ve stanu a jedla z hlinikoveho esusu. Je to moje zlaticko a do konce zivota budu tvrdit, ze okamzik, kdy jsme citila, ze ji privadim na svet, byl tim nejstastnejsim v mem zivote. A to jsme lezela ve spitalu na udrzovani tehotenstvi (prece jen ten vek....) a byla vedra jako letos! Miluji ji!

Katka to napsala tvrdeji nez ja.Ma vsak pravdu.Tvuj zivot se ditetem radikalne zmeni navzdy.Kdezto zivot muze jak vsechny vime vubec ne.Jen si uspokoji svoji potrebu plodit.Je Ti 37,tedy plus tak 4 roky asi doma a kde profesne jsi?!Dej vedet,jak si se rozhodla.Drzime palce.

Tak to je teda síla. Myslim si, že v tomhle bys měla rozhodovat hlavně podle toho co chceš, nebo nechceš ty- ty to dítě porodíš a ty se o něj budeš muset starat, protože ty budeš na mateřské, zatímco tvůj muž bude chodit do práce. Tvůj život se změní víc než jeho. Nepřipadá mě, že bys nevěděla jestli ano nebo ne, že bys byla na vážkách- ty ho prostě nechceš, víš to, víš, že by to dítě strádalo, tak není co řešit. Jsi rozumná, dohodu jsi neporušila, takže výčitky mít nemusíš. Pokud tvůj manžel dává dítě za podmínku trvání vztahu, je to sobec-zvaž sama, má cenu si pro člověka s tímhle charakterem znepříjemňovat život. Zkus se povznést, ukaž, že se sebou nenecháš manipulovat, buď zůstane nebo odejde, s dítětem nebo bez. Drž se.

barunko,moc Ti rozumim a neodsuzuji.Ano,nekdo deti proste nechce a neni o nic horsi clovek!Naopak leckdy se obetuje pro druhe a za svuj zivot vytvori jine prospesne hodnoty.Prestoze Te chapu,tak ale neporadim.Mela jsem kamaradku a u nich to bylo naopak.Deti nechteli a po letech ona ano.Tak nakonec vysadila antikoncepci,porodila holcicku a manzelstvi asi po 2 letech bylo v haji.Pokud ustoupis Ty,budes nestastna a nikde neni psano,ze to tim rozvodem nakonec neskonci.Ja osobne to neprozila,a tak se mi to mluvi.Jen podle meho nazoru je sobecke,ze nekdo nahle chce svoji dohodu menit.To je Tvuj manzel.Zrovna tak to zazlivam ve svem okoli zenam,ktere se vdavaly s podminkou bezdetnosti a nakonec podvodem donuti manzela k diteti.Stejne to ale vetsinou manzelstvi ukonci.Jen pak lituji ty muzsky,platit a starat se musi,ac nikdy dite nechteli.Navic myslim,ze dite vyciti zda je chtene.Hodne lidi Ti bude tvrdit,ze po pripadnem porodu bude vse o.k.Mozna kdyby Ti bylo 20a spadla do toho bezhlave.Ale Ty jsi uz davno hotova zena s vlastnim a pevne zakotvenym nazorem.Nezavidim Ti to rozhodovani.Ja bych asi neustoupila,jenze sedim tady a v jine situaci.Tak nevim co by bylo doopravdy.Jen se neudelej nestastnou!!!

Ahoj, ráda bych vás všechny poprosila o radu, o vyslovení názoru, o pomoc.
Je mi 37, mám hodného a skvělého manžela, se kterým jsem 17 let, máme skvělý vztah, ale poslední rok musíme řešit jeden problém.
Vždy jsme oba nechtěli děti, ale u manžela se to před rokem změnilo. Nejdřív jsem si myslela, že ho to prostě za nějákou dobu pustí (všichni máme občas takové nápady, které po nějaké době zapomeneme) a tak jsem na to ani nereagovala.Jenže manžela nic nepustilo, naopak mluvil o tom čím dál víc. Asi před 2 týdny jsme si spolu sedli a otevřeně promluvili.On dítě chce a neví, jak si náš vztah dál bez něj představit (přitom máme skvělé manželství, nikdy jsme se nehádali a nemuseli řešit žádný konflikt, krizi nebo něco podobného).
Jenže já dítě nechci. Když jsem to říkala jako mladší, všichni mi tvrdili, že mě to časem přejde, ale nepřešlo. Děti mám ráda, hlídám občas děti i kamarádkám, ale vím, že bych nebyla šťastná, kdybych žila jejich život (jako matka).Nemám žádnou fobii z porodu, těhotenství nebo tak, i dětství jsem měla naprosto normální (vyrůstala jsem v harmonické rodině, nic mi nechybělo).
Podle přátel prostě nejsem normální.To mě také donutilo navštívit odborníka (psycholog se zaměřením na rodinné vztahy), jenže podle něj jsem naprosto normální - někdo děti chce, jiný ne.
Problém je, že ten někdo, kdo je chce, je můj manžel a ten kdo je nechce jsem já.
Právě proto vás prosím o radu, názor či vlastní zkušenost. Popravdě jsem s rozumem v koncích.
Napadla mě 2 řešení, ale ani jedno není spravedlivé vůči nám oboum.
- můžu tajně brát dál antikoncepci a tvrdit manželovi, že otěhotnět nemůžu (vím, že adopci by nechtěl)
-nebo můžu mít dítě,ale pak budu nešťastná já, budu žít život, který nechci a nejspíš by tím pádem bylo nešťastné i to dítě

Myslím, že každý má právo v životě na štěstí, ale zároveň si myslím, že kvůli tomu, nemůžu brát štěstí někomu jinému.

Všem vám moc děkuju,že jste našli chviličku a přečetli si to a děkuju za vaše názory a rady.