Jak zacházet s homosexuálním dítětem?

Proč se malé procento obyvatelstva náhle rozhodne jinak, často až po letech „normálního“ pohlavního života, nebylo zatím objasněno a možná ani nikdy nebude. Svou roli zde může hrát psychika, zásadní prožitky, určité formy výchovy a vztahu matka-dítě a/nebo ge­netický podklad.

V pubertě, kdy ještě mnohé není pevně stanoveno, se může objevit znatelný příklon ke stejnému pohla­ví. Tyto kontakty a zážitky jsou však normální sou­částí dospívání a experimentu s vlastní životní rolí. S dosažením dalšího vývojového stadia se mladý člo­věk většinou opět přiklání k opačnému pohlaví.

Ten, kdo přesto zůstane u lásky ke stejnému po­hlaví, bude potřebovat hodně podpory a péče. Mnoha homosexuálním lidem to trvá dlouhá léta, než se od­váží přiznat ke své „vyřazenosti“, někteří skrývají svou orientaci po celý život. Homosexualita je formou lidské existence, která musí být respektována stejně jako všechny ostatní. Každý člověk má právo se roz­hodnout, komu věnuje svou lásku a jakým způso­bem bude chtít prožívat svou sexualitu - pokud tím nepoškozuje někoho jiného. Homosexualita není ne­mocí ani úchylkou a nemůže být stíhána. Ani po­mluvami, nedůvěrou a nepochopením. Ty by měly už provždy patřit minulosti!

Přiznat druhým lidem právo na homosexuální ži­vot však v naší společnosti stále ještě není lehké. Zvláště těžce to nesou dospívající, kteří svou odliš­nou sexuální orientaci tuší ještě před prvním homo­sexuálním zážitkem. Mají tedy před sebou nelehkou a často velmi osamělou cestu, na níž budou nadmí­ru potřebovat podporu svých rodičů.

Samozřejmě ani rodiče to nebudou mít jednodu­ché. Mnoho z nich propadne panice, když se jim je­jich potomek svěří se svými homosexuálními sklony. Bylo by nespravedlivé nepřiznat jim právo na smíše­né pocity a tvrdit, že hned od začátku musí dělat, ja­ko by šlo o naprosto normální záležitost, když jejich dítě je homosexuál.

Rodiče jsou stejně jako každý jiný člověk vystave­ni řadě vlivů. I v jejich hlavě se tedy okamžitě vyrojí spousta otázek: Je naše dítě v pořádku? Ví, co dělá? Neudělali jsme v něčem chybu? Co ho ještě všechno čeká? Není to nakonec jen přechodný stav? Budeme na to všichni dost silní? Co na to řekne zbytek rodi­ny? Jaký vliv to bude mít na sourozence? Jak se na nás budou dívat přátelé, známí a kolegové? Budou se muset vyrovnat s faktem, že před druhými lidmi je bude přepadat stud.

Většina rodičů bude také truchlit nad představa­mi, které si už o budoucnosti svého dítěte dělali. Budou muset zapomenout na sen o rodinném štěstí a o vnoučatech. Na to vše mají plné právo. Nemělo by to však vést k tomu, aby mladistvý nabyl dojmu, že teď se o sebe musí postarat sám. Jeho vývojový pro­ces se totiž rozhodně nezastaví a nepočká, než se ro­diče uklidní a smíří s novou situací.

Důležitá je velká dávka trpělivosti, tolerance a ab­solutní vůle vytrvat při svém dítěti. Dejte mu jasně najevo, že má stále otevřené dveře a vy jste kdykoliv ochotni je vyslechnout. Přijměte i partnera či part­nerku svého dítěte. Určitě brzy přijdete na to, že i ta­to zvláštní situace má své světlé stránky. Homose­xuální lidé nejsou o nic méně schopni navázat vztah než ostatní. Nejčastěji hledají spojení tepla, důvěry, bezpečí, lásky a touhy. Máte-li stále pocit, že to sami nezvládnete, nebo pokud se chcete seznámit s rodi­či, kteří jsou na tom stejně jako vy, nestyďte se a vy­hledejte je.

Zdroj: Sylvia Schneiderová - Na co se ptají rodiče, nakladatelství Pragma