Udivuje mě vlastní existence

Mně život nebavil nikdy,...To, co jsi napsala, se zdá obyčejné, pro mne však zajímavé. Je to takové pěkně "syrové".
A je to vlastně i odpověď prvnímu příspěvku od Dylen. Je nás takových více, přátelé, ba co víc, mnoho...

Hmmm, podobný osud, i já mám introvertní přítelkyni, která se celkem na nic neptá. Konflikty nemáme, ale nějaké víry vášní taky ne, he, he! Děti zatím nemáme, ale vážně o nich uvažujeme.

Ano, mám. Vdávala jsem se brzy, protože jsem si myslela, že na vině je rodinné prostředí, ze kterého jsem chtěla vypadnout. Ale nic se nezměnilo, můj život je stejný, můj partner je naštěstí introvert, takže se mne pořád neptá "Co ti je" a podobné kraviny. Celkem žijeme v harmonické symbióze. Máme i 6-letou holčičku.

Mně život nebavil nikdy,...Hmmm, tak to máš podobné jako já, asi je nás víc, akorát o tom nekecáme. Máš partnera?

Mně život nebavil nikdy, žiju normálně, ale žádný pocit štěstí nemám. Jsem společenská, normálně komunikuju, nikomu to nevykládám, ale více méně mne všechno otravuje. Lidi, věci i události. Ale zas spousta věcí mne nechává v klidu. Třeba Kalousek a jeho Squadra Azura. Je mi to ukradený a nechápu, proč skoro všichni chtějí jeho odstoupení. Blbec jako blbec a žádný politik mi nikdy nebyl sympatický. Jsou to vyžírkové, ať kecají, co chtějí. Cílem je jenom si nahrabat do vlastní kapsy. Ale to je správná politická reprezentace. Obohacovat se na úkor jiných, to je mentalita našeho národa. Jsem zvyklá se o sebe starat a nemám nataženou ruku a nepotřebuju, aby mi někdo něco dával nebo za mne platil.
Naproti tomu jsem nikdy neuvažovala o tom, že bych si měla sáhnout na život. Prostě jen tak přežívám bez hysterických projevů.

udivuje mě vlastní exitence - to že žiju, je to škaredý pocit, nelíbí se mi, projevuje se to až ted, pripadam si fakt divne,překáží mi to v radosti , vnímání všech věcí, jako vnímám vse normalne ale je mi jaksi vse jedno, necitim potěšení v tom co dělám, radost a pocit štěstí který sem mívala ještě donedávna..je to normální??