Co je na ženě nejvíc sexy (nejpřitažlivější)

Na mojej žene sa čo sa mi najviac páči?Celá sa mi páči a to sme už viac ako štyridsať rokou sme manželia.Ale najviac sa mi páči že posledný týždeň bez toho aby som ju o to požiadal hoc už dlho som jej navrhoval keď sme sami doma nech chodí na ostro bez spodného prádla ako chodím ja mnoho rokov.Až teraz ma prekvapila a hlavne potešila keď všetko robí nahá na sebe ma niečo ju pri každom pohybe odhaľuje .Teraz jej dokonca nevadí ak ideme s ňou na balkón a sme dole nahý.To je na nej najkrajšie a j po toľkých rokoch je to moja najkrajšia naj sexi žena bola aj bude.

Prdelka a ruce.miluju nejvíce

Prdelka a ruce.miluju nejvíce

prsa a prdelka

Nejpřitažlivější jsou nohy, veverka, prsa a prdelka.

Kunda je za 5 bodů, berem od čtyř. Největší význam má, když je ochotná ji nabídnout.

Jó a zavře oči a jsi v pr....!

Jasně, že oči a jedině oči.

NENÍ NAD KRÁSNĚ KULATÝ PEVNÝ ZADEK.

rozhodně krasny vysporovany zadeček

ZAS TEN KRETÉNano už 5 let, no nemocná uvažuje jinak

ZAS TEN KRETÉN

Ženská je nejlepší do postele a pak hned vyhnat do chlíva!

Krasu jako vyznam slova ktery pojmenovava jeji vliv a ne jako kategorii, ktera by jen predstavovala nejakou jeji konkretni predstavu, by slo objektivizovat v pripade, ze by vyvolavala svym pusobenim takovy pocit v nekom, pro ktery vznikl. Ja mel spis na mysli pocit, at uz by do nej spadala jakakoli podoba toho, kdo jej vyvolal jen na zaklade jeho pritomnosti. U krasy, pokud bych mel mluvit jako o necem objektivnim ohledne ni, bych urcite nezminoval nejakej jeji predobraz, byt by se mi mohl presne ten libit. Nejsem znalec malirskych del, ktery si prijde na sve u kazde techniky, protoze se ho nijak jinak nez vizualne nedotykaji.
Jen rikam, ze kdyz uz nekdo nazyva neco ciste subjektivnim, dost casto to mysli v povrchnim umyslu, snad i proto, ze zen jen prikladani vyznamu fyzicke krasy, povazuje uz rovnou za jeji uprednostnovani.
Jinak ano, pokud objektivita spociva v nalezu urcite opodstatnenosti, pak je to opravdu tehdy kdy nema konkretni podobu, ale jen jeji urcite realne zastoupeni v konkretnim pripade.

Pane jo, jaký filosofický...Ano, ano. Všechno je relativní a subjektivní a objektivní názor v této problematice neexistuje. Někdo má rád fyzično, někdo jen některé detaily z toho fyzična, někdo má rád psychično, někdo třeba jen část toho psychična (např. chytrost), apod. Na někoho působí úsměv, na někoho hezké nohy, na někoho velká prsa a na jiného třeba hezký zadeček. Takže každý (ale i každá) vybírá podle svého subjektivního názoru. A výsledek - z 98% si každý nebo každá vybere. A ty 2%? To jsou zavilí staromládenci a zavilé staré panny.

Nic neni subjektivni pokud...Pane jo, jaký filosofický traktát lze vytvořit na takové téma :-D No dobrá. Vkus a koncept krásy lze objektivizovat jen do té míry, kdy nemá reálný obsah a je jen hromádkou kategorií (tzn. co může nabývat "krásných" hodnot"?). Ve chvíli, kdy má tyto kategorie něco konkrétního reprezentovat, tak už se jedná o subjektivní, popř. intersubjektivní postoj. Příklad: "objektivně" lze konstatovat, že se za krásné můžou považovat třeba vlasy, subjektivně pak mohu prohlásit, že mně osobně se líbí třeba dlouhé tmavé. A ano, fyzično samozřejmě není vše, dobrý zevnějšek by měl být doplněn odpovídajícím duševnem...reprezentace kategorií těchto stránek má ale každý individuální. Proto jsme tak různorodí, evidentně je vkus věcí subjektivní a ideální partner tak nemá v obecnosti žádnou konkrétní podobu. Tím se vlastně dostáváme k dávnému sporu realistů a nominalistů. Anebo tedy snad existuje nějaké obecné "krásno"? Je ta individualita způsobena prostě jen tím, že se k onomu ideálu snažíme přiblížit z různých stran?

Muj nazor, je hlavne mym nazorem, pokud ho pojimam ve vztahu k necemu se me hlavne tykajiciho, kdy JEN mym nazorem je az tehdy, pokud jej pouzivam v takovem siri poli, ve kterem uz nepredstavuji podstatneho aktera, obzvlaste jeli v urcite veci miren k tem, jichz se ona nejvice tyka, aneb kdyz mne nestaci zastupovat to co je pro mne prave, kdy to ono musim podsouvat jinde jakozto neco co je prece spravne.
Ma tohle zapotrebi ten, ktery se plne szil se svym postojem, ktery je uprimny...?
Nechat si poradit? Za prve nemam nikoho, za druhe, jen idiotskych zvastu se mne dostavalo a proto za treti, sve pratelstvi dat nekomu cizimu, je jako vsadit na ruletu vyplatu. Nejde o hodnotu te vyhry, kdy malou sazkou nezpochybnuji jeji smysl, ovsem pravdepodobnost si zada patricny pristup.
Chci poznat nekoho koho chci ja poznat. Ne kdo jen chce me, tohle uz nikdy vic. Nemuzete cloveku vzit pravo chtit... protoze se muze stat, ze jestli ho zase nekdy buhvi kdy nabyde, ztrati vubec chut... Neztratit chut, kdyz neni pravo. Tohle dava smysl ukonceni nesnaze, kdyz do neceho dobreho se naskytnuvsiho, si netahnete pozustatky toho, kdy jste se nachazeli v nesnazi. Ovsem dost lidi si rekne "tak to spatne skoncilo, no a, na tom uz nesejde"... a ja jejich slova chapu. Dve substance, negativni vliv vs kladne moznosti a prilezitosti, kdy prvne jmenovana bezcennost muze dodat na ztrate smysluplnosti - ne hodnoty objektivni, jen osobni smysluplnosti - prave hodnoty one.
Nezajima me kdo me se chce otvirat. Neci traumata, neci vnitrni bordel je mi ukradeny. Mam taky svy chvile a proto se i ja chci otevrit tam, kde bych se otevrit chtel. Je to jako chtit krevni transfuzi po tom kdo sam krvaci. Nebranim nikomu k tomu aby si pomohl sam, nebo aby mu pomohl nekdo jiny, pokud s tim nejde za mno. Sam, nekdo jiny, jen ne ja, to je 2 : 1, tedy me odmitnuti ve vztahu k nekomu, pro nehoz to neni spatnou bilanci... obzvlaste pokud jindy ten, kdo se k vam ma neustale s recmi, jeste k tomu pokrytekymi, o tom jak vam chce byt napomocen, vam znemoznuje nebo znesnadnuje, abyste si bud pomohli sami nebo pomoc vyhledali jinde.

Nic neni subjektivni pokud jde o vlastni vkus. Nelze rici ve veci ktera se tyka jen me a odpovida me prirozene inklinaci, ze je to JEN subjektivni pohled na vec. To se da rici vuci necemu co se me netyka jako hlavni zucastnene osoby. O subjektivni nazor by slo v pripade pokud bych jej podaval za obecnou pravdu a vztahoval svuj vkus k vetsinovemu meritku. Mam za to, ze v teto otazce plati jakasi umera protichudnosti, kdy cim vice svuj nazor vztahuji na vec me se cim vice tykajici, tim vetsi je faktem. A to s tim, ze cim vice takto onu vec vuci sobe zohlednuji, tim vetsiho respektovani si zada. Respektive, pravo na respekt sveho vkusu mam tim vetsi cim mene ho vnucuji jinym.
Pravdou je to, ze kazdej muze mit jinej vkus, pricemz konkretni vkus muze byt bezpochyby pravdou jako takovou. Lze tedy pripustit, ze krom pravdy svrchovane, ktera je nedementovatelna napric vsemi uhly pohledu, je i ta, ktera, ac muze byt, diky ruznemu vkusu subjektivni, tak to nic na jeji pravosti nemeni.
Verit v moznost vlastniho vkusu jako neceho co ma sve realne opodstatneni, znamena mensi inklinaci k vlastnimu skatulkovani ve snaze nachazet to "obecne spravne". Byt sebou samym a nebyt s tim v rozporu, znamena nutne vypadnuti z nejake predstavy o spravnosti a to byt jen v jeji dilci veci s tim, ze onu odlisnost nebudu pocitovat jako spatnou vlastnost, pokud ta nepredstavuje nejakou prilisnou odpornost nebo amoralnost.
Krasa fyzicka, ta ktera odpovida memu vkusu, necni nad vsim ostatnim, pokud to ostatni je nemene dulezite. Jedno bez druheho se neobejde. Fyzicno a duchovno, dva zaklady jejichz protnutim je prava laska. Jako kdyz mate o sebe opreny dve karty do "áčka" jakozto dumyslnou vztahovou konstrukci. Samotna fyzicka pritazlivost vztah neposune. Jeji absence, ho ale bohuzel k nicemu blizsimu zase nepriblizi. A byt tento pohled jakozto svuj nazor plne respektuji, pripoustim ze nekde to muze byt v jinem usporadani, u ktereho ale vim, ze u me nenastane.

Na některé třeba vlasy, na jiné hlas, na další smysl pro humor, někdy skoro všechno, jindy v podstatě nic...je to proměnlivé a subjektivní.

dobra postava, stihla s...Ty už máš chlpky i místo mozku.