Zvyklá na samotu??

Já si tedy vystačím také sama. Po těch hrůzách s chlapama

Krásné příspěvky. Přikláním se jednoznačně k "dívčí" společnosti. Měl bych k tomu hodně co dodávat a popovídat si, ale váhám; aby to nebylo dlouhé a někoho to vůbec zajímalo. Příspěvky jsou přece jenom staršího data - diskuse ožila po více než 7 letech...

Dám ti naději

Ahoj, podle me je to mozny ze...100

Já mám takový divný stavy. Někdy jsem ůplně v pohodě a někdy si chci podřezat žily, nebo spolykat prášky. Třeba když si chci zahrát přes internet a ono to nejde tak nejdřiv mlátim do klávesnice, pak jdu do pokoje a tak jako cvok bušim hlavou, kopu nohama, mlátim pěstí do skříně a pak si lehnu do postele a rozbrečim se. Občas když jsem naštvanej tak si drápu nehtama kuži. A někdy, jak je název tématu, tak chci bejt sám furt ve tmě a mit strach. Prosím poradte co to může být.

Myslím že soukromí a samostatnost je jednou z největších výhod samoty...
To, zda člověk je nebo není schopný s někým žít záleží spíš na partnerovi než na něm samotném, myslím...

Souhlasím s tebou. Je to nejideálnější stav.Také se bojíme s přítelem,že kdyby jsme byli pohromadě delší dobu,že si polezem na nervíky.Jsme si vzácní a pokud to budem finančně zvládat dál,budeme mít každý své bydlení.Někdy mám samotu docela ráda.A svůj klídek, na své záliby,které on nesdílí.

Oml. se, chybí mi tam zmínka o tom, že v mých 27 letech jsem začal bydlet s přítelem, bez toho ten článek nemá logiku.

Po přečtení příspěvků musím napsat, že jsem na tom podobně. Od svých 14 let jsem měl svůj vlastní pokoj i vlastní koupelnou a WC. Od 16 let jsem si sám pral. Chtě jsem to tak, matka stejně byla přepracovaná, tak jsem jí aspoň trochu ulehčil. Od svých 22 let jsem bydlel sám ve svém bytečku 5 let. Dalších 7 let jsme bydleli společně v bytě v rod. domku (u jeho rodičů). Ale protože jsem se necítil spokojený a přílišná těsnost v bydlení mě svazovala podobně jako o tom píšou někteří výše, postavil jsem si 40 m od jeho baráku svůj vlastní. Je to ideální stav. Finančně je to sice nákladnější (dvojí domácnost, dvojí náklady), ale jsem spokojený, že mám svoje soukromí, vymizely třecí zony, kdo bude kdy co uklízet, kdo kde nechal bordel, neruší mě pozdním příchodem z práce - mám citlivé spaní, mám více času na sebe a své koníčky, přitom se vidíme každý den alespoň několik hodin, ale když mě přepadne únava, nebo si chci dělat svoje a nebo se přítel potřebuje učit atd., jdem každý do svého bytu. Výlety, návštěva přátel, Vánoce atd. děláme společně jako dosud. Kdyby jsem se trhli a bydleli daleko do sebe, třeba každý v jimém městě, už by to mělo vliv na soudržnost vztahu a chyběla by mi ta možnost např. sdělit trable v práci apod. Přes telefon to jaksi není ono. Jo a vzhledem k té vzdálenosti máme vysílačky a voláme si vysílačkami, místo telefonu.

Já se cítím také hrozně sám. Rozhodně, ale nemůžu říci, že by se mi to líbilo. Přál bych si život žít ve dvou, žít prostě pro někoho. Pavel

Je mi 31 let a mam to presne tak.Byla jsem zvykla na sve soukromi a jsem vzdy rada kdyz partner treba jde spat a ja mam svuj cas.Kdyby bylo ciste na me posilala bych ho na noc domu.Jsem na tom tak ze ani nesnesu s nekym spat jako fakt spat.Nikam kvuli tomu nejedzim a kdyz nekdo vypravi jak nekde byl a spalo jich 10 v chate tak je mi zle.Doma to delam tak ze partner akorat ted spis a ja si pujdu lehnout tak v pet az vstane.Mam nastesti moznost to tak delat.Ale stejne to neni ono.I pres den bych chtela svuj cas.A taky jak uz nekdo psal necitim se pred nim sva./ale zname se dostatecne/.No jo no..

Přečetla jsem si s porozuměním Jarčiny řádky. Cítím se úplně stejně, když se mnou je přítel. Chce se mnou začít bydlet.NE.Je mi s ním hezky, ale druhý, třetí den se vplíží až neurotický pocit, že mi zavazí.Že nic nestihnu udělat.Mám práci, na niž se musím doma připravovat a on mě přítel vlastně zdržuje.--Ruku na srdce, myslím si, že to není pravá láska. Když jsem byla vdaná, tak jsem tyto pocity nemívala. Stejně tak mi nevadí mé děti.Myslím, že před ním nejsem dostatečnšě sama sebou. Zvykla jsem si být doma mlčenlivá a s ním se mám bavit. Nejvíc by mi vyhovovala takřka indiánské mlčení, milování...soukromí...Před 3 lety jsem chodila s mladým krásným Ukrajincem. Oba v práci zapřažení. Chodil na noc, cizí řeč, dokonalé milování, něžnost, žádná TV.Považuju ho za jedinou skutečnou lásku ve svém životě. On mě nerušil, ani já jeho.
Netelefonovali jsme si skoro.-------------

No jestli chces do budoucna rodinu, tak by bylo dobry si zacit zvykat na vsechny ty "narusitele":-) Je jasny, ze clovek toho udela sam vic nez kdyz s nekym travi cas, ale to, ze nemuzes ani cist, kdyz je nekdo ve vedlejsim pokoji, tak to neni moc dobry.
Kdyz jsem byla bez pritele, tak jsem mela automaticky vic casu pro sebe a ted ho nemam, proste v rade veci clovek musi polevit, ale zase si to vynahradi jinak:-)

Zvláštní..měla jsem podobný dětství, ale působilo to na mě opačně, tak jak kde. Dodnes nemusím trávit svůj volný čas s rodiči, ale za to jsem závislá na kamarádech a přítelovi. Každý večer mám pocit, že bych potřebovala společnost. Neumím se zabavit sama. Jak to jenom děláš ty?

Já mám to samé, u mě to je zase trošku naopak, celej gympl jsem nikdy moc často nebývala sama doma, otec tam pořád byl, protože podniká a má nepravidelnou prac. dobu, takže jsem vždycky byla radši sma zavřená v pokojíčku, už 2 roky bydlím sama a nedokážu si představit, že někdy budu s někým bydlet...mám přítele se kterým se vídám tak 4x tydně a taky mi to tak vyhovuje. nejsi sama

Já bydlím také několik měsíců sama a není to vůbec špatné.Starat se jen o sebe a mít svůj řád a klid.Pravda je to,že děti,partner tento klid narušují.Na chvíli to jde,člověk je rád hostí,věnuje se jim,ale ten klid potom nic nevyváží.Doporučuju.Ostatně na západě není nic neobvyklého,že lidi žijou singl a vyhovuje jim to.Když je člověk vycuclý z práce,potřebuje klid,zregenerovat se a zklidnit nervy.

Prijde mi ze mas docela zvysenej prah citlivosti tim jak si zvykla byt sama. S pritelem se preci chovej tak jako ze je to pritel, preci se k nemu cely zivot nebudes chovat jako k navsteve ne ? U mamtky a otce je to asi trochu neco jinyho. Kazdopadne pokud se ani nemuzes soustredit na neco kdyz je ti nekdo blizkej v byte, tak to je asi trochu problem :(

Ahoj Honzo, no že mi tam ten muj dělá bordel to mi ani nevadi, ja sem taky bordelař a jednou tydne delam velký uklid proste. Spiš jde o ty činnosti. Nejsem zvyklá koukat se s nekym na Tv, jist před nekym, už vubec si neumim čist před přítelem. řekl mi že klidne at si jdu čist vedle do pokoje zatimco on bude koukat na hokej...ale stejne se nesoustredim když vim, že je v byte on. To samy mam ale když je v byte přes noc třeba mama nebo (vyjímečne) tata. Když o tom přemýšlím, musím uznat, že za den, který strávím sama udělám spoustu věcí, zařídím,nakoupím, uvařím,...využiju každe volne minuty...čtu, gruntuju,večer koupel,zacvičim si a do 22 jdu spat. Když je tam přitel mam asi pocit že se mu musim venovat(což je asi vhodny) ale fakt neudelam vubec nic. a pak jsem z toho takova mrzuta, že jsem ten den nic užitečnýho neudelala a hlavne že tedy druhy den budu muset o to vic udělat.

Ahoj, podle me je to mozny ze si zvykla. Ale spis ne primo na samotu ale na urcity rezim, na to co delas, kdy delas, kde co mas apod. A pak kazdej kdo neco meni je "narusitel" toho rezimu. Segra to ma podobne, a neni to tim ze by takhle sama byla od mala, cca tak od poslednich 2 rocniku na VS ma byt, zije sama uz nekolik let. Ja si nedokazu moc predstavit ze si nekoho najde, je proste zvykla na spoustu veci, i takovy prkotiny kde co ma byt, jak co ma byt srovnany atd. a taky nedokaze moc prekousnout ze by to mohlo byt jinak, kdyz se to stane (sem treba na navsteve) tak hned okrikuje ze tohle ma byt tamhle apod. To bude asi u tebe podobny ne ?