VÁNOCE

otce odpust Tonymu, nebot...Nauč se spíše psát, dobře vím, co činím:

. O clavis David, et sceptrum domus Israel; qui áperis, et nemo claudit; claudis, et nemo áperit: veni et educ vinctum de domo cárceris, sedéntem in ténebris et umbra mortis.

Ó Klíči Davidův a žezlo Izraelova domu, ty otvíráš a nikdo nezavře, ty zavíráš a
nikdo neotevře: přijď a vyveď z vězení ty, kdo jsou spoutáni v temnotách a
stínu smrti.
* * *
Dnešní antifona je téměř celá sestavená ze dvou citací z knihy proroka Izaiáše. V
první z nich, vzaté z 22. kapitoly, čteme: „Klíč Davidova domu vloţím na jeho
rameno, otevře-li, nikdo nezavře, zavře-li, nikdo neotevře.“1
Původně se text
vztahoval k osobě Eljakima, jenţ byl ustanoven správcem královského paláce. K
jeho funkcím patřilo i otevírání a zavírání bran králova domu. Je-li Kristus
nazván „klíčem Davidovým“, vyjadřuje se tak jeho moc nad palácem nebeským. Jen on můţe otevřít
člověku brány svého království. V tomto smyslu opakuje Izaiášův text svatý Jan v knize Zjevení: „Tak
mluví Svatý, Pravdivý, ten, jenţ má Davidův klíč: otevře-li, nikdo nezavře, a zavře-li, nikdo neotevře.“2
Závěrečné volání antifony „vyveď z vězení ty, kdo jsou spoutáni v temnotách a stínu smrti“ cituje První
píseň o Boţím sluţebníku ze 42. kapitoly knihy proroka Izaiáše. „Já, Hospodin, jsem tě povolal – zde říká
Bůh svému sluţebníku – (…) abych otevřel oči slepým, abych vytrhl vězně ze ţaláře a z vězení ty, kdo
bydlí v temnotách.“3

Jestliţe včerejší antifona ukazovala Krista, jenţ je dán na znamení národům, dnešní text představuje jeho
činnost a jeho moc: on má moc otevírat i zavírat Boţí království a jako Boţí Sluţebník vysvobozuje ty,
kdo jsou spoutáni v temnotách.
1
Iz 22,22.
2
Zjev 3,7.
3
Iz 42,6.7

Vánocích se v dnešní...Je to čím dál horší a já si stejně myslím,že je to otázkou času,kdy se něco takového stane u nás.A ta Kvitová,no hrůza,za chvíli se budeme bát i otevřít někomu dveře.

Vánoce jsou krásné, pokud si z nich neuděláte stres. Dnes už se uklízí průběžně, dárky jsou také v době, kdy každý si může koupit co chce , jiné. A během vánoc si vzpomeneme na chlapečka Ježíška, který roznáší radost a lásku i na to, že den se prodlužuje slunce se vrací.

A amerikáni stejně jako rusáci ať si strčí své santy a dědy mráze někam

otce odpust Tonymu, nebot nevo co rika!!!

Ježíše to uráží?

Jehovci nemají vůbec žádné právo mluvit za Ježíše, kterého vůbec neznají.

bud jsi Krestan, nebo slavis pohanske svatky a jsi pohan. Krestanem se nestanes jenom tim, ze si zmenis jmeno ze Saturnalii na vanoce a vsim co dels, slavis Saturnalie. Jezise to spise urazi...

O radix Iesse, qui stas in...Hmm, to je všechno hezký, nyní sem ale najíždí Mohamed.

Církev vtipně využila...Inu tak je neslav ... kdo tě nutí? :-)

O radix Iesse, qui stas in signum populórum, super quem continébunt reges os suum, quem gentes deprecabúntur: veni ad liberándum nos, iam noli tardáre.

Ó Kořeni Jesse, ty jsi byl dán na znamení národům, před tebou králové v úžasu
zmlknou, tebe budou národy vzývat; přijď a vysvoboď nás a už neprodlévej.
* * *
Po událostech stvoření a vyjití Izraele z Egypta, jeţ zaznívaly v předchozích dnech,
nyní přecházíme k prorockým spisům. Větší část dnešní antifony tvoří proroctví
z jedenácté kapitoly knihy Izaiáše: „Z kořene Jesse vzejde výhonek, z jeho kořenů
vyrazí šlahoun. (…) Onoho dne budou národy vyhledávat kořen Jesse, který se tyčí
jako znamení národům a jeho sídlo bude slavné.“1
Jesse byl otec krále Davida. Prorok tedy ohlašuje
příchod Mesiáše, jenţ vzejde z Davidova rodu. Zároveň je však patrné, ţe Spasitel nepřijde vysvobodit
pouze ţidovský národ: zmínka o „národech“ a „králích“ poukazuje na spásu, která bude zvěstována všem
lidem.
Uprostřed antifony je vloţeno zvolání „před tebou králové v úţasu zmlknou“, jeţ ukazuje Spasitele
ve zcela jiném světlem, neţ by se mohlo usuzovat z jeho královského titulu. Text je převzat ze Čtvrté
Izaiášovy písně o Boţím sluţebníku, kterou čteme v liturgii Velkého Pátku. Uveďme citaci v širším
kontextu: „Jak mnozí budou nad ním ţasnout – píše prorok – neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena,
vzhledem se nepodobá člověku. On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa,
neboť spatří, co se jim neřeklo, zpozorují, co dříve neslyšeli.“2 Boţí Sluţebník projde utrpením a poté
bude oslaven a vyvýšen, a tehdy se podiví národy, jeţ viděly jeho dřívější podobu. Zřetelně se zde hovoří
o tajemství Utrpení a Vzkříšení Páně.

Závěrečné zvolání „jiţ neprodlévej“ naráţí na Boţí příslib, o kterém čteme v druhé kapitole knihy
proroka Abakuka. Kdyţ prorok čekal na Hospodinovo slovo, dostalo se mu této odpovědi: „To vidění
(…) spěje k naplnění, nezklame; prodlévá-li, počkej na ně: přijde určitě, neselţe.“3
Jiţ ţidovská tradice
spatřovala v tomto textu zaslíbení Spasitele. Tím spíše křesťané interpretovali proroctví v mesiášském
smyslu.4 V dnešní antifoně prosíme Krista, aby neotálel a přišel vysvobodit svůj lid.
1
Iz 11,1.10.
2
Iz 52,14-15.
3 Ab 2,3.
4
Proroctví je převzato i na dvou místech Nového zákona: Ţid 10,37 a 2Petr 3,9.

-!
to od Tebe bylo hezke, to se mi libilo

A není to jedno, co je kde psáno nebo co je kde řečeno?

Stejně to nemá na nic vliv a nikdy nemělo. Lidstvo je takové, jaké je. Věřící sice pravidelně ve svých příspěvcích opakují různé fráze, píší krásné myšlenky, že by se lidé měli navrátit k Bohu a jak to potom bude pěkné, a ono stejně nic.

Církev vtipně využila dřívějších pohanských slavností zimního slunovratu a změnila je na vánoce - "oslavu narozenin Ježíše Krista" (pokud tato osoba vůbec kdy žila). Něco podobného udělali komunisti s 28. říjnem - už to nebyl den vzniku ČSR, ale "den znárodnění".

tam, kde je JHVH, to urcite...Vy jehovci vůbec nechápete, co je BOŽÍ SLOVO. Tu se jedná o BOŽÍ SLOVO před Vtělením. Ježíšem se BOŽÍ SLOVO stalo až po Vtělení, což vlastně o vánocích slavíme.

tam, kde je JHVH, to urcite neni Jezis, nebot hebrejsky se pise uplne jinak a v prekladu znamena "JHVH je zachrana", protoze ucil o svem Otci, ze lidi zachrani...

kdo to tady vylejva zbytky...Někomu se asi nebude líbit mé tapetování. Rozhodl jsem se však, že to okopčím postupně všechny komentáře k těm antifonám, Tyto současné komentáře jsou ze stránek farnosti Cheb. Asi tak před sedmi lety, tehdy ještě nevěda kopčit opisoval jiné, kratší. Takže ta na dnešní den:

O Adonái et Dux domus Israel, qui Móysi in igne flamm? rubi apparuísti, et ei in Sina legem dedísti: veni ad rediméndum nos in brácchio exténto.

Ó Adonai, který vedeš Izraelův dům, ty ses ukázal Mojžíšovi v plameni
hořícího keře a dals mu na Sinaji zákon: přijď a zachraň nás svou
mocnou pravicí.

( Jen se mi nelíbí začátek překladu, doslova je Ó Adonai a Kníže domu Izraele..

V nových liturgických textech je to ještě horší, tam je Ó Adonai přeloženo "Hospodine), což to vše poněkud kazí. Židé totiž používají slovo Adonai - Pán tam, kde je v Bibli tetragrammaton Božího jména JHVH, Antifona tu oslavuje Ježíše, jak jako Boží Slovo promlouvá k Mojžíšovi z hořícího keře na hoře Sinaj.)

Adonai, hebrejské slovo znamenající „Pán“, je titul, kterým Ţidé označovali Boha, neboť z úcty nechtěli
vyslovovat jeho pravé jméno. V šesté kapitole knihy Exodu čteme, ţe Hospodin nezjevil jméno Adonai
Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi1
; poprvé tak učinil Mojţíšovi v plameni hořícího keře. Jiţ první slova
antifony, podobně jako její věta „ty ses ukázal v plameni hořícího keře“2
oznamují obsah dnešní antifony:
modlitba v sobě shrnuje události povolání Mojţíše, vyjití Izraele z Egypta a jeho putování pouští.
Tomu odpovídá i pokračování textu: „dals mu na Sinaji zákon“. Bůh vyvedl lid z Egyptského zajetí a
na posvátné hoře mu daroval zákon ţivota.
Adonai je nazván tím, kdo „vede Izraelův dům“. Tento výraz upomíná na vyjití z Egypta, kde Hospodin
provázel vyvolený národ v oblakovém a ohňovém sloupu3
. Moţná také na tuto událost naráţí i prosba
„zachraň nás svou mocnou pravicí“, neboť po přejití Rudého moře Mojţíš zpíval: „Tys vztáhl pravici a
země pohltila [faraonovy vozy a jeho vojsko], tvá milost vedla lid, jejţ jsi vykoupil, tvá síla jej vedla
k tvému svatému příbytku“4
.
Můţeme se ptát, proč antifona zmiňuje události exodu. Mluví vůbec o Kristu? Odpověď je kladná, neboť
raná křesťanská tradice připisovala starozákonní zjevení právě druhé boţské osobě. Toto přesvědčení se
opírá o skutečnost, ţe Bůh se zjevoval skrze slova a druhá boţská osoba je Slovo Otce. Spolu s touto
tradicí tedy můţeme vzývat Krista jako osvoboditele Izraelského národa a volat, aby i nás vykoupil
z hříchu a dal nám zákon ţivota.

Ex 6,2-3.
2 Odkazuje na Ex 3,2. Latinský text je doslovně převzat ze Štěpánovy obhajoby, Sk 7,30.
3
Srov. Ex 13,21-22.
4
Ex 15,12-13.

kdo to tady vylejva zbytky rozumu na lidi ?

Děkan a vlastenci...

Saturnálie (latinsky...Ty saturnálie mne až tak moc nezajímají, ale dovedu si představit, že v těch dnech, kdy hřích v jejich okolí triumfoval, se o to asi víc usilovně modlili. I když se o těch ó antifonách zmiňuje až Boetius, tak jsou asi o hodně starší. První se užívá dnes, první den bývalých pohanských saturnálií:

O Sapiéntia, qu? ex ore Altíssimi prodísti, attíngens a fine usque ad finem, fórtiter suavitérque dispónens ómnia: veni ad docéndum nos viam prudénti?.

Ó Moudrosti, tys vyšla z úst Nejvyššího a od počátku do konce pronikáš všechno,
celý svět mocně a líbezně řídíš: přijď a nauč nás cestě rozumnosti.
* * *
Hledání moudrosti bylo společné všem starověkým kulturám Blízkého východu. V
Izraelském národě se po návratu z Babylonského zajetí objevuje myšlenka, ţe
moudrost je něčím víc, neţ lidská vlastnost nebo Boţí dar člověku. Moudrost začíná
být zosobňována jako někdo, kdo existuje od věků1
, stál Bohu po boku při
stvořením světa2
, řídí vesmír3
, zajišťuje lidem spásu4
.
Dnešní antifona jde ve stopách Nového zákona5
i pozdější teologie, kdyţ tuto Moudrost identifikuje
s Jeţíšem Kristem. On je Moudrost, kterou zvěstují starozákonní spisy.
Text antifony nejprve říká, ţe Moudrost „vyšla z úst Nejvyššího“. Tato citace z knihy Sirachovcovy6
se
vztahuje ke slovu, jímţ Hospodin stvořil svět, jak čteme v 1. knize Mojţíšově: „Bůh řekl…“ a stalo se7
.
Svět byl stvořen Boţím slovem a je-li Kristus Slovo Otce, potom všechno, co existuje, bylo stvořeno
skrze něho.

Antifona pokračuje slovy: „Od počátku do konce pronikáš všechno, celý svět mocně a líbezně řídíš.“ V
latinském textu se jedná o doslovnou citaci z knihy Moudrosti8
. Moudrost je vykreslena jako ta, která se
rozprostírá od jednoho konce světa k druhému a všechno řídí. Kristus není jen ten, kdo byl přítomen při
stvoření světa. I nadále proniká celý vesmír a vede ho svou líbeznou mocí.
Poslední výzva – „nauč nás cestě rozumnosti“ – pochází z knihy Přísloví: v deváté kapitole zve Moudrost
všechny k prostřenému stolu a volá: „Zanechte hlouposti a budete ţít, choďte zpříma po cestě rozumu.“9
.
V antifoně ţádáme Jeţíše – vtělenou Moudrost Boţí – aby nás on sám naučil této cestě.
První adventní antifona tedy ukazuje na úlohu druhé boţské osoby při stvoření světa – všechno, co
existuje, je stvořeno skrze Krista – i v průběhu jeho dějin: Bůh svůj svět neopouští, nýbrţ skrze Krista jej
nadále vede a řídí.

1
Přís 8,22-26.
2
Přís 8,27-31.
3 Moud 8,1.
4 Moud 9,18.
5
Srov. 1Kor 1,24.
6
Sir 24,3a.
7 Gen 1,3.6.9.11.14.20.22.24.26.
8 Moud 8,1.
9
Přís 9,6. Viz vv.1-6.

To je jenom na Moravě. V...Tak jsem se dnes konečně zasmála

Ano vím kdo je Děkan .......To je jenom na Moravě. V Čechách se ta funkce jmenuje (okrskový) vikář. Z latinského vicarius foraneus. V Čechách je děkan pouze čestný titul. Buď vede farnost, která má čestný titul děkanství a z toho důvodu není farář ale je děkan, nebo to má uděleno jako čestný titul pro svou osobu a v tom případě je to osobní děkan. To se moc nezamlouvalo našemu spirituálovi v semináři. Říkal, že jak vypadá osobní děkan ví, že už jich pár viděl, jen by ho zajímalo, jak vypadá nákladní děkan.