Tento svět není pro mě

Dobrý den, jsem Katka a je mi 16 let. Poslední cca tři roky si začínám všímat zvláštních myšlenek, pocitů a stavů, které se objevují v mém životě. Mám chvíle, kdy jsem snad ten nejšťastnější člověk na světě. Hodně mluvím, tancuju, zpívám, celkově mám pocit, že konečně vím, co to znamená žít. Jakýkoli problém zládnu vyřešit snadno a rychle, a zdá se, že mi nemůže nic a nikdo ublížit. Mám prostě pocit jako bych za chvíli měla vzlétnou k obloze. Směju se často a většinou ani nevím čemu. Jsem zkrátka šťastná a nikdy by mě v tu chvíli nenapadlo, že by mohl tento pocit někam zmizet.
Ale pak přijde úplně jiné období. Štěstí zmizí stejně rychle jako přišlo a všechna ta síla, ta radost, nebojácnot, láska ke světu a k lidem a celkově ke všemu zmizí také. Někdy necím nic, někdy jen hluboký smutek, a někdy se to střídá. Zrovna teď prožívám to špatné období a je to čím dál tím víc horší a horší. Je mi strašné smutno z věcí, které lidem v mém věku jsou snad lhostejné. Za necelý měsíc jsou Vánoce a já brečím, protože je mi líto seniorů, kteří zůstanou na Vánoce sami, brečím protože v dětských domovech slaví Vánoce děti bez rodičů, a mám pocit, jako bych ten všechen smutek prožívala za ně. Nebo stačí jen myšlenka na psí útylky plné pejsků, kteří se cítí osamnělí mi drásá srdce a já nevím, co mám dělat, abych přestala myslet na smutek a na samotu. Najednou je totiž smutné všechno. Lidi v autobusech jen řvou, nadávaj, spěchaj a úsměvy nechali tam, kde někteří slušnost. Nebaví mě žít ve světě, kde se lidé nemají rádi a nerespektují jeden druhého, kde je důležitější nenávist, než láska, kde se zabíjí, zrazuje, intrikuje, krade. Kde jsou důležité věci v podstaně vhazovány do pozadí. Panebože, jen když si představím tu nenávist, falešnost, bezcitnost, nechci vyjít ani z domu. Je mi z toho všeho zle a smutno a pak k vůli tomu brečím. Nesnáším sebe a nesnáším je. Najednou si připadám stejně zlá, falešná a nenávistná jako ostaní. Nemůžu v noci spát a pak si vždycky vybavím tu scénku z Pokojného bojovníka, jak tomu Milmenovi říká Socrates:"Pročpak nemůžeš v noci usnout? Není to tím, že když všechny zvuky utichnou a v pokoji není nikdo jiný, než ty sám, tak máš možná trochu strach. Strach z toho, že ti najednou všechno připadá tak prázné..."
A přestě tak se cítím. Mám pořád strach. Strach z toho, že budu osamnělá, nebo že si tak budu připadat, strach z budoucnosti, strach z toho, že zase budu smutná. Přijde mi moje město taky prázné. A já mám strach, že začínám být stejně prázná. Mám strach celkově ze všeho a pořád, nejvíc ale z budoucnosti. A když už je ten strach opravdu nesnesitelný, říkám si, že kdykoliv se můžu zabít a ono to přestane. Všechno zmizí, ta bolest, lítost, smutek. Je to divný a někdy mě děsí, že mě to vůbec napadne, ale v době, kdy mi je fakt špatně mi tahle myšlenka pomáhá to překonat, že když už to prostě nepůjde, ukončit to můžu vždycky, a klidně tímto způsobem. Myšleny na smrt ve mně vyvolávají pocity útěchy. Ale myslím, že jsem moc velkej srab na to, abych to udělala. Já jen nechci žít v tomhe světě. Přijde mi to všechno tak zbytečné. Snažit se něco dělat a něco zkoušet.
Před pár měsíci mi umřel ptáček. A já si říkám, že jsem se o něj měla víc starat, víc se mu věnovat, snažit se, aby byl taky šťastný, protože mi většinou přišel smutný a osamnělí. A teď je mrtví. A já se za to nenávidím. Byla to moje chyba protože jsem nebyla schopná mu ani dávat každý den novou vodu a dávat mu zrní, když mu došlo, takže měl třeba pár dnů hlad. Bože já ani neumím popsat jak strašně se teď cítím. Vím, že to časem přejde, ale já prostě nemám sílu. Když jsem byla malá tak jsem byla tak šťastná a svobodná. Ale člověk, přestane být svým způsobem šťastný, když si uvědomí, že už není dítětem. To měl každý tolik světů a pak má najednou jen jeden. Tento. A já to nemůžu vystát, všechny ty pravidla, falešné úsměvy, to, že k obědu patří polívka, to, že se nemůže jíst na zemi, to, že si člověk musí pamatovat různá data, letopočty, protože když to neví, není to opravdový Čech, Američan, člověk. Je to prostě nevzdělaný hlupák. A já v tomto světě prostě neumím žít. Neumím žít ve světě, kde ptáčci umírají.
Děkuji, že jste si to aspoň přečetli. Už jsem to ze sebe musela dostat.