Řekli jste rodině o své nemoci?

pro M: Rozplakala mě tvoje slova..
Patricie

Eliško nerozumím,co myslíš,tou otázkou jestli je to běžné,nepíšeš o jakou nemoc jde?Protože je hodně nevyléčitelných nemocí,které nejsou smrtelné.Záleží zda ti řekli lékaři,kam nemoc směřuje.Píšeš,že jsi věřící,ale nejde mě k tomu,že píšeš,že je to tvůj osud.Právě,že u věřících jsou věci a nemoci zvratitelné.Znáš příběh krále Ezechiáše?Měl zemřít,a on se neoddal svému osudu,ale prosil Boha o uzdravení,Bůh ho vyslyšel a vrátil nazpět sluneční hodiny.Bůh zvrátí a může zvrátit během okamžiku všechno.Kdyby to byl osud,nebude nás nabádat:modlete te se jedni za druhé,abyste byli uzdraveni,je fakt,že jsme smrtelní,ale Bůh nám dává hodně šancí.nezoufej,třeba to u tebe bude nakonec jinak.Já svým způsobem taky má chronickou nemoc,ale Bůh mě dává sílu každý den to zvládnout a já mu důvěřuju.

Pokud se jedná o nemoc, která nemá vliv na jiné lidi, tak si myslím, že není nutno nikomu nic říkat, pod jsem silná osobnost. Jiná věc je, pokud mám přítele nebo manžela, tam by bylo velice nemorální nic neříci, protože tito lidé jsou součástí Vašeho osudu. A to nemluvím o nějaké dědičné nemoci, tam to považuji dokonce za otázku zcela základní, protože na jaře jsem byl na pohřbu známé, před kterou tajili na co zemřel její otec a ona zemřela na to samé.

Ještě něco - moje rodina, manžel a dva synové, o mých problémech vědí, jinak bych to bez jejich pomoci často nezvládla, ani fyzicky, ani psychicky, jsou mi velkou oporou.

Eliško, mohla bys prosím napsat, kolik je Ti let, a ještě jednu věc - možná to napíšu velice neomaleně, a za to se předem omlouvám - pokud máš nevyléčitelnou nemoc, je to nemoc smrtelná? A v tom případě jak dlouho s tím ještě můžeš žít? Takové myšlenky se honí hlavou i mně, protože jsem taky moc nemocná, i když žít se s tím dá, ale moc trpím. :-(

Já Elišku na jedné straně chápu. Taky jsem nad tím přemýšlela, kdybych měla nějakou velmi vážnou, neléčitelnou nemoc, co bych udělala. Moje rodina navíc spočívá jen v mé mamě a mém příteli, nikoho jiného nemám. No,a rozhodla jsem se, že bych to mámě asi neřekla, příteli ano. Ona by to velmi těžce nesla, on samozřejmě taky, ale myslím, že přece jen líp (máma je na mě hodně fixovaná a má jen mě...) a přece jen bych se potřebovala někomu svěřit, o samotě se to táhnout nedá (aspoň pro mě je to nepředstavitelné). Eliško, asi nechceš rady, ale co třeba udělat to tak, že to neřekneš těm, které by to nejvíc vzalo, ale přece jen se někomu svěříš, někomu o kom víš, že je psychicky silný a bude ti oporou (kamarád, kamarádka, sestřenice...)? Anebo možná opravdu víš, že tak jak jsi to udělala, je to nejlepší. Ale ještě to zkus zvážit, bereš ohled na ostatní, ale co ty sama?? A podívej se na to i z jiné stránky, nechtějí ti být tví blízkí natolik blízko, aby s tebou mohli sdílet i to zlé? Já když si představím, že by třeba moje nejlepší kamarádka, přítel jednou řekli, podívej, jsem už dva roky nevyléčitelně nemocná, bylo by mi kromě jiného strašně líto, že si nejsme natolik blízcí, aby mi dovolili být jim oporou v takovéhle chvíli...

Eliško opravdu děláš chybu.Rodina a přátelé by určitě chtěli být v těšké chvilce stebou.Vím o čem mluvím.V srpnu mi byla odhalena leukémie.Vše jsem řekla rodině a jsem ráda,že mi jsou oporou at to dopadne tak nebo tak.Můžu se snima o všem bavit a je mi určitě líp jak to vsobě potlačovat.Jedmou tě to bude mrzet,že jsi si to nechala pro sebe.Mě nikdo nelituje a jednají semnou jako když se nic nestalo.Zvaž svoje rozhodnutí

Ne,nejedná se o HIV.Já jsem věřící člověk a to mi hodně pomáhá.Je to můj osud a nechci moji rodinu zbytečně znepokojovat.Jsem s tím smířená a netrpím tím.Jednou se to dozvědí,tak nač jim dělat vrásky a obtěžovat je tím.Já to sama nemám ráda,když se někdo o nemocech baví a stěžuje si,já to nikdy nedělám.Žiju naplno a nechci,aby mě někdo litoval.Svůj zdravotní stav pokládám za intimní věc a tak to už zůstane.Pomoc opravdu nepotřebuji,jen mě zajímá,jestli to mám tak sama,nebo je to běžné.

Eliško děláš chybu,musíš o svém problému mluvit,alspo? s někým z rodiny,ve dvou sdílená bolest je poloviční,pokud se nedá léčit lékem,dá se léčit srdcem,duší.A to má velkou moc psychika nad nemocí,možná proto trpíš,abys mohla pomoci jiným nemocným,nenesto sama,určitě pomoc můžeš najít i v bylinkách,zkusto s p.Wojnarem,klikni si na internetu jeho poradnu přírodních bylinek,možná je i chybná diagnoza,jestli máš pohlavní nemoc třeba Hiv,nemusíš to troubit na počkání,ale najdi si tobě stejné lidičky.Rozhodni se správně.ahojky M.

Řekli jste své rodině o své,třeba nakažlivé,nebo dědičné,či neléčitelné smrtené nemoci?Já tedy ne a ani neřeknu.Moje nemoc se nedá vyléčit,ale nebudu s tím nikoho zatěžovat.Jsem dost silná na to,nést si svůj kříž sama.Chci,aby žili bez starostí se mnou.Co má přijít,to stejně přije,ale říkat jim o tom nebudu.Jak jste na tom vy?